Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upíří chůva - 8. kapitola

10.05.2012 (16:30) • DarkFireflies, kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 31× • zobrazeno 3583×

8. kapitola

Zatímco jsem během dne propadala jakési upíří hysterii, během podlouhlých nocí a večerů jsem umírala nudou. Jestliže jsem nechtěla vzbudit rodinku Masenových – což jsem vážně nechtěla – zbývaly mi všehovšudy tři činnosti, kterými jsem mohla trávit večer.

Mohla jsem bezcílně zírat na strop a přemýšlet o světové politice, to ale nebyla zrovna vyhovující možnost. Nepovažovala jsem se sice za hyperaktivního upíra, ale ležet a kousat se do zadku… To mě také zrovna nelákalo.

Druhou, a o nic zajímavější možností, bylo čtení těch několika brakových knih, které jsem našla ve společné knihovně Masenových. Očividně nikdo z nich nebyl fanouškem klasické literatury, paní Masenová se nejspíše vyžívala ve stupidních ženských románcích, které byly všechny na jedno brdo, pan Masen měl v knihovničce uloženy pouze dvě knihy, které byly navíc v dost zoufalém stavu.

Ale popravdě – udivovalo mě i to, že se v jejich domě nějaké knihy nachází.

Stále tu ale zůstávala ta poslední možnost, kterou jsem volila nejčastěji – lov. Chodila jsem na něj snad každý večer, a to nejen proto, že jsem absolutně umírala nudou.

Chtěla jsem mít také jistotu, že mé, roky zdokonalované, sebeovládání nezíská žádné trhliny. Díky obyvatelům domu jsem totiž již někdy viděla rudě a měla jsem co dělat, abych své pocity udržela na uzdě a někomu z nich jedním pohybem ruky neurvala hlavu.

Navíc, jen málo co se vyrovnalo tomu pocitu volnosti, který jsem při každém lovu cítila. Vše okolo se měnilo v jednu velkou a rozmazanou čmouhu, všechny problémy a starosti se rozplynuly, splynuly s okolím a večerním vzduchem.

Nohy se mi po udusané trávě míhaly tak rychle, že jsem je ani já sama pořádně nestíhala pozorovat. Měla jsem jediný cíl – co nejrychleji se přiblížit k nějakému zvířeti a rozcupovat mu hrdlo.

Stejně tak jsem trávila i dnešní noc. S lovem jsem byla tentokrát ale až překvapivě rychle hotová a k domu jsem se vrátila již krátce po půlnoci. S hlubokým povzdechem jsem se odrazila od země a bez problému vyskočila na okenní parapet u svého pokoje. Jemně jsem zabrala za kliku a…

Nic. Okno se ani nepohnulo.

Okem ostříže jsem pohlédla na kličku z druhé strany okna. Ta se nějakou záhadou zaklapla, takže nebylo možné okno zvenku otevřít.

To by pro mě sice za normálních okolností nebyla žádná překážka, stačilo by prostě jen větší silou zabrat, ale… Ale tím bych nejspíše někoho v domě probudila a také bych jen těžko vysvětlovala, co se stalo s jejich oknem.

„Sakra,“ zaklela jsem rozčileně a s poslední nadějí přeskočila na vedlejší parapet.

 Žduchla jsem do okenní tabulky a okno se bez větších potíží otevřelo. Tak třeba jenom ta nezodpovědnost, která se v jejich rodině nejspíše dědí, k něčemu bude.

Jediným ladným skokem jsem se dostala dovnitř a tiše za sebou okno zavřela.

Teprve při pohledu na poněkud nemorální plakáty, které byly pověšeny na zdi, mi došlo, v čí pokoji vlastně jsem. Zastavila jsem se v půlce pohybu a švihla pohledem k posteli, kde se rozvaloval Edward.

Rytmicky oddechoval, vlasy na hlavě se mu při spánku slepily k sobě a u konečků se začaly jemně vlnit. Jednu ruku měl přehozenou přes okraj postele a jeho pusa byla otevřená tak, jako by se do ní snažil chytit mouchu za letu. Peřinu, měl skopanou k nohám, takže na posteli ležel pouze v bílém nátělníku a odrbaných kostkovaných šortkách.

Musela jsem uznat, že na svůj věk měl parádně stavěné tělo…

Proboha, co mě to napadá?!

Musela jsem sama nad sebou zakroutit hlavou. Asi mi vážně přeskočilo.

Naposledy jsem šlehla pohledem k rozvalenému Edwardovi a poté jsem se rychlým krokem vydala zpět do svého pokoje. Natáhla jsem se pro svou tašku a vytáhla z ní jednu z mála knih, kterou jsem si vzala s sebou.

Prstem jsem přejela po jejím zaprášeném obalu, na kterém drobným zlatým písmem stálo: Na větrné hůrce. Rozevřela jsem ji a pustila se do čtení. Byla to jedna z mála knih, která mě dokázala přivést na jiné myšlenky.

„Rosalie! Ihned pojď sem!“ prořízl klid v domě rozzlobený výkřik paní Masenové. Hodila jsem oči v sloup a rázně zaklapla knížku.

Vypadá to, že se paní domu opět špatně vyspala, pomyslela jsem si a ušklíbla se.

Vyšla jsem na chodbu ve stejnou chvíli, kdy ze svého pokoje vyšel i Edward. Vlasy mu trčely kolem hlavy stejně směšně, jako při spánku, a na sobě měl stále stejný úbor.

„Tak co kniha, přečtená?“ zeptala jsem se a úšklebek mi dál pohrával na tváři. Odpověď jsem znala předem.

„Samozřejmě,“ odvětil s ledovým klidem. Tenhle kluk byl vážně lhář všech lhářů!

„To je jedině dobře. Co říkáš na Lucyino chování na konci knížky?“ Upřela jsem na něj zkoumavý pohled svých medových očí a doufala, že nevyprsknu smíchy.

„Zachovala se… Zachovala se vážně… Nevhodně. Byl to od ní parádní podraz,“ mumlal a snažil se přitom udržet chladnou tvář. Já jsem se na něj vítězoslavně usmála.

„Tam ale žádná Lucy nebyla, chlapče,“ prohlásila jsem a mrkla na něj.

„Tak jsem to holt nedočetl až do úplného konce, to je toho,“ odfrkl si a založil si paže na hrudi.

„Tím snad chceš říct, žes tu knihu vůbec začal číst?!“ zeptala jsem se ho s nakrčeným obočím a pohledem, kterým jsem rentgenovala výraz v jeho, stále ještě rozespalé, tváři.

„Samozřejmě že ano. Dostal jsem se až na stranu pět,“ oponoval mi a pohodil rukama. Ve tváři měl opět ten svůj arogantní výraz, který mě čím dál tím víc štval.

„Strana pět… Tam je nadpis, ne?“ zeptala jsem se pochybovačně.

„To je,“ přitakal. „Ale kvůli tobě jsem ho přečetl rovnou třikrát.“ Jeho výraz zůstával stále stejný, koutky mu ale zacukaly potlačovaným smíchem.

„Dobře,“ povzdechla jsem si. „Takže, aby bylo jasno – postarám se o to, abys z tohohle domu nevytáhl ani patu, dokud tu knihu nedočteš, a to do posledního písmenka.“ Rukou si prohrábl slepené vlasy.

„Zbláznila ses?“ zeptal se a brada mu spadla div ne na zem. „Docela by mě zajímalo, jak bys toho chtěla dosáhnout,“ opáčil a úsměv se mu vrátil na rty.

„Jednoduše. Pane Masene?“ zavolala jsem tak hlasitě, aby měl šanci mě slyšet. Po několika sekundách se ozvaly těžké kroky mířící do patra.

„Děje se něco?“ zeptal se mě s úlisným úsměvem, když se mu konečně podařilo vytáhnout své milostivé pozadí až do prvního patra.

„No, říkala jsem si, že když se tady Edwardovi blíží maturita,“ pohodila jsem rukou směrem k jeho povedenému synáčkovi, „bylo by možná nejlepší, kdyby se teď víc věnoval učení. Je v dost velkém skluzu a má co dohánět… A ti jeho kamarádi, ti mu s učením příliš nepomohou,“ dokončila jsem svůj proslov a vykouzlila na rtech ten nejokouzlivější úsměv, jaký jsem jen dokázala.

„V tom máte možná pravdu, Isabello. Také se mi nelíbí, že většinu času tráví taháním se po kamarádech.“ Přísně na svého syna pohlédl. „Bude nejlepší, když na jeho učení dohlédnete. Pro takovou inteligentní ženu, jakou jste vy, to jistě nebude žádný problém.“

Mrkl na mě a já jsem pouze přikývla. Když odkráčel zpět do jídelny, obrátila jsem se zpět k Edwardovi.

„Myslím, že by ses měl pustit do čtení, pokud se tedy chceš podívat ven ještě tenhle rok.“ Věnovala jsem mu poslední úšklebek a s vítězoslavným pocitem na hrudi se vydala dolů ke zbytku rodiny. 

Takže - v první řadě se omlouvám za to, že jste musely tak dlouho čekat. Múza mě opustila a čas také nebyl. Ještě jednou se omlouvám, vážně jsem takovou pauzu mezi kapitolami naplánovala. :/

Poté vám samozřejmě musíme opět poděkovat za překrásné komentáře, které nás neskutečně těší. Doufáme, že i přesto, že je tu kapitola s dvoutýdenním odstupem, opět nás obdaříte svými úžasnými komentáři.

A pak vám patří ještě jedno veliké DĚKUJI a to za všechny vaše hlasy v anketě Nej povídka měsíce..., kde se tato povídka díky vaším hlasům umístila na desátém místě. :) Bylo to pro nás opravdu příjemné překvapení a také pocta. 

Takže ještě jednou: Děkujeme! Bez vás by to nešlo. :)

Autor: DarkFireflies (Shrnutí povídek), kajka007, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří chůva - 8. kapitola: