Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upíři v ČR 11.kapitola

07.11.2009 (16:45) • BMWx6 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1316×

11. kapitola      VLČÍ SMEČKA

Nevím jak dlouho jsem spala, ale po probuzení mě čekal šok. Otevřela jsem oči. Hlava mi třeštila. Myslím, že alkohol dlouhou dobu pít nebudu. Posadila jsem se do sedu a rozhlédla se po místnosti. Ocitla jsem se neznámo kde. Pokoj byl stejně veliký jako ten můj. Stěny byly bílé, stejně jako koberec. Na stěnách vyseli plakáty s upravenými auty. V rohu místnosti byl stůl s počítačem. Postel na, které jsem spala, byla přes půlku pokoje. Podívala jsem se na sebe. Měla jsem cizí pánské tričko. Kdybych byla u Cullenů, řekla bych, že je Emmetovo. V tuhle chvíli to ve mně hrklo. Začal se mi vybavovat včerejšek.

Trhavý zvuk, vrčení a Jasperovo napnuté tělo. A pak to obrovského vlka. Co je s Emmetem, Jasperem a Samuelem? Stalo se jim něco?

Ze zdola jsem slyšela spoustu hlasů. Nedalo mi to. Musela jsem se jít tam podívat. Potichu jsem otevřela dveře a šla po zvuku těch hlasů. Sešla jsem schody. Podle toho jak hlasy nabírali na síle, jsem usoudila, že je slyším z kuchyně. Nakoukla jsem a nevěřila svým očím. Bylo jich tam osm. Pět z nich vypadalo, jakoby trávili dost času v posilovně. Mezi nimi byl i Samuel.

Když jsem se podívala pořádně, ty zbylý čtyři jsem poznala. Byly z naší školy. Erik, Tony, Karlos . Oni chodili do maturitního ročníku. A Pavel chodil do třeťáku, stejného oboru jako já.

Pak u stolu seděli ještě nějaký postarší pár a mladá dívka.

Erik, Tony a Karlos toho měli hodně společného. Obzvlášť vzhled. Jsou to totiž trojčata.  Vysoké postavy, těla vypracované. Měli rádi fotbal. Hlavně Christiana Ronalda. Měli ho za vzor. Takže se oblékali jako on a účesy měli jako on. Až na barvu pleti by byly s ním identický. Byly přece jen o něco světlí. Na škole mají hroznou pověst. Střídají holky jako své ponožky.

Pak je tu Pavel. Možná se mi to zdá, ale on nějak vyrostl. Před rokem byl nenápadný kluk, hubený jak tyčka. A teď by mohl dělat vzpěrače. Na břiše se mu rýsovali obrovské buchtičky břišních svalů. A o pažích ani nemluvím. Nevím, jak jinak bych to řekla. Podoba by sedla na Viktora Webstera. Všech pět nemělo na sobě nic jiného než tříčtvrteční kalhoty. To bylo divné. Venku nebylo, až tak velké teplo.

Jak jsem tam stála, jsem trošku ztratila rovnováhu a strčila jsem do vázy na stole vedle zdi. Sice se jen zakývala, ale udělala docela rámus.

„Ash,“ ozvalo se. A Samuel vyšel z kuchyně. Na rtech mu  hrál obrovský úsměv.

„Ahojky vyspala ses? Doufám, že máš hlad, Emily navařila na snídani jak pro královskou rodinu.“ Přitom proslovu mě vedl do kuchyně. Nevím proč, ale všichni na mě tak divně zírali a zadržovali smích. Páni co je na mě tak blbého? Nenápadně jsem se prohlédla.

Hm, už vím proč si mě tak prohlížejí. Jsem tam jen v tom tričku XXXL, které mi je po kolena.

„Ahoj,“ pozdravím, když si sedám ke stolu. U stolu seděli všichni, až na ten postarší pár.

„Nazdárek“ odpoví mi sborovně.  Sam se posadil vedle mě a dával přede mě talíř plný míchaných vajíček. „Děkuji.“ A pustím se do toho. Do teď mi nedošlo, jak obrovský hlad mám. Když dojím, Sam mi vezme talíř a strčí ho do myčky.

Všichni na mě upírali zrak. Bylo nepříjemné. Samův hlas mě pak docela vylekal, protože jsem se snažila hypnotizovat kočku, co skočila na stůl z okenního parapetu.

„Tak Ashley, myslím, že je čas si o něčem promluvit. Tady kluky určitě znáš. Erik, Tony, Karlos, Pavel. A tohle je má sestra Emily.“ Přikývnu a podívám se na Samuela.

„Co se stalo včera večer? Co je s Emmetem a Jasperem? Stalo se jim něco? A chci, abys mi pověděl pravdu.“ Řekla jsem to docela rozčíleně ani nevím proč. Odpovědi jsem se, ale nedočkala od Sama. Ten jen smutně sklonil hlavu.

„Ty myslíš ty dvě pijavice?“ Vykulil oči Pavel.

„Stalo se jim něco?“ Napodobil mě Karlos. A pak propukl v smích. Nejen on, ale všichni, až na Sama.

To už jsem nevydržela a vstala. „Chci jít domů.“

„Ne,“ odpověděl mi Sam a vedl mě nahoru do pokoje. Zavřel za námi dveře. Posadil se, poplácal namísto vedle sebe. Sedla jsem si tedy k němu. Probodávala jsem ho pohledem. Nejraději bych, byla s Edwardem. Bylo by mi jedno, kdyby na mě řval kvůli tomu pití. To bych přežila, teda možná.

„Tak  Samueli, dozvím se konečně něco?“

„Ash, tohle je důležité, tak mě prosím nepřerušuj ano.“

„Hm, pokračuj.“

„Tak tedy. Víš v tomhle městě, má rodina bydlí už po generace. Stejně jako rodina trojčat a Pavla.“

„V jenom starém příběhu okolo Nymburka se povídá, že město chránili takzvaní ochránci neboli strážci. Jedno dne se tu objevili bledé tváře. Byly nebezpeční. Zabíjeli obyvatelé města. Byly bez citní, krvelační a nikdy toho neměli dost. Jednou chtěli, napadnou tátova pradědečka. Ale ten se však proměnil a postavil se jim jako rovnému. Té noci se k němu přidali i jeho bratři.  Od té doby se tento dar předává z otce na syna. To bylo poprvé a naposled, kdy se objevili bledé tváře. O pár let později se tu znovu ocitli. Je to sedmdesát let zpátky. V lesích se objevili bledé tváře znovu. Jenže byli jiní. Můj děda je chtěl zabít. Ale bylo na nich něco jiného. Jejich oči nebyly stejné jako těch ostatních. Neživili se lidskou krví. Nýbrž krví zvířat. Jejich vůdce s dědou chtěl uzavřít smlouvu. Děda souhlasil. Smlouva zněla takto: Pokud pokousají či zabijí člověka, my si je podáme.“

„Teď se bledé tváře zase vrátili.“

Celou dobu zíral do zdi. Pak jeho pohled upřel na mě. Ten příběh jsem moc nepochopila. Nevěděla jsem, co tím myslel. Ale věděla jsem, že ví o Cullenových. Že jsou to upíři.

„Super, ale do čeho se ti ochránci přeměňovali?“ Zvědavě jsem se zeptala.

„Ve vlky,“ zašeptal. V ten moment se mi vybavil ten vlk ze včerejška.

„To si byl ty? Včera?“ Bylo divné, jak jsem to řekla. S takovým klidem. Koutkem oka jsem viděla, jak přikývnul na souhlas.

„Co si udělal Jazzovi a Emmetovi?“ Vystartovala jsem na Samuela, z niče ho nic. Musela jsem se ujistit, že jsou v pořádku. Vstala jsem a začala hledat své oblečení. On mě chytnul do pevného objetí a nesl mě zpět k posteli. Všimla jsem si jeho teploty. Byla vysoká.

„Těm pijavicím nic není.“ Tu větu skoro plivnul. Přestala jsem sebou šít tak mě pustil.

„Musím ti ještě něco říct. Přesněji o našem druhu.“ Já jsem nic nechtěla slyšet. Ale jinak mě asi nepustí domů.

„Pokračuj.“

„Ashley, to že jsem vlk. To jsem ti chtěl říct už včera. Ale vyrušili nás… Nejdříve jsem myslel, že mě budou svazovat pravidla, ale pak jsem si něco uvědomil. Já se do tebe otiskl. Není to úžasný?!“

„Cože ses do mě?“ Vyděšeně jsem vyjekla.

„Otiskl.“ vydechl. „Víš takhle si náš druh, vyhledává partnerky. Je to vzácné, ale i tak se to prostě stalo. Prostě si moje zpřísněná duše.“

Suše mu odpovím „Jenže já mám kluka.“

„Jo, tu pijavici. Opravdu nevím, co na něm vidíš. Je to snad kvůli vzhledu? Nebo protože je bohatý?“ Nelíbilo se mi s jakým opovrženým tónem to říkal.

„Není to kvůli penězům. Jo přitahuje mě, ale vůbec ho neznáš. A teď bych šla domů.“

Počkej, Ashley, on ti nemůže dát všechno. On ti nemůže dát děti. Nemůže se s tebou ani milovat aniž by tě zabil.“

„Sklapni! Chci domů. A hned.“ Křičela jsem na něj. Nechtěla jsem poslouchat ty kecy, že je lepší než  Edward.

„To nepůjde, nemůžu bez tebe žít. Miluji tě“ Řekl a chytil mě za zátylek. Přitáhnul si mě. A přitisknul své rty k mým. Začal mě líbat. Vzdorovala jsem. Měla jsem stejnou šanci odstrčit ho asi jako Edwarda. Ztuhla jsem a čekala, až přestane. Jeho polibky byli něžné a teplé. Po nějaké době přestal a odklonil se ode mě. Jeho obličej zdobil velký úsměv. Ten můj zdobili vrásky od mračení.

„Tak jak se ti líbil náš první polibek?“

„Musím říct, že Edward líbá lépe.“ V tu chvíli jsem se napřáhla a vrazila jsem  mu jednu. Jenže neměla jsem to dělat. V ruce mi něco křuplo.

„Do pytle!“ zaskuhrala jsem. Oči mi začali slzet. Bolelo to, ale zlomené to nebylo.

„Ash, možná vypadám měkce, ale není to tak. Ha ha ha.“

„Hlavně, že ti to přijde vtipný, co kdybys mi spíš dal mé oblečení. Já si zajdu k doktorovi.“

Vstal a ze židle vzal malou kupu oblečení. „Tohle  je sice Emily, ale  bude ti to.“

Vzala jsem si to a chtěla se převléknout. On se mezitím opřel o zeď a zíral na mě. „Říká ti něco soukromí?“

„Jo, promiň. Nemůžu si pomoct.“ A otočil se. Když jsem byla hotová, šel semnou dolů i ze dveří. „Co děláš? Já tam jdu sama.“

„V žádném případě. Jdu s tebou. Nenechám tě o samotě.“

„Jsem už velká holka. Trefím tam.“

„Jak jsem řekl. Nepůjdeš sama.“ A chytl mě za zdravou ruku. Propletl naše prsty. Bylo mi to nepříjemné.

„Pusť mě. Nejsem tvoje holka.“ A začala jsem se vzpouzet. Jenže v jeho ruce jsem byla jak spoutaná. To se mi nelíbilo. „Pusť mě, nebo budu křičet!“

„Jak chceš. Klidně začni. Ale on tě neuslyší.“ V tomhle měl pravdu. To by Edward musel byt blíž než kilometr. Nebo co já vím, jak je jeho sluch dokonalý.

Do nemocnice jsme dorazili rychle. Doufala jsem, že tam bude Carlisle. Moje přání bylo vyslyšeno. Carlisle vypadal trochu zaraženě, když viděl naše ruce propletené. Ale nic k tomu neříkal. Vypadal zklamaně. Samuel šel semnou do ordinace. Carlisle mě poslal na rentgen. Sam šel jak jinak než semnou. Když jsme se vraceli zpět do ordinace, díky bohu Samuela sestřička ho dovnitř nepustila. A sama šla pryč. Carlisle mlčky převzal můj rentgen. Stále byl ticho. Zrovna si prohlížel výsledky. To už jsem nevydržela. Rozeběhla jsem se k němu a skočila mu kolem krku. Začala jsem brečet. „Carlisle, já chci domů.“

Vzhlédla jsem. On se upřímně usmíval. „Myslel jsem, že už to neřekneš.“ A utřel mi stékající slzy. Pohladil mě po vlasech.

Vrrrrr. Za dveřmi se ozývalo vrčení. To byl Samuel. Pak se ozvalo další vrčení. Jiné než to první. Otevřeli se dveře a v nich stál Emmet. Za všech okolností úsměv na rtech. „Tak ségra jde se domů!“ Skoro jsem radostí skákala. Carlisle mi dal na ruku ortézu a mohlo se jít. Na chodbě byl Samuel a naproti němu Rose. Také jsem ji ráda viděla. Emm mi dal ruku kolem ramen a šli k autu.

Než si Emmet sedl za volant trvalo věčnost. Nastartoval a jeli jsme směr domov. Jo jeli, ale jak šneci. „Emmete šlápni na to. Chceš se domů dostat ještě před půlnocí?“ Zaskuhrala jsem. A on se z plných plic zasmál.

„ Ale, ale, ale, tady je někdo nedočkaví. To bych měl asi ještě zpomalit.“ A opravdu na tachometru se ručička snižovala k padesátce.

„Emmete já tě snad zabiju! Nebuď jak malej a šlápni na to!“

„Posluž si, ale něco ti řeknu, mě nemůžeš zabít, já už jsem, mrtvej!“ No tím se můj plán komplikuje. Kruci. A on se pořád telí.

„Emmete, prosím tě zrychli. Ashley tě zabít nemůže, ale Edward může ukončit tvou věčnost.“ Pověděla mu Rose a on pouze protočil panenkami. Konečně přitlačil na plyn a my jeli o sto šest.

Čím blíž jsme byly k domovu, tím rychleji bylo mé srdce. Emm s Rosalii se tomu jen smáli. Konečně jsme parkovali v garáži. Vystupovala jsem a okamžitě jsem se ocitla v mém pokoji. Byla jsem natisknutá na dveře. Edward mi držel ruce nad hlavou. Od mého obličeje byl jen pár centimetrů. Díval se mi hluboko do očí.  Nic jsme neříkali.

Pak přitiskl své rty na mé. Vzal si mě do náruče a nesl mě do postele. Přitom mě stále líbal. Na moment se odtrhl od mých úst. „Zítra večer jedeme na výlet.“ Nestačila jsem odpovědět, znovu zaměstnal mé rty.

Autor: BMWx6 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upíři v ČR 11.kapitola: