Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upravené Stmívání - 10. kapitola

03.03.2013 (20:45) • TerusQaBerusQa • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1804×

Když jsem se ráno probudila, hned jsem si sedla a moje oči jezdily po pokoji tam a zpátky. Věděla jsem, že teď už tu Edward nebude, ale jen jsem se ujišťovala.

Chvíli jsem seděla na posteli jen tak, a pak jsem si šla vyčistit zuby, učesat se a udělat veškeré obvyklé hygienické potřeby, bez kterých by se člověk ráno neobešel. Když jsem se vrátila z koupelny, vzala jsem si na sebe tričko s dlouhými rukávy, protože podle teploměru byla dnes venku pořádná zima.

Šla jsem dolů a čekala, že uvidím Charlieho, dneska měl jet do práce až na devátou hodinu, ale místo Charlieho tam byl jen nějaký dopis na stole.

Dopis byl od táty. Bylo tam napsané jeho nešikovným písmem: Promiň Bells, musel jsem ještě jet něco vyřídit do města, kdyby něco, tak mi zavolej.

Když jsem si to tak četla, vzpomněla jsem si na mámu. Určitě už napsala dalších milion emailů, až budu mít čas, musím si zkontrolovat poštu.

Nasnídala jsem se a vyrazila do školy. Doma jsem si vzala skoro tu nejteplejší bundu, kterou jsem měla, a v náklaďáčku pořádně zatopila.

Dneska jsem vše stíhala dobře, takže když jsem přijela na parkoviště, měla jsem dost místa na zaparkování.

První hodinu jsem měla matematiku, takže jsem si už v náklaďáčku vytáhla věci z tašky. Když jsem zavírala dveře od auta, vypadlo mi z hromádky, kterou jsem držela jen jednou rukou, pár sešitů. Chtěla jsem se ohnout pro sešity, což by se mi povedlo, nebýt jeho.

Edward, samozřejmě. Ve vteřině, kterou jsem ani nezaregistrovala a jen stačila mrknout, mi podal sešity.

„Tvoje reflexy mě opravdu trochu děsí," řekla jsem místo pozdravu.

„Ahoj," usmíval se a podal mi sešity.

„Díky," zakřenila jsem se.

Všimla jsem si, že pár lidí na něj zvláštně civí.

„Proč na tebe tak zírají?" Byla jsem nervózní.

„Nejspíš proto, že mě neviděli mockrát se usmívat, a taky proto, že si povídám s tebou." Semknul rty k sobě.

„Aha," zakroutila jsem hlavou.

Pomalým krokem jsme šli ke škole a když jsme byli uvnitř, Edward se na mě podíval výrazem, který jsem neznala.

„Co je?" řekla jsem podezíravým tónem.

„Nic, jen vzpomínám na včerejší večer, jsi lepší než televize. Kdybys byla nějaký televizní kanál, vsadím se, že by si tě předplatila půlka obyvatel Forks," zasmál se.

„Doufám, že ses pobavil. Jak dlouho jsi tam vůbec byl?" Zajímalo mě to, byla jsem zvědavá.

„No... ani nevím," řekl, ale já mu to nevěřila.

Chtěla jsem se ho zeptat, jestli je něco jako superman, protože mi včera neodpověděl. Vlastně odpověděl, ale nepochopitelným způsobem. Chystala jsem se na to, ale v tu chvíli zazvonilo a já musela na matiku.

„Tak ahoj na biologii," usmál se a ladným pohybem zmizel za roh druhé chodby.

Uvědomila jsem si, že dneska mám biologii, takže se s ním uvidím.

Šla jsem do třídy a sedla si vedle Mikea.

„Čau, Mikeu," pozdravila sem ho. Zdál se být zamyšlený.

„Ahoj, Bello." Nepodíval se na mě, jen zvedl ruku.

Matika byla dnes nudná, možná proto, že jsme opakovali a já to uměla. Nějak jsem se nenamáhala znova to psát, tak jsem radši jen poslouchala. Občas jsem se koukla na Mikea, zdálo se, že něco vymýšlí.

Zazvonilo a my měli další hodinu. Jedna hodina odpadla a jednu jsme měli suplování, protože učitelka prý onemocněla. Ostatní hodiny utekly docela rychle, ale ještě jsem měla biologii s Edwardem.

Když jsem přišla do učebny biologie, Edward už tam seděl.

„Ahoj," pozdravil s úsměvem.

„Ahoj." Položila jsem si sešity a otočila se k němu.

„Edwarde... Co to mělo včera znamenat s tím supermanem?"

„To je tvoje teorie," zasmál se pokřiveným úsměvem.

„Takže nejsi?" řekla jsem naivně, jako kdybych čekala, že je jeden z těch, co jsou v komiksech.

„Superman určitě ne." Byl pobavený.

„Tak jsi něco jako Batman," hádala jsem, ale ve skutečnosti jsem věděla, že nebude žádný superhrdina z časopisu.

„Bello," smál se.

Myslím, že chtěl ještě něco říct, ale zazvonilo a učitel se vřítil do třídy se slovy: „Tak, lidi, napíšeme si malou písemku."

Pan Higgs rozdal papíry s otázkami a měli jsme začít psát.

Edward se do toho pustil a asi za dvě minuty to měl hotové. Já napsala prvních šest odpovědí z desíti, a pak jsem se zadívala místo do písemky vedle na lavici. Přemýšlela jsem o tom superhrdinovi. Nevím, jak to Edward myslel, že by byl nějaký superhrdina. Fakt si to nemyslím. Možná bych mu měla prohledat dům, třeba tam schovává svůj převlek.

Mračila jsem se při přemýšlení nad tím, ale když jsem si v hlavě řekla superhrdina Edward, musela jsem se usmát.

„Bello, piš, už nemáš moc času," zašeptal Edward.

„Vždyť já přemýšlím." Ano, přemýšlela jsem, ale ne nad písemkou.

„To vidím, ale neřekl bych, že nad těmi otázkami. Nech teď superhrdinu být, ano?" usmál se.

„Jak to víš? Mně číst myšlenky neumíš," šeptala jsem hlasitě.

„Jo, ale tohle poznám. Navíc bych neřekl, že se budeš usmívat na tu otázku v písemce."

Vzdychla jsem a pustila se znova do písemky.

Zrovna když se mělo odevzdávat, jen tak tak jsem dopsala poslední otázku a do toho zazvonilo.

„Můžu tě doprovodit na oběd?" zeptal se Edward.

„Jasně," usmála jsem se.

Šli jsme spolu až k jídelně. Když jsme vešli dovnitř, všichni zírali směrem k nám. Otáčela jsem se a dívala se, kam všichni tak civí.

„Bello, tam nikdo není, to se dívají na nás," pošeptal mi do ucha a zasmál se.

„To nás nikdy neviděli?" Bylo mi to nepříjemné.

„To jo, ale ne spolu. Možná ti to nepřijde, ale ve škole to teprve registrují, že se bavíme, navíc já se s nikým jiným nebavím." V tom měl pravdu.

Občas jsme si spolu povídali před školou, ale nikdy jsme spolu nechodili tak často. Navíc dneska se nám podobná věc už stala, a to před školou.

Koukali na nás i Jessica, Mike a Angela, která se zdála být už v pohodě. Cullenovi nějak nezírali. Jen se občas nenápadně koukli, ale jinak se dívali na sebe nebo na stůl.

„Hele, ta holka si myslí, že spolu chodime." Měl pokřivený usměv a nenápadně na ni ukázal.

„No a... chodíme?" Možná jsem tuhle otázku měla položit někde jinde a jinak, ale už bylo pozdě. Navíc jsme byli kamarádi, ale čím víc toho o Edwardovi vím, tím víc jsme si blíž.

Edward zmlkl a s vážným výrazem přemýšlel.

„Ehm... uvidíš večer," řekl nakonec tichým hlasem a odešel si sednout ke stolu za ostatními Cullenovými.

 Chvíli jsem tam stála a přemýšlela nad významem slov uvidíš večer, ale pak jsem to nechala být a hodlala počkat do večera.

Šla jsem si sednout za Jess a ostatními.

Sedla jsem si a všichni na mě podezíravě koukali. Ostatní v jídelně už si hleděli svého.

„Co je?" zeptala jsem se jich.

Hned přestali koukat a pustili se do jídla. Eric s Angelou vymýšleli téma pro školní časopis. Ani Jessica to překvapivě neřešila.

 „Bello, co děláš v sobotu?" zeptala se mě Jessica.

„V sobotu? Asi nic, proč?" Podívala jsem se na Edwarda, jestli poslouchá, ale zdálo se, že ne. Povídal si s ostatními Culleny.

„Chtěly jsme jet s Angelou tady kousek od Forks do kina, tak jsme si říkaly, že bys mohla jet s námi." Jessica promluvila a to mě přimělo odtrhnout zrak od Edwarda zpátky k ní.

„No, jestli budu mít čas, tak klidně pojedu."

„Dobře, ale ještě to není jisté, protože někdo říkal, že se to kino opravuje, tak nevím. Zjistím to a napíšu ti."

„Tak jo," souhlasila jsem, protože by možná bylo dobré na chvilku vypadnout.

Když jsem dojedla, šla jsem odnést prázdný tác.

„Co když nejsem superhrdina, co když jsem padouch?" ozval se Edward a mně málem podnos spadl zpátky.

„Bože, Edwarde." Stiskla jsem k sobě víčka a položila si ruku přes oči.

Najednou mi došlo, co právě řekl.

„Padouch?" Otočila jsem se, abych se podívala na Edwarda, ale byl pryč.

Kde sakra je? Zmizel.

Chtěla jsem už odejít z jídelny, ale zastavila jsem se a napadl mě ztřeštěný nápad. Možná bych se mohla zeptat ostatních, co si myslí o upírech. Ale ne. Vysmáli by se mi. Navíc nevím, jak bych zdůvodňovala moji divnou otázku. Ne, nechám to. Ještě jednou jsem se podívala ke Cullenovým, ale už tam nikdo neseděl.

Na parkovišti už taky nebyli, tak jsem se nějak nezdržovala a jela domů.

Doma ještě nikdo nebyl. Práskla jsem taškou o zem a šla do kuchyně. Vzala jsem si skleničku a napustila si do ní trochu vody. Byla jsem vyčerpaná a dehydratovaná, protože jsem od rána nic nepila. Moje původně školní pití leželo na stole, pořád na stejném místě.

Šla jsem nahoru a zapnula si počítač. Otevřela jsem poštu a chtěla jsem se podívat, jestli máma nenapsala. Samozřejmě, že ano.

„Ahoj, Bello. Doufám, že ti to tam jde dobře. My s Philem se máme fajn, Philovi to jde a já si docela užívám. Co Charlie? Víš co? Všechno mi to povíš pak. Zítra si jdu konečně dobít kredit a zavolám ti. Zatím se měj, Máma."

Psala to dneska ráno, takže počítám, že zítra zavolá, ale i tak jsem odepsala.

„Ahoj, mami. Mám se fajn. Charlie je v pohodě a ve škole to ujde, mám tu pár kamarádů. To je dobře, že to Philovi jde, bude z něj hvězda. Počkám, až zavoláš. Je to dobrý nápad, nemůžu věčně kontrolovat poštu. Pa, Bella."

Odeslala jsem to a projela internet. Nic zajímavého tam nebylo, tak jsem ho zas vypnula.

Hluk z počítače se docela utišil a pak úplně ztichl. Bylo to strašné ticho, jen jsem slyšela, jak venku fouká vítr. Na kůži jsem ucítila průvan. Okno bylo nedovřené. Nejspíš ho Edward včera nedovřel. Celý den nebylo pořádně zavřené a i kdyby tu číhali zloději, do domu místního policajta by nevlezli.

Dovřela jsem okno a ještě jednou se ujistila, že je to v pořádku. Nevěděla jsem, co mám dělat. Někdy si vystačím s vlastní myslí, ale dnes ne. V hlavě jsem měla takový zmatek, že bych se z toho zbláznila.

Poslední dobou se chodím procházet. Když doma nikdo není a já se nudím, tak mě napadlo, že zas někam půjdu.

Vstala jsem ze židle. Když jsem zavírala dveře do pokoje, ohlédla jsem se, jestli je všechno v pořádku. Nejspíš bylo. Sešla jsem dolů a vzala si bundu. Klíče bych měla mít v kapse od bundy. Nahmatala jsem je a chtěla jsem jít.

Pak jsem si vzpomněla, že bych měla radši Charliemu napsat dopis. Kdyby zas nečekaně přišel a já bych tu nebyla.

„Šla jsem se projít, za chvíli přijdu. P.S.: Mobil mám."

Napsala jsem to na kus lístečku a nechala ho uprostřed stolu.

Pak jsem už mohla jít, i když jsem vůbec nevěděla kam.

Otevřela jsem dveře a nasadila si kapuci. Vůbec jsem nechápala, proč se jdu procházet, když je taková zima, ale doma se mi trčet nechtělo.

Šla jsem podél cesty. Chtěla jsem si vyčistit hlavu a myslím, že se mi to na chvíli podařilo. Měla jsem prázdnou mysl, což se mi za celou dobu ve Forks mockrát nepovedlo.

Strašně foukalo, tak jsem se rozhodla jít do lesa. Vítr by tam měl být díky stromům klidnější.

Zabočila jsem a už jsem byla v lese. Kličkovala jsem mezi stromy a dávala pozor na pohozené větve na zemi a kořeny stromů, které trčely ze země.

Ani jsem si neuvědomovala kam jdu, prostě jsem šla. Měla jsem zvláštní pocit, jako by tu někdo byl. Po několika metrech dívání se do země jsem konečně zvedla hlavu a rozhlédla jsem se, kam jsem vůbec došla. Les. Pořád les. Byla jsem stále hlouběji, takže už ani mezi stromy nešla vidět cesta, ale jen miliony stromů.

Teď jsem měla několik možností, co dělat - sednout si, jít dál nebo jít zpátky. Zpátky se mi ještě jít nechtělo, když jsem teď přišla. Hlouběji taky ne, protože jsem se nechtěla ztratit. Sedla jsem si na nejbližší pařez a schoulila se tak, že jsem měla hlavu položenou na nohách a zavřela jsem oči.

Chvíli jsem tam jen tak seděla a nad ničím nepřemýšlela. Bylo tu takové ticho, takový klid, jakoby všechny nervy a starosti z města odvál vítr, který lehce šuměl ve větvích stromů.

Můj klid ale vyrušilo hlasité praskání větví. Myslela jsem, že někdo jde, ale pak jsem uslyšela zvláštní zvuk, jakoby vrčení. Se stáhnutým obočím jsem se pomalu podívala na stranu, abych viděla, co to je za zvuky.

Když jsem viděla kdo, nebo spíš co, tam je, trhla jsem sebou. Pomalu jsem se zvedla z pařezu. Zůstala jsem tam stát a radši skoro nedýchala, abych nevyrušila toho medvěda, co byl ode mě asi deset metrů a chodil tam dokola.

Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Sice jsme se kdysi učili, že když potkáme medvěda, musíme si lehnout na zem do klubíčka, ale já se nemohla ani hnout. Bála jsem se, že na sebe upozorním a on mě sežere dřív, než si na tu zem lehnu. Takže jsem stála a naivně doufala, že odejde.

Omylem jsem zakolísala a šlápla na větev, která pode mnou trochu praskla. Medvěd se podíval směrem ke mně, ale ne přímo na mě. Když jsem uslyšela další prasknutí, chtěla jsem začít nadávat. Pak mi ale došlo, že já se ani nehnula, takže jsem žádnou větev nezlomila. Muselo tu být něco dalšího. Někde za mnou, kam se díval ten medvěd.

Nechtěla jsem se tam podívat, protože jsem se bála, že tam bude další medvěd. Ale představa, že je za mnou jiný medvěd, byla nesnesitelná. Takže jsem se nakonec otočila.

Když jsem se otočila, vyvalila jsem oči a myslela si, že už blázním. Několik metrů ode mě stál Edward.

„Proboha, tebe nemůžu nechat ani chvíli samotnou," uchechtl se.

Dobře, tohle nebyla žádná halucinace. Byl to Edward, který vtipkoval v ne moc vhodnou chvíli.

„Edwarde?! Co tu děláš? Jak si mě našel?" šeptala jsem a rychle koukla na medvěda, co dělá a jak reaguje.

„Hledal jsem tě doma, ale když tam nikdo nebyl, napadlo mě, že budeš v lese. Chodíš se sem procházet," šeptal skoro neslyšitelně.

Medvěd vydal strašlivý zvuk a přišel k nám blíž asi o dva metry. Naběhla mi husí kůže a plánovala jsem, jak odsud vypadnout. Samozřejmě jsem neměla sebemenší tušení.

„Nehýbej se, Bello," řekl a pomalu se posouval ke mně.

„Neměla bych si lehnout na zem nebo utíkat?"

„Kdybys utíkala ty, dohonil by tě," zašeptal.

„To tu budeme stát?" potichu jsem začala vyšilovat.

„Ne, budeme utíkat," řekl odhodlaně.

„Dohonil by mě, sám si to říkal," zvedla jsem obočí a koukala na něj.

„Tebe jo, mě ne," usmíval se.

„Takže mě sežere a tebe ne."

Ignoroval mě a díval se na medvěda.

„Skoč mi na záda," řekl, když se vsunul přede mě.

„Cože? Vím, že jsi rychlý, ale se mnou na zádech? Navíc ten medvěd umí taky utíkat, takže..."

Edward zakoulel očima.

„Bello, udělej to, ale pomalu, ať ho nevyplašíš."

Opatrně jsem se chytila kolem Edwardova krku a vyskočila mu na záda. Při mém skoku medvěd zbystřil a zařval.

„Drž se," mrkl na mě a ve stejnou chvíli, kdy se medvěd vydal k nám, se Edward rozběhl.

Medvěd byl za chvíli pryč a viděla jsem kolem sebe jenom rozmazaný les. Připadalo mi, že letím. I po tom všem mě fascinovalo, co Edward dokáže. Podcenila jsem ho. Docela se mi ulevilo, že už je ten medvěd pryč a opravdu nevím, jestli ještě někdy budu chodit sama tak hluboko do lesa, ale zase můžu počítat s tím, že mě Edward vždycky zachrání. Zavřela jsem oči a opřela si čelo o jeho temeno hlavy.

Byli jsme pryč z lesa, Edward mě donesl až k našemu domu. Charlie tu ještě nebyl, ale každou chvíli by se měl vrátit. Když jsem seskakovala z Edwarda, podvrkla se mi noha a já se zase valila k zemi. Edward to zase zaregistroval dřív a chytil mě. Postavil mě na zem. Stáli jsme těsně u sebe a hleděli si do očí.

Edward se zasmál tím sladkým, tichým smíchem.

„Bello, prosím, dneska už nikam nechoď, ublížíš si," řekl a díval se na mě sladkým, lítostným pohledem.

„Slibuju. Přijdeš večer?"

„Slíbil jsem ti, že ti odpovím. Takže ano, přijdu." Usmál se.

Odtáhl se ode mě a odcházel do lesa. Dívala jsem se na něj a kroutila nevěřícně hlavou. Usmála jsem se a otočila se k domu. Vyskákala jsem schody na verandu a otevřela si.

Díky tomu medvědovi jsem se zpotila a potřebovala se uvolnit. Napustila jsem si vanu a naložila se do ní.

Charlie přišel asi hodinu po mně a já už byla z vany venku. Celý den od zážitku v lese jsem si četla a dělala úkoly. Charliemu jsem pak dělala večeři a chvíli jsem se s ním dívala na zápas. Když nastalo půl deváté večer, šla jsem k oknu, abych ho otevřela a čekala jsem na Edwarda.

Už jsem byla v noční košili a seděla na posteli. Myslím, že se mi zavíraly oči, ale když jsem uslyšela malé bouchnutí, víčka se mi otevřela dokořán a na spaní jsem neměla ani pomyšlení.

Edward skočil do pokoje. Nemohla jsem se ubránit úsměvu.

„Páni, jsi živá," sedl si ke mně na postel.

„Jo, při čtení se mi nic nestalo," pokrčila jsem rameny.

Zívla jsem, až mi do očí natekly slzy a já viděla rozmazaně, ale párkrát jsem zamrkala a bylo to dobré.

„Ty jsi asi pěkně unavená, co?" Díval se na mě jak na nějaký obraz.

„Ani ne, lhala jsem." Mávla jsem rukou.

„Jen jsem ti přišel dát odpověď na dnešní otázku, co vlastně jsme," řekl a rošťácky se usmál.

Edward mi slíbil, že večer přijde a odpoví mi na to, co vlastně jsme, jestli jsme kamarádi nebo něco víc. Pravda je, že já k němu něco cítila. I když jsem nevěděla, proč mi to neřekl třeba hned ve škole a čekal s tím doteď.

„A tvoje odpověď je?" Dívali jsme se na sebe zaujatě.

„Teď něco zkusím a zároveň ti tím na něco odpovím, jen se nehýbej, prosím," řekl Edward potichu.

Zatajila jsem dech. Edward se ke mně posunul blíž, a pomalu se ke mně nakláněl. Už jsme od sebe byli jen milimetry a nakonec mě políbil. Bylo to úžasné, neuvěřitelné, nádherné. Tohle byla ta nejlepší odpověď, kterou jsem mohla dostat.

Po chvíli se Edward odtáhl a já nevěděla proč.

„Co se děje?" zeptala jsem se ho, jestli jsem neudělala něco špatně.

„Nic, jen už… nemůžu," sklopil oči.

Nemůže. Nevěděla jsem proč. Byl plný otázek, ale pro dnešek jsem si vystačila s dnešní odpovědí.

„Souhlasím s tvou odpovědí," usmála jsem se a kousala se do rtu.

Chvíli jsme tam seděli a dívali se na sebe. Když jsem ale znova zívla, Edward mě chytil za ruku.

„Už spi, Bello, jsi unavená," nařídil a já neodporovala, byla jsem totiž opravdu unavená, že už jsem nemohla najít slova k protestu.

Lehla jsem si a Edward mě přikryl a pohladil po vlasech. I když mě odpoledne málem sežral medvěd, tak tohle byl ten nejlepší den. Po chvíli jsem usnula.

Autor: TerusQaBerusQa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upravené Stmívání - 10. kapitola: