Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upírova milenka - 18. časť

22.10.2011 (14:00) • ada1987 • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 2770×

18. časť

Bellin pohľad

Ležala som na posteli a dívala sa do stropu. Moja myseľ bola tisícky kilometrov ďaleko. Takže existuje! Nie je to len výplod mojej mysle! Včera som ho stretla a bol presne taký, ako v mojich snoch.

To ale lžu – byl daleko lepší. Nepamatuji si, jak dlouho jsme tam spolu byli – nevnímala jsem únavu, zimu, postupující čas... a za všechno mohl jen on, Harry, nejúžasnější muž pod sluncem. Nejspíš jsem usnula, protože jsem si vůbec nevybavovala, jak jsem se dostala do postele. Usmála jsem se. Ještě, že toho o mně ví tolik.

Najednou se ozval zvuk příchozí zprávy. Bezmyšlenkovitě jsem vzala do ruky mobil a sotva jsem viděla odesílatele, rozzářila jsem se jako vánoční stromeček.

Lásko, ani nevíš, jak lituji, že nebydlíš sama. Nechtěl jsem tě kompromitovat, proto jsem nezůstal až do tvého probuzení. Jsi překrásná, když spíš. Stavím se pro tebe a doprovodím tě do školy. Chci si užít každý okamžik, který můžu strávit s tebou.

Málem jsem si oslintala displej – tolik chuti políbit ho ve mně ta esemeska zanechala. Vzápětí jsem se ale zamračila, protože mě napadly hned dvě myšlenky. Za prvé: je vážně tak bláhový, že si myslí, že bych se otravovala školou, zatímco bychom mohli být spolu? A za druhé: neznamenala náhodou ta poslední věta to, že je náš čas krutě vymezený?

Jakmile mi ale padl zrak na hodiny, rozhodla jsem se nechat řešení obou otázek na později a raději sebou hodit. Chtěla jsem být úchvatná, až mě znovu uvidí.

A jestli si myslí, že mi dovolí, abych se do něj zamilovala a pak odjede, pak myslí špatně. Už dvakrát jsem ztratila pravou lásku. Jednou hloupostí (nebo šlechetností) jeho, po druhé tou vlastní. Potřetí se to ale nestane, to nedovolím, i kdybych si pro něj měla dojet do Volterry a riskovat, že si mě dá někdo k večeři.

Těch čtrnáct dní, které jsme spolu strávili, bylo nekonečně úžasných. Neoddělili jsme se prakticky ani na minutu, pokud nepočítám hygienické přestávky – jak já v té chvíli nenáviděla svou lidskost a slabost. On si nemusel dělat starosti s ničím jiným než občasným lovem… a o ten se postaral ještě předtím, než pro mě to první ráno přijel.

Pověděl mi o sobě úplně všechno, stejně jako já jemu. To, že se s Cullenovými nejen znal, ale z počátku mezi ně i patřil, bylo pro mě překvapením, ale nepřikládala jsem tomu nijak velký význam. I když jsem pro ně ve svém srdci pořád měla místečko, už dávno neznamenali to, co kdysi – budoucnost, naději, rodinu, jejíž jsem se měla stát součástí.

Překvapilo mě také, jak mluvil o Arovi. Z Edwardových slov jsem vyrozuměla, že je to intrikán, který se sice tváří sladce, ale ve skutečnosti mu na nikom nezáleží. Podle Harryho byl ale docela jiný – jemu se stal otcem víc než Carlisle právě proto, že ho miloval takového, jaký je. Neměl potřebu ho měnit.

Když za mnou přišel, pochopila jsem, že náš společný čas skončil. Omlouval se, že nevěděl, kdy to přijde, ale Caius ho pověřil další misí. Na Čukotce objevili smečku Dětí měsíce (skutečných vlkodlaků). Většina gardy už vyrazila z Itálie a Harry se k nim měl přidat přímo tam. Přeplavat z Aljašky pro něj nebyl problém – byla to nejrychlejší cesta. Ujišťoval mě, že to bude zábava, že nebezpečí je minimální. Při pohledu na jeho úsměv jsem se musela usmívat také, ale tak docela jsem mu nevěřila.

Objímali jsme se, jako bychom se nikdy nechtěli pustit – a taky nechtěli. Když mě naposled políbil, pohladil mě po tváři.

„Řeknu Alici, aby ti dělala společnost, chceš?“

Pousmála jsem se – jak moc mi tohle připomínalo minulost. Ale tentokrát jsem za tu nabídku byla ráda. Čím dál víc jsem si uvědomovala, jak mi Alice chybí. S tou jedinou jsem si mohla popovídat opravdu o všem. Phoebe nebo Jenny nepřipadaly v úvahu, když jsem jim nemohla prozradit celou pravdu o svém milém, přitom jeho podstaty se týkala většina věcí, které mě trápily.

A jako další plus jsem viděla to, že mi může podat nejpřesnější a nejrychlejší informace. Viděla přece dopředu, co se stane, takže bych měla zprávy z první ruky. Otázka ale byla, jestli to Alice přijme. Tehdy jsem ji ranila stejně jako Edwarda – ublížila jsem jim schválně, aby cítili to, co dělali oni mně. Chtěla jsem, aby pochopili, že jsem svobodná bytost… Myslela jsem vážně každé své slovo, ale to mi nebránilo, aby mi nechyběli.

Přikývla jsem.

„Pokud bude chtít, moc ráda ji uvidím. Dávej na sebe pozor a zavolej, až budeš na místě. Chci vědět, že jsi v pořádku.“

Harry se šibalsky uculil.

„S Alicí to přece vědět budeš…“

Přitáhla jsem si ho znovu k sobě s vyvinutím celé své síly a nesmlouvavě jsem ho políbila. Pak jsem zavrčela: „Chci tě slyšet, tak neodmlouvej.“

Byla jsem trochu v rozpacích, když jsem rozzářenou Alici pouštěla do našeho levného bytečku. Alicina bezprostřednost ale rychle setřela jakýkoli špatný pocit, když pochválila mou snahu trochu ho zútulnit (pronajímaly jsme si ho už zařízený). Usadila jsem ji do jednoho ze dvou křesílek a nastalo z mé strany trapné, z její napjaté ticho. Ze začátku jsme na sebe jen koukaly, ale jakmile jsme si to uvědomily, začaly jsme se usmívat. Nejdřív málo, pak víc a nakonec jsme propukly v hurónský smích. Objímaly jsme se a chechtaly se naprosto bez zábran... a vlastně i bez důvodu.

Jakmile opadl první záchvat smíchu, uvolnily se i stavidla naší výmluvnosti. Překřikovaly jsme se ve snaze říct té druhé všechno, co se stalo a o co jsme se toužily podělit – což za těch pár let, jež jsme se neviděly, bylo vážně hodně věcí.

Bylo to naprosto dokonalé… poprvé v životě mě bolela pusa z mluvení.

Když jsem brala vyzvánějící telefon, s překvapením jsem zjistila, že už je po půlnoci. Harry mi rozjařeně oznámil, že už nás dělí nejen míle, ale i oceán.

„Tomu bys nevěřila. Právě stojím u cedule ,Vítejte na Čukotce’.“

Rozesmála jsem se.

„Máš pravdu, nevěřím tomu.“

Harryho smích mě zahřál u srdce.

„No dobře, ta cedule tu není. Budu muset běžet, ale neboj se o mě, Bell. Až mě příště uslyšíš, bude na světě o pár vlkodlaků méně.“

Jeho sebejistota zaháněla mé obavy.

„To doufám. Zavolej hned, jak skončíte.“

Zarazila jsem se – vážně jsem to řekla? Znělo to, jako kdybych ho žádala, aby zavolal po poradě. Opravdu jsem jeho práci brala s takovým nadhledem?

Harry se tomu zasmál.

„Neboj se, lásko. Už teď mi chybíš. Nemůžu se dočkat, až tě znovu uslyším… A nezapomeň, že tě miluju.“

Šťastně jsem vydechla: „A já tebe, Harry. Nechám si o tobě zdát.“

Na Harryho hlasu byl znát úsměv. „Postarám se, abychom se v tom snu sešli.“

Když jsem zavěsila, Alice se na mě dívala dílem se zvědavostí, dílem zamyšleně.

„Ty ho opravdu miluješ, viď, Bello?“

Široce jsem se usmála.

„Ani nevíš jak. Já jsem tak šťastná, Alice…“

Vtom jsem dostala podivný pocit, jako kdyby mi po vnitřní stěně břicha stoupaly vzhůru bublinky. Překvapeně jsem si přitiskla ruce na to místo a nechápavě na ně zírala. Nahmatala jsem malou oblinu, která tam ještě dnes ráno určitě nebyla. Jak je to možné?

Podívala jsem se na Alici, ale než jsem stihla promluvit, zesklovatěl jí zrak a ona vykřikla: „Bello! Co se to děje? Ty se mi ztrácíš. Proč tě najednou vidím jako v mlze?“

Nejistě jsem kuňkla: „Já nevím, ale není to jediná zvláštní věc, která se děje.“

Alice zamrkala a podívala se na mě. Její oči těkaly z mého obličeje na mé ruce a zpátky.

„Cože? Bello… Pojď! Tohle musí vidět Carlisle.“

Vzápětí mě popadla za ruku a táhla mě dolů, ven a ke svému autu. Výjimečně jsem neprotestovala – chtěla jsem vědět, co to se mnou je. Jedno podezření ve mně klíčilo, ale připadalo mi příliš šílené… Já přece nemohla být těhotná, nebo snad ano? Upíři nemůžou mít děti a já s nikým kromě Harryho nespala.

Myslím, že jsem svým příchodem všechny překvapila. Než jsem se ale stihla omluvit za vpád do jejich soukromí, Alice vysvětlila aspoň to hlavní a pak už mě vedla do Carlisleovy pracovny. Byla jsem ráda, že nemusím déle sledovat směs výrazů na tvářích ostatních členů rodiny. Emmett byl jako vždy v pohodě, ale ostatní… No, nevypadali zrovna nadšeně, že mě vidí. Ale když uvážím, jak jsme se rozešli… jak jsem jim ublížila, nemohla jsem se jim divit. Asi nejhorší bylo sledovat podezření v očích Edwarda a Vivien, sedící na jeho klíně.

Jakmile za námi však Carlisle zavřel dveře, přestala jsem se cítit trapně a nepatřičně. Jeho profesionální přístup a otázky mě zabavily natolik, že jsem na všechno ostatní zapomněla. Podle směru, kterým se brzy začaly otázky ubírat, došel Carlisle zřejmě ke stejnému závěru jako já. Pro jeho potvrzení se mě ale rozhodl prohlédnout v nemocnici.

Alice nadšením přímo nadskakovala, když jsme scházeli ze schodů, abychom měli co nejdřív jistotu. Až teď jsem si uvědomila, že všichni dole náš (dost důvěrný) rozhovor mohli slyšet… a že ho také poslouchali.

Trochu jsem se začervenala a s očima upřenýma na Carlisleova záda jsem zamumlala slova rozloučení. Sotva jsem se usadila na zadní sedadlo vedle Alice, začala jsem přemýšlet. Byl to vážně zvláštní pocit. Dřív jsem je přece milovala stejně jako Charlieho a Renée, tak proč se tu teď cítím jako cizinec… nebo lépe řečeno, jako hodně nevítaný vetřelec? Odpověď byla jednoduchá – protože jsem jím ve skutečnosti byla. Ne já, ale Vivien teď patřila k Edwardovi a k jeho rodině. Já byla jen přívažek. Vzpomínka z minulosti, na kterou všichni toužili zapomenout.

Znovu jsem se začervenala. Dlužila jsem všem pořádnou omluvu. Tenkrát jsem se vážně nechovala hezky. Ne že by byli bez viny – většina toho, co jsem na ně vychrlila, byla pravda, ale já ji na ně vybalila hodně neomaleně. Chtěla jsem je ranit, protože jsem měla vztek, ale teď jsem se za to styděla. Toužila jsem to napravit… a měla bych začít hned.

Váhavě jsem začala: „Alice, Carlisle…“

Alice mě zadržela mávnutím ruky. Usmála se. „Já vím, Bello. Jo, byla jsi zlá, ale na druhou stranu jsme si to tak nějak zasloužili. Jednali jsme s tebou jako s malou holčičkou, kterou je potřeba vychovávat a hlídat, takže... za mě v pohodě.“

Vděčně jsem se na ni usmála a pak jsem mrkla do zrcátka, ve kterém se odrážely Carlisleovy oči. Vypadal zamyšleně, a tak jsem se na něj prosebně zadívala. „Carlisle, mohl bys mi, prosím, odpustit moje chování tehdy? Bylo nepřiměřené a hloupé. Ráda bych… ráda bych se za něj omluvila a poprosila, jestli bychom nemohli zůstat přáteli.“

Zkoumavě se na mě díval - ta chvíle byla k nepřečkání – a nakonec se usmál. „V pořádku, Bello. V podstatě souhlasím s Alicí – sice jsi nás ranila svými obviněními a odchodem, ale na druhou stranu jsi měla ve spoustě věcí pravdu. Nejvíc mě bolel Edwardův smutek a zoufalství. To všechno už je ale pryč, a tak můžu s čistým svědomím a radostí v srdci přijmout tvou omluvu. Moc rád zůstanu tvým přítelem...“

Šibalsky na mě zamrkal, když dodal: „… a pokud se naše podezření potvrdí, budu rád i tvým lékařem.“

Konec 18. části

17. kapitola 19. kapitola

Túto časť som písala spolu s Aalex, za čo jej patrí moja veľká vďaka. Prosím o komentáre, pretože mám pocit, že ich akosi ubúda. Veď kliknúť na smailíka predsa nie je nadľudský výkon!

Autor: ada1987 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upírova milenka - 18. časť: