Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upíří panství - 7.kapitola - Plačící růže

17.11.2009 (21:30) • Horqusa211 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2065×

7.kapitola

         Druhý den se rozběhlo pátrání. Zapojila se většina sousedů, ale nikdo z nich bohužel nenarazil ani na sebemenší stopu po Jackovi, natož po jeho těle. Jako by se vypařil do vzduchu nebo propadl do země. Mnozí spekulovali, že ho služba už omrzela, že měl hodně dluhů a proto musel utéct, že byl... no prostě spousta pomluv, ze kterých se mi akorát dělalo špatně.

 * * * * * * * *

 Bethy se už zdála úplně v pořádku. Chovala se normálně. Mluvila normálně. Na nic, co se událo, si však nepamatovala. Možná to pro ni bylo takhle lepší, ale tím pádem jsem se stala jediným svědkem. Místo, aby mi věřily, tak mě každý jen politoval. Co jsem si chudinka prožila, že jsem určitě musela utrpět šok, bouřka mě vyděsila a pohrála si s fantazií nebohého sirotka. Prostě samé podobné žvásty.

 Jediný člověk, který tak trochu stál na mé straně, byla teta Lucy. Slíbila, že se Briana pokusí přesvědčit, aby dál pokračoval v průzkumu okolí.

 „Díky, Lucy, moc si toho vážím. Všichni si myslí, že jsem se snad zbláznila. Ale viděla jsem tam jeho tělo. Byl mrtvý a krvácel z mnoha ran. Tohle bych si přeci jen tak nevymyslela. A jak jste se o nás vlastně dozvěděli?" optala jsem se zvědavě, protože pouze s ní jsem o tom mohla jakžtakž mluvit. 

 „Služebná Anna přiběhla za Brianem, prý po ní nějaký muž vzkázal, že viděl opuštěný kočár s naším erbem na cestě mezi Coldcreed a Blackstone. A tak Brian s Chestrem hned vyrazily. Ale zdá se mi to také nějak podivné. Něco mi tu nehraje," dopověděla a zamyšleně svraštila čelo.

          A byl tu samozřejmě i pan Záhadný. Gabriel Volturi. Nedůvěra okolí mě nakonec odradila o něm vůbec začínat. Však se objeví sám, jak sliboval. I když jsem pochybovala, že zrovna on by byl žhavý podpořit mé svědectví. Dobře jsem si pamatovala jeho tvrdý pohled, sic podbarvený širokým úsměvem, když vykládal o ztrátách a nálezech.

 * * * * * * * *

          Náladu jsem měla pod psa. Nebavilo mě ani si číst, pokoj ve věžičce byl až nezdravě uklizený a Da Vincimu se prý dařilo víc než výborně.

„Tak proč jsem sakra tak neklidná?... Doprčic!!!" mumlala jsem si pro sebe roztrzitě a hned nato z plna hrdla zaklela, protože jsem se málem natáhla jak široká tak dlouhá, když jsem klopýtla ve vstupní hale o koberec.

„To bohužel netuším, ale rád bych Vaše chmury rozptýlil," pronesl někdo sametovým hlasem.  Uprostřed místnosti stál ON, málem jsem do něho vrazila. Ústa se mi pomalu roztahovala do úsměvu plného očekávání, když od něho přišla studená sprška:

 „Mladá dáma by neměla hned tak po ránu klít. To se opravdu nesluší, slečno Swannová."

Přimhouřila jsem zlostně oči a skoro vyštěkla: „Až budu chtít znát Váš názor, tak si ho vyžádám písemně! Vy jste opravdu nemožný, Cullene! Ach jo." Nadzdvihla jsem si sukni u hojně vrstvených šatů a chtěla se kolem něho prosmýknout. Proč se to vždycky musí nějak pokazit? Nemůžeme se bavit bez toho, aby mě podezíral z flirtování? Nebo aby mě trapně převychovával?! Najednou však chytil můj loket a pošeptal mi do ucha naléhavým tónem:

 „Omlouvám se Bello, opravdu, nechtěl jsem Vás urazit, ale potřebuji s Vámi nutně hovořit. Věnujte mi prosím kapičku Vašeho času," jeho sladký dech smíšený s prosebným podtónem mne takhle zblízka úplně omamoval. Edward Cullen mě prosí, blesklo mi hlavou. No toto?

 „Tak tedy... ano, kapičku Vám dát mohu. Času. Můžeme se jít projít třeba do zahrady. Zrovna přestalo pršet. Tohle počasí opravdu nesnáším. Ach jo," povzdechla jsem si možná až melodramaticky a zamířila k prosklené verandě, kterou se dalo nejrychleji dostat do zahrady.

Procházeli jsme kolem skleníku s oranžovými růžemi, které má teta Lucy nejraději. Tuhle svou chloubu pěstuje prý již několik dlouhých let. Barva růže je oranžová s nafialovělým okrajem. Právě ta fialková barvička, která jakoby stéká do středu kvítku, dodává růži nevšední vzhled. Lucy nám vyprávěla, že proto se těmto růžím říká 'plačící růže'. Neboť když kvetou, tak jakoby "pláčou" a tím mají vyjadřovat utrpení, jaké jim i přes jejich krásu, dokonalost přináší. Pamatuji si, že tahle metafora mě velmi zaujala. Když Elizabeth po našem příjezdu poprvé vkročila do skleníku, byla naprosto očarovaná nádherou těchto neobvyklých růží. Já spíše obdivovala jejich houževnatost a Lucyinu trpělivost. Bethy čichala ke každému květu zvlášť a vyzařovala z ní v ten okamžik taková radost a dětská bezstarostnost, až jsem se musela usmívat spolu s ní.

 „Na co teď myslíte?" přerušil Edward po delší době ticho a vytrhl mě tak z mých myšlenek. Poněkud netrpělivě. Zastavil se vedle mne zrovna, když  jsme došli na další křižovatku pěšin, kterými byla Blackstonská zahrada protkána. Tato cestička vedla k altánku.

 „Vypadáte tak... Tak..." Jak vidmo, nemohl najít ty správná slova. Smilovala jsem se nad ním, pro tuto chvíli, samozřejmě. A převyprávěla mu příběh o 'plačící růží'.

„... a proto se tato výjimečná růže nazývá 'plačící'. Vlastně... mi trošku připomíná Vás. Je Vám tak nějak podobná," dokončila jsem svůj výklad a pohlédla Edwardovi přímo do jeho jantarových očí.

Zírali jsme na sebe, ani jeden z nás zatím nepromluvil. Mlčky sevřel mou ruku do své chladné dlaně a něžně, možná až převelice opatrně, se sklonil a políbil mou ruku, a něco zamumlal. Znělo to jako „možná víc než trošku". Mé srdce zapomnělo jak správně tlouci, a několikrát vynechalo úder. Edward si mě zamyšleně prohlížel, jako kdyby srdce zaslechl.

V altánu jsme se posadili na provlhlou lavičku a Edward konečně začal s tím, co měl nejspíš původně na srdci: „Bello, vím, že Vám lidé nevěří, co jste té noci viděla. Chci Vás jen ujistit, že já i celá má rodina Vám věříme. Ale situace je složitější než se zdá...," promluvil tiše a chtěl pokračovat, ale já ho musela přerušit: „Jak složitější???" optala jsem a upřeně ho sledovala.

„Poněkud víc, o tomhle však nechci mluvit. Tato oblast už není bezpečná, musíte na sebe dávat pozor. Velký pozor. Usilovně Vás o to prosím. Nechtěl bych... Tedy nechtěli bychom Vás ztratit, Bello."

Měla jsem najednou spoustu otázek, ale nevěděla , od jaké začít. Jeho pozornost a prosebný pohled byl až uhrančivý.

„No, Edwarde, děkuji za upozornění. Také bych o sebe nechtěla přijít," zasmála jsem se, abych odlehčila danou chvíli. „Nevíte, kdo jsou příbuzní Gabriela Volturiho? Povídal, že zde má rodinu a...,"

„Co říkal??!" přerušil mě hrubě, až jsem se vylekala jeho reakce. Jak jsem zmínila Gabriela, jeho rty se pevně semknuly a pohled ochladnul tak na mínus sto stupňů.

 „Hm, no, že má v tomto kraji něco jako příbuzné a že navštíví mou tetu. On byl ten, který poslal pro pomoc. Zničehonic se objevil na cestě kousek od kočáru, ale než jste přijeli, tak odjel... no vlastně asi odešel," dořekla jsem zmateně. Pan Volturi koně nijak zvlášť nepostrádal. Divné.

 „Bello, p-r-o-s-í-m, držte se od něho dál."

 „Cullenovi  jsou jeho příbuzní?" zeptala jsem se poněkud zbytečně, i když jsem už znala odpověď předem.

 „Příbuzní?! Pch. No, Gabriel je něco jako náš dlouholetý známý. Dalo by se říct, že se známe celou věčnost, ale jeho návštěvy nás netěší. Byl to Carlislův přítel z mládí. Gabriel se od té doby hodně změnil, rád hraje hry, myslím tím hry s lidmi. Baví ho s nimi manipulovat. Dejte proto pozor i na svou tetu...," varoval mě s vážnou tváří.

Na Gabrielovi je něco víc než povrchnost a necitelnost. Má něco společného s Cullenovými. Ale co je ten pravý důvod Edwardova varování? Sám mi to očividně prozradit nechtěl.

Pár minut jsme seděli mlčky. Edward  si všiml, že mi zimou drkotají zuby a přehodil mi přes ramena svůj kabát. Divila jsem se, že mu není zima, protože podle mého se dost citelně ochladilo. Chtěla jsem znovu začít hovořit, a proto jsem se počala vyptávat na jeho rodinu a blížící se maškarní ples, sic z mé strany nechtěný.

Prý je Alice ve svém živlu a s Esme nemluví o ničem jiném. Moc se těší, jak mě prý překvapí.  Jasper už je z toho jejich poletování docela otrávený a Emmett chce jít mermomocí za medvěda. Rosalie má být jeho cvičitelka.

Ta představa, že se nechá hromotluk jako Emmett ochočit a půvabná Rosalie ho bude na plese krotit, mě naprosto dostala  a já se po dlouhé době smála na celé kolo. Edwardovi také cukaly koutky, nevydržel a smály jsme se spolu jako malé děti. 

Nejraději bych tam s ním seděla navždy. Najednou se zdál být vyladěný na stejnou vlnu jako já. Povídali jsme si o jeho rodině, pak o mých rodičích, o jeho studiu na Oxfordu a o knihách. Přeli jsme se o skutečném charakteru Kateřiny z Větrné hůrky. Prostě jsme mluvili o všem možném i nemožném a já konečně poznala pravého Edwarda Cullena, a cítila, že jsem se do něho nenávratně zamilovala až po uši...    

* * * * * * * *

Mé narozeniny se kvapem blížily. Za deset dní jsem měla být oficiálně dospělá.

Nechápu, proč toho ostatní kolem osmnáctých narozenin tolik nadělají. Copak mě čeká tak výrazná změna? To se mi úderem půlnoci převrátí celý život naruby?

 * * * * * * * *

          Ale čas utíkal opravdu velmi rychle. V úterý jsme se s Elizabeth chystali do Salónu madam Learové na zkoušku nových šatů a kostýmů. Teta se také nechala zvyklat a objednala si rovnou troje nové šaty. Na poslední chvíli jsem se dozvěděla, že nás doprovodí Alice a Edward. Prý se sám nabídl. To mě hnedle zvedlo náladu. Nemohla jsem se ani dočkat, až ho zase uvidím a nechám se jím okouzlovat.

Kočár zastavil před vchodem do Salónu madam Learové, když jsem si všimla staršího muže přešlapujícího kousek od vchodu. Vlasy měl už skoro celé prošedivělé, ale postavu na svůj věk statnou. Vypadal jako by čekal na někoho konkrétního. Netrpělivě se rozhlížel a ve chvíli, kdy procházel můj doprovod, tak odvrátil obličej rychle na druhou stranu. Právě jsem chtěla jako poslední vejít dovnitř, když se něco dotklo mého ramene a muž na mě promluvil zhrublým hlasem: „Slečno Swannová, měla byste se s nimi přestat stýkat. Je to důležité!”

 „S kým?!

 „S Cullenovými! Rozumíte?!” odvětil zlostně.

Nechápavě jsem na prošedivělého muže hleděla, zmatená jeho doporučením. On však nečekal na mou odpověď , jako by měl až moc na spěch, nebo se obával, aby ho nikdo nezpozoroval.

 „Jsou jiní, nejsou jako… Vy nebo já, ostatní lidé. Jsou nebezpeční! Držte se dál od mladého Cullena. Nepřinese Vám nic dobrého. Copak jste to na nich nepoznala?!!

Nejsou lidé, jsou-“ , v tu chvíli se před námi objevil Edward a nenávistně si muže měřil. Ten mu pohled plný hněvu vrátil, ale víc mi už nepověděl a rychlým krokem odešel.

„Jste v pořádku, Bello? Neudělal Vám ten muž nic?” vyptával se Edward starostlivě.

„Vy ho znáte, Edwarde???”

Pár vteřin bylo ticho a pak pouze ucedil: „Ne. Měl bych ho znát? Pojďme raději do Salónu.”

Zkouškou šatů jsme strávili skoro další dvě hodiny. Alice se mě snažila rozveselit, prý jsem se jí zdála moc zadumaná. Docela se jí to dařilo, ale když jsem s paní Learovou osaměla, vytanula mi na mysli neodkladná otázka: „Madam Learová, Vy jistě znáte toho muže, se kterým jsme před vchodem hovořili. Kdo je to prosím?”

„Byl to starý William Black, všichni mu říkají Billy. Ale slečinko Bello, nic si z jeho řečí nedělejte, on je ehm… no, prostě… blázen. Hoďte to za hlavu, ať Vám říkal cokoli. Teď se musíte soustředit na tu velkou slávu. Osmnáct je přece člověku jen jednou za život. Hahaha. Kéž by mě bylo zase osmnáct, to bych…,” dál brebentila a já byla ráda, že nepotřebuje odpovídat.

Stále jsem uvažovala nad útržky rozhovoru a snažila se dát si dvě a dvě dohromady, když…  „Auuuvajs!” vypískla jsem bolestivě. Na rameni se mi objevila kapička krve, která mi pomalu stékala po paži dolů. Paní Learová mě omylem píchla špendlíkem. Celá v rozpacích se mi moc omlouvala. Ve dveřích se objevil Edward.

Když uviděl krev, tak se výraz v jeho dokonalém obličeji úplně změnil a vykročil ke…

PŘEDCHOZÍ KAPITOLA  - - - - -  DALŠÍ KAPITOLA

                               *SHRNUTÍ*

Autor: Horqusa211 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří panství - 7.kapitola - Plačící růže: