Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Už nikdy nemusíš být sama - Prolog + 1. kapitola

13.08.2012 (15:30) • Sophie0Cullen • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 1737×

Prolog

Bella je mladá upírka, kterou neuvážením proměnil jiný upír. Pak jí vysvětlil jen základní pravidla upířího světa a nechal ji uprostřed lesa napospas osudu. Bella se dvacet let ustrašeně řídila jen pravidly, o kterých jí řekl její stvořitel. Nakrmila a zase rychle schovala. Žije v lese, sama, a toužící po přátelích, i přesto má k jiným upírům určitý respekt. Jednoho dne narazila na dům, který obývalo hned několik upírů. Získá Bella přátele, po kterých toužila? A naučí se stejnému sebeovládání jako Cullenovi, aby mohla žít aspoň trochu podobný život jako před proměnou?

1. kapitola

Bella

Přikrčená za stromem jsem číhala na svou kořist a čekala na vhodnou příležitost k útoku. Cítila jsem, jak se mi v ústech hromadí jed, stejně, jako se lidem sbíhají sliny při pohledu na šťavnatý steak. Nejedla jsem už několik dní, takže jsem tuhle šanci odmítala propásnout. Na kraji malého města se motal osamocený člověk a já čekala jen na to, až popojde ještě blíž k lesu, ve kterém jsem se ukrývala. Přímo do města jsem se totiž moc neodvažovala. Moc dobře si uvědomuju, že moje sebeovládání je dost mizerné, takže jsem odmítala riskovat, že bych se neovládla a vyvraždila v záchvatu hladu půlku města, a pak z toho nesla následky. Tenhle postup byl bezpečnější, i když značně zdlouhavý.

Chlap se zapotácel a upadl na zem. Zřejmě měl řádně upito.

„Super, to ta krev bude zase chutnat, jako kdyby ji někdo protáhl odpadní rourou,“ zamumlala jsem si pro sebe sarkasticky. Už jsem nechtěla déle čekat. Zadržela jsem dech, abych se do něj nezahryzla uprostřed chodníku, potáhla jsem ho za paži a táhla zpátky do tmy lesa, kde nás nikdo neuvidí. Jednou rukou jsem mu zacpala pusu dřív, než by mohl začít řvát, a druhou jsem mu u krku roztrhla košili, která mi bránila v přístupu k pulsující tepně. Nečekala jsem ani vteřinku a s chutí se zakousla. I přesto, že krev byla prohnaná alkoholem, tak nechutnala tak špatně, jak jsem si myslela, že bude. Po chvíli mi jeho tělo začalo ochabovat v rukách a já v klidu hltala poslední zbytky krve, které v sobě měl. Nakonec v něm nezůstala ani kapička. Bezvládně tělo se zhroutilo na zem a já si hřbetem ruky otřela rty.

„Miluju dny, kdy se dostanu k potravě.“ Spokojeně jsem si pro sebe zavrčela a popadla jsem za kotník to, co z toho chlapa zbylo. Běžela jsem s ním hlouběji do lesa, kde jsem vykopala jámu a v ní ho zahrabala. Natahala jsem na rozryté místo velké kameny a naaranžovala je tak, aby to vypadalo, že je tam takhle doválela sama příroda. Nebavilo mě uklízet mrtvoly, ale nechat je volně ležet jsem taky nemohla. I ke mně se dostalo něco ze zákonů o upířím světě. A taky proto jsem se vyhýbala místům, kde je moc lidí. Pamatovala jsem na to, že musím být nenápadná. Rozběhla jsem se ke zchátralému domku, ve kterém momentálně přežívám.

Po světě běhám jako upír už pár let. Tuším, že letos by mi mělo být něco kolem dvaceti a k tomu devatenáct let, které jsem prožila ještě jako člověk. Dlouhá doba a stejně mi to uteklo jako nic. Většinou se vše točí jen kolem hledání potravy. Vlastně ani pořádně nevím, jaký je rok, natož přesné datum. Jak léta ubíhají, vnímám většinou jen podle Vánoc a Novoročních oslav. Když jsem blíž městům, tak vidím, jak mají lidé vyzdobené domy různými barevnými světélky, a když nastane Nový rok, tak všude na obloze svítí ohňostroje. Ale taky se mohlo dost dobře stát, že jsem se zakutala moc hluboko v lese, takže mi sem tam nějaký ten rok utekl. Na roční období se nemůžu už vůbec spoléhat, protože někdy zaběhnu moc na jih, kde slunce svítí neustále, anebo jsem zase moc na severu, takže se celý rok brodím v závějích sněhu. Většinu času trávím tím, že se snažím vzpomenout si na něco z mého lidského života. Pamatuji si, jak jsem chodila do školy. Vybavuji si svůj pokoj. Vím, že jsem ráda poslouchala hudbu a ráda nakupovala. Vzpomínám si i na rodiče i na pár svých přátel, ale neodvažovala jsem se je vyhledat. To je už pryč. Teď vím to, že když narazím na velkoměsto plné mrakodrapů, je bezpečnější se mu vyhnout. Vážně bych se totiž neovládla. A i kdyby nakrásně ano, tak procházet se mezi lidmi a zářit na sluníčku jako discokoule taky nebude nejchytřejší nápad. Kdysi, krátce po proměně, mě upír, který mě stvořil, myslím, že se jmenoval Diego, seznámil s pár věcmi, na které si mám dávat pozor, jako je slunce, přelidněné oblasti, a taky zmínil, že když si pozor dávat nebudu, tak existují upíři jménem Volturiovi, něco jako vládci upířího světa, či co, moc jsem to nepochopila, a ti si mě za mé prohřešky najdou a odsoudí k pravé smrti. Nic jiného jsem neznala. On mě pak po pár dnech opustil se slovy, že žádného potomka doopravdy nechtěl, že se o mě nemůže postarat, tudíž si budu muset jít vlastní cestou. Jak kouzelné. Jeho slova mi však utkvěla v paměti, a tak jsem se jimi řídila, abych nepřišla do problémů. Přerostlo to trochu v panickou hrůzu nedostat se do situace, za kterou by mi mohli ublížit.

A tak jsem sama, mimo civilizaci, ukrytá v lese, s pálícím hrdlem, a když už je to neúnosné, tak si na někoho opatrně počíhám, abych ten žár aspoň z části uhasila. Podívala jsem se kriticky na své špinavé ruce a na za nehty ukrytou hlínu. V napůl rozbitém zrcadle, které v tom z prken ztlučeném… No, přímo dům bych tomu neříkala, viselo, jsem viděla to vrabčí hnízdo na své hlavě. Kdysi by se to možná dalo nazvat vlasy, ale to už je hodně dlouho. Znechuceně jsem si z ramen smetla listí a hlínu, které mi tam zůstalo, když jsem kopala tu díru v lese a natáhla jsem se na to rozbité cosi, co dřív mělo sloužit jako postel. Opravdu jsem se místy cítila sama. Jiného upíra jsem nepotkala ani nepamatuju. Naposled tak před osmi lety. Ale pokud jsem si myslela, že žiju jako zvíře v lese, nevím, co říct na něj. Mám dojem, že asi ani mluvit neuměl, protože se mnou neprohodil jedinou hlásku. Asi po dvou dnech, co na mě jen nesmyslně huhlal a já se z toho nedozvěděla ani jeho jméno, se sebral a už ho nebylo. Naděje na nějakého přítele tím vyhasla stejně rychle, jako mi vpadla do cesty. Naopak jsem pak zase byla svědkem představení, díky kterému nevím, jestli mám nějaké upíry vůbec vyhledávat. Viděla jsem, jak se parta podobně špinavých jako já, pustila do nějakého nebožáka, který na ně nestačil, a s hrůzným, radostným smíchem ho roztrhali na kusy. Asi dva dny jsem utíkala opačným směrem, daleko od nich, ze strachu, aby mě nezahlídli a nechtěli se stejně zabavit i se mnou.

Dlouho jsem přemýšlela nad samotnou upíří podstatou a došla k závěru, že někdy to zase tak na škodu není. Navždy zůstanu mladá. Už mi pořád bude devatenáct let. Jsem nesmrtelná, mám neskutečnou sílu, rychlost, sluch, čich. Perfektně vidím i v noci. Můžu jít kamkoliv a kdykoliv, neplatí pro mě žádné hranice. Můžu skákat z nejvyšších budov světa a nic se mi nestane, můžu se ponořit pod vodu a plavat mezi korály klidně tři dny a kyslík mi chybět nebude. Jenomže na co mi to všechno je, když jsem schovaná pod korunami stromů, aby mě nikdo nenašel. Kdybych mohla třeba potkat nějakého dobrého přítele, se kterým bych mohla tohle všechno prožít, pak by to bylo teprve všechno dokonalé. Ale nejsem si jistá, jestli můžu vůbec někomu věřit. Nakonec jsem nechala melancholické úvahy o své existenci ležet někde v zadní části mozku, protože s tím stejně nic lepšího neudělám, a přemýšlela nad tím, že by nebylo na škodu se zase posunout. Podle map, které jsem cestou potkávala, bych měla být někde v Severní Americe. Aspoň v něčem jsem se trochu orientovala. Zvedla jsem se z rozvrzané matrace a usoudila, že nejlepší bude jít hned, dokud nejsem žíznivá. Díky bohu jsem s sebou nesmýkala žádné hlouposti, se kterými bych se musela cestou zabývat, tak jsem se prostě jen ohlédla a šla dál.

Po půl dni vytrvalého běhu na jih mě udeřilo do nosu něco, co mě donutilo prudce zabrzdit. Upír. Cítila jsem upíra. A ne jednoho. Znovu jsem se zhluboka nadechla, abych cítila, odkud to jde. Bylo to celkem intenzivní, museli se tady potloukat celkem často. Na chvíli se ve mně ozvala malá dušička. Bylo jich víc. Neměla bych je vyhledávat. Co když mi ublíží? Touha po tom, abych uviděla někoho dalšího, přebila můj strach. 

„Na to, že jsi upír, jsi pěkný strašpytel, Bello. Vzchop se!“ zkritizovala jsem sama sebe a dala se směrem, odkud šel pach nejsilněji. Po pár kilometrech jsem se znova zastavila, tentokrát v němém úžasu. Mezi stromy, uprostřed lesa na velkém palouku, stála vila. Obrovská vila. Byla nádherná, celá prosklená a já nemohla uvěřit, že pach upírů vycházel přímo z ní. To tady jako bydlí? Vzpomněla jsem si na ty rozpadlé chatrče, kde jsem bývala já. Jak je možné, že nějací upíří žijí v něčem takovém? Kde k tomu přišli? To jsem vážně tak zaostalá? Z domu se linuly tiché tóny jakési hudby. Šla jsem blíž, abych si to tu prohlídla. Fascinovaně jsem obcházela celý dům.

Edward

Ležel jsem s rukama za hlavou a poslouchal hudbu. Užíval jsem si toho neskutečného klidu, kdy je celá moje rodina pryč. Ne, že by mi snad vadili, ale když slyšíte myšlenky všech okolo, tak po nějaké době trochu ticha rozhodně oceníte. Navíc všichni členové rodiny jsou po párech a já jsem nucen dnem i nocí, kdy ležím ve svém pokoji sám s knihou, poslouchat projevy jejich vzájemné náklonnosti. Věřte mi, že by vám to taky časem lezlo na nervy. Ale já hodlám čekat, na tu pravou a věřím tomu, že ji jednou potkám.

Vyletěl jsem do sedu, když jsem zaslechl křupnutí větve. Ztlumil jsem hudbu na minimum a znovu se zaposlouchal. Někdo obcházel dům kolem dokola. Jak je možné, že jsem nezaslechl ničí myšlenky? Přiblížil jsem se k oknu a podíval se dozadu za dům, odkud se kroky ozývaly. Stála tam dívka, upírka. Zmateně se rozhlížela kolem sebe. Kde se tady vzala? Po pár dlouhých vteřinách jsem se rozhodl zjistit, co chce, a ve vší tichosti jsem vyskočil z okna na trávník. Stála zády ke mně a pořád se rozhlížela.

„Můžu ti nějak pomoct?“ zeptal jsem se, když se neměla k tomu se otočit. Ale asi jsem ji vyděsil. Ve vteřině se schovávala za obrovským jehličnanem a hluboce vrčela. Vpadala jako vystrašené štěně. To mě podržte. Ještě jsem neviděl vyděšeného upíra. Aspoň jsem měl čas, trochu si ji prohlédnout. Vypadala, jakoby žila celé století v lese. Nejspíš nomádka, která na nás náhodou narazila.

„Já ti neublížím,“ snažil jsem ji trochu uklidnit, když po dlouhých pěti minutách odmítala přestat vrčet. To je super, tohle se mi musí stát zrovna, když tady jsem sám. Co si tu s ní počnu? Ona se zatím ani nehnula. Přestala vrčet, ale vyděšený výraz jí ve tváři zůstal.

„Víš, co… Tak já půjdu zase do domu a až se rozhodneš vylézt zpoza toho stromu, tak mi dej vědět,“ rezignoval jsem a otočil se.

„Počkej,“ vyhrkla najednou.

Pokud tohle čtete, tak jste se uspěšně dostali přes první kapitolu. Volejte sláva a tři dny se radujte. :-) Tohle je takový můj první pokus. Jsem pro Bellu a Edwarda, takže jsem se rozhodla napsat další z těch romantických příběhů o tom, jak ti dva k sobě, možná, našli cestu. :-) Je to oddechovka, takže nečekejte nějaké šílené drama. Byla bych moc ráda, kdybyste mi tu nechali pár komentářů, abych věděla, jestli to zase nemám založit zpátky do šuplíku. :-) Předem děkuji. Vaše Sophie0Cullen

Autor: Sophie0Cullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Už nikdy nemusíš být sama - Prolog + 1. kapitola: