Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Útěk před smrtí 1. kapitola

11.10.2011 (15:00) • Nytte • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1414×

Prolog

Momentálně se jmenuji Sophia (Sofi) Seville a žiji v malém městě Whitehorse v Kanadě. Můj život nikdy nebyl jednoduchý, spíš extrémně komplikovaný a jedno velké dobrodružství.

Narodila jsem se před pětadvaceti lety ve městě Houston v Texasu do rodiny tajných agentů FBI. Před rokem byli rodiče zabiti a já zůstala jen se svou o rok mladší sestrou Isabellou. Dětství jsme neměly lehké, i když rodiče jsme milovaly a oni nás. Jen byli posedlí svou prací, kterou si bohužel brali i domů. Naše večeře probíhaly ve stylu zkoušek z přežití, utajení, špehování a podobných specializací tajných agentů. Z fleku bych jím mohla být, ale toužila jsem po normálním životě americké ženy. Ale to se s vraždou rodičů změnilo a naše životy se obrátily vzhůru nohama. Dostaly jsme se s Bellou do programu ochrany svědků, ale jelikož jsme pro zločince terčem číslo jedna, naše složka má nejvyšší utajenost. Vlastně měla. Složka byla před půl rokem zničena a naši pravou identitu znají pouze dva lidé. Pro jistotu nás se sestrou rozdělily. Ani jedné se nám to nelíbilo, náš sesterský vztah je bez mráčku, ale bylo to nutné. Naštěstí komunikovat spolu můžeme, i když jen přes utajené telefony. Žádné fotky, maily, prostě nic. Dokonce nás převezli z USA, aby bylo krytí dokonalé.

Tak jsem se stala Sophií Seville a má sestra Isabellou Swan. Jak jsem již zmínila, nyní žiji ve městě Whitehorse v provincii Yukon a sestra v St. John´s v provincii Newfoundland a Labrador. Každá na opačném konci Kanady, ale přesto stále sestry, které by pro sebe i zabily. Ani jsem netušila, jak k tomu budeme mít blízko. K vraždě člověka, abychom zachránily jedna druhou...

1. kapitola

Panebože, to je zima. Sice jsem šla do práce pozdě, ale pro jistotu pomalu, jinak bych se na té ledovce asi zabila. Kdo to kdy viděl, aby v říjnu bylo mínus pět stupňů, vál ledový vítr a na zemi jen led. Led, led, led, všude jen led. Kam se člověk podíval, byl tam led. Začínalo mi to lézt na nervy, ale pokud chci žít alespoň nějaký život, musím to překousnout.

Pracuji v Domino's ReBa v centru města. Z mé ulice Wickstrom Road to mám pěknou štreku, ale naštěstí jsem si koupila z dědictví po rodičích Mazdu BT-50. To víte, v Kanadě musí být terénní auto. Restaurace se každý večer nenápadně změnila na bar a mě práce servírky i barmanky opravdu bavila. Mám sice vystudovanou vysokou školu, obor marketing, ale sehnat s čerstvým diplomem práci v oboru, je opravdu nemožné. Jak mohu splnit podmínku přijetí, dva roky praxe v oboru, když mě nikdo bez praxe nepřijme? Tak jsem se dostala do Domina. Ze začátku jsem to brala jen jako přestupní stanici, ale práce mne začala bavit a já se pomalu ze sběračky a myčky nádobí vypracovala na barmanku.

Když jsem vešla do baru, okamžitě se na mě vrhla Lima, má kamarádka a kolegyně v jednom.

„Okamžitě máš jít k šéfovi! Sofi, neprovedla jsi nic, že ne?"

Podívala jsem se na ni celkem vyděšeně. Nikdy jsem u Raina na koberečku nebyla. Šinula jsem si to do jeho kanceláře a bez zaklepání tam vlítla. Až pozdě jsem si uvědomila, že jsem ani nezaklepala a měla jsem štěstí, že neměl žádné jednání.

Neudržela jsem se a jedním dechem vyhrkla: „Šéfe, děje se něco? Lima mi říkala, že mám okamžitě jít do kanclu. Chceš mě vyhodit? Ne, neříkej mi to! Chceš! Ale proč? Provedla jsem něco? Panebože, co budu dělat, v tomhle zapadákově sotva najdu lepší práci." Při tomto vyčerpávajícím prohlášení jsem se pomalu sesunula na jedno z křesel, které měl Rain v kanceláři. Zničeně jsem se na něj podívala a nemohla uvěřit jeho výrazu. On se smál. Ne, nesmál. On se vyloženě tlemil na celé kolo a přes svůj záchvat tlemení, se mi snažil vysvětlit, proč mě nechal zavolat.

„Páni, Sofi, to snad není možný. Já z tebe umřu!"

Hm, to mi toho řekl, žádná novinka. Když se dostatečně uklidnil, vážně se na mě podíval.

„Takže... Chtěl bych ti nabídnout práci navíc a myslím, že z toho budeš mít radost. Podnik se samozřejmě celkem dobře drží a máme i stálou klientelu, která se postupně rozšiřuje. Ale já bych chtěl, abychom byli trošku víc, než pouhá restaurace ve dne a bar v noci. Doufám, že sis toho všimla, ale nepořádáme tady žádné originální akce. To, že se tady občas oslaví narozeniny, neberu jako nic originálního. A proto jsem si tě nechal zavolat."

Dívala jsem se na něj asi hodně vykuleně, když jsem tím dokázala přerušit jeho monolog. Pořád mi to nějak nedocházelo.

„Chtěl bych, abychom dvakrát do měsíce pořádali tématické dny i noci. To znamená, že přes den restaurace, v noci bar... Ta samá tématika. Samozřejmě ve dne odlehčené, spíš pro rodiny s dětmi a v noci přitvrdit, abychom nalákali mladší generaci. Přizpůsobí se dekorace, menu, nápoje, hudba, ale také vaše služební kostýmky. Vše by mělo být naplánované vždy alespoň měsíc dopředu, abychom mohli objednat vše potřebné, ale to ti jistě nemusím říkat. A teď to nejlepší na konec. To vše bude jen na tobě. Nápady, organizace a samozřejmě reklama. Co tomu říkáš?"

Neříkala jsem nic. Co jsem na to měla říct? Že to je má vysněná práce? To Rain věděl už dávno, ví, co jsem studovala. Nebyla jsem schopna pohybu a šéf se pomalu začal nervózně ošívat: „Nezdá se ti to jako dobrý nápad? Věř mi, uvažuji o tom už hodně dlouho a myslel jsem, že to není tak špatný. Jistě, ty se v tom vyznáš lépe a já tvůj názor nebo kritiku přijmu..."

Nemohla jsem ho nechat v té nejistotě a koktání a jediné, co mě napadlo, bylo skočit na šéfa a radostí vykřikovat: „ Jo! Jo! Jooooo! Panečku, jo! Jo! Šéfe, díky! To ti nikdy nezapomenu! Samozřejmě se na to hned vrhnu. Bude to úžasné a určitě to přiláká celé městečko. Uvidíš, za půl roku budeme rozšiřovat prostory, jaký budeme mít nával."

„Sofi, nemůžu dýchat!" ozvalo se zpod mého těla přiškrceně. Podívala jsem se na šéfa a opravdu, celý jeho obličej byl rudý. Vyskočila jsem a začala ho ovívat nějakými papíry, co měl na stole.

„Ježiši, sorry šéfe," snažila jsem se omluvit. Po chvilce chytnul dech a úlevně se na mě podíval.

„Sofi, mám velkou radost, že jsem tě tak potěšil, ale příště se mě snaž nezabít! Jinak, plat se ti zvýší na dvojnásobek. Věřím, že to zvládneš. Jen tě chci poprosit o jednu věc."

„Cokoliv, šéfe, cokoliv," skočila jsem mu do řeči.

„Mohla bys prosím stále pracovat i na place? Těžko by se mi sháněla nová pracovní síla a hlavně někdo, kdo by zapadnul do té vaší povedené partičky," pousmál se. Mluvil o mně, Limě a k nám dvěma patřila ještě mužská část, Adrian, Garry a Michael. Já jediná z party byla singl. Adrian a Lima byli novomanželé a Garry s Michaelem uzavřeli už před lety registrované partnerství.

„Neboj, šéfe, z placu mě nedostaneš. Tuhle práci mám v krvi a nechci se jí jen tak vzdát," ujistila jsem ho.

Hned, jak jsem se dostala z kanceláře, informovala jsem zbytek party a všichni byli stejně nadšení jako já. Konečně se bude v našem městečku dít něco nového. Celý den jsem myslela na příští měsíc, kdy to všechno vypukne a vymýšlela akce na půl roku dopředu. Další den jsem šéfovi předložila návrh na akci číslo jedna. Chtěla jsem, aby to byla naprostá bomba. Akce Kenya Day and Party dostala zelenou a já se vrhla do příprav.

První party musela být něco naprosto odlišného, a jelikož žijeme v neustálém mrazu a zimě, vymyslela jsem téma Afrika. Následující měsíc jsem nedělala nic jiného, než objednávky na dekoraci a podobné věci. Naše kostýmky budou ve stylu etnické skupiny Masajů, to znamená sandále, červenou a modrou látku, korálky, náramky, náušnice. Restauraci přeměníme na tradiční chatrč ze dřeva, hlíny a trávy. Bohužel Rain mi zakázal použít tradiční materiály jako moč, hnůj a popel. Prý jsem se do toho až moc vžila a už i bahno smím použít pouze s mírou. Ten toho nadělá. Takhle to nebude dokonalé a autentické, ale co se dá dělat. Přes noc se mi podařilo vyrobit reklamní letáčky a dohodla jsem se s manažerem místního rádia, který chodí každý týden s manželkou na sklenku vína, na reklamním spotu. Během týdne jsem dokázala roznést a vylepit letáky po celém městě. Napadla mě ještě jedna věc, ale bude to malinko náročnější. Zavolala jsem do nedaleké ZOO a dohodla jsem se s nimi na vypůjčení zvířat. Podium se přes den promění v atrakci pro děti. Mám dohodnutého truhláře, který z pár prken postaví ohrádku pro pár opic. Menu jsem dala na starosti Michaelovi, přeci jen je to náš úžasný kuchař.

Bez vědomí šéfa jsem si troufla najmout fotografa, aby velkou událost zvěčnil. Fotky potom dáme na naše internetové stránky a budeme doufat, že se dostaneme do podvědomí nejen místních obyvatel, ale i obyvatel celého Yukonu. Vynutila jsem si právo rozhodnout, které fotky na internet umístíme. Nesmí se tam dostat žádná, na které budu já. To bych rovnou mohla spáchat sebevraždu. Když po vás jde každý větší gangster v zemi, nesmíte používat internet. To je pravidlo číslo jedna.

Den před akcí bylo vše připravené a ráno už jen zbývalo přivézt opice a hodit se do gala. I šéf se k nám přidal s tím, že jestliže má nad vším dohlížet, musí vypadat jako my.

Den proběhl úžasně a restaurace byla narvaná k prasknutí. Dokonce venku stála fronta, takže Rain nakonec dělal zasedací pořádek a dveřníka. Od sedmé do osmé hodiny večer, jsme měli zavřeno a připravovali jsme vše na nadcházející noc. Akce Kenya Day byla úspěšná a naše tržba vzrostla o 200%. Zvířata se vrátila do ZOO, protože hlasitou hudbu by asi nepřežila, a po celém baru jsme zapálili louče. Umělé osvětlení bylo vyloučeno, to by pak nebyla žádná Kenya Party. Během hodinky jsme stihli najmout i vyhazovače, místního svalovce Arnieho. Předpokládali jsme správně, když jsme čekali opět frontu přes celou ulici. Bohužel kapacita baru byla omezena a my nechtěli mít problémy s policií.

Bylo kolem půlnoci, když k baru přisednul nádherný chlap, samý sval. Mrkla jsem nenápadně na Limu, že toho obsloužím já. Ona byla zadaná, tak co.

„Jaké máte přání, pane?" zeptala jsem se a snažila se vypadat sexy.

„Jen neperlivou vodu, prosím," mrknul na mě. Hm, svaly = zdravá výživa a žádný chlast. To se mi líbí. Během pár minut měl před sebou vodu se slovy: „Na účet podniku."

Překvapeně se na mě podíval a poté s úsměvem natáhnul ruku: „Emmett, Emmett Cullen."

„Sophia Seville, pro přátele Sofi," představila jsem se mu a podala si s ním ruku. Bože, ten je studený, pomyslela jsem si.

„Neznám tě, jsi tady nový?" začala jsem vyzvídat.

„Ano, s rodinou jsme se přistěhovali asi před měsícem. Sourozenci tady někde také poletují." Při zmínce o sourozencích mi vynechalo srdce a vzpomněla jsem si na Bellu.

„Kolik jich máš?"

„Sestru Alici a bratry Edwarda a Jaspera. Co ty? Máš nějaké sourozence?" začal se také vyptávat.

„Promiň, ale musím pokračovat v práci. Pokud ti dojde pití, tak pískni," pousmála jsem se a rychle odešla.

Asi během pěti minut se ozvalo ohlušující písknutí, až jsem nadskočila. Okamžitě jsem se podívala na Emmetta, který se na mě pobaveně culil. Hned jsem mu vodu s nevěřícným pohledem dolila a prohodila s ním pár vět. Takhle to pokračovalo až do šesti do rána, kdy už byl naším posledním hostem. Zajímalo by mě, co s tou vodou dělal, když jí vypil několik litrů a ani si nešel odskočit. Téma sourozenci bylo naštěstí zapomenuto. Neuměla jsem lhát, tak jsem vždy raději neodpovídala. A o Belle jsem mu bohužel říct nemohla.

Šéf nás všechny vyhodil s tím, že máme jít raději spát, aby někdo zvládnul dopoledne otevřít restauraci. Emmett byl tak galantní, že mě vyprovodil k autu. Když jsem odjížděla, všimla jsem si, že nasedá do auta stejné značky, jako je to mé. Hm, ten chlap se mi líbí čím dál tím víc.

Doufám, že Vás povídka zaujala. Pokud ano, prosím Vás o komentáře a kritiku. Děkuji.

Autor: Nytte (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Útěk před smrtí 1. kapitola: