Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Úsměv mrtvých

08.03.2010 (19:45) • anavalka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1915×

Kapitola PRVNÍ

Jsem na cestě do Forks a přemýšlím o slovech, které mi jako malé vyprávěl otec: ,,Láska je složitá, láska je věčná. Až jí  poznáš, uvidíš sama, co je to za břímě. Vždy však naslouchej svému srdci…“

,,Dáte si něco k pití?“ vytrhla mě z přemýšlení letuška.

,,Ne, děkuji. Kdy prosím vás budeme v Seattlu?“ zeptala jsem se slušně.

,,Přibližně za půl hodiny.“ Usměje se na mě a jde dále, aby mohla svou vtíravostí otravovat pár starších snobů za mnou. Obdivuji její práci. Usmívá se, i když jí zrovna v tu dobu není do smíchu. Opět jsem otevřela dopis, co mi otec dal před odjezdem.

Bello,

až budeš číst tento dopis, tak už nejspíš nebudeme mezi živými. Nebuď z toho smutná. Čekali jsme, že se to jednou stane. Okusili jsme zakázanou lásku a  za to musí být uložen trest. Ty jsi výplodem naší lásky, ale nemusíš se bát, ty jsi v bezpečí. Víme, že to teď nechápeš, ale brzy pochopíš. V obálce, kterou jsme ti dali před odjezdem, není pouze tento dopis, jak vidíš. Je tam i lístek s adresou našeho známého, který ti vše vysvětlí. Volali jsme mu a ví o tobě. Abychom nezapomněli, jmenuje se Stefan. Dále tam máš pár set dolarů na letenku a na jídlo. Ostatní naše peníze má už Stefan. Postará se o tebe.

Tvoji milovaní rodiče

PS: Nedělej nic, čeho by si později litovala.

Po přečtení jsem se opřela o sedadlo a zavřela oči. Nechala jsem se ubíjet tou strašnou bolestí, která mě dusila. Nevnímala jsem co se děje okolo, ani pilota, který nás všechny vítal v Seattlu přes vysílačku. Jediné, co jsem vnímala, byla bolest, smutek a vztek. Vztek proto, že  mě tu nechali bez jediného vysvětlení. Vzala jsem si svoje věci a poměrně rychle jsem vyšla z letadla. Na letišti mezi mnoha čekajícími lidmi na své blízké stál on. Byl urostlý, mladý a velmi  pohledný. Přes těsné, černé tričko s krátkými rukávy se mu rýsovaly  jeho velké a na pohled pevné svaly. Jeho šlachovité ruce, které mě docela rajcovaly,držely transparent s nápisem ,Isabella Swannová'.

Jeho božsky modré oči připomínající  moře, svítily na dálku a hleděly pátravě po ostatních lidech, dokud se nestřetly s mými. Měl rovné, hnědé, krátce ostříhané vlasy, které mu splývaly podél ostrých rysů jeho obličeje. Nohy jsem nemohla popsat, díky jeho hoperským kalhotám, které se nehodily k jeho svršku. Během hodnocení jeho outfitu  jsem se dostala až před něj. Zahleděl se mi do očí. Cítila jsem se zvláštně a tak  jsem cítila jak rudnu a rychle jsem uhnula pohledem. Asi po půl minutě mlčení  jsem ze sebe konečně dostala: ,,Musím si zajít pro kufry.“

Usmál se na mě a řekl: ,, Dobře, pomůžu ti s nimi.“

Zblízka vypadal  ještě lépe. Kdyby mi alespoň v dopise napsali, jak velký je to fešák, mohla bych se na to v letadle připravit. Teda psychicky samozřejmě. Takhle jdeme vedle sebe pouze  mlčky. Bože, řekni něco ať se nemusím cítit tak trapně.

,,Proč se na mě tak koukáš?“ nachytá mě na švestkách.

,, Já jen, že jsem si tě takhle nepředstavovala.“ Dalšímu zrudnutí se neubráním.

,, A jak sis mě teda představovala?“ zeptá se po chvilce, když vezme moje kufry jako by nic nevážily.

,, No… že budeš starší.“ To by mu mohlo stačit. Přece mu nebudu říkat, že jsem si ho představovala jako šedesátiletého dědulu s pivním pupkem, hlava třpytící se ve svitu Slunce, protože na ní má maximálně 3 vlasy, v puse protézu, která mu vypadne, když se zasměje a hulí tak 3 krabičky cigaret denně.

Usměje se na mě, jako kdyby slyšel moje myšlenky. Má tak krásné a zářivě  bílé zuby.

,,A na to si přišla jak?“  Při nasedání do luxusního Antona Martina dodá: ,,To asi kvůli mému jménu viď? Já vím, není zrovna jedno z moderních, ale ty taky nemáš jméno téhle doby Isabello.“ Nesnáším, když má někdo pravdu a taky nenávidím, když mi lidé říkají celým jménem.

,,Říkej mi Bello. Isabella je jméno jak nějaké šlechtičny.“

Zazubí se na mě a nastartuje auto. Během cesty si hodně povídáme. Chce o mě vědět snad všechno. Taky mu skoro všechno řeknu a když se ho zeptám na jeho život, tak rychle odbočí.

,,Zařídil jsem ti školu. Na střední ve Forks se ti bude líbit. Moc dětí tam nechodí, takže všichni hned vědí o každém kroku toho druhého. Je to jak špiónská střední.“ Myslí si, že se jen tak rychle  vzdám?

,,Aha, děkuji. A  teď ty, řekni mi něco o sobě.“ Jeho tvář byla bez výrazu, až mě to vyděsilo.

„Brzy se to dozvíš.“ Zaskočí mě tím. Brzy, jasně brzy. Ale já to chci vědět hned.

„Brzy? A kdy bude to brzy?“ zaútočím hlava nehlava.

„Až budeš připravená na život, který máš před sebou.“

Zbytek cesty do Forks už spolu nepromluvíme ani slovo. Vjeli jsme do Forks a mě se zmocnil zvláštní pocit. Deja vú.

„ Co se tak tváříš?“ všimne si mého zamyšleného výrazu Stefan.

„ Jako kdybych tady byla, ve snu.“ Zavřu oči a začnu vzpomínat. „ Nějaký domek s červenou střechou a světle zelenými dveřmi.“

„ Bello právě si popsala tak polovinu domů ve Forks,“ zasměje se jako kdyby to byl vtip roku.

Musím se více soustředit… Co si ještě pamatuji, no tak, Bello, vzpomeň si na nějakou maličkost.

„ Malá zahrada a na ní je bouda a přes celou střechu je napsáno jméno „Spike“ a taky…“

„Spike?“ zeptá se.

„Ano Spike,“ odpovím a otevřu oči.

,,Tak to je dobrý. To je můj dům. Možná ti to utkvělo v paměti, když si tu byla naposledy. Nic se tu nezměnilo, teda až na Spika. Teď už je to  Spike IV.“

„Cože? To je tvůj dům? Kdy jsem tu byla? Ty máš psa?“ otáži se s vykulenýma očima.

„Byla si tu jako nemluvně. Jo to je můj dům a ano mám i psa. Neboj je to sice rotvajler, ale je hodný. Teda pouze na ty hodný,“ zazubil se na mě.

Přijeli jsme před dům a zaparkovali u jabloně. Opravdu se nic nezměnilo. Je nádherný, ale na mně je až moc velký. „Bydlíš tu sám?“

„ Ano. Rodiče mi umřeli po mém narození. Automobilová nehoda. A přítelkyni nemám,“ řekne poněkud smutně. Nevím, jestli je smutný z toho, že mu umřeli rodiče, a nebo z toho, že nemá přítelkyni. Nejspíš  z obou důvodů.

Vyšla jsem z auta a uvítal  mě Spike. Skočil na mně, opřel si o mě jeho  tlapky a začal olizovat obličej.

„ Spiku, fuj je to! Slez z Belly!“ zakřičel na něj Stefan. „ Jsi v pořádku?“ optá se mě ochranářsky.

„ Jistě, jen jsem se lekla. A pro příště nejsem fuj.“

„ Spiku! Místo, ty obludo!“ zavelel a pes poslechnul. Lehnul si k boudě a zamžoural na mě smutnýma psíma očima.

Do domu vchází jako první Stefan. „ Vítej v našem domě.“ Při slově „našem“ trochu zasmutním. To už tu budu napořád?

„Naším to ne… Až se dozvím to tajemství, kvůli kterému jsem sem přijela, tak mi pak budeš moct dát ty peníze a já si najdu své vlastní bydlení. Nechci  překážet.“

„ Jaké překážení? Alespoň tu já a ta obluda venku máme dámskou společnost. Věř mi. Dlouho jsme tu neměli  tak pěknou slečnu jako jsi ty,“ mrkne na mě.

A jejé, to neměl říkat, protože při slovech, „ pěknou slečnu,“ začnu rudnout jak rajče.

Provede mě po domě, který je nečekaně moderně zařízen. Dole má obývací pokoj a chodbu , která směřuje od vchodových dveří až do kuchyně.

V patře má tři pokoje a koupelnu. První pokoj je jeho, do něj se nepodívám, druhý je můj. Je větší než ten, který jsem měla ve Phoenexu. Velké  letiště a vedle něj jsou stolky na lampičky, naproti je skříň, u okna se nachází psací stolek s počítačem a tiskárnou a to poslední co tam je, je komoda v rohu pokoje. Tolik věcí na sebe ani nemám. Na zemi je plovoucí podlaha kterou zdobí  perský koberec. Poslední pokoj je zamčený.

„ Co je tam?“ zeptám se

„ Brzy se to dozvíš.“

„ No jo, já vím, až budu připravená na život, co mám před sebou.“

„ Šikovná holka. Uhodla. Heleď, nemáš hlad? Uvařil jsem špagety s omáčkou a dokonce jsem i sám nastrouhal sýr.“

„ Nebude ti vadit, když si je vezmu až zítra? Jsem strašně unavená. Vybalím si a půjdu na kutě.“

„ Ne, to je v pořádku. Já si ještě něco musím zařídit, takže tě tu na chvilku nechám. Zvládneš to tady sama?“

„ Samozřejmě.“ Nejsem žádná měkota.

„ OK, tak já jdu, uvidíme se až ráno. Kdyby si něco potřebovala tak v obýváku na stole je moje číslo na mobil,“ popřeje mi ještě dobrou noc a vyjde ze dveří.

Vybalování mi trvá déle než jsem doufala. Do hajan jdu až v jedenáct. Lehla jsem si do studené postýlky a zavřela oči v naději, že se mi podaří usnout. V tu chvíli se mi promítne celý můj život. Rozbrečela jsem se a nechala slzy, ať odplaví bolest. Bolest ustoupila a zároveň s ní jsem upadala do říše snů.

Autor: anavalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Úsměv mrtvých: