Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Úsměv mrtvých 2

01.04.2010 (19:45) • anavalka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1364×

Kapitola DRUHÁ

Vzbudila mě vůně linoucí se z kuchyně. Vstala jsem tedy z postele a zamířila si to rovnou po schodech dolů zjistit, co to tak krásně voní. V půlce schodů se mi ozvalo moje břicho. Až teď jsem si uvědomila, že mám hlad jako vlk.

„Dobré ráno,“ popřál mi Stefan dříve, než jsem vkročila do kuchyně. Jak mě mohl slyšet? Šla jsem jako myška, protože jsem ho chtěla překvapit. Ani plovoucí podlaha pod mýma nohama nezavrzala. Myslela jsem si, že jsem vstala docela brzy. Chtěla jsem ho totiž překvapit dobrou snídaní.

„Jak se těšíš na svůj první den v nové škole?“ ozval se najednou.

„Dobré ráno. Ale jo, docela se těším.“ Nebudu mu vykládat, že jsem vyklepaná a trochu i vystresovaná. Hlavně ze všech těch zvědavých očí co na mě budou civět.

„Máš hlad? Udělal jsem vajíčka se slaninou.“

„Já vím. Ta vůně mě vzbudila,“ zašklebil se na mě svým okouzlujícím úsměvem.

„Kdy jsi se včera vrátil?“ zamumlala jsem s plnou pusou vajíček.

Páni, to je ale dobrota. Doufám, že mi nebude vyvařovat takhle každý den, jinak bych hodně rychle přibrala nějaký to kilo.

„Včera jsem se nevrátil, přišel jsem sotva před hodinou.“ Šokovaně jsem si ho změřila, protože nevypadal vůbec unaveně.

„Ty jsi byl v práci? Měl jsi noční?“ zeptala jsem se s mlaskáním, ale pořád doufám, že to neslyší a nebo alespoň předstírá, že neslyší.

„Ne, včera jsem noční neměl. Mám ji až dneska. Vždyť jsem ti říkal, že si musím ještě něco zařídit.“ Usmál se na mě a vytáhl z pod stolu krásný batoh. Byl světle hnědý z pravé kůže a nebyl na zip, nýbrž na svazování.

„Jé, ten je pro mě? Děkuji. Je úžasný, miluji ho.“ Vyrvu mu ho z rukou a začnu prohledávat jeho prostorné kapsy.

„Za málo.“

„Kde vůbec včera měli otevřeno v tak noční dobu?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Tady blízko je jedno menší město a tam se vážně dobře nakupuje. A ještě k tomu tam mají nonstop.“

„Aha. Tak to jo. A kdeže to vůbec pracuješ, že si můžeš dovolit tak drahé dárky?“

„Zdědil jsem v osmnácti po rodičích velký balík peněz a ten nevyplácám jen tak najednou. Plus  si k tomu vydělávám sám. Pracuji v nemocnici jako zdravotní…“

„Sestra,“ skočím mu do řeči a jdu do kolen.

„Ne, já jsem zdravotní bratr,“ dopoví a řehtá se semnou jako kůň.

Po snídani si sbalím svých pět švestek což znamená můj luxusní nový batoh, něco na psaní, sešity a vyrážím do světa. No to ne, pouze do školy. Ale i tak je daleko od Stefanova baráčku. Asi tak kilometr a půl. Což je pro člověka jako jsem já( bez auta), příšerná záležitost. Ještě přede dveřmi mě Stef zadržel.Já se tedy otočila a vyletěl ptáček. Zamotala se mi hlava. Nikdy jsem neměla v lásce fotoaparáty s bleskem. Nohy se mi splétaly do jedné a začala jsem padat na ústa. Stefan mě ale chytil a se smíchem vysvětlil a omluvil se mi. Prý musel udělat foto, protože je to můj první den v nové škole. Stará se o mě jako se matka stará o své dítě. No, ale má mě na starost, takže mu nemůžu nic zazlívat. Ale půjdu mu brzy z krku, protože příští týden mám narozeniny. Docela se na ně těším. Bude mi osmnáct. Nečekám moc dárků a ani žádné překvapení.

Po dvaceti minutách chůze jsem dorazila k budově připomínající muzeum a nebo spíš galerii. Ale z omylu mě vyvedla cedule stojící před budovou, na níž byl nápis Střední škola Forks.

Vešla jsem do školy a cítila na sobě něčí oči. Něčí oči? Rozhlédla jsem se kolem sebe a zjistila jsem, že byly všechny oči. Asi brzy vrhnu… Bello, no tak vzchop se!!! Přikazuje mi můj vnitřní hlas.

„Ahoj. Ty jsi ta nová dívka viď?“ optá se mě cizí kluk. Je docela pohledný ale na Stefana nemá. Má úžasné vlasy, takové karamelové a na hlavě má účes ala vrabčí hnízdo. Oči má jako dvě studánky.

„Ahoj. Ano jsem. Jmenuji se…“

„Isabella Swanová. Já vím. Mám tě tu na starost. Jsem s Tebou ve třídě, takže kdyby si cokoliv potřebovala, jsem tady. I kdyby to bylo třeba randem,“ přeruší mě v půlce věty a nenápadně si mě prohlížel.

„Díky, jsi hodný, ale zatím se moc neznáme, takže s tím randem nepočítej. A jak se vůbec jmenuješ?“ poprosím o jeho jméno.

„Jé, promiň Isabello. Jmenuji se Mike Newton.“

„Moc mě těší Miku. Můžu tě o něco porosit? Neříkej mi Isabello. Jsem Bella,“ řeknu a usměji se na prvního známého ve škole. Je milý, není moc pohledný, ale má úžasné vlasy s hnědým nádechem.

Podívala jsem se na rozvrh a v duchu jsem se zaradovala. Super, dneska máme pouze sedm hodin. Vešli jsme do třídy, mlčky, bok po boku. Vůbec mě nepředstavoval třídě, za což jsem mu byla vděčná. Nemám ráda ten pocit při představování. Mike mi ukázal místo na kterém bude můj zadek trčet další půl rok. Pak už jen maturita a hurá na univerzitu. Co bych chtěla dělat za vysokou? Abych řekla pravdu ještě nevím. Na místě vedle toho mého seděla dívka s leskle hnědými vlasy a na nose měla hranaté brýle.

„Ahoj. Já jsem Angela. Ty jsi Isabella viď? Slyšela jsem o tom, že bydlíš se Stefanem Whitem, je to tak?“ zeptala se zvědavě.

„Jsem Bella. Těší mě Angelo. Jsi správně informovaná.“ Další hodiny jsme seděly spolu. Vyprávěly jsme si o všem možném. Je vážně milá, ale strašně zvědavá. Samé otázky ohledně toho jestli jsem nějak spojena se Stefanem a další otázky.

Po šesti hodinách jsme šli všichni na oběd. Mike u stolu házel jeden fór za druhým. Je to fakt číslo. Mohla bych se utlouct smíchy. Když jsem dojídala, všimla jsem si stolu u okna, u kterého seděli dva kluci a dvě děvčata. Byli tak odlišní od ostatních studentů: například byli bledí, a přesto strašně krásní. Pleť měli jako z nějakého časopisu modelek a modelů. Zvláštním způsobem mě to k nim táhlo. Malá černovlasá dívka se podívala mým směrem, jako kdyby věděla, že je pozoruji. Uhnula jsem pohledem, ale když jsem zjistila, že už se zase věnuje asi svému příteli vrátila jsem se k hodnocení. Objímající kluk vypadal jak z nějakého hororu. Vedle nich se kroutila blondýnka, která vypadala jako top modelka. Borec vedle ní, který se na ni koukal obdivnýma očima, víc než-li všichni ostatní ve škole, měl image wrestlingového mlátiče. Nikdy jsem nikoho podobného nepotkala. Je vážně nabouchaný.

„Kam pořád civíš Bello?“ vyrušil mě Mike. Podível se tím samým směrem jako já a hned pochopil.

„Kdo to je?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Cullenovi. Děti doktora Cullena. Adoptoval je se svou manželkou. Všech pět dětí najednou. Nechápu jak jich mohli zvládnout tolik. Žijí tu asi tak tři roky,“ řekla Angela. A já si něco uvědomím.

„Pět? Vždyť jsou támhle jenom čtyři,“ povím vykuleně.

„Ano, támhle jsou ti čtyři. Čtyři kteří tu studují. Ten pátý tu učí. Naštěstí ho máme na biologii. Uvidíš ho po obědě. Jmenuje se Edward. Ten je ze všech nekrásnější a nejstarší. Je mu 24. Ostatní jsou: ta blondýnka je Rosalie, svalovec Emmet, malá je Alice a ten divný je Jasper. Jsou krásní viď? Ale Edward je nejhezčí,“ povídala Angie a já musela sto chutí jít na biologii, protože není možné, aby někdo byl hezčí než tamti co tam sedí. No uvidíme.

„Všichni drží pospolu. Nebaví se s nikým jiným,“ pokračovala Angie.

V klidu jsem dojedla svou porci oběda a odcházela jsem do třídy na poslední hodinu. Biologie patřila mezi mé nejoblíbenější předměty. Současně se zvoněním ohlašovali začátek hodiny a do třídy vešel anděl…

Autor: anavalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Úsměv mrtvých 2: