Tak a je tu další díleček a prozradím jen to, že bude Gustav hodně překvapen koho si vlci zavolali na pomoc :P (Prosím mějte s mou gramatikou slitování, já se snažím, jak to jen jde, ale perfektní to asi nikdy úplně nebude)
29.05.2010 (16:15) • WereVampira • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1300×
15. kapitola: Chycený
Je to jasný, ale bez boje se nevzdám! Zastavil jsem se v půlce mezi vlky a ohněm. Jeden z nich po mě skočil, ale naštěstí nepočítal s mojí reakcí. Nezaůtočil na mě, ale ladně sem se mu vyhnul a tak silou setrvačnosti se místo do mě, zaryl čumákem do země. Ostatní na sebe nenechali dlouho řekat a všichni najednou se na mě vrhli. Odrážel jsem je pěstmi a kopanci, ale ti vlci se nenechali jen tak odbít.
Naštěstí nebyli tak nezničitelní jako já, to jsem zjistil už na začátku, když jsem cítil krev prvního vlka. Bohužel sotva jsem jí ucítil, tak se zase začala ztrácet. U ostatních tomu bylo taky tak. Zranil jsem je a pár vteřin na to se jim rány znovu zacelily.
Kdybych bojoval s jedním, nebo dvěma, tak bych je možná zvládnul, ale takhle jsem mohl jen ustupovat.
Stále víc mě tlačili k ohňům, už nebylo kam utéct.
Domlouvali se na mě, to jsem věděl i bez mého daru, teď chtěli vše ukončit. Všichni na mě najednou skočili a doslova mě pohřbili pod svými těli, kdybych byl teď člověk, tak bych byl na placku, ale takhle jsem se jen nemohl hnout.
Jeden z vlků zavyl. Bylo to volání. Podle toho, co si mysleli, jsem usoudil, že vlastně ani neví, jestli mě mají zabít, nepočítali s tím, že mě tu objeví. Nevadilo by jim, kdybych nebyl, ale na druchou stranu mě nechtěli popravit.
Sakra, oni snad mají se mnou ještě i slitování! Počkat, jsou to přece zvířata... nebo ne? Chovají se takhle zvířata?
Zase byl mezi nimi rozruch, někdo navrhnul mě roztrhat a po kusech naházet do ohně. Mezi ostatními to vyvolalo silné kladné emoce a ve mně se svíralo mé mrtvé srdce.
Proč se tohle muselo stát teď? Konečně mám plán, jak se vrátit k Jimimu aniž bych byl pro něj nebezpečný a teď tohle. Roztrhaný bandou vlků, kteří žijí pro to, aby zabíjeli takové jako jsem já. Možná to tak je lepší, možná si nezasložím žít, nejsem už človět a už jsem i pár lidí zabil. Neměl bych jim tedy zazlívat, že chtějí zprovodit ze světa vraha jako jsem já. Ostatně smrt mé matky mám taky na svědomí, kdybych ho tehdy zastavil, tak by mohla ještě žít. Tak teď je čas na mě.
Nevím jak dlouho jsme tam tak byly, připadalo mi to jako hodiny. Pak jsem slyšel rychle se blížící kroky. Byl to ten, koho volali, podle jejich pocitů k nim nepatřil, ale bojoval s nimi. Měl rozhodnout, co se mnou bude.
Jak se blížil slyšel jsem, že není sám, byly nejméně tři. Nejdřív jsem si myslel, že jsou to další vlci, ale to se ukázalo jako omyl jakmile zastavili pár metrů od nás.
I pod tou kopou chlupatých těl jsem slyšel našlapování chodidel.
,,Kopa chlupáčů... to se jen tak nevidí,“ zasmál se nějaký muž. Byl to jeden z těch tří.
,,V pořádku... Emme, chytneš ho, jakmile slezou!“ zavelel jiný.
Sotva to dořekl, cítil jsem, jak ze mě rychle slézají. Využil jsem toho a chtěl utéct, ale v zápětí jsem se ocitl v sevření, z kterého nebylo úniku.
,,Kampak bys chtěl?“ smál se ten, který mě držel.
Snažil jsem se mu vyvléknout, ale marně, i když jsem byl teď silný, na něj to nestačilo. Držel mě v železném sevření a celou dobu se hlasitě smál. Takovou sílu mohl mít jen upít, sotva jsem si to uvědomil, otočil jsem se a pohlédl do tváře od ucha k uchu tlemícího se upíra. Podíval jsem se před sebe a tam stáli další, blovďák s blondýnou, taky oba upíři.
Ten kluk se na mě tak divně díval, bylo mi to až nepříjemný.
Počkat! Kde jsou ti vlci! Hrklo ve mně. Podíval jsem se stranou a tam si klidně posedávali a pozorovali nás. Střelil jsem nechápavý pohled na toho blonďáka a pak zase na vlky.
Vlci se o mě už dál nezajímali, jen se těšili na nadcházející představení, kde mě tihle tři roztrhají na kusi a spálí. Cože? Takže tohle byli ti další, které si na mě přivolali? Teď už jsem nerozuměl ničemu. Tihle vlci pracují spolu s upíry a přitom upíry nesnáší a zabíjejí je, to nedává žádný smysl.
Ten kluk mě stále ještě sledoval, ale nezdálo se, že by se chystal něco udělat. Blondýnka vedle něj však byla očividně jiného názoru, nakrčila se a připravovala se na mě skočit. Plánovala si jak mi utrhne hlavu a tu odhodí do ohně, živě si přitom vybavovala, jak tohle už udělala jen před pár hodinami s ostatními novorozenými, kteří sem přišly a zaútočili na ně. Myslela na to, že musí ochránit rodinu.
Ten hromotluk za mnou měl v hlavě jen samé blbosti a mezi tím vším se mu stále dokola objevoval strach o tu blondýnku, chránil ji. Tak počkat! Kam jsem se to k sakru dostal, oni je zabili v sebeobraně?
,,Počkej!“ zavelel najednou blonďák a blondýna se na něj nechápavě podívala.
V něm jsem se nemohl vyznat vůbec, jako by se v něm odráželi všechny pocity ostatních. Právě teď mě propaloval nenávilstným pohledem, začal se v něm stupňovat vstek. Myslí se mě snažil přinuti, abych se nebránil, snařil se mi vnutit svou vůli a očividně to na mě nemělo žádný účinek a to ho štvalo.
,,No tak co s ním mám dělat... už mě to začíná nudit,“ postěžoval si ten za mnou.
Blonďák se zatím k žádné odpovědi neměl, tak jsem to chtěl zkusit já.
,,Hele nechtěl jsem vstoupit na vaše území,“ začal jsem.
Vlci se tomu v duchu smáli.
,,Nebudu nijak ohrožovat vaši rodinu.“ Pohléhl jsem na blondýnku, která mi věnovala nevěřícný pohled.
Vlci se přestali smát a jen si sarkasticky řekli, že upíří rodinu ohrožovat nebudu, ale jejich rodiny a rodiny lidí, které chrání.
Opět jsem krátce pohlédl k vlkům. Ten černý už mezi nimi nebyl a nebylo ho ani nikde vidět.
,,Nechtěl jsem ani nijak napadnout vaše vlky, ale narazil jsem na ně a oni na se na mě hned pustili,“ řekl jsem popravdě.
Vlci zbistřili, když slyšeli, jak jsem řekl "vaše vlky" a nenávistně nadávali, že nejsou žádní pijavičší pejsánci, a že kdyby nebyla smlouva, tak by je taky zlikvidovali.
,,Ti vlci vás neposlouchají?“ Bylo to tak absurdní, že jsem to prostě musel říct nahlas.
Myslel jsem, že to jsou něco jako sluhové těch upírů a oni jsou to zatím jen dočasní spojenci.
,,Ale stejně s váma bojovali,“ vydechl jsem.
,,Nebyl jsi tu, tvůj pach je tu čerstvý... takže jak to můžeš vědět?“ zeptal se blonďák.
,,Ti vlci to říkali a navíc sem si to přečetl z vašich myslí a vzpomínek.“ Sotva jsem to vyslovil, tak ve mně zamrazilo, proč jsem to říkal? Nikomu jsem to nikdy neřekl a teď to tu klikně vykládám na počkání.
,,Čteš myšlenky?“ pohlédl na mě obezřetně blonďák.
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: WereVampira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Úplněk za svitu luny - 15. kapitola Chycený:
Dobrý , chvilkama sem se i zasmála :-) zajímavě podaný
Styď sa
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!