Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Útek z vězení - II.

24.02.2010 (09:30) • LoveNessie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2065×

II.

Odvedli mě v okovech, jako nějaké zvíře do kočáru a pak na loď. 

Ostrov vyhnanství… Byla jsem na tomto místě již tolikrát za svůj věčný život - znám ho nazpaměť, - ale nikdy né jako vězeň, nýbrž vždy jako věznitel. 

Tady na tomto ostrově, v tomto kamenném vězení budu muset strávit celých tisíc let, mezi krvelačnými zrůdami, které jsem doposud zabíjela, nebo je věznila. Nemohu uvěřit, že teď budu patřit mezi ně… 

Kéž bych, alespoň měla naději, že se odsud dostanu, ale ta není. Odsud se ještě nikdy žádný upír nedostal dříve, než mu skončil trest, někdy zde i zemřel... Toto vězení je velmi dobře střeženo, jsou zde také ti nejodpornější a nejnebezpečnější upíři, jaké si můžete představit… A většinou mojí vinou... Vsadím se, že až mě spatří budou se chtít pomstít. 

Mám oproti nim výhodu, i když jsou v přesile. Můj dar je velmi silný a navíc jsem starší než oni.

Vedli mě chodbami vyhloubenými ve skále. Dorazili jsme k „recepci“. Zrovna se tam hádali dva upíři. Jednoho jsem znala, byl to hlavní strážce, Demetri a ten druhý, toho neznám, ale vypadá mladě… Myslím, že je mladší, než já. 

Vzhledem k tomu, že na sebe křičeli docela hlasitě, jsem se dozvěděla i jméno toho mladého pohledného a svalnatého upíra. Podle všeho se jmenuje Emmett. 

Zvláštní. Slyšela jsem za svůj život hodně jmen, ale tohle ještě ne. Zní zajímavě a dokonce se k němu i hodí. V Překladu do mého rodného jazyka, který už dávno zanikl to znamená medvědí síla. 

Po chvíli přerušili svou hádku a Demetri ke mně pronesl: „Bellsie, já to tušil, že se zde ocitneš jako vězeň, jen jsem nevěděl, že to bude tak brzy.“ V jeho hlase se vyjímaly různé emoce, ale nejvíce převládala výsměšnost. 

„I ty, tak jednou skončíš,“ odvětila jsem sarkasticky. Měla jsem takovou chuť plivnout mu do tváře, ale nakonec jsem se naštěstí udržela. Nebylo by pro mě zrovna nejvhodnější rozházet si to s ním. 

„No, vzhledem k tomu, že patříš mezi mé nejlepší vězně. Připravil jsem ti malinkatý ,pokojíček´. Pánové, tudy prosím.“ A ukázal směr cesty. 

Šli jsme dlouho dolů, všude kolem byly cely. Asi po pěti minutách rychlé chůze jsme se zastavili. Bylo to tady děsivé i na mě. Ze stropu kapala voda, což znamená, že se nacházíme určitě pod mořem… Bylo zde chladno a stěny lemovaly zelené a bílé povlaky plísní. Chtělo se mi zvracet. 

„Tak tady je tvé apartmá drahá Bellsie, zde budeš trávit tisíc let,“ potutelně se uchechtl a pokračoval, „neboj uběhne to jako voda,“ chvíli mlčel a jen tak se ne mě díval, pak jen odsekl: „Tak už ji tam konečně strčte, ať už můžeme jít. Jo a Bellsie?“ 

„Ano, Demetri?“ 

„Jen jsem ti zapomněl říci, že jídlo se podává jednou za měsíc.“ 

Když byl pryč, sedla jsem si na dřevěnou postel a stulila jsem se do klubíčka. Byla mi zima a smutno, - vzhledem k tomu, že jsem upír, není mi opravdová zima, jen si to myslím, - stýskalo se mi po teplé náruči mého otce.

Ano, vím, že je to asi nesmyslné, ale prostě se mi po tom stýská. Aro byl jediný, kdo mě objímal, sice to nebyl můj pravý otec, - ten zemřel víc jak před třemi tisíci léty, - ale plně mi ho nahrazoval. Sice mě věčně posílal zabíjet, nebo zatýkat, ale když jsem pokaždé dorazila zpět do Voltery, věnoval se mi, když mi bylo smutno, nebo mě prostě něco trápilo, on jediný mě dokázal utěšit. 

Najednou mi, ale něco došlo, ano utěšoval mě, věnoval se mi… Měl mě za dceru, ale nedokázal mi odpustit jeden jediný hřích, jedno pokušení…

Tu noc, co jsem se vrátila do Volterry… On byl jediný, kdo mě viděl, on jediný věděl čeho jsem se dopustila. To on mě uvrhl do vězení! Kdyby mě opravdu měl rád, mohl to přejít, mohl mlčet. Nikdo by se to nikdy nedozvěděl, ale on to neudělal, právě naopak, on mě sám udal, sám mě uvrhl sem, do této špinavé, vlhké a plísní prorostlé kopky… 

„Aro Volturi! Přísahám na svou smrt, já se ti pomstím!“ Vykřikla jsem najednou. On mě zavrhl a já mu hloupá husa věřila, věřila jsem, že mě miluje, jako svou dceru a on mě místo toho využíval. A když se mu jeho „hračka“ přestala líbit, prostě ji odhodil. Vím, že si za to mohu i částečně sama, kdybych mu nezavdala důvod… Teď už je to jedno. Od této chvíle mi záleží, jen na jedné věci a to na pomstě! 

***

Je to už rok, co jsem zde zavřená. Každý měsíc nás vezmou do společné místnosti po deseti a předhodí nám jednoho seschlého starce… Je to odporné, všichni se o něj začnou rvát jako zvířata… Dokonce i já… 

Kdyby existovala jiná možnost, jak přežít, uvítala bych ji, ale ona jiná není a já zemřít nechci, nemůžu, musím se pomstít. Proto se snižuje na takovou úroveň, jako všichni ostatní.

Vzhledem k tomu, že jsem starší než upíří, které se mnou pouštějí do „jídelny,“ zabíjím při boji o jídlo já je, ne oni mě. Sem tam se stane, že mi někdo ublíží, ale je to jen málokdy, přece jen je jich přesila a můj dar zde nefunguje. Musím, poděkovat Arovi, že mi poskytl výborný výcvik...

Najednou něco zachrastilo před mřížemi mé cely a vyrušilo to tok mých myšlenek. 

Vzhlédla jsem, abych viděla, kdo to je. Naskytl se mi pohled na vysokou postavu zahalenou v černé kápi…


I. ♥ ShRnUtÍ ♥ III.

Autor: LoveNessie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Útek z vězení - II.: