Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Už nikdy nemusíš být sama - 4. kapitola

09.09.2012 (09:15) • Sophie0Cullen • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1646×

 4. kapitola

Bella

Cullenovi byli opravdu živá rodina. Někdy až moc. Každou chvíli jsem sebou cukla, když se ozvala nějaká rána, a když vteřinu na to někdo vybuchl v záchvat smíchu, tak se mi zase ulevilo. Většinu času jsem trávila sebe v pokoji. Byla jsem vděčná, že jsem měla normální střechu nad hlavou, a tak jsem ostatní neobtěžovala víc, než bylo potřeba. Druhý den, co jsem u nich byla, mi Alice nečekaně vtrhla do pokoje a na postel vyskládala nespočet tašek z obchodního domu. Z polic ve velké skříni vyházela oblečení, co tam bylo jako erární, a začala tam skládat nové, úhledné komínky oblečení, které postupně lovila z těch tašek na posteli.

„Alice, co to je?“ ptala jsem se a byla totálně v šoku.

„Co by… Oblečení,“ odvětila a teď skládala do spodních polic boty.

„To vím, ale proč ho skládáš do téhle skříně?“ nedala jsem se odbýt.

„Protože je tvoje… Chceš se snad chodit převlíkat k Edwardovi, nebo co?“ usmívala se a pokračovala nadšeně ve svém díle.

„Jak moje? Alice, tohle nejde. Stálo to hodně peněz a já nechci, abyste za mě utráceli nějaké peníze. Už jste pro mě udělali víc než dost,“ trvala jsem si na svém a zvedla se, abych ji zastavila.

„Bello, prostě se s tím smiř. Jasný? Stejně v tomhle dohadování vyhraju nakonec já, takže to nemá smysl,“ zaculila se. Rezignovaně jsem sklopila ramena.

„Děkuju ti, Alice.“

„Dělám to ráda.“ Přes rameno se na mě usmála a já vyskočila, abych jí aspoň pomohla.

Den na to mě rozzuřená Alice naháněla po domě, protože i přesto, že jsem měla skříň plnou nového oblečení, tak jsem sáhla do úplně spodních polic pro něco z toho, co tu bylo k oblečení původně. Když jsem přišla dolů mezi ostatní v teplákách a dlouhém triku a Alice mě zahlédla, tak se strhla tahle hra na honěnou. O deset minut později mě zavřela do koupelny s tím, že mě nepustí dřív, než si obleču to, co mi nakoupila. To vytahané oblečení tentokrát hodila mezi odpadky a mě zbytek rodiny litoval, že ani já jsem neunikla spárům Alice.

Když jsem nebyla v pokoji nebo venku za domem, tak jsem většinu času strávila s Edwardem. Navíc jsem mu věřila nejvíc ze všech. U ostatních jsem pořád byla trochu nesvá. Sice jednou, když byl Edward na lovu, jsem se odhodlala a sedla si k Emmettovi na sedačku, když sledoval baseballový zápas. Byl tak nadšený z toho, že jsem se ho už tak nebála, že se mi od radosti snažil vysvětlit pravidla té hry. A i když jsem z toho byla úplně mimo, tak musím uznat, že to byla zábava. S Alice jsme se sem tam zakecaly, nebo mi ukazovala nějaké časopisy o módě. Carlisle se mě jednou vyptával na to, jak jsem žila v lese a kdo mě stvořil, tak jsem mu povyprávěla všechno, co jsem věděla. A on mi zase vyprávěl něco o jejich rodině. Ale Jaspera jsem se bála pořád. S ním jsem ještě neměla odvahu prohodit jediné slovo. A naopak se stejně úspěšně Rosalie vyhýbala mně. Taky bylo zvláštní pozorovat, jak u nich v praxi funguje ta rodinná hierarchie. Carlisle a Esmé opravdu měli u ostatních jakousi rodičovskou autoritu. Jedno deštivé odpoledne Emmett uspořádal bitvu v bahně a jakmile přiletěla první koule té břečky na skleněnou stěnu domu, tak Esmé stačil jediný pohled a Emmett se dal okamžitě do uklízení. Každopádně o zábavu tu nebyla nouze.

Natáhla jsem se zase na tu obrovskou postel a snažila se vzpomínat na to, jaké to bylo kdysi u nás doma. Tohle všechno mi to hodně připomnělo. Byli jsme šťastní. Vybavila jsem si, jak mojí mamince sršely z očí jiskřičky radosti, když jsem se rozplývala nad nově upraveným pokojíčkem, který mi rodiče přichystali jako překvapení, když jsem byla u příbuzných na prázdninách. Taky si, víc než bych chtěla, vzpomínám na den, kdy jsem se z hloupého umínění sebrala z domu a šla si provětrat hlavu do lesa za domem. Pamatuji si, jak jsem bloudila, protože jsem sešla z cesty a zapomněla kudy zpátky. Pak se kolem mě začalo něco rychle pohybovat a nakonec jsem ucítila šílenou bolest na zápěstí. Ta bolest se rozprostřela po celém těle a dlouhé, nekonečné hodiny jsem měla pocit, jako by mě zaživa pálili. Pak jsem se probrala a bylo ze mě tohle. Diego se mnou strávil asi jen týden a nahnal mi víc hrůzu, než aby mi pomohl. V hlavě jsem měla zmatek, ale věděla jsem, že domů už se vrátit nesmím. Ani jsem rodičům nestihla říct, jak moc je mám ráda. Nevědomky jsem se potichu rozvzlykala. Pořádně jsem si to uvědomila, až když se ozvalo zaklepání na dveře. 

„Dále,“ vyzvala jsem toho za dveřmi a otočila se, abych viděla, kdo to je.

„Bells, co se stalo? Slyšel jsem tě… Plakat.“ Byl to Edward. Nebyla jsem z toho nadšená, nechtěla jsem, aby si někdo z nich myslel, že jsem ufňukaná.

„Nic. Všechno je v pořádku,“ snažila jsem se říct mile.

„Mně se zdá, že není. Udělali jsme něco špatně?“ Ježíš, ne, jak si to vůbec může myslet?

„Ne, ne… Já jen, právě naopak. Jen jsem zapomněla, jaké to je vidět šťastnou… Rodinu.“ U upírů mi to slovo sice pořád trošku nedávalo smysl, ale oni rozhodně rodina byli. „Vzpomínala jsem na své rodiče,“ přiznala jsem smutně. Ve tváři se mu objevil výraz pochopení.

„Chtěla by sis o tom promluvit?“ přisedl si ke mně na postel.

„Není skoro o čem. Nepamatuju si toho zase tolik, aby to stačilo aspoň na krátkou konverzaci.“ Vzpomínky jsem si snažila omílat každou volnou chvíli, ale všechno bylo tak rozmazané, že se mi do paměti uložily jen některé. Ale i za ty jsem byla ráda.

„Jsem moc rád, že ses rozhodla s námi zůstat. Ani si nedokážu představit, jak by ses zase potloukala lesem. I když si skoro každý z nás taky něco takového prožil,“ zamračil se. Asi si taky vzpomněl na něco, co nechtěl. „Nechtěla bys jít dolů za námi?“ ptal se a upíral na mě ty medově zlaté oči. Trošku jsem mu je záviděla. Ty moje rudé totiž vypadaly hrůzostrašně.

„Nejsem si jistá,“ krčila jsem rameny.

„Bells, jestli si nejsi jistá proto, že si myslíš, že bys nás obtěžovala, tak je to absurdní.“ Zdálo se, že mě přímo káral, ale trefil se přesně. Trhla jsem sebou, když se z obýváku ozvala další ohlušující rána.

„Co to bylo?“ Už bych si na to ale mohla zvyknout.

„To jen Emmett, zase vyvádí hlouposti. Říkal jsem ti, že je jako malé dítě.“ Zase už se upřímně smál. „Pojď, je tam sranda… Přijdeš na jiné myšlenky,“ podal mi ruku, aby mě vytáhl z pokoje, a já šla nejistě za ním. Pochyby mě přešly, když se všichni při pohledu na mě usmáli.

„To je dost, že jsi konečně zase vylezla z toho kutlochu,“ řehtal se Emmett na celý dům a já se uvolněně pousmála. Ale ve vteřině jsem strnula, když se rozběhl ke mně, vzal mě do náruče a vyhodil mě do vzduchu stejně, jako se to dělá s malými dětmi. I on najednou zkameněl, když viděl, jak se tvářím.

„Promiň,“ řekl. Rychle mě položil zpátky na zem a couvnul o krok dozadu.

„To já se omlouvám, nečekala jsem to… Nejsem na tohle zvyklá. Ale byla to sranda,“ dodala jsem rychle, aby nebyl zklamaný. Vlastně to doopravdy byla sranda, když jsem si uvědomila, že mi nechtěl ublížit.

„Tak si na to zvykej, sestřičko. Tady je zábava na denním pořádku,“ začal se znova zubit, když viděl, že jsem v pořádku.

„Sestřičko?“ zopakovala jsem šeptem.

„No jo, když teď s námi bydlíš pod jednou střechou, tak jsi naše ségra…“ Rozhlédla jsem se kolem a víceméně všichni souhlasně přikyvovali a čekali, co já na to.

„No… Vždycky jsem si přála mít hodně sourozenců,“ pousmála jsem se.

„A teď už je máš,“ pošeptal mi Edward u krku a já se lehce zachvěla, když mě ovanul jeho dech.

O pár dní později mého nového neuvěřitelného života nastal jiný problém. V domě byl výjimečně klid, každý se věnoval své zábavě. Edward poslouchal hudbu ve svém pokoji. Sebrala jsem odvahu a šla za ním. Potichu jsem zaťukala na dveře.

„Pojď dál,“ vyzval mě. Usmál se, když mě viděl ve dveřích.

„Edwarde, potřebovala bych s tebou o něčem mluvit,“ pípla jsem a posadila se na sedačku u něj v pokoji.

„Jsem rád, že jsi za mnou přišla, o co jde?“ vyzvídal.

„No, jde o to, že za ty dny, co jsem tady,“ sekla jsem se. Nevěděla jsem, jak začít, ale věděla jsem, že už to déle nevydržím.

„Pokračuj, ať je to, co chce,“ uklidňoval mě.

„No, ještě jsem od té doby nejedla…“ Podle výrazu nejspíš okamžitě pochopil.

„Ooou… Bells, já na to úplně zapomněl. Omlouvám se.“ Teď nastala ta trapná chvíle, které jsem se chtěla celou tu dobu vyhnout, tak jsem to oddalovala až do doby, dokud mi v krku opravdu nehořelo. Chvíli jsme na sebe zírali. On věděl, že jsem doteď pila jen lidskou krev, a já zase vím, že po mně bude chtít, abych zkusila tu zvířecí. Měla jsem dost času na to, abych nad tím přemýšlela, a pokud chci začít trénovat sebeovládání, tak mi ani nic jiného nezbývá. Edward otevřel pusu, aby něco řekl, ale já začala první.

„Vím, co chceš říct,“ vysoukala jsem ze sebe. „Zkusím to,“ řekla jsem odhodlaně a postavila se, abych dala najevo, že to chci zkusit nejlíp teď hned.

„Jsi si jistá?“ ptal se opatrně, ale bylo vidět, že je za mé odhodlání aspoň to zkusit nesmírně rád.

„Si piš, závidím ti ty zlaté duhovky,“ šťouchla jsem do něj, abych trochu odlehčila atmosféru. Ve skutečnosti jsem se toho děsila. Nevěděla jsem, jestli to vůbec půjde.

„Chceš jít hned?“ No, šla bych klidně i zítra, ale to bych už od hladu zešílela.

„Jasně,“ přitakala jsem.

„A to chceš jít vtomhle?“ pousmál se nad mými šaty. „Ne, že by ti neslušely, jen si nejsem jistý, jestli se ti v nich bude dobře běhat po lese.“

„No jo, asi máš pravdu, tak mě počkej za domem a já se rychle převlíknu.“ Spěšně jsem odběhla zpátky do pokoje a navlíkla na sebe něco pohodlnějšího. Edward mě už čekal.

„Tak co, připravená?“ ujišťoval se.

„Jo, připravená.“ Sice to znělo, že přesvědčuju víc samu sebe než jeho, ale není se čemu divit. Vůbec jsem nevěděla, co od toho čekat. 

Oba jsme se rozběhli směrem k lesu. Po krátké chvíli to začínalo vypadat jako závod. Edward běžel metr přede mnou. Já si to nenechala líbit a během pár minut jsem byla před ním. Takhle to pokračovalo, dalších pár minut, dokud se Edward nezastavil.

„Co je?“ otočila jsem se na něj nechápavě. Zrovna jsem vyhrávala a on to utne. Prstem na svých rtech mi naznačil, abych byla tiše, a ukázal na stádo jelenů, které se páslo pár metrů od nás. Přikrčili jsme se za keř.

„To jako budeme lovit ty smrduté býložravce?“ znechuceně jsem nakrčila nos.

„A co jsi čekala? Že tudy půjde vlk, který bude mít v břichu nacpanou babičku i s Karkulkou?“ ptal se ironicky a já zakoulela očima.

„Myslím, že si zajdu do zverimexu pro králíka,“ vypadlo ze mě rezignovaně.

„To bych ti neradil, ti chutnají vážně odporně. A buď už potichu, jinak je vyplašíš. Máš přece žízeň nebo ne?“ napomínal mě. Když mi to připomněl, tak jsem si bolestně sevřela hrdlo a rozhodla se ho raději poslechnout.

„Dobře, takže co mám dělat?“ ptala jsem se po dalších dlouhých vteřinách, co jsme zírali na jeleny.

„Lovit," řekl jednoduše.

„A jak?“ dohadovala jsem se s ním šeptem.

„Vždyť jsi říkala, že jsi upír dvacet let,“ divil se.

„Já vím, ale nikdy jsem nelovila zvířata,“ připomněla jsem mu.

„Ty mi jsi povedená upírka, nemám ti toho jelena náhodou přežvýkat?“ smál se mi.

„Hlavně, že se bavíš,“ odsekla jsem. Začínala jsem být protivná, protože mi v krku hořelo, jako kdyby mi do něj lili roztavené olovo.

„Dobře, promiň… Takže, na jednoho z nich se zaměř, potom se zhluboka nadechni a zaútoč,“ vysvětloval mi, jak skolit to páchnoucí zvíře. „Prostě se nech řídit instinktem, půjde to samo, uvidíš,“ sliboval mi. 

Udělala jsem, co mi řekl. Vybrala jsem si jednoho, co stál bokem, pár metrů od ostatních. Zhluboka jsem se nadechla. Smysly mi okamžitě jako na povel zbystřily a já jsem najednou vyskočila zpoza našeho úkrytu. Před očima jsem měla červenou mlhu. Nikdy jsem se tomu tak nepoddala. Pokaždé jsem urputně zadržovala dech, abych neudělala nějakou hloupost. Během chviličky jsem zvíře chňapla za krk a povalila ho na zem. Ani se nestačilo dát na útěk, za to ostatní se rozprchli rychlostí blesku. Na nic jsem nečekala a zahryzla se do mohutného krku. V první moment jsem se trochu zasekla, protože už jen to, že jsem měla v puse nacpané chuchvalce chlupů, nebylo nic moc. Něco jsem vyplivla a zakousla jsem ještě jednou a v tu chvíli mi do hrdla začalo proudit množství krve. S lidskou krví to nemělo vůbec, ale vůbec nic společného. Bylo to odporné… Chvíli jsem myslela, že to vzdám, ale přece jen to trochu ulevovalo rozpálenému krku. Tak jsem, i když s pořádnou nechutí, hltala tak dlouho, dokud v tom jelenovi něco bylo. S odporem jsem od sebe odhodila zdechlinu a otáčela se po Edwardovi. Stál opřený o strom a pobaveně si mě prohlížel.

„No vidíš, vedla sis skvěle,“ zazubil se na mě. „Chutnalo ti to?“ zajímal se.

„Chceš pravdu?“

„Jistě,“ přikývl.

„Bylo to pěkně hnusný,“ zašklebila jsem se. Ve skutečnosti to bylo desetkrát horší. Představa, že bych to měla dělat po zbytek věčnosti, mě děsila, ale zároveň jsem na sebe byla pyšná, že přes veškerý odpor jsem to víceméně zvládla.

„Neříkal jsem, že to bude chuťovka, ale na uhasení žízně to stačí. Chceš ještě, nebo ti to stačilo?“ staral se.

„Myslím, že pro dnešek to stačilo,“ uznala jsem. Otřásla jsem při představě, že bych se měla znovu přisát k chlupatému krku. „Zítra to zkusím znova.“ On přikývl a pomalu jsme otočili tím směrem, odkud jsme přišli.

„Takže co chceš dělat teď? Chceš se vrátit domů?“ navrhoval Edward.

„Asi ano, dáme si ještě závod?“ hecovala jsem ho.

„Stejně vyhraju,“ řekl a rty zkřivil do sebevědomého úsměvu.

„To si jenom myslíš,“ odfrkla jsem a tryskem vyrazila zpět k domu. Ještě jsem slyšela, jak se zasmál a vyrazil za mnou, během chvilky mě předehnal. Bylo to skvělé, mít opravdového přítele, se kterým můžete takhle blbnout. Předehnal mě a já ještě víc zrychlila. Povolila jsem všechny smysly a nechala v sobě volně proudit pocit neskonalého štěstí… Najednou mě něco udeřilo do nosu. Bylo to jako záblesk z čistého nebe. Cítila jsem krev. Lidskou krev. Hromadu čerstvé, lidské krve. V zápalu jsem se zapomněla začít znova ovládat a okamžitě se otočila po té nádherné vůni. Vonělo to tak sladce, že jsem úplně zapomněla na Edwarda. Zapomněla jsem na strach z Volturiových. Zapomněla jsem úplně na všechno… V hlavě jsem měla totálně vymeteno a jen jsem zhypnotizovaně běžela tam, kam mě ten nejprimitivnější upíří pud táhl.

Opět musím všem poděkovat za komentáře k minulé kapitolce. :-) Jsem ráda, že to nebyl až takový propadák, takže... Moc děkuji. ;-) Když mi zkritizujete i tuhle kapitolku, tak budu moc šťastná. :-)

Autor: Sophie0Cullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Už nikdy nemusíš být sama - 4. kapitola: