Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upíři přece neexistují!

15.07.2010 (07:45) • LeeiLee • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 905×

I.kapitola

Chvíli jsem se tomu divila, vypadalo to tak… magicky, ale pak se pokojem roznesl můj smích. Kouzla přece neexistují, stejně jako ostatní nadpřirozené věci. Jako třeba upíři nebo vlkodlaci z knihy, co jsem právě dočetla. To tak. I když… Edwarda je docela škoda, že není skutečný.

Pokojem se znovu roznesl můj, tentokrát hlasitější smích. Nad čím to přemýšlím. Za chvíli si začnu přát, aby existovali upíři, jenom aby mohl existovat on. Ha, ha.

Hodiny nad psacím stolem ukazovaly sedm minut po jedenácté, tak jsem radši zhasla lampičku a chystala se spát.

Druhý den ráno mě vzbudil budík, jako každý den. Chvíli jsem se sama se sebou prala, jestli nezůstanu jeden den doma, ale nakonec zvítězilo mé zodpovědnější já. Vstala jsem a odešla do koupelny. Stejně by za mnou mamča přišla a donutila mě do školy jít. Leda, že bych předstírala nemoc, ale tak dobrá herečka zase nejsem. Vlastně jsem dost mizerná herečka.

Když jsem za půl hodiny sešla do přízemí oblečená a po ranní hygieně, mamka už na mě čekala se snídaní. Usmála se na mě.

„Dobré ráno, ospalče.“

Taky jsem se zakřenila. „Dobré ráno.“ Mám mamču hrozně ráda. Po tom, co se odstěhoval můj táta, to bylo před patnácti lety, jsme žily hezkých pár let jenom spolu. Mamka nikoho nehledala, možná proto, že byla pořád v práci a neměla by na něj stejně čas. Ale potřebovaly jsme peníze a já byla ještě malá, takže jí nic jiného nezbývalo. To se změnilo před asi dvěma lety, kdy potkala Johna, svého nýnějšího manžela. Vzali se asi dva měsíce potom, co se poznali, hned jak zjistili, že budou mít mimčo. Které se právě teď probudilo. Z patra se začal ozývat dětský pláč. Mamča si povzdechla.

„Ach, před chvílí jsem ji uspala. Je to jako by měla prohozený den a noc.“ Usmála se na mě. „Rychle pojez a utíkej do školy, ať zase nepřijdeš pozdě." A pospíchala po schodech nahoru. No jo. Sandra ji zaměstná na celý den. Ale je to její zlatíčko i Johna a vlastně moje taky. Aspoň že nemusí pracovat.

Dojedla jsem snídani a odešla vstříc novému školnímu odpoledni.

Ve škole byla nuda jako obvykle. Ale pryč jsem se těšila ještě víc než obvykle, protože odpoledne jsem měla vidět svého miláčka. Seznámili jsme se před třemi měsíci zítra přesně, a je to jeden z nejkrásnějších kluků, které znám. A zároveň je upřímný, milý a má mě rád.

Po vyučování jsem se rozloučila s kamarádkami a před školou na mě čekal Denny – můj kluk. Viděla jsem ho už tolikrát, ale nikdy se nepřestávám podivovat, jak moc je hezký. Má nádherné hluboké šedé oči, spoustu řas… Tmavé hnědé vlasy.

Odpoledne jsme si moc užili, ale rozloučili jsme se brzo, protože musel dělat nějaký úkol. Vůbec se mi nechtělo a jemu viditelně taky ne. Stáli jsme na rohu naší ulice a loučili se… už asi… posedmé. Kousek jsem od něj poodešla a chtěla jsem, teda spíš nechtěla, jít domů, ale zase si mě přitáhl a políbil mě – poosmé.

Usmála jsem se.

„Měli bychom jit,“ řekla jsem. Povzdychl si.

„Já vím…“

Pak se naklonil, jeho dech mě zašimral na uchu.

„Miluji tě,“ zašeptal.

Usmála jsem se, ale do prázdna. Byl už pár metrů ode mě a s úsměvem mi mával.

Páni! Tohle bylo poprvé, co mi to řekl. Miluji tě. Jak krásně to znělo. Chvíli jsem jen stála a rozjímala se krásou toho okamžiku. Taky tě miluju, pomyslela jsem si.

Nevím přesně, jak dlouho uběhlo od chvíle, kdy zmizel za rohem, ale nějaký čas už to bylo, když jsem se rozhodla, že je čas na návrat. Nebylo ještě moc hodin, ale tma už byla slušná. Jako každý den v zimě. Dny jsou krátké a stmívá se časně. Ale byla jsem pořád ještě šťástná, jako by v euforii, takže mi i tma připadala krásná, známá, bezpečná.

Něco se kolem mě pohnulo. Vzduch, ale tak nepřirozeně. Ale ne, to byl určitě jenom vítr. To mám z těch knížek. Pokračovala jsem ve své cestě dál. Takhle dobře, krásně mi nebylo už nějaký čas. Dlouhý.

Trhla jsem sebou a obrátila pohled do stromů přes cestu. Nejezdila tu žádná auta, takže výhled jsem měla jasný, ale nic jsem neviděla. A přísahala bych, že jsem odtamtud ucítila něčí pohled. Asi už mi vážně hrabe.

Navzdory snaze jsem se začala bát. Ostražitě jsem se s hrdým krokem rozhlížela okolo. Necítila jsem se vůbec bezpečně. V chůzi jsem upřela pohled před sebe. Dům je vzdálený už jenom asi sto metrů. No tak, to zvládneš, nejsi přece strašpytel, vždyť se není čeho bát, nic tam přece není, to si jenom namlouváš, namlouvala jsem si.

Někdy jsem si nevšimla, jaká je tu tma. Lampy v takové zastrčené ulici nejsou a hlavní ulice je odtud vzdálená snad půl kilometru. I hvězdy jako by dneska svítily míň. Podívala jsem se na nebe a skutečně, hvězdy nebylo vidět, ani měsíc ne.

Notak, Kristen. Přeci by ses nebála. Navzdory tomu jsem přidala do kroku, až jsem skoro utíkala. Už jen padesát metrů.

Za mnou se něco pohnulo, zase ten nepřirozený větřík. Ohlédla jsem se, ale zase nic. Než jsem se stihla otočit zpět, zakopla jsem a upadla. No to mi tak ještě scházelo! Seber se, nabádala jsem se v duchu. Ale strach na mě padal ze všech stran. Ještě chvíli a začnu hysterčit

Vstala jsem. Oči mi zalétly k dlaním. Byly sedřené, stejně jako koleno a začínaly pěkně bolet. Z jednoho kolena mi dokonce pomalu stékala krev. Jen malý pramínek. To se zahojí, ale bude to chvíli trvat.

„Sakra,“ zamumlala jsem si pro sebe a zvedla pohled od mých pohmožděných kolenou. A v úleku odskočila snad metr dozadu, až jsem málem zase upadla – tentokrát na zadek.

Přímo přede mnou stál muž, ne tak ledajaký, byl asi o hlavu vyšší než já, měl tmavé skoro až černé vlasy až na ramena a trochu křivý nos. I v té tmě jsem si všimla, jak byl bledý, skoro až bílý. Ale jeho dominantním rysem byly oči. Byly rudé. V životě jsem neviděla člověka s rudýma očima. Upíraly se na mě. A navzdory tomu všemu to byl ten nejkrásnější člověk, jakého jsem kdy viděla.

Zírala jsem na něho, neschopná slova, stejně jako on zíral na mě. Ale naše obličeje vyjadřovaly zcela jiné emoce. V tom mém nebylo nic než zděšení, ani stopy po nedávné euforii štěstí. Ten jeho prozrazoval nespočet emocí, hlavním byla zvědavost a chtíč. Najednou promluvil.

„Krásná,“ zamumlal. Jeho hlas zněl krásně a melodicky i když byl hrubý. Začal kolem mě kroužit. Otáčela jsem se za ním, jako se otáčí slunečnice za sluncem, neschopná slova. Dlouho jen obcházel a prohlížel si mě.

„Hezky voníš,“ řekl s uznáním v hlase a dál obcházel v dokonalém kruhu, jehož středem jsem byla já. Polkla jsem a vytřeštila oči. Můj mozek vypověděl poslušnost. Totálně jsem nechápala.

„Bude z tebe skvělá,“ odmlčel se, „nemrtvá,“ dokončil svůj monolog.

Přikročil ještě o krok ke mně a naklonil hlavu k mému krku. Stala jsem a poslušně držela. Cítila jsem, že bych měla utíkat, ale nešlo to. Rukou mi odhrnul vlasy dozadu. Cítila jsem, jak se usmál.

„Neboj, nebude to trvat dlouho.“ Byla poslední slova, která jsem slyšela. Přiložil mi ústa ke krku. A pak mi prokousl kůži. Bolest byla to jediné, co jsem dokázala v ten okamžik cítit.

Pak kolem mě začal proudit ten nepřirozený větřík – ale ne jenom trochu jako předtím – byl všude okolo. Myslela jsem si že letím a nebyla jsem daleko pravdě. Z rány na krku mi do celého těla začalo proudit nesnesitelné teplo, ne horko… Slabé slovo… Bylo to jako by mi dovnitř těla, do žil, nalil oheň...

Autor: LeeiLee, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upíři přece neexistují!: