Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upíří panství - 12.kapitola - Neodcházej

05.12.2009 (16:30) • Horqusa211 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1920×

12.kapitola - Neodcházej

 'Studení, neboli upíři, nás živé provázejí téměř na každém kroku. Ani si to neuvědomujeme. Jsou mezi námi... mnoho obětí jejich řádění je přičítáno násilníkům a vrahům... krev… vysvětluje se zmizením a únosy… těla bez krve...  Poznáme je podle bledé pokožky, jejich kůže je o několik stupňů chladnější, neboť jsou neživí. Lákají své oběti... Nepřirozená síla, rychlost a nezranitelnost je jejich výhodou. Tito netvoři jsou mezi námi... jsou to UPÍŘI!

 * * * * * *

Překvapivě se mi nic v noci nezdálo. Žádná noční můra, prostě nic. Pouze jsem se probudila s neutuchající myšlenkou na to, že si musím ověřit, zda je to celé o upírech pravda.

I když byl teprve začátek října, tak za oknem poletovaly sněhové vločky. Vypadaly jako utrhaná chmýří pampelišek.

Po snídani jsem chtěla jet za Edwardem, ale ukázalo se, že mě předběhl. Beth mi vzkázala, že na mě Edward čeká v zahradě u altánu. Na pár vteřinek jsem překvapením ztuhla. Že by mi chtěl konečně všechno vysvětlit? Tak moc jsem se na něho těšila, že jsem jen rychle popadla kabát a vyběhla dveřmi z terasy. Za poloběhu jsem se nasoukala do rukávů a pospíchala k altánku.

Stál na místě a přecházel ze strany na stranu. Přidala jsem do kroku, skoro zase běžela a tak se stalo, že jsem přehlédla zahradní konev. Dost bolestivě jsem si narazila holeň a natáhla se jak dlouhá tak široká na zem. Auu, sakra, to bolí. A za půl vteřinky mě už Edwardovi ruce zvedali nahoru.

Pousmál se svým křivým úsměvem a šeptnul láskyplně : „ Moje Bella."

Zaklonila jsem hlavu a podívala se do jeho krasné tváře. Kruhy pod očima měl výraznější než jindy a jeho oči byly skoro černé. Jako by celé noce nespal. Vpíjel se do mě pohledem a přiblížil své rty k mým a znovu zašeptal:

„Moc jsi mi chyběla."

Měkce mě políbil na ústa, pak pod čelist a rty přejel zase nazpět. Líbal mě na ústa a hladil mě přes vlněný kabát. Cítila jsem jen JEHO. Ani jsem nevnímala sníh, který se na nás snášel.  Připadala jsem si jak sousoší zamilovaných milenců, kteří mají to štěstí a mohou zůstat v objetí na celou věčnost.

„Jsi tak sladká, Bello," promluvil mezi polibky a líbal mě dál na krk.

Tak počkat. Co když je opravdu upír? Snažila jsem se pochyby zapudit, ale stejně jsem se odtáhla a zhluboka oddechovala.

„Já... myslela jsem si, že sis přišel promluvit... No, říct mi pravdu. Například?" Vysoukala jsem ze sebe nejistě.

„Jakou pravdu?" zeptal se.

„Proč umírají lidé... No a... kdo jsi?"

Náhle jeho obličej zkameněl a vypadal jako nějaká socha, ale už tu nebyl ten zamilovaný milenec.

„A co přesně chceš jako vědět? Kdo jsem?!"

„To už asi vím. Vím kdo jsi a kdo je tvá rodina. Nebo si to alespoň myslím. Jen... Jen chci vědět, zda je to pravda?" ptala jsem se opatrně.

Naklonil hlavu na stranu a zeptal se :„A kdo tedy jsem, Bello?" Jeho černé oči mě hypnotizovaly a vybízely k odpovědi.

„Upír," zašeptala jsem sotva slyšitelně.

„Víc nahlas, Bello."

Snažila jsem se odpovědět co nejvíc vyrovnaně, i když jsem se vnitřně třásla.

„Upír."

„Vypadám jako upír?"

„No... já nevím. Vlastně jsem nikdy žádného neviděla. Ale tvoje oči. Mají pokaždé jinou barvu a...," dál jsem nervózně blábolila dokud mě nepřerušil a nezeptal se:

„A teď se mě už bojíš?"

„Ne." Odpověděla jsem pevně. A opravdu jsem to tak i myslela. Sice mě to zprvu vylekalo, ale tohle byl pořád můj Edward. Dál jsem si ho beze slov prohlížela.

„Na co teď myslíš? Je to tak flustrující, že pouze u tebe mám výpadek," dokončil polohlasně.

Svraštila jsem nechápavě čelo. „Ty můžeš slyšet něčí myšlenky???" 

„Ano, ale Tvoje nikoli."

„A Tvá rodina? Oni jsou také... všichni?"

Pomyslela jsem na usměvavou Alici a milou Esme. Ony také?

„Ale Edwarde, co ti zmizelí lidé?"

„Když Ti odpřísáhnu, že s tím nemá moje rodina nic společného, budeš tomu věřit?" Zeptal se naléhavě a bylo poznat, ze mu na mé odpovědi moc záleží.

„Ano, věřím. Ale... ale kdo je tedy zabil?"

„Bello, nejsme tu jediní, víš? Přitáhli jsme pozornost jiných upírů."

Stála jsem jak přikovaná a poslouchala Edwarda.

„Cullenovi se totiž neživí lidskou krví, ale zvířecí. Žijeme jako rodina a máme tak dobré vztahy. Ale sem tam potkáme jiné našeho druhu. A ti nejsou vegetariáni jako my."

Mluvil se zachmuřenou tváří, vypadal jako by mě chtěl znovu obejmout a utěšit, ale k mé lítosti tak neučinil, pouze se zamračil ještě víc a udržoval si ode mne odstup.

„Bello, v nejbližších dnech budeme muset odejít."

„Cože??? Ne, to nemůžeš. Nemůžeš...!"

„Musíme. Aby to zabíjení přestalo."

„Ale... ale... Nemohu bez Tebe být. To nejde. Ne... neodcházejte... ne-neodcházej... Po-potřebuji Tě," koktala jsem bezmocně a nevěřila, že to může být pravda. Nevystrašilo mě zjištění, kdo je Edward. Ale  šíleně mě vyděsil fakt, že o něho přijdu.

„Bude to tak lepší. Jaká by to byla budoucnost se mnou? Dávej na sebe prosím velký pozor. Miluji Tě, Bello." Pronesl Edward vážně.

Sklonila jsem hlavu a pozorovala tající sníh v trávě. Přemýšlela jsem čím bych Edwarda mohla zastavit. Čím zastavit upíra? Když jsem potom vzhlédla, byl už pryč. Několik minut jsem stála na místě a nevnímala nic kolem sebe. Jakoby se čas zasekl a nechtěl rozjet nové kolečko. Pak jsem jen cítila, jak mi po tvářích stékají horké slzy.

* * * * * *

Zbytek dne jsem chodila jako tělo bez duše a noc jsem probrečela, a když mi došly slzy, vyčerpáním jsem usnula.

* * * * * *

Během dvou dnů byly nahlášeny další tři zmizení s podobným scénářem jako předcházející. Vždy se našlo jen pár skvrn od krve. Ale tentokrát se pohřešovala hraběnka Stevensonová. Vyšetřovatelé byli v koncích. Vše naznačovalo, že za tím stojí jeden a týž člověk nebo i organizovaná banda zločinců. Pouze nesouhlasila místa, kde se pohřešovaní ztratily. Nemělo to žádný řád a ani motiv.

* * * * * *

Další den jsem se znovu probudila po proplakané noci, i když jsem už neměla svůj smysl života. Přesto jsem se probudila a musela vstát a musela dál fungovat. Ještě v noční košili jsem přešla k oknu a vykoukla. Všechna zeleň byla pokryta popraškem sněhu a další vločky se elegantně snášely k zemi.

Ani nevím jak jsem se oblékla, protože v hlavě jsem měla jen Edwarda, a sešla dolů na snídani. Oprava. Na oběd. Spala jsem až do poledne. V jídle jsem se jen ponimrala a tupě zírala z okna a přehlížela všechny pokusy tet vtáhnout mě do hovoru.

„A dost! Bells, ty nás vůbec neposloucháš! Přece ho nenecháš odejít!!!"

Překvapeně jsem se podívala na Lucy, která si mě nahněvaně měřila.

„Taky jsem o Briana musela bojovat a říct mu, co mi leželo na srdci. Takže se seber a sypej za Edwardem!“

A najednou jsem cítila, že to mohu změnit. Musím se o to alespoň pokusit. Jinak toho budu do konce života litovat. Jako by mi tetin proslov vlil novou sílu do žil. Popadla jsem teplý kabát a rychle jsem zamířila ke stájím. Už pár dní jsem nenavštívila Da Vinciho. Potěšeně zařehtal, když mě uviděl. Upevnila jsem Da Vincimu sedlo a pohladila ho po dlouhé hřívě.

„Projedeme se kamaráde?“

S menšími obavami jsem se vyšvihla obkročmo do sedla a modlila se, abych se nepřizabila dřív než spatřím Edwarda. Pevně jsem uchopila otěže a pobídla Da Vinciho. Vyjeli jsme z Blackstone, cítila jsem, jak mi do obličeje uhodil ledový vzduch a vločky sněhu se mi zachytávaly na řasách. Ale v tu chvíli jsem se cítila svobodná a plná víry v lepší budoucnost.

Da Vinci uháněl po hlavní cestě, když  jsem si všimla, že bych si mohla cestu na Coldcreed zkrátit lesem. Vedla tam poměrně široká pěšina. Přitáhla jsem trochu otěže a naznačila mu kudy pojedeme.  V lese jsem pobídla Da Vinciho znovu k běhu. Stromy se kolem mě míhaly jak šmouhy a v hlavě jsem měla jen a jen Edwarda. Dokolečka jsem si v mysli opakovala, co mu řeknu. Možná proto se stalo, že jsem přehlédla hromadu spadlých stromů.  Prudce jsem z nenadání přitáhla otěže a proto se Da Vinci vylekal a já přes něho přelétla a spadla do hromady větví.

„Auuuuuauu…,“ zavyla jsem a bolestivě usykávala. Všechno mě bolelo, ale nejvíc ruka.

Vyhrabala jsem se do sedu a :„Auuu, sakra, auuu.“ V levé dlani jsem měla zapíchnutý ostrý klacek. Nevěřícně jsem pozorovala jak čistě prošel mojí rukou. Okraje se začaly zbarvovat krví a ta mi stékala do rukávu. Neměla jsem daleko k omdlení a taky jsem postrádala sílu zvednout se ze země. Položila jsem se do zasněženého mechu a přivřela oči. Slyšela jsem Da Vinciho vystrašené ržání a nervózní podupávání. Byla mi trochu zima. Snažila jsem se nevnímat bolest v levé ruce a představovala jsem si raději Edwarda a jeho jantarové oči, krásný bezstarostný úsměv a jak říká…

„Bello?! Lásko? Co Tě bolí?“

 To je divný sen. Chtěla jsem, aby říkal něco jiného.

„Bello, slyšíš mě? Otevři oči!“ Tak tenhle Edward zněl poněkud netrpělivě a hlas měl vystrašený.

 Otevřela jsem pomalu oči a v tu chvíli jsem opravdu hleděla do tváře mého anděla s očima černýma jako uhel…

PŘEDCHOZÍ KAPITOLA - - - - - DALŠÍ KAPITOLA

                             *SHRNUTÍ*

Autor: Horqusa211 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří panství - 12.kapitola - Neodcházej: