Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Uprchlík 28. díl

19.03.2010 (18:15) • Anetanii • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 7642×

28.Kapitola – Návrat ztracených dětí…

 

Oba jsme se blížili tolik vytouženému vrcholu, když v tom…

… Na dveře začal někdo hlasitě bouchat. Edward se v zápalu vášně začal hrozně pohihňávat a nemohl přestat. Podívala jsem se na něj a viděla, jak se uculuje. Něco dost podstatného mi uniklo.
,,Děje se něco lásko?” zkusila jsem se dozvědět, kdo nám v tom nejlepším bourá dubová vrátka.
,,Ale nic, miláčku, toho si nevšímej,” zazpíval ten andělský neřád a určitě se bavil, zatím co já se plácala ve sladké nevědomosti.
Bušení na dveře se pořád stupňovalo, stejně jako rychlost a síla přírazů, kterými jsme se vynášeli do nebe.
Edward naposledy divoce přirazil a oba jsme zalapali po dechu. Energie, která se mi hromadila v podbřišku se s posledním pohybem rozlila do celého mého těla. Já se v páteři prohnula k Edwardově hrudi zmítané vrčením a hlubokými vzdechy. Jeho ruce si mě podržely v prohybu a Edwardovi rty se naposledy přisály na má ňadra, aby zdusily výkřik, který se mu dral mezi zuby.

Sevření povolilo a my zůstali oddechovat v náručí. Neustálé dotírání na naše hotelové dveře jsem vůbec nevnímala, bylo mi nádherně. Ostatně jako vždy, když ho cítím blízko u sebe.
,,Miluji tě,” zašeptala jsem mu do ouška a na tváři pocítila, jak se mu rty vytáhly do úsměvu, hladila jsem ho po vlasech a užívala si tuto naší společnou chvíli.
,,Belli, ty ani netušíš, jak moc jsem s tebou šťastný. Mám chuť to vykřičet do celého světa, mám pocit, že mi narostla křídla” zasnila se má láska a pevněji mě objala.
,,Ehm, lásko? Myslím, že nějaké sny se ti splnily,” zachechtala jsem se a pozorovala jeho zvědavá očka.
,,S tím křikem to byla realita a myslím, že nás opravdu slyšeli až na konci světa... A s tím létáním, to bude za chvíli taky skutečnost, jestli nás tady ta milá paní najde. Tak doufej, že máš ty křidélka funkční,” pohladila jsem ho nevinně po tváři.
,,Asi máš pravdu, měli bychom se zdekovat než nám provětrá šatník,” zasmál se, ale najednou ztuhnul a vytřeštil oči.
,,Já… já… když ty jsi byla tak krásná a… nahá… a…” koktal nesrozumitelně jedno přes druhé. Tak to je poprvé, co jsem slyšela, že by se upír zadrhl jako starý gramofon.
,,Zlato, dýchej a mluv. Co se děje?” uchopila jsem mu hlavu do dlaní a natočila si jeho tvář naproti té své.
,,No, když jsi utekla do koupelny a úplně nahá, tak jsem se neovládl a… moje oblečení nevydrželo rychlé svlékání, takže tak nějak nemám co na sebe,” těkal očima po místnosti a kdyby mohl, byl by určitě rudý až za ušima.
,,Neboj, broučku, půjčím ti kalhoty a sama půjdu jen v košili,” usmála jsem se na něj přesladce.
,,Fakt?” rozzářil se jako slunovrat.
,,Ne, to fakt ne… máš smůlu brouku, jdeš, jak tě pánbůh stvořil, já tu striptýz dělat nebudu.” A že pohled na nahé tělo mého archanděla stojí za to, je až hřích halit ho do látky. Stačí, když se na něj zadívám, svalnaté dokonalé tělo které smáčí horké kapky vody a jeho smyslné plné rty… Bože! Klid Bello, další milování by naše domácí asi nevydýchala, popřípadě ona ano, my sotva.
Pošlapala jsem mu všechny naděje a mojí vůli nezlomil ani tehdy, když po mě začal pošilhávat skrz své dlouhé, husté, černé řasy.
,,Belli, to mi neuděláš,” zavrněl.
,,Nevzpomínáš? Právě jsem ti to udělala,” rozesmála jsem se na celé kolo a on se mračil jako kyselé mléko, i když mu “nenápadně” cukaly koutky.

Vyskočila jsem ze sprchy a vrhla se na jedinou osušku, která podřimovala na vaně, takže na něj zbyl jen malý, zanedbatelný ručníček... Jestli se tahle žínka ručníkem dala směle nazvat.
Zastavil proud vody a došoural se ke zmíněnému titěrnému hadříku. Nejdříve na něj nedůvěřivě hleděl, otáčel ho ze všech stran jako by na rubu byl snad delší a s hlubokým smířeným povzdechem, si ke své nelibosti obmotal onen předmět kolem boků. No, jemu se možná nezamlouval, ale já bych ho v něm mohla vídat pořád. Mlsně jsem se oblízla.
Když jsem vešla zpátky do pokoje, za dveřmi se ozývaly tak ukrutné rány, až jsem nadskočila.
,,Edwarde, s pravdou ven. Co se to tu děje?!” obořila jsem se na svého vodníčka Česílka, který se už konečně dostavil na souš. Pobaveně se opřel o rám dveří od koupelny a šklebil se zlomyslně na dveře.
,,No, když jsem ti byl ráno pro snídani, tak jsem si všiml, že ta dáma je asi trochu více konzervativnější než my. Asi bude silně věřící, na zdi vysel krucifiks. Ptala se mě na zvuky, co se ozývaly z pokoje, což jsem přirozeně zapřel, ale zdá se, že asi pochopila...”
Usmál se pokřiveným úsměvem a mrkl na mě. Zůstala jsem stát jako opařená.
,,A kdy jsi mi to chtěl jako říct? Až by na nás volala komando? Neslyšíš ty nárazy pěstí? Co udělá nám, až se objevíme, hmmm? Edwarde já nechci být tlačenka!” zuřila jsem zděšeně a propalovala do něj pohledem americkou vlajku. Sice mám po boku upíra, ale ta baba vypadá víc nebezpečně...
,,Klid, lásko, není se čeho bát! Nic z toho neudělá,” objal mě zezadu kolem pasu, položil si hlavu na mé rameno a snažil se mě uklidnit.

Proč jsem mu jen nevěřila?

,,Arnolde, vyraz dveře!” ozvalo se zvenku a mě teď už nadobro zatrnulo.
,,Že neudělá?” vyjekla jsem.
,,Bells, kde máš doklady a věci, co nutně potřebuješ?” zakřičel na mě ve spěchu a z kusů látky, co zbylo z jeho kalhot, si vyndával peněženku, mobil a klíčky od Volva.
,,Vše mám v kabelce,” ukázala jsem na novou Armani kabelku od Alice v igelitce, která se válela pod postelí.
V tom se prudce rozletěly dveře a stála tam celá familie. Ta nejmladší z Edwarda málem dostala orgáč, matinka se okamžitě hnala po Edovi, který v poslední chvíli stihl zachránit mojí kabelku ze spárů smrti a druhou rukou si přidržoval ručníček. Dělal dobře, chlapec... Ta holka vypadala jako na startu, po mávnutí šátkem už by mu vysela na… krku… doufám.
,,Ty jeden zvrhlíku, ojebávat slušné holky pod mojí střechou, že se nestydíš!” křičela na Edwarda babča a mlátila ho po hlavě deštníkem. Normálně bych se smála do nepříčetnosti, nebýt Arnolda, který si mě prohlížel jako zjevení a koupal se v jezírku plném slin. Kupodivu mi naháněl větší strach než ta dáma, co mi masakrovala přítele. Divím se mu, já už bych jí vzteky zakousla.
,,Bells, teď není čas na spánek, podej mi ruku!” vykřikl Edward, ladně přeskočil postel, chytil mě za ruku a táhl ven takovou rychlostí, že jsem stačila zaregistrovat jen Arnolda, do kterého strčil, aby nám šel z cesty a který se ve vteřině zakusoval do komody a svou osušku, stále ještě spolupracující a držící na svém místě.

Edward mě celou dobu držel za ruku a utíkal se mnou po chodbičce, po vratkých semišových schodech dolů po lině k recepci, kde byl východ z tohohle sanatoria.
U recepce se zastavil, hodil na pultík dost naducaný balík bankovek a táhl mě na parkoviště. Bohužel cestou zavadil o dřevěnou desku stolu, která byla mírně odchlíplá a málem s námi stůl odjel až ke vchodovým dveřím, že jsme vypadali v očích obecenstva jako teplí stěhováci. Trocha omítky popadala spolu se štosem již vytříděné korespondence a málem se zbavil své růžové pidi krásy, což byl dost nebezpečný manévr. On sice stihl pohotově zabrzdit, aby místnost nezdobila jeho svěží bílá prdelka, ale já si málem vykloubila rameno a překousla jazyk. Podchytil si svou stylovou zavinovačku, kopl do stolu, aby odjel zpátky, pokusil se mi nahodit kloubík a dostat mě, pokud možno bez další újmy na zdraví, blíže k autu.
To by člověk neřekl, kolik lidí se tu náhle vyrojilo. Šli po nás jako slepice po flusu, oba jsme letěli ještě rychleji než rychle a ručníky za námi vlály jako Batmanovi pláštěnky.

,,Nasedni do Volva, spěcháme. Ta paní morálka poběží za námi, jen co se vzpamatuje. Prosím, neptej se jak to vím, jen mě poslechni. Pro náklaďáček sem někoho pošlu, alespoň je na chvíli vyšoupnem z baráku,” křikl na mě. Ani jsem nezaváhala a pádila k jeho autu. Z dálky už jsem slyšela dusot těžkých nohou na asfaltu, které určitě nepatřily nikomu jinému než té dámě s, teď už dost omláceným, deštníkem, který měl asi stejný efekt, jako kopretina, kterou mlátíte do skály.
Cupitala jsem bosky po parkovišti do zvuků smíchu od obecenstva a občas nadskočila, když mi kamínek bolestivě uvíznul mezi prsty na chodidle. Eda, ten se valil nahota-nenahota jako tornádo v poli.
Zapadla jsem do auta rychlostí blesku. Edward byl v momentě vedle mě a už startoval motor.
,,Bell, hoď ty věci prosím dozadu, jinak zařadím kolenem,” uculil se, když si všiml, že jsem krabici s časopisy o autech, co byly na sedadle spolujezdce, odhodila suverénně na místo řidiče, jen aby se mi nepletly pod nohy, čímž jsem způsobila, že měl Eda v zadku napasovanou karoserii traktoru. Emm asi nebude nadšený. Sám se poskládal na sedačku s náručí našich pozůstalých věcí, co jsme stihli ukořistit.
Rychle jsem to odhodila na zadní sedadla a než jsem se stačila připoutat, už jsme vyjížděli na hlavní.

Chvíli bylo hrobové ticho, než jsem si všimla svého řidiče, kterému se otřásají ramena pod náporem smíchu, způsobeným naším komickým osudem. Nevydržela jsem pohled na to, jak zadržoval smích, a propukla v hlasitý řehot.
Nejprve leknutím nadskočil, než stočil pohled ke mně a vyprskl smíchy. Málem nezvládl řízení, jak jsme se svíjeli na sedadlech, pořád zabalení jen v ručnících.
,,Co… co… to… heh… bylo?” dostala jsem ze sebe mezi záchvaty černého kašle.
,,Věříš, že vážně nemám tušení… a nebudu to zjišťovat... Tak vidíš přece jsi udělala striptýz” uculoval se.
Nafoukla jsem se i přesto, že mi břišní svalstvo pořád tančilo rumbu, a sledovala ubíhající silnici před námi.

Po pár kilometrech nepříjemného ticha Eda konečně promluvil.
,,Sluší ti to,” pronesl zastřeně, když už po několikáté jeho hlava střelila mým směrem a očima rentgenoval můj ručník. Určitě by tuto schopnost bral všema deseti místo čtení myšlenek, které mu byly v mém případě tak trošku na prd.
,,Zastav!” rozkázala jsem jeho překvapenému obličeji, ale poslechl a zajel ke krajnici.
,,Stalo se něco?” vyhrkl zděšeně.
,,Ale vůbec ne, jen se potřebuješ uklidnit. Jsi hrozně napjatý, takhle by jsem domů dojela s úhloměrem.” Pronesla jsem koketně a natočila se naproti němu.
Díval se na mě nechápavě do té doby, než jsem si začala rozmotávat osušku. Následovalo ostré zalapání po dechu a v tu ránu se moje sedadlo dostalo skoro až na zadní, páčka na posunování byla necitlivě svíraná k zemi rukou boha, který mě zuřivě líbal a nedočkavě roztahoval má kolena od sebe. Strhla jsem mu ručník a líbala ho na hrudi. V autě bylo málo prostoru, ale to nám nevadilo. Když mě Edward stáhnul pod sebe a nečekaně do mě vnikl, bylo mi úplně jedno kde se nacházíme a nechala ho, aby mě roztouženě pomiloval.
S našim posledním výkřikem se auto naposledy zhouplo pod náporem vášně a my zůstali bezmocně ležet v křečovité poloze.

,,Mám pocit, že se mi to všechno jenom zdá,”zašeptal s úsměvem.
,,Nezdá. Jsem tu s tebou,” políbila jsem ho něžně na rty.
,,Belli, proč jsi utekla tenkrát z toho plesu? Co jsem udělal špatně?” zeptal se smutně, jako by ho ta chvíle pořád bolela.
,,Ty jsi neudělal vůbec nic, jsi úžasný… to já… jednou ti povím pravý důvod. Až přijde čas. Utekla jsem, protože jsem se do tebe taky bláznivě zamilovala a potřebovala jsem se s tím poprat sama. Nikdy jsem nepoznala lásku, proto, bylo všechno nové a já se bála, že ublížím sobě nebo tobě,“ proplétala jsem se jeho bronzovými vlasy a dívala se mu upřímně do očí.
,,Lásko, už nikdy nebudeš sama. Teď jsme na to dva, na to prosím nezapomínej,” přejížděl mi bříšky prstů lehce po stehně, které jsem měla obtočené kolem jeho pasu a usmíval se.
,,Zjistila jsi, co jsi hledala?” pohladil mě po tváři.
,,Ano, myslím, že ano,” usmála jsem se.
,,A to?” pozvedl obočí.
,,A… to, že tě miluji.”
,,Já tebe. Přísahej, že už mi nikdy neutečeš, uprchlíku,” zatvářil se uličnicky a dal mi pusu na nos.
,,Přísahám,” přitáhla jsem si jeho rty a spojila nás v polibku stejně jako naše těla, která byla stále propletená a ani nepohodlí nás od sebe nemohlo oddělit.

Cesta ubíhala pomalu, ale mě to zase až tak nevadilo. Hlavu jsem měla položenou na Edwardově rameni. Vesele si pobrukoval a konečně se zbavil toho napětí.
Začínala jsem usínat, víčka mi unaveně klesla a já se ocitla v jiné říši. Zdálo se mi o Phoenixu. O kopci, kam jsme chodívali se Sessi. O dni, kdy jsem se rozhodla opustit rodné město a jela si splnit sen. Kdo by řekl, že jsem si ho opravdu splnila? Našla jsem muže kterého miluji a i když jsou mezi námi určité propasti, čas nám pomůže a jak říkal Edward, jsme na to dva. I ze spánku jsem se musela usmívat, dokud jsem na své tváři neucítila ledové dotyky. Otevřela jsem oči a rozespale zamžourala do světla a do tváře pobaveného anděla.

,,Zlato, vstávej, jsme doma,” zašeptal mi do tváře, kam mi věnoval sladký polibek. Taky by mohl být věcnější a políbit mi pr…
,,Edwarde, nech mě, já chci spát,” zahuhlala jsem rozmrzele naštvaně a jemu se na tváři vykouzlil ještě větší úsměv.
Jako by mi to přál, holomek jeden. V noci mě nenechá zamhouřit oka a teď se mi tu směje do obličeje jeho perfektními 32 kousky bělásků.
,,Bells, jsme před barákem a celá rodina se dívá na mou přítelkyni zabalenou jen v ručníku,” zachechtal se.
To mě probralo jako vědro studené vody, rychle jsem udělala prohlídku svého terénu, který byl naštěstí stále pokryt froté tkaninou a hned poté prohlídku místa, kam ten zázrak určitě škodolibě zaparkoval. Taky by se mu houby stalo zaparkovat v garáži a hodit mi sem oblečení. Ale to by na Edwarda bylo příliš, dopřát mi trochu soukromí. Jestli se chce vystavovat na obdiv, fajn. Ale se mnou ať nepočítá. Už vystupoval a rychle mi otevíral dveře spolujezdce, samozřejmě pořád s tím protivně přiblblým úsměvem.
,,Bello, ty zrádkyně, už ať tě ani nenapadne někam zdrhat! Víš jak byl brácha k nevydržení? Hrál si na smutnou princeznu a... A co to máš na sobě? Alespoň jsi si k tomu mohla vzít sandálky. Nevypadalo by to tak jako by jsi utíkala s hotelovým ručníkem rovnou z koupelny! Za to se mnou půjdeš na nákupy!” zazubila se Alice. Samozřejmě vědomě narážela na náš malý hotelový incident. Trapas! Když si jen představím co musela vidět. Brrr!
,,Když ti to udělá radost a přestaneš mě hubovat,” pokrčila jsem rameny a objala toho skřítka. Zaslechla jsem ještě rozhovor Emmetta a Edwarda.
,,To čumím brácha, od kdy jsi se dal na růžovou lehko - módu? Ta Bella s tebou dělá divy, že chodíš takhle na lehko a ještě slaďoučký,” svíjel se smíchy Emmett a Eda vrčel, jediný čeho byl schopný bylo přetáhnout ho mocně po zádech až to zadunělo… ve Forks to tou ránou začalo vypadat na bouřku... Jůů bude baseball.

,,Sklapni Emmette!” napomenul ho Edward.
,,Bonbónku,” vytáčel ho Emm.
,,Jen závidíš, že nemáš takovej parádní růžovej ručník jako já,” zazubil se křečovitě.
Tak tuhle dobrou náladu by mu nesežral ani králík.
,,To máš pravdu, Jahůdko, to fakt nemám,”svíjel se smíchy. Neznaboh.
Konec, oba jsou nenormální. Kam jsem se to jen vrátila, do nějaké zvrhlé pohádky, kde se přetahují, kdo má větší ehm… tak daleko to snad nedojde.

Najednou se Edward zuřivě napjal, a střelil pohledem na místo odkud už přicházel zbytek rodiny, i když s trochu potutelnými výrazy, když nás s Edwardem nachytali tak nějak letně.
V momentě stál Edward za mnou a tisknul mě ke svému boku tak silně, až se mi žebra křížila do osmičky.
ff!” zalapala jsem mocně po dechu a páčila mu prsty ze škvír mezi mými žebry, rýhy byly po jeho ”citlivém” útoku patrné i z desetimetrové dálky.
,,Bello? Edwarde? Někoho bychom vám chtěli oficiálně představit.” Chvíle zrádného ticha a mého otlačeného hrudního koše.
,,Seznamte se s novým členem rodiny,” řekla hrdě Esmé a Edwarda z jejích slov málem kleplo, teda teď jeho trupík zpíval. Jeho pohled říkal jediné: její mateřskost nabrala nové rozměry a Esmé se rozhodla z baráku udělat útulek pro přistěhovalce.

Ze dveří domu vyšel statný, na upíry ne tak bledý, vysoký muž s čokoládovými vlasy a zlatýma očima. Přirovnala bych ho k divokému plnokrevníkovi. Usmál se přátelským úsměvem svými plnými rty a v jeho očích, které najednou upíral upřeně na mě a mou smělou garderóbu, se zabýsklo a přísahala bych, že i vypnul prsa a stáhnul půlky jako válečná pěchota při ranním nástupu.
,,Tohle je Chosé, bude tu teď s námi bydlet,” oznámil opatrně Carlisle.
A za mými zády se ozvalo hrozivé, nebezpečné vrčení.

,,Jen přes moji mrtvolu!”

Předchozí - Další

Autor: Anetanii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Uprchlík 28. díl: