Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Útěk z vězení - III.

22.03.2010 (19:45) • LoveNessie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2217×

III.

Postava vešla do mé cely. Ztuhla jsem, ať to byl kdokoliv, určitě se mnou neměl v plánu nic dobrého.
Postava se zastavila asi dva metry ode mě. Ohlédla se za sebe a po té si stáhla kapuci.

Byl to ten mladík, co se tenkrát hádal s Demetrim, Emmett. Velice by mě zajímalo co tady chce. Nemá proti mně žádnou šanci, i když jsem strašně slabá.

Najednou si lehce odkašlal, aby upoutal mou pozornost. Jakmile ji získal, zářivě se na mě usmál, po té mu spočinul pohled na zemi vedle mé „postele.“ Zatraceně, úplně jsem zapomněla na svůj „dezert“ v podobě jedné malé, vyzáblé krysy… No bezva, až se tohle dozví Demetri, ztvrdnu tady nejméně dalších tři sta let…

Náhle se mu ve tváři objevil zmatek, popadl tělo krysy a vyhodil jej pryč z mé cely.

„Tohle by jsi neměla dělat,“ pronesl.
„Co přesně?“ Musela jsem se zeptat, nedávalo mi to smysl, proč to dělá?
„Míchat lidskou a zvířecí krev dohromady, nevíš, že to oslabuje?“ Pronesl to, jako učitel kárajíc žáka, za to, že nezná správnou odpověď.
„Ano vím, že zvířecí krev je špatná, ale…“ Snažila jsem se mu to vysvětlit, ale přerušil mě.
„Ne.“ Znělo to… ani nevím jak.
„Ne, zvířecí krev je ,stejně výživná,´ jako lidská, jen pokud je ovšem nemícháš dohromady.“ Zvláštní…
„Prý je ještě výživnější, než lidská.“ Odkud tohle ví?
„Jak to můžeš vědět?“
„Řekl mi to tvůj otec…“
„Cože? Promiň, ale můj otec je mrtvý více, jak tři tisíce let…“
„Ne, není… Tvůj otec je přece…“ nedořekl to. Co tím myslel? Znamená to snad, že můj otec žije? Proměnili ho také v upíra? Kdyby ano, tak proč se o mě nestará? Proč semnou není? Proč mě nechal na pospas tomu zrádnému upírovi? Proč mě nechal Arovi?

„Odkud znáš mého otce? Kdo je to? Jak se jmenuje? Je upír? Je naživu? Víš kde ho najdu?“ Ani nevím jak, ale prostě jsem to v sobě nedokázala udržet.
„Ano žije a je to upír, v současné době žije v severní Americe a seznámil jsem se s ním u dvora, když jsi se narodila.“ Páni nevypadá na to, že je starší než já…
„Znám ho?“
„Ano… Znáš…“ Tohle jeho zdráhání mě začíná znervózňovat. Kdo je můj otec?
„A on, živí se krví zvířat?“ Byla to nevhodná otázka, vzhledem k tomu, že jsem na ni už stejně znala odpověď. Ano, samozřejmě, že ano. Vždyť žije v severní Americe…

Náhle mě vyrušil jeho něžný hlas, ve kterém se vyjímala stopa pobavení, jak jinak…
„Ano, živí se krví zvířat.“
„A on. Jak se stal upírem, kdo ho proměnil?“
„Víš, on se tak už narodil, stejně jako ty.“ Cože? Já se tak narodila, ale vždyť upíři nemohou…

Zjevně v mém obličeji vyčetl nechápavost a proto mi odpověděl dříve, než jsem se stihla zeptat.
„Ano, upíří nemohou mít potomky, tedy ne všichni. Víš kdysi to bylo běžné, myslím to, že měli upíři potomky, ale asi tisíc pět set let před Kristem postihla náš druh jistá nemoc a my tuto schopnost rozmnožovat se, ztratili, tedy až na pár jedinců. A mezi tyto jedince patří i členové tvé rodiny, tedy i ty.“
„Já mohu mít dítě?“ Na nic jiného jsem se nezmohla, byla jsem v šoku. Já mohu mít dítě a co to říkal, členové mé rodiny? Takže někde po světě běhají upíři mě příbuzní? A proč nejsou se mnou? Proč mě všichni opustili?

Z mých myšlenek mě zase vyrušil jeho krásný melodický hlas.
„Ano můžeš a tvé děti budou mít tuto schopnost také.“

Najednou toho na mě začínalo být příliš. Proč mi to všechno prozradil? Proč sem vlastně přišel? Co po mě chce?

„Proč jsi za mnou přišel?“
Na chvíli zaváhal, než odpověděl.
„Jsem zde stejně jako ty proti své vůli a…“
„A co?“
„A už dlouho plánuju útěk…“ rychle jsem ho přerušila. Zbláznil se snad? Utéct odsud? To je nemožné!
„Zešílel jsi snad?“
„Ne, mám plán, ale sám to nezvládnu.“
„A proč zrovna já?“
„Víš dlužím tvému otci hodně, a také si myslím, že tvůj život jediný stojí za záchranu, ze všech co zde jsou a také ti, jako jediné věřím.“
Chvíli jsme oba mlčeli , pak znovu promluvil.
„Nesnaž se mi tvrdit, že zde chceš strávit tisíc let svého nekonečného života… A pak zase sloužit Arovi.“ Arovo jméno doslova vyplivl.
„Ne nechci,“ odpověděla jsem po pravdě. Nechci zde trávit tisíc let, a pak znovu sloužit Arovi.
„Ale, jak…“ přerušil mě, než jsem stihla doříct větu.
„Je pozdě musím jít, zítra za tebou přijdu a vše ti povím.“

Zvedl se a šel směrem ke dveřím mé cely. Když už zamykal, vzpomněla jsem si, že mi neodpověděl na jednu zásadní otázku.
„Emmette?“
„Ano, lady Belsie?“ Lady? Tak mi ještě nikdy nikdo neřekl, ale nechala jsem to pro tuto chvíli plavat.
„Jak se jmenuje můj otec?“ Chvíli váhal.
„Prosím, chci to vědět, musím… Já.“ Najednou mě přerušil tichým hlasem.
„Tvůj otec se jmenuje…

Co  myslíte, kdo bude Bellsiin otec?

Omlouvám se, ale musela jsem změnit obrázek. S tím minulým jsem měla velké problémy, ale slibuji, že co nevidět s tím něco udělám :-)

II. ♥ ShRnUtÍ ♥ IV.

Autor: LoveNessie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Útěk z vězení - III.: