Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upíří chůva - 6. kapitola

07.04.2012 (18:45) • DarkFireflies, kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 40× • zobrazeno 4521×

6. kapitola

„Co plánujete na dnešní odpoledne, Isabello?“ zeptala se mě paní Masenová přehnaně sladkým hlasem a rýpla vidličkou do jídla na svém talíři. „Myslím, že by Rosalie prospěl krátký pobyt na čerstvém vzduchu.“ Pohledem přelétla po své dceři, která seděla na vedlejší židli, ruce založené na hrudi a s nakrčeným nosem znechuceně sledovala talíř před sebou.

„Já s ní nikam nepůjdu,“ ohradila se okamžitě a hodila vidličku na stůl. Ta s tichým cinknutím skončila v mém talíři. Ne že by mi to snad nějak vadilo, protože jsem se sama jídla ani nedotkla a pouze jsem přesouvala kousek kuřecího masa z jedné strany talíře na druhý.

„Rosalie, chovej se slušně,“ okřikla ji naoko paní Masenová, v její tváři jsem ale moc dobře viděla, že chování její dcery jí ani v nejmenším nevadí, ba naopak.

„Samozřejmě, že Rosalie ráda vezmu ven,“ ujistila jsem ji se strojeným úsměvem na tváři. „Venku je krásně,“ oznámila jsem s ironií v hlase a přes rameno jsem pohlédla na okno, po kterém stékaly dešťové kapky, „tak proč sedět doma.“

„To je správný postoj,“ vložil se náhle do naší nucené konverzace pán domu a složil noviny, které si dosud četl, do úhledného obdélníku. „A myslím si, že ani Edwardovi by krátká procházka na čerstvém vzduchu neublížila.“

To mi snad dělá schválně! Jako by nestačilo, že budu muset strávit celé odpoledne skákáním v kalužích s jejich rozmazlenou dcerunkou, to mám celou tahat ještě otravného a namyšleného teenagera?

„Ale otče, já se musím učit. Vždyť víš, maturita je za dveřmi, a…“

„Edwarde, alespoň si od toho neustálého učení trochu odpočineš,“ přerušil jeho marnou snahu a rukou mu naznačil, že tím končí debatu. 

Já ale měla co dělat, abych nevyprskla smíchy. Za ty dva dny, co jsem v téhle šílené domácnosti strávila, jsem ještě neměla tu čest setkat se s Edwardem ve chvíli, kdy se věnoval činnosti alespoň vzdáleně podobné učení. A obávala jsem se, že se mi ani v následujících dnech nepoštěstí.

„Ale pane Masene, přece jen, učení na maturitu by se opravdu zanedbávat nemělo,“ pokusila jsem se změnit jeho rozhodnutí a nasadila si na tvář svůj univerzální úsměv.

Edward se na mě otráveně zašklebil, jako bych se mu snad svými slovy snažila uškodit. Ani netušil, jak velkou laskavost mu prokazuji, protože jsem si byla jistá, že by po několika hodinách strávených se mnou skončil bez hlavy. Mé sebeovládání už mělo vážné praskliny.

„Dobře, jak chcete,“ řekl a natáhl před sebe ruce v ublíženeckém gestu. „Jak se ti vůbec daří studium, synu?“

Edward se rozpačitě podrbal hrotem vidličky za uchem – což rozhodně nevypadalo jako gesto puberťáka, ale neandrtálce v dobách dávno minulých – a poté si tiše odkašlal. „Vlastně docela dobře, i když si myslím, že by se mi hodilo, kdyby mi s tím někdo pomohl. Víš, myslel jsem, že by sem mohl třeba přijít Ralf a pomoct mi s učením.“

Poněkud pokřiveně se na něj usmál a vydal přitom na obdiv řadu čistě bílých zubů. Musela jsem si odfrknout – bylo mi jasné, že by to jejich učení nevypadalo o nic nadějněji než naposledy, navíc jsem tady toho jeho kamaráda vážně nepotřebovala.

„V žádném případě,“ zatrhl mu to Masen klidným hlasem a Edward si s těžkým povzdechem přiložil sklenici s jablečným džusem k ústům. „Jestli potřebuješ pomoct s učením, jsem si jist, že ti s tím Isabella velmi ráda pomůže.“

Nevěřícně jsem na něj vyvalila oči. Teď už jsem si tím byla jistá: Dělá mi to schválně!

Edward byl podle všeho otcovo návrhem zaskočen ještě více než já, protože doušek džusu vyprskl na čistě bílý ubrus.

„Já si myslím, že je to skvělý nápad,“ dala paní Masenová svému manželovi ihned za pravdu a všechny nás oblažila posledním umělým úsměvem. Poté se zvedla od stolu a bez jediného slova odkráčela do předsíně.

Říká se, že když člověka něco rozruší, má zavřít oči a napočítat do sta. Měla jsem ale obavy, že mně, jako upírce, by nepomohlo ani kdybych napočítala do milionu.

(…)

Odpoledne jsem se společně s napučenou Rosalie přece jen vydala do parku. Obloha se sice protrhala, slunce ale stále zůstávalo zalezlé, což bylo mým jediným štěstím.

I přesto, že bylo relativně teplo, Rose odmítla dům opustit bez zimní bundy a ani po hodinové debatě se mi ji nepodařilo přesvědčit, že je to zbytečné. Nakonec jsem z hádky odstoupila jako poražený, protože jsem již začínala mít obavy o zdraví toho malého ďáblíka.

Upřímně by mi vůbec nevadilo, kdyby skončila bez hlavy – zvláštní, do jakého stádia se mi podařilo dostat během dvou ubohých dní, ale přísahala bych, že kdyby to bylo možné, již bych byla na pokraji nervového zhroucení – ale byla jsem si téměř jistá, že být upírem-vegetariánem neznamená jenom odolávat lidské krvi, ale také touze zabíjet blonďaté, protivné a rozmazlené děti.

„Půjdu se pohoupat,“ oznámila mi Rosalie ledabyle a ručkou poukázala k dětskému hřišti.

„Ne, to tedy nepůjdeš,“ zavrhla jsem její nápad okamžitě. „Pokud sis nevšimla, ráno pršelo, takže jsou houpačky mokré.“

„To mi nevadí,“ opáčila kysele.

„Dobře, dobře, dělej si co chceš,“ rezignovala jsem a poraženecky jsem se opřela o dřevěnou laťku u plotu, kterým bylo hřiště obehnáno.

Když se Rose po několika minutách vrátila, byla mokrá od hlavy až k patě – přesně jak jsem čekala.

„Je mi zima, jdeme domů,“ poručila si a založila si ruce na hrudi.

„Ne, to se pleteš,“ opravila jsem ji s úsměvem. „Jdeme se projít. Pokud ti vadí, že jsi mokrá, neměla jsi na tu houpačku lézt.“ Naklonila jsem se k ní a prstem jsem ji vítězně cvrnkla do nosu. Jedno jsem té malé rozhodně nemohla upřít – měla pořádnou vyřídilku!

Chňapla jsem ji za ruku, a ačkoliv se mi snažila celou cestu vyškubnout, prošla jsem s ní okružní kolečko kolem parku. Poté jsem ji přece jen zavedla domů, ale dříve, než jsem z ní stihla v předsíni sundat mokré oblečení, vytrhla se mi a s tichým pokňouráváním a tragickým výrazem se rozeběhla do obýváku.

S povzdechem jsem vyrazila za ní, protože jsem přesně tušila, co tím sleduje.

Paní Masenová seděla, nebo spíše ležela, na sedačce, na tváři namazanou horu pleťové masky nevábné zelené barvy. Rosalie k ní okamžitě přiběhla a sedla si vedle ní na sedačku. Pramínek vody z její bundy stekl na zem a byl brzy následován dalším.

„Jste tu nějak brzy!“ vypískla paní Masonová a rychle se posadila. Už už jsem otevírala pusu, abych jí mohla povyprávět svojí, a pravdivou, verzi dnešního odpoledne, ale Rose byla pro jednou rychlejší.

„Ona,“ začala a prstem namířila na mě, „mě vzala na houpačky, i když byly celý mokrý.“ Zamračila se na mě a konečně se sebe svlékla bundu, kterou ale okamžitě odhodila na zem. Ta s tichým plesk dopadla jen kousek od mé nohy a několik kapek vody proto skončilo na mých džínsech.

Paní Masenová se na mě zkoumavě podívala.

„Vaše dítě má bujnou fantazii, že ano?“ položila jsem jí řečnickou otázku. Ještě okamžik si mě měřila rentgenovým pohledem, poté ale s úsměvem přikývla.

„V tom tedy máte pravdu,“ přitakala. Raději jsem opustila místnost a s hlubokým nádechem, který mi byl stejně k ničemu, jsem se vydala do horního patra.

Asi by bylo marné doufat, že budu mít alespoň pro dnešní večer trochu klidu, protože jestli Masen ještě nezapomněl na svůj „úžasný“ nápad s doučováním jeho syna, tak mě největší patálie dneška teprve čekají.

Proč, proboha, nemůžou mít alespoň jedno dítě normální?

Opět vám děkujeme za překrásné komentáře. Ani nevíte, jak ohromnou radost nám tím děláte. :)

Doufáme, že tu i dnes zanecháte svůj názor. 

Autor: DarkFireflies (Shrnutí povídek), kajka007, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří chůva - 6. kapitola: