Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upíří panství - 1. kapitola

30.10.2009 (15:45) • Horqusa211 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3207×

1.kapitola

Ten den se příliš nelišil od předešlých dnů, tydnů, měsíců a let, které jsem u tety Elizabeth prožila. Alespoň z počátku.

Ráno jsem vstávala brzy jako vždy. Podívala se do stájí na mého koně jako vždy. Zdůrazňuji, že mého. Ten jediný mi totiž zbyl, když mi před pěti lety zahynuly rodiče. Kůň se jmenuje Da Vinci. Pamatuji si ještě den, kdy mi otec daroval takové malé hříbě , takové nedomrlé stvoření. Da Vinci bylo první jméno, které mě napadlo. „Jednou z něho bude velký a silný kůň”. To byla věta , kterou jsem otci pověděla po prvním pohledu na hříbě a maminka se tomu hodně smála. Byly to hezké časy. Říkala mi, že jsem její malá rozumbrada, rozumnější, než kdy bude ona. A už nejsou rodiče ani ty časy.

Dnes jsem zkontrolovala ránu na jeho noze, Da Vinci jí utržil při poslední projížďce. Bohužel se neprojížděl se mnou, neboť díky mé nešikovnosti nebo spíše naneštěstí na Da Vincim nejezdím. Párkrát jsem to zkusila, ale sama také usoudila, že toho raději nechám. Rána se hojila Da Vincimu celkem dobře. Pohladila jsem ho po vyčesané hřívě a slíbila, že zitra určitě znovu přijdu.

Vešla jsem zrovna do vstupní haly Elizabethina panství a na schodech mě zarazil srdceryvný výkřik, který se ozval z tetina modrého pokoje. Vím to, protože z těchto dveří vyšla tetina komorná a kroutila nesouhlasně hlavou. Vyběhnout zbývající schody mi trvalo pouze pár vteřin. Před vyřezávanými dveřmi jsem se však zastavila, nadechla a zaklepala. A nic, teta se neozvala. Tak znovu. Ale ani teď nepřišlo žádné vyzvání ke vstupu. Opatrně jsem chytila za kliku a vešla. Bylo mi hned divné, že hedvábné závěsy jsou zatažené a v místnosti tak panuje neobvyklé šero. Teta Elizabeth je také takové ranní ptáče jako já, tak co se mohlo stát?

„Teto? Bethy?" A v tu chvíli jsem ji uviděla ležet na posteli a vzlykat. Měla na sobě už svoji oblíbenou ranní róbu, takže nemohla ještě spát.

„Co se stalo teto?" Nic. Nejprve neodpovídala,  ale když jsem se opatrně dotkla jejího ramene,  pověděla mezi vzlyky: „On... Rob... Robert... je... je... mrtvý... mrtvý... zastřelily ho... oni mi ho zabily!!!"

Vím proč jsem v tu chvíli nic zvláštního necítila. Pouze jsem svraštila čelo, jako by celá událost byla obyčejnou mrzutostí. Třeba jako rozlité mléko nebo pošlapané květiny. Neměla jsem strýce Roberta ráda. Nikdy. Vlastně ani nebyl můj opravdový strýc. A ještě víc se mi zhnusil, když  se mě teta Bethy ujala a já zjistila, že mou tetu,  mou hodnou a obětavou tetu,  podvádí a lhostejně utrácí jeji dědictvi.  Ale teta ho bohužel milovala a vždy uvěřila všemu, co jí předložil. Lži, polopravdy, pohádky. A teď byl mrtvý. Elizabeth stále plakala. Pohladila jsem ji po krásných blond vlasech a pověděla jí, co by chtěla slyšet. Slova útěchy. Vim, že nezněly moc upřímně, aspoň mým uším, protože neumím moc lhát. Trochu se uklidnila. Pomohla jsem jí uložit se, aby se vyplakala a odpočinula si. Při odchodu z modrého pokoje mě zastavil Bethyin šepot:

 „Bello?Bellinko... moc... moc děkuju holčičko”.

V kuchyni vyšla najevo celá pravda. Služebnictvu nic neujde. Strýc byl zabit, zastřelen, ale při řádném souboji, na který ho vyzval lord Penword. Za rozbřesku proběhl souboj a on padl mrtev. Klasické souboje sice uz vyšly z módy, ale lord William Penword byl ze staré školy. Nikdo ze služebnictva strýce nelitoval.

„Byl to obyčejnej smilník a podvodnik," pronesla stará kuchařka Jane. „Nestál ani za to penny slečno Isabello". Mlčky jsem přikývla a šla zkontrolovat tetu. Vysílením chudinka usnula.

V mém pokojíku jsem se po lehkém obědě začetla do románu od Jane Austenové. Obdivuji  její stvárnění postav a křehké vztahy, které dokázalo oživit její spisovatelské pero.

*    *   *   *   *

Za několik dní se teta Elizabeth trochu vzpamatovala. Sešla do jídelny na večeři, znovu o sebe začala dbát a působila jakžtakž vyrovnaně. Tento stav bohužel netrval dlouho. Od právníka pana Carpentlyho se totiž dozvěděla, že je téměř na mizině, neboť její "milovaný Robík" většinu jmění prosázel a prokarbanil. Byla to pro tetu velká rána. Možná konečně prohlédla, i když docela pozdě. Pan Carpently byl na první pohled nerudný podsaditý člověk  s takovým tupým pohledem, ale zato velmi schopný poradce. Nastalou situaci tetě trpělivě vysvětlil a zařídil vše potřebné.

Ve středu ráno si mě teta zavolala do růžového salónku. Od samotné Elizabeth jsem se tak dozvěděla, že se budeme stěhovat.

Teta: „Bello, právník mi řekl, že je to jediná možnost. Robert prosázel co mohl a to, co zbylo nám na provoz panství a výplaty nestačí. Stěhujeme se k mému bratrovi a bu..."

„Moment... teto... ty máš bratra? Maminka měla ještě bratra? Já mám... strýce?”

Bethy: „No, ano, máme. No, je vlastně náš nevlastní, moc jsme o něm nemluvily a ..." Nervózně si pročísla uvolněnou kadeř.

„Moc? Nikdy jsem o něm neslyšela!" řekla jsem mírně naštvaná.

„Je asi o patnáct let starší než já. Byl to takový skandál. Vzal si totiž  naší služku a otec ho vydědil. Pak jsme o Brianovi neslyšely. Několikrát jsme se s ním chtěly s tvou matkou spojit, ale bohužel neúspěšně. Ale jak se zdá, tak se mu daří dobře. Má pěkné panství a přilehlé pozemky a chová ovce nebo co já vím. Pan Carpently Briana už o naší záležitosti zpravil a prý se na nás moc těší,"  zakončila teta vesele svůj monolog.

Nejdřív jsem nebyla schopna slova a napadlo mě jen, zda mne muj nový strýček dovolí ustájit Da Vinciho. Teta mě pohladila po ruce a ujistila, že všechno bude dobré.

*   *    *    *    *

Do týdne byl prodej panství vyřízen, potřebné věci zabaleny. Da Vinci už prý byl u strýčka ustájen a všichni čekali na náš příjezd, jak jsem se dozvěděla z dopisu,  který mi teta dala přečíst. Nechtělo se mi stěhovat, ale zároveň jsem  nechtěla Elizabeth přitěžovat, stále vzpomínala na nevěrného manžela, tak ji snad aspoň cesta vytrhne z chmurných myšlenek. Kočár byl připraven. Obě jsme měly na sobě cestovní šaty a praktické hnědé cestovní pláště. Naposled jsem se ohlédla a nadechla se vzduchu kolem. Právě končilo jaro a jaro tu bylo vždy krásné a plné života. Nechtělo se mi pryč. Sídlo strýčka Briana je totiž až na severu Anglie, kde je prý stále deštivé počasí a sluneční paprsky se jen tak k moci nedostanou. Cesta trvala několik dní a většinu času jsem si četla nebo si povídala s tetou, která mi hodinu od hodiny připadala uvolněnější. Možná ji změna opravdu prospěje.

Nocovali jsme v hostincích a pátého dne jsme konečně dorazily na panství Blackstone. Název se k tak vznešenému panství docela i hodil. Dům měl tmavou fasádu, ale byl moc hezký a architektonicky zajímavě řešený. Měl dvě křídla a několik malých věžiček, které celému domu dodávaly vzhled menšího hradu. Počasí bylo ,jak jsem už bohužel očekávala, opravdu sychravé a lehce poprchávalo. Sluníčko jsem zahlédla naposled před dvěma dny.

Náš příjezd byl netrpělivě očekávaný. Nejdříve z kočáru vystoupila teta Bethy, padla kolem krku prošedivělému muži, který se s ní se smíchem zatočil. Pak přenesl Brian pozornost na mě.

„Tak ty jsi Rachelina dceruška. Rád tě konečně poznávám a doufám, že se ti tu bude libit. Náš domov je váš domov."   Usmál se a zavedl nás do haly. Strýček Brian se mi na první pohled zalíbil. V mramorem vykládané vstupní hale na nás čekala i strýčkova manželka, Lucy se jmenovala. Drobná žena, ale bylo hned vidět, že elánu a  energie má za deset takových.  Také se přívětivě usmála a ukázala nám naše pokoje. Celý dům však uvnitř působil opravdu velmi útulně. Tetin pokoj se nacházel v levém křídle v prvním patře a já dostala pokojík v jedné z věžiček v pravém křídle.

„Liz mi říkala, že máš ráda sluníčko, tahle věž je nejvyšší a tak mu budeš nejblíž," řekl strýček a vesele se tomu zasmál. Já si spíš v tu chvíli myslela, že budu blíž, ale ošklivým mrakům, které nenechají slunce proniknout skrz svou temnou clonu. Pokojik mě překvapil, byl zařízen téměř podle mého vkusu. Stěny měly lehce tiziánovou barvu a zbytek pokoje byl laděn do barvy jakoby fialoveé orchideje. Dohromady to působilo zvláštně příjemně. K věžičce patřil i pěkný balkónek. No, možná se tu i naučím cítit se jako doma. Možná jednou…

DALŠÍ KAPITOLA

*SHRNUTÍ*

Autor: Horqusa211 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří panství - 1. kapitola: