Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Úplněk za svitu luny - 7. kapitola Poslední úder srdce

12.11.2009 (09:30) • WereVampira • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2301×

7. kapitola: Poslední úder srdce

Gustav:

Bylo už pozdě večer, venku svítily pouliční lampy a já se toulal směrem ke hřbitovu. Ani nevím,proč jsem šel právě sem, ale potřeboval jsem klid a toto místo mi přišlo jako nejideálnější. Jimi se dnes se mnou pohádal, šlo o to , že chtěl jít za tátou, ale já jsem mu to zakázal a on mi na to řekl, že nejsem jeho rodič a že má dost toho, jak za ním pořád lezu.

Tak mě to ranilo, že jsem tam několik minut stál jako přikovaný a to ještě i potom co odešel do svého pokoje a hlasitě za sebou zabouchl dveře. Můj svět se mi v tu ránu opět zhroutil, stratil smysl a důvod. Jediné co bylo v posledních týdnech moji prioritou byla ochrana a uspokojení Jimiho potřeb, na nic jiného jsem nemyslel. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že se mu to někdy nebude líbit nebo mu to bude na obtíž.

Ty první dny po matčině smrti se semnou tak zblížil a přímo vyžadoval moji přítomnost, že jsem mu ji ani nedokázal odepřít, ale poslední dobou se mi tak odcizil až mě to hluboce ranilo, možná ještě víc než smrt mé matky. Nikdy jsem se přes její smrt zcela nedostal a zájem o bratříčkovo blaho byla jen zástěrka, potřeboval jsem se něčím zaměstnat, abych na to nemusel stále myslet.

Pomalu jsem se došoural k bráně a s pískavým vrzáním ji otevřel. Matčin hrob byl v nejzazší části hřbitova. Procházel jsem kolem starých náhrobních kamenů a v duchu si říkal kolik lidí tu asi nad jejich hroby plakalo, kolik jich sem přišlo se s nimi rozloučit? Pomalu jsem se vlekl vpřed.

Na hřbitově nebylo ani živáčka a přesto jsem měl pocit, že mě někdo sleduje. Ohlédl jsem se, ale nikoho jsem neviděl, tak jsem šel dál, ale nepříjemného pocitu jsem se stále nemohl zbavit. Úzká štěrková cestička se stáčela mezi staletými duby. Na hřbitově se rozléhal jediný zvuk, byly mé kroky, ale přesto jsem měl pocit, že slyším něčí šepot. Ne, to se mi určitě jenom zdálo! Zase nějaký zvuk. Tentokrát jsem měl pocit, že je těsně za mnou, byl to dívčí smích. Otočil jsem se,ale za mnou nikdo nebyl, přidal jsem do kroku. Slyšel jsem, že tu někdy lidi slyší hlasy, ale vždycky jsem to považoval jenom za výplody jejich fantazie, ale tohle bylo jiné. Vážně jsem měl pocit, že mě někdo sleduje, měl jsem pocit, že ten dotyčný něco hledá. Zrychlil jsem a snažil se ignorovat ten tichý hlásek vzadu v mojí hlavě, který mi stále dokola opakoval, abych rychle utekl pryč a neohlížel se. Běžel jsem po cestičce a každý můj krok zněl, jako dunění budnů. Jestli mě tedy někdo opravdu sledoval, tak to musel mít snadné, tak mi to alespoň v tu chvilku přišlo.

Zastavil jsem u jednoho mohutného stromu a opřel se ramenem o jeho kmen,abych si oddech a uklidnil se, ale jakmile jsem se zastavil opět jsem uslyše ono šeptání a dívčí smích, ale tentokrát jsem ho slyšel zřetelněji, téměř jako kdyby stála přímo za mnou. Hlásek v mé hlavě teď přímo křičel, abych rychle utekl, ale já najednou necítil nohy a nemohl se hnout z místa. Pak jsem ucíti něco chladného na zátylku a zachvěl se, po zádech mi přejel studený vánek a mě celím tělem projel jedový proud.

Něco studeného mě zezadu chytlo za krk, kdyby to nebylo tak studené, tak bych mohl přísahat, že to byly něčí prsty, ale to by musely být mrtvé, protože to co mě teď drželo zezadu na krk bylo ledové. Napadlo mě jediné vysvětlení, ale z toho mě ještě víc naskočila husí kůže a já se rozechvěl. Přeci jen jsem pozdě večer na hřbitově, slyším kolem sebe hlasy a cítím na zátylku něco studeného, vysvětlení se mi přímo nabízelo. DUCH! Zatím co jsem si tohle vše uvědomil musela uběhnout pouze jedna nebo dvě vteřiny a já ucítil na malý okamžit na zátylku studený vánek.

Chtěl jsem se otočit, ale to už jsem na stejném místě ucítil ostré bodnutí. Nejdřív to bylo jen jako včelí bodnutí, ale na tom místě jsem najednou začal cítit žár, ale nebyl na kůži, zdál se být pod ní a pulzoval. Ty ledové prsty mě stále drželi, pokusil jsem se otočit, ale nešlo to a nejhorší bylo, že čím víc jsem se hýbal, tím větší žár a na větším místě jsem cítil. Teď už jsem nepochyboval, někdo mě zezadu držel a bránil mi v pohybu! Vykřikl jsem, ne leknutím, ale bolestí, ten žár mě šel pod kůží a pomalu se dostával níž a níž, měl jsem ho na hrudi,tedy přesněji pod ní.Žár se každou vteřinou stupňoval a já jsem jen čekal kdy konečně upadnu do bezvědomí,ale nic, žádné bezvědomí a já tu musel trpět zcela při vědomí. Nedokázal jsem pochopit, co se to tu se mnou děje, křičel jsem o pomoc, ale moje slova se vždy změnila v nesrozumitelný křik. Měl jsem v žáru už celé tělo a cítil jsem jak mě někdo zezadu drží, musela to být dívka, to mi bylo jasné protože jsem cítil její ňadra, ale byla tak chladná, přímo z ní ten chlad zářil, jako z kusu ledu. A ještě něčeho jsem si všiml držěla mě jen trochu, ale přesto jsem proti ní nemohl nic svést a její kůže byla tvrdá jako kámen. Nedržela mě dlouho, ani nemusela, protože já už se nedokázal bránit a jen se svíjel v bolestech. Pustila mě a já se svalil na zem. I přes bolest způsobenou ukrutným žárem, ktetý dál rostl v mém těle jsem vnímal okolí, i když jen povrchně. Měl jsem pevně zavřené oči a v rytmech pulzující bolesti jsem sebou cukal.

Nějaké ledové paže mě vzali do náručí a pak jsem jen cítil jak kolem mě proudí vzduch. Tyto paže byly jiné než ty předchozí, měli sice stejnou teplotu i tvrdost, ale byly propracovanější, možná to byl muž, ale to mě teď zase tolik nezajímalo, jediné co jsem v tuto chvíli vnímal byla ta ještě stále se stupňující bolest. Bože copak je možné, aby mě to pálilo ještě víc? Někam mě položil slyšel jsem kolem sebe hlasy, jak si něco šeptají, mluvily o mě, ale tak rychle, že se jim nedalo rozumět. Žár už proudil celým mým tělem a jediné na co jsem dokázal myslet byla ta bolest, stále jsem sebou škubal a házel, když jsem sebou lomcoval příliš hodně, cítil jsem na zápěstích a kotnících něčí studený dotek. Někdo mě přidržoval a taky mě občas uklidnil, že to brzy přejde a tak, ale já jim nevěřil. Připadal jsem si jako v ohni, v nekonečném vroucím pekle.

Oči jsem měl pevně sevřené bolestí a pěsti křečovitě zatnuté, ale i přes to všechno jsem si plně uvědomoval své okolí. Musel jsem být v nějaké staré a nevětrané místnosti, cítil jsem plíseň a prach, občas jsem zaslechl nějaké těžké stroje a zvuk jak kov naráží na kov, to bylo jediné co jsem vnímal a tak jsem se na to soustředil, abych nemusel myslet ny tu bolest. Fungovalo to, odsunul jsem tu bolest do nejzazšího místa v mé mysli a plně se soustředil na vjemy kolem sebe. Poslouchal jsem slabé sotva slyšitelné kroky někde ve vedlejší místnosti, šeptání něčích hlasů, občas projíždějící auto, vzdálené štěkání psů. Plně jsem se věnoval všemu dalšímu, co odvádělo mou pozoznost od bolesti, že jsem si až po delší době všiml, že se už bolestí netřesu. Zamyslel jsem se nad tím na chviličku a uvědomil si, že ta bolest ustoupila a ještě stále ustupuje, nahromadila se kolem mého srdce a jako klíště se tam držela.

V poslední chvilce, jako by se ten žár ještě jednou pokusil se zozžehnout, ale nakonec uhasl, stejně jako moje srdce. S posledním tlukotem mého srdce, jako by se mi navrátily všechny moje vzpomínky na uplynulých několik měsíců.

Má první myšlenka patřila mé milující matce, která se mě pokusila dostat ze spárů mého násilného otce. Vzpoměl jsem si na její poslední slova, ale hned v zápětí jsem si vzpoměl na bratra, na Jimiho, jak je beze mne opuštěný a bezmocný. Neslyšel jsem své srdce a tudíž jsem musel být mrtvý, ale proč tedy ještě stále vnímám své okolí?

shrnutí

Autor: WereVampira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Úplněk za svitu luny - 7. kapitola Poslední úder srdce: