Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upíři v ČR 3.kapitola

20.10.2009 (17:45) • BMWx6 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1543×

3.kapitola   NEHODA

Týden školy utekl jako voda. Na víkend jsem se těšila, protože mamka a otčím byly po dlouhé době doma. Udělali jsme si rodinný víkend. Hráli jsme různé hry.

Víkend je téměř u konce. Díky bohu. Sice jsem byla ráda, že rodiče byly doma. Přesto to byla nuda. Představovala jsem si to o trochu více akční. A navíc jsem se těšila na Cullenovi. Bohužel tento týden je praxe. Nevím kde ji budou mít. No to uvidíme.

Crrr… crrr.

„Zlatíčko vstávej, musíš jít na vlak a pak  práce,“ super tak to je asi už ráno, když mě máma nutí už vylézt z postele.

„No jo mami, ale vždyť je teprve půl pátý,“s mírou zakřičím. To snad nemyslí vážně. Vstávám až v sedm a v osm teprve vycházím.

„Ash, vstávej a hned. Musíš se nasnídat.“ Jasně budu snídat tak brzo.

„Nechceš snad, aby to dopadlo jako vloni.“ Tak to mi ještě chybělo, aby mi připomínala jak jsem sebou sekla.

„Dobře, dobře už jdu.“  Vzdávám to a začínám se hrabat z postele.

„Dobře zlatíčko, a připrav si také svačinu.“ Přistoupí ke mně a políbí mě na čelo.

„Už musím jít do práce uvidíme se v pátek.“

„Ano mami, v pátek a neboj dám na Marka pozor,“ věnuji jí překrásný úsměv.

„Buďte oba hodní.“ Jak jinak. To by náš byt asi nepřežil.

Poté co náš panelákový byt máma opouští se jdu nasnídat. Abych pravdu řekla v paneláku se nežije špatně. Sice jsou tu slídivý sousedi co si nenechají ujít žádný new drb, ale co s tím naděláte. Bydlíme v bytě 3+1  na jednom nymburském sídlišti. Vážně nic strašného. Chodba, koupelna, v pravou můj pokoj, rodičů ložnice, vlevo obývací pokoj s balkónem a nakonec kuchyň. Dokonce to tu vypadá i útulně. A mám to tak 20 minut od nádraží. Ale zpět k dnešku.

Nasnídala jsem se a můžete hádat, kam jsem pak zamířila. Jasný do postele.

Crrr… crrr. Se vstáváním už se tak nepárám. Nasnídaná jsem tak pak následuje obvyklí rituál. Koupelna, pokoj, koupelna a zase pokoj. Dnes jsem si oblékla tmavě modré džíny s tmavě modrým tílkem přesto mikinu. A rukavice a palestinu. Jinak bych venku asi zmrzla. Blíží se osmá tak se začínám obouvat a vezmu si batoh s pracovním ohozem.

 Na nádraží dorážím v čas. Mám pár minut. Zapálím si cigaretu. Tento týden mám  praxi v Poděbradech od devíti v jednom hotelu blízko kolonády. Docela se těším, chybělo mi to.

„Vážení cestující, osobní vlak číslo 435456 přijíždí k prvnímu nástupišti na kolej druhou, východní část… “ Začínají hlásit můj vlak. Konečně. Típnu cigaretu a vyrážím pro lístek a následně na vlak.

Do hotelu jsem přišla moc brzo. Tak se jdu i tak pomalu oblékat. Šatny jsou  ve sklepě a také je máme dohromady. Což je úžasně nemyslíte? Sejdu schody. Je všude zhasnuto. Dobrá zpráva pro mě. Jsem tu sama.

Vejdu do šatny, rozsvítím a jdu k volné skříňce s číslem dvě. Sundám si batoh a na lavičku si  začnu vyndávat věci. Začnu se převlékat. Klasicky začínám od kalhot. Musím mít sukni takže si vezmu punčochy. Na ně si natáhnu černou nad kolena dlouhou sukni. Sundám si triko. Chci si vzít blůzu když se za mnou ozve…

„Ehm...“ otočím se. Tak tohle se fakt může stát jen mě. Z vteřiny na vteřinu zrudnu. V celé své kráse za mnou sedí na lavičce Edward a celou dobu se dívá jak se převlíkám.

„Edwarde!“ Zakřičím na něj a hodím po něm to první co mi jde pod ruku. Moje láhev s vodou a je mi jedno jestli ho to bude bolet. Jenže jsem nečekala, že ji chytne. Než jsem našla něco jiného už mizí ze dveří a směje se.

„Jen počkej to se ti vrátí!“ Zakřičím na něho. No super. Viděl mě polonahou. No a co já se nemám za co stydět. Podívám se na hodiny, které visí na stěně. Ukazovali devět.

„Sakra,“ zakleju a pospíším si. Vyběhnu schody a jdu přímo k baru, kde sedí Mistr.

„Dobrý den,“ pozdravím.

„Dobrý den slečno Nováková, tak tady s panem Cullenem budete mít od zítra odpolední službu ano?“

„Jistě pane Mistře,“ no super. Odpolední zrovna dvakrát nemusím. To bude zas nával. 

„Ash,“ otočím se k pultu.

„Ano Edwarde,“ a za všech sil se ho snažím neprobodávat pohledem.

„Promiň za to dole, já jsem se nedokázal tak nějak ozvat.“ A  nevině se na mě usmál. 

 Pohlédla jsem mu do očí. Mluvil pravdu. Dnes oči má o něco tmavší než kdy jindy. Čím to může být?

„Příště si dávej pozor, abys nedělala někomu dalšímu zajímavé kino.“ Řekl a obcházel barový pult.

„Zajímavé kino?“ Zeptám se ho s vykulenýma očima. V půlce kroku se zastavil. Zakroutil hlavou a vypadalo to, že si pro sebe něco brblá. Pak odpověděl.

„No Ashley, komu by to nepřipadalo zajímavé, když… když…“ nedokázal najít vhodné slovo, aby mě  snad neurazil? Když takhle zadrhává? Pohlédl na mě.

„Když si tak krásná dívka a zajímavý mi přišel  hlavně ten konec, kdy si po mě házela tu láhev a doufala, že mě to bude bolet.“

Zářivě se na mě zašklebil. Já to nevydržela a přidala se k němu.

„Cullene, Nováková, ty stoly se sami neprostřou!“ Zařval na nás mistr. Ještě s menším smíchem začneme pracovat. Náhle mi něco došlo. Jak mohl vědět že chci, aby ho to bolelo? Z přemýšlení o tom mě vytrhl Edward.

„Ash, nevíš kde jsou kávové šálky?“ Je roztomilý, když něco neví.

„Dole pod barovým pultem, vzadu vlevo,“ řeknu a jdu mu s tím pomoct.

„Konečně konec,“ řeknu a svalím se na lavičku v šatně. Uslyším tlumený smích.

„Co ty nejsi utahaný?“ Zeptám se udiveně. Mě teda nohy mohou upadnout.    

„Ani ne, na minulé škole to bylo horší, ale jsem už vytrénovaný.“ Opět mi věnuje nádherný úsměv.

Zvedla jsem se a chtěla se začít převlíkat, ale zastavila jsem se. Pohlédla jsem na Edwarda.

„Ok, počkám za dveřmi,“ opět se smíchem opouští šatnu.

„Děkuji,“ ještě stačím křiknout a začnu se rychle převlékat, abych ho moc nezdržela. Zaklapnu skříňku. Otevřu dveře a uvidím ho jak stojí opřený o zeď.  Jak se na něho tak dívám říkám si, že tomu klukovi asi nemůže nic neslušet.

„Už můžeš a čau zítra,“ nečekám na odpověď a rychle vyběhnu schody a utíkám na vlak.

Na nádraží přiběhnu příliš pozdě. Vlak mi ujel.

„Paráda další jede až za dvě hodiny,“mumlám si pro sebe. Jdu před nádražní budovu  a z mikiny vytáhnu krabičku cigaret a zapálím si. Je už docela tma a chladno.

„Víš  že je to nezdravé,“ ozve se za mnou něčí hlas. Ztuhnu. Otočím se. Za mnou stál muž. Podle toho jak z něho táhne alkohol bude opilý. Rozhodla jsem se sním nebavit. Otočím se chtěla jsem utéct do nádražní haly, ale stál tam další muž. Ten také nebyl zrovna střízlivý.

„Copak holčičko, ukousla sis jazyk?“ Přemýšlím… mohla bych  zkusit utéct přes podchod na Žižkov. Jsou opilý třeba se mě nepokusí následovat.

Naznačím útěk úplně na opačnou stranu. Oba se hrnuly, aby mi cestu zatarasily. Ale udělali pravý opak. Rychle jsem se otočila a běžela k podchodu.Povedlo se. Utíkám po schodech, když se mi smekne levá noha a já letím ze schodů. Dobrá zpráva dopadám na nohy bohužel opět se mi to smekne a já dopadám na zadek.

Snažím se vstát. Skoro stojím, když mi projede pravým kotníkem šílená bolest. To mě donutí si sednout. Přemýšlím co budu teď dělat. Máma je pryč, Marek je ještě v práci.

 Uslyšela jsem ze z hora křik. Mužský křik a vrčení? To by nebylo to nejhorší. Uslyšela jsem za sebou kroky. Můj tep se zrychlil. Jestli to jsou ti muži tak teďka jim asi už neuteču. Byla jsem připravená na cokoliv.

  Nečekaně mě někdo chytnul za levé rameno. Trhla jsem sebou.

„ÁÁH,“ vyjekla jsem.  Když jsem dotyčného spatřila, oddychla jsem si.

„Ashley, si v pořádku?“ Byl to Edward. Díky bohu. Mluvil na mě, ale tak nějak jsem ho nevnímala, byla jsem asi v šoku.

Cítila jsem, že mě někdo zvednul z podlahy. Trošku jsem se vzpamatovala Edward mě zrovna nesl po schodech přímo k jeho autu. Posadil mě na místo spolujezdce.

„Edwarde,“ vzhlédl. V jeho obličeji jsem viděla několik emocí najednou. Vztek, strach a lásku?

Odvrátil svůj pohled k silnici před sebou a nastartoval motor. Šlápl na to až mě to zarazilo do sedadla.

„Zapni si pás Ash.“

„Edwarde počkej jak …“

„Ashley prosím,“ v očích jsem mu viděla zoufalost. Radši jsem ho poslechla.

Byly jsme pár kilometru za městem. Vládlo zneklidňující ticho. Edwardovi to taky asi došlo.

„Na co ses chtěla předtím zeptat?“ Mírně se na mě usmál. Zdá se, že má už lepší náladu.

„No jak si mě našel,“ podívala jsem na něho. Přemýšlel než mi odpověděl.

„Jel jsem zrovna okolo autem, když jsem tě viděl, jak utíkáš do podchodu a za tebou se pokoušejí utíkat ti dva muži.“ Na konci se ušklíbl.

„Pokoušejí?“ zeptám se ho.

„Jo, vypadalo to spíše na opilecký balet,“ tentokrát se tiše zasmál. Jenže  mě neoblafne jeho oči vždy mluví líp než jeho tvář. A v očích měl stále stach. Ale proč? Má strach o mě? Odpovědi se  mi dostalo téměř hned.

Auto zastavilo na kraji silnice. Podívala jsem se z okna a nic. Jen tma. Podívala jsem se na Edwarda, který mě pozoruje.

„Ashley, jak se cítíš?“ No zmateně. To mu asi říkat nebudu. Přemýšlela jsem co bych mu tak mohla říct. Začíná tady být docela zima. Potichu naskočil motor a Edward zapnul topení. No jestli jsem byla zmatená, tak teď jsem mimo. To snad čte myšlenky nebo co?

„Ash, vnímáš mě,“ a mával mi rukou před obličejem.

„Jo, jo já jen jsem asi trošku v šoku,“ řeknu mu.

„A jinak si v pořádku, všechny kosti pohromadě?“ zeptal se a hypnotizoval mě pohledem.

„Abych pravdu řekla bolí mě pravý kotník. Asi bude jen vyvrknutý.“ Sdělím mu a on se zamračí.

„Ukaž mi ho.“ A napřáhne ruce.

S obtížemi dávám kotník nahoru. Naštěstí mu to asi docvaklo a tak se ke mně sklonil. V tu chvíli mě udeřila ta krásná vůně jeho kolínské. Počkat, to nebude kolínská. Tak ať je to co chce krásně to voní. Vdechovala a snažila jsem se ji identifikovat. Marně. Z úvah mě vytrhl, když se odklonil.

„To nebude vyvrknutý kotník,“ zvedla jsem  na něho obočí.

„A ty si snad doktor?“ Zeptám se udiveně.

„Ne, ale můj táta ano. Vezmu tě na pohotovost. Máš štěstí táta má službu.“ A zachechtá se jako bych mu právě řekla nějaký vtip.

Najednou se mi chtělo strašně spát. Nakonec jsem usnula.

Vzbudil mě až Edward, který mě nesl ve svém náručí. Nesl mě k pavilonu B. Když jsme vešli, ucítila jsem ten hnusný nemocniční pach. Myslela jsem, že  Edward mě posadí do čekárny místo toho, už mě nesl do ordinace, kde čekal nějaký vysoký, blond doktor, který spíš připomínal filmovou star než doktora.

 „Ahoj Carlisle, nesuti novou pacientku jmenuje se Ashley Nováková.“ A pokládal mě na nemocniční lehátko.

„ Dobrý večer pane Cullene, doufám, že vás nezdržuji od práce.“ Nesměle jsem se na doktora usmála.

„V žádném případě Ashley, v noci tu spíše nemám nic napráci.“ A úsměv mi oplatil.

„Edwarde, vezmeš tady slečnu na rentgen a pak mi ji zase přineseš? Zatím Ashley vypíšu kartu, když mi tu nechá doklady.“ Hned má ruka sahá do kapsi a podávám mu své doklady.

Edward mě následně zvedá a odnáší mě na rentgen. Po rentgenu jsem se ocitla zas u doktora.

„Tak Ashley, tvůj kotník není zlomený jen pouze naštípnutý. Dám ti ortézu.“ No úžasné s tímhle nebudu moc pracovat. Mě snad trefí.

Dr. Cullen se vrátil a v jedné ruce měl modrou ortézu a v druhé berle.

Ortézu mi navlékl a následně zapnul. Pak mi podával berle.

„Jé tak ty jsem si vždycky přála.“ A zasmála jsem se a doktor se také zasmál mému sarkastickému humoru.

„Tak Ashley, na tu nohu nesmíš stoupat. Za čtrnáct dní na kontrolu.“

„Dobře, děkuji doktore Cullene,“ a najednou si uvědomím co už mi nepřipadalo divné. Doktorovi oči. Měli stejnou barvu jako Edwardovi. Vždyť oni nejsou příbuzní. Jak je to tedy možné? Nějaká nemoc? Čočky?

„Nashledanou.“ Rozloučím se s doktorem a vyjdu z ordinace. V čekárně netrpělivě čeká Edward.

„Tak? Měl jsem pravdu?“ Stoupne si ke mně a mírně mě podepře.

„Ano, měl. Není vyvrtnutý, ale naštípnutý.“

„Vidíš Ash, měl jsem pravdu.“ Už jsme byly venku. Směřovali jsme k jeho autu.

Posadil mě na zadní sedadla. A pravý kotník mi dal na sedadlo vedle mě a dal pod něho deku. Ve vteřině byl za volantem až jsem se divila.

Nastartoval.

„Do jeskyně Alfréde,“ tohle jsem si nemohla odpustit. Začala jsem se smát a on semnou. Otočil se.

„Tak Ashley, kde bydlíš ať tě mohu odvést.“Pohlédla jsem mu do očí viděla v nich tolik něhy. Usmál se takovým krásným, pokřiveným úsměvem.

„Otoč to jeď do leva pak ti budu říkat kudy.“ A oplatila jsem mu úsměv.

Za deset minut stavil před panelákem.

„Počkej Ash, pomůžu ti,“ spěchal ke mně. Podepřel mě.

„Nepotřebuji pomoct. Musím si začít zvykat.“ Protočil oči v sloup.

Doprovodil mě až ke vchodu. Podržel mi dveře a čekal.

Začal jsem se škrábat nahoru pomocí těch berlí marně. Padala jsem dozadu, ale Edward mě zachytil.

„Myslíš, že uneseš, když ti ještě pro teď pomůžu?“ Díval se na mě prosebnýma očima.

„No nespíš jo. Jestli nemáš nic jiného na práci,“ jen tak pohodím rukama a on opět protočí oči. A už mě nesl ve svém náruči. I přes jeho silnou mikinu jsem cítila jeho tvrdou hruď. Asi posiluje. Nejspíš s Emmetem. Ten je jak hora takových svalů.

„Ve kterém patře bydlíš?“

„Až nahoře“ odpovím mu.

„Aha a chtěla ses  tam dostat do půlnoci?“ Smál se když se díval jak je to vysoko. Zavrtěla jsem hlavou a tu otázku jsem ignorovala.

„Tak jsme tu,“oznámil mi a pokládal mě opatrně na zem.

Klíč jsem zrovna dávala do zámku, když se rychlím trhnutím otevřeli.

„Ashley, kde prokrista pána si! Víš jaký jsem měl strach a … “ zadrhnul se v půlce věty. Když viděl mě s berlemi a ortézou. Edwarda, který mě stále podpíral.

„Co se stalo?!“ Vyhrkl najednou a díval se na Edwarda jako by ho měl každou chvíli roztrhnout na kusy.

„No víš Marku upadla jsem  na schodech a tady Edward mě odvezl do nemocnice na pohotovost.“

Chvíli si Edwarda měřil zvláštním pohledem. Ed se pak ozval.

„Pane Nováku, jsem Edward Cullen a můj otec je lékař. Můžete zavolat do nemocnice a ověřit si, že jsem ji tam  opravdu dovezl.“ A díval se mému otčímovi přímo do očí.

„Ne, myslím že je to v pořádku. Děkuji ti Edwarde, že si se postaral o Ashley.“

„Jistě není zač.“ A mírně se na Marka usmál. Ten se otočil na mě zakroutil hlavou a šel sledovat televizi.

„Já taky děkuji. Bez tebe bych asi ještě seděla na podlaze v podchodu.“

„Ashley, vážně není zač. A než půjdu, mohu tě o něco požádat?“ Trochu jsem zavrávorala chytl mě. Srdce se mi trošku více rozběhlo.

„Jasně že můžeš,“ zajímalo by mě o co. Že by potřeboval na wc? Zašklebil se než se mě zeptal.

„No dala bys… mi tvé mobilní číslo?“  A upřel na mě svůj pronikavý pohled. Tak teď moje srdce chce přímo vyskočit z hrudi.

„Aa-n-o,“začala jsem koktat. Pohledl na mě a zvednul obočí. Jasně čeká až mu ho řeknu.

„722-001-918,“ odříkala jsem ho jak připravenou básničku. Všimla jsem si, že si ho nikam nepíše.

„Hm… ty si ho pamatuješ?“ Ptám se ho . Asi má dobrou paměť. Ta by se mi také hodila.

„Neboj, pamatuji. Zavolám ti.“ Než odešel pohladil mě po tváři. Do teďka jsem si to ani neuvědomila. Byla Edwardova kůže vždy tak ledová?

„Ash, a na tu nohu opravdu nenašlapuj. Carlisle ví co říká.“ Přikývla jsem .

Už byl u schodiště, když se zastavil.

„Spi sladce Ash,“ přitom na mrkl a běžel dolů.

Já se mezitím belhala do svého pokoje k oknu. Rychle jsem ho otevřela a čekala až  odjede. Když mě spatřil smál se a přitom vrtěl hlavou. Zamával mi, nasednul do auta a odjížděl. Okno jsem zavřela. Do koupelny jsem už neměla sílu dojít. Tak jsem si oblékla moje oblečení na spaní. Což bylo červené tričko na ramínka se šmoulou s mini šortkami ve stejné barvě jako tričko na ramínka.

Na postel jsem  se přímo svalila. Neuběhlo ani pět minut a byla jsem tuhá.

Ráno jsem se probudila a kotník mě šíleně bolel.

Měla jsem sen. O Edwardovi. Krásný sen, ale ne rozhodně reálný. Edward ve snu ke mně skákal oknem. Tak tohle mi přišlo absurdní. Bydlím ve třetím patře. Pak se děj změnil. Byly jsme na ostrově v Nymburce kde je hotel ostrov. Byly tam velcí psi. Nebo spíše to vypadalo jako převelcí medvědi. Ale kde by se v NBK vzaly medvědi?

Tyto dva příběhy se mi ve snu opakovali několikrát za tuto noc. Znamená to něco? Nebo mám příliš bujnou fantazii?

                                                                < ≈ >

Autor: BMWx6 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upíři v ČR 3.kapitola: