Kdo je onou neznámou upírkou, která se objevila ve Volteře? A co přišla oznámit?
01.05.2011 (08:30) • Bunny • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2330×
Limit splněn, takže tady máte kapitolku. Možná někoho zklamu obsahem, stejně ale doufám, že se na povídku nevykašlete a budete pořád komentovat. Limit je znovu 10 komentářů. :) Vaše Bunny ♥
„Co se to tu děje?“ zeptala se Bella a zvědavě se rozhlédla po místnosti. Když spatřila Arův trůn prázdný, zlověstně zasyčela a začala se pomalu přibližovat k neznámé upírce. Ta se potěšeně ušklíbla a udělala drobný krůček dozadu.
„Poslali mě Rumuni.“ Caius s Markem svorně zavrčeli a zaryli prsty do podpěrek trůnů. „Och, uvědomila jsem si, že jsem se ještě nepředstavila. Jaká neomalenost… Mé jméno je Joy, moc ráda vás všechny poznávám.“ Svou úvodní řeč korunovala falešně znějícím smíchem. Zaťal jsem ruce v pěst. Joy mi už od pohledu neseděla, jako skoro všem ve věži. Jediná Jane dokázala udržet svůj oblíbený bezvýrazný obličej.
„Co si naši staří přátelé přejí?“ zavrčel Caius s přimhouřenýma očima. Joy roztáhla své rty do dalšího falešného úsměvu a plynulými pohyby došla až k Arovu trůnu, kde se posadila. Když prošla kolem mě, všiml jsem si, že není tak drobná, jak se vedle Felixe zdála. Dokonce o několik centimetrů převyšovala Bellu.
„Zvedni zadek z toho trůnu, ten patří Arovi,“ zasyčela na Joy Bella zostra. Musel jsem ji pevně chytit za ruku, aby ve vzteku neudělala něco neuváženého.
„Ty budeš určitě Bella, Aro o tobě mluvil. Neboj, vadit mu to nebude. Ono mu je už všechno tak nějak fuk,“ obhajovala se, zatímco hladila dlaněmi sametové čalounění trůnu. Ve věži se ozvalo rozrušené mumlání. Každý přemýšlel o významu jejích slov, zeptat se ale neodvážil. Nakonec to riskl Alec.
„Znáš se s Arem?“
„Znala jsem se s ním. Opravdu ale jen chvíli.“
„Znala?“ vydechla vedle mě Bella nechápavě. Stiskl jsem jí ruku.
„Ano, Isabello, znala. A mám vám od Vladimira a Stefana vyřídit, že pokud se nepodvolíte a nepředáte vládu nad upířím světem jim, stejně dopadne i ta vaše Renata. Prostředky k tomu mají,“ dodala výhružně a začala si prohlížet své rudě nalakované nehty. Podíval jsem se na Bellu ve snaze předvídat její reakci. Aro Belle nahradil otce, když nemohla být s Charliem. Byli si nesmírně blízcí. A teď se Bella dozvěděla, že byl zavražděn pomstychtivými nepřáteli. Myslel jsem, že se skácí k zemi a bude se utápět v bolesti, nebo že uteče z místnosti a budeme ji hledat dalších pár let. Ona mě ale překvapila.
„Aro by se nepodvolil, takže my taky ne,“ oznámila pozoruhodně klidným hlasem, „Vyřiď Renatě, že mě to mrzí,“ dodala tak tiše, že jsem to mohl slyšet jen já a Joy.
„Samozřejmě,“ řekla Joy, zvedla se z trůnu a velkými dveřmi odešla.
„Milá Bello, co tě opravňuje rozhodovat o našich životech?“ ozval se Caius rozzlobeně, když si byl jist, že nás Joy neuslyší. Bella se na zlomek sekundy zarazila, pak však nasadila vědoucný úsměv a podívala se na Caia.
„Milý Caie, kdybychom se jim podvolili, jak by se ti žilo bez moci? Ba co hůř, oni by se v tom lepším případě postarali o to, aby tvá existence nestála za nic. V horším případě by tě zabili. Myslím, že mnohem víc se nám vyplatí bojovat za to, co nám patří.“
„Myslíš, že máme šanci?“ optala se Jane pochybovačně. „Tvrdili přeci, že prostředky na to, nás porazit, mají…“
„Máme Bellu, to je naše obrovská výhoda,“ začal jsem, ale Jane mě zlobným pohledem umlčela.
„Jaká výhoda? Odkdy je výhodou novorozená upírka s darem, který ani neumí používat?“ Povzdechl jsem si. Pokud existovalo něco, co zůstalo úplně stejné jako před rokem, byla to nevraživost, kterou chovala Jane vůči Belle. Chtěl jsem jí oponovat, ale Bella byla rychlejší.
„Má pravdu, Demetri. Pokud někdo nechce spoléhat na to, že vyhrajeme, může svobodně odejít, bránit mu nebudu. Jane? Caie?“ Oba svorně zavrtěli hlavou na znamení, že zůstávají.
„Proč jsi ji nechala odejít?“ zeptal se Felix zklamaně. Taky mě to zajímalo, kdyby záleželo na mně, Joyina hlavinka by ležela na druhém konci věže.
„Je jen posel, nebyl důvod, proč ji zabíjet,“ vysvětlila tónem, který nepřipouštěl žádné další otázky. A já věděl, že tohle není ta pravá Bella. Ta se skrývá pod touhle statečnou a rozhodnou maskou.
„Co se vůbec stalo?“ ozval jsem se po několika sekundách dusivého ticha. Ostatní se po sobě podívali, jako by hledali někoho, kdo bude dostatečně silný na to, aby to vysvětlil. Nakonec to znovu udělal Alec.
„Renata vyrazila s Arem na lov. Už se nevrátili… Potom přišla ona.“ Poslední slovo znělo z jeho úst jako nadávka.
„Musíme nechat Renatu zemřít?“ šeptla po chvíli ticha Chelsea smutně. Moc dobře jsem tomu rozuměl. Pokud existoval někdo, kdo měl k Renatě hodně blízko, byla to kromě Belly také Chelsea. Znaly se dobře a dlouho. Já sám jsem si nedokázal představit, že bych nechal obětovat Felixe, i když naše přátelství poté, co jsem poznal Bellu, poněkud ochladlo.
„Je mi to líto, Chelsea,“ zamumlala Bella a vyšla rychle z věže. Ignoroval jsem pohledy všech zde přítomných, které se po Bellině odchodu stočily na mě a vydal se za ní.
Našel jsem ji tam, kde jsem čekal, že bude – v naší ložnici. Seděla na pohovce a tupě zírala na plakát Lionela Messiho, který byl izolepou nalepen na stěně. Tělem jí otřásaly velice tiché vzlyky, a když jsem si k ní přisedl, opřela si hlavu o mé rameno. Chvíli jsme takhle potichu seděli, pak jsem se konečně odvážil prolomit ticho.
„Zkoušela jsi-?“ Nenechala mě ani domluvit, moc dobře věděla, na co jsem se jí chtěl zeptat. A já podle jejího skleslého výrazu poznal, co chce odpovědět ještě dřív, než to udělala.
„Ano, zkoušela jsem se dostat do jeho mysli. Nejde to, nic neslyším… On je vážně mrtvý, Demetri.“ Bylo to poprvé, co to někdo řekl bez obalu. Tak definitivní. Neuměl jsem si představit, co bez Ara budeme dělat. Nikdo z nás neměl takové zkušenosti s vládnutím, ani Caius s Markem. Oni nebyli vládci v tom správném slova smyslu. Byli jen kulisami pro všechny Arovy plány.
„To nemusí nic znamenat,“ snažil jsem se ji uklidnit, ale ona jen zavrtěla hlavou.
„Proč jsi nechala Joy odejít?“ zeptal jsem se ve snaze změnit téma. Provinile se na mě podívala a pak schovala hlavu na mou hruď. Chvíli rozpačitě mlčela, ale já ji chlácholivě pohladil po páteři, což jí zjevně dodalo odvahy.
„Já opravdu nevím. Prostě jsem v té chvíli věřila, že je to tak správně, chápeš?“
Chápu. A to moc dobře.
Autor: Bunny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Útěk do Volterry - 25. kapitola:
OK to jsem ráda
Doufám, že můza se brzo dostaví
edwina: Povídku jsem nepozastavila, snažím se zapracovat na další kapitole, jenže jsem se zasekla v první polovině a nevěděla, jak dál, tak jsem poprosila jednu autorku, jestli by mi nepomohla... Bohužel je zrovna ten úsek, se kterým jsem potřebovala pomoct asi nějak "zakletý", protože ani moje potencionální záchrana není schopna s kapitolou pokročit a aby to nestačilo, zmizela jí můza u všech jejích povídek...
Každopádně se pokusím s tím něco udělat, moc kapitol už totiž nezbývá a nechci povídku nechat nedokončenou...
haló je tady někdo?
Ty jsi povídku pozastavila nebo jen není čas?
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!