Další kapitola a s ní i další trable. Jak těžký může být pro upírku den strávený s lidskou rodinou? Díky rozmazlenému dítěti a oprsklému puberťákovi to nebude žádný med... Přejeme příjemné počtení, DarkFireflies a kajka007.
25.03.2012 (12:00) • DarkFireflies, kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 35× • zobrazeno 4537×
4. kapitola
„Výborně, další taková, co mi bude chrápat s mužem,“ odfrkla si šeptem, aby to nikdo neslyšel. Bylo to téměř tak tiché, jako kdyby to jen naznačila rty.
Netušila jsem, že to po těch letech řeknu, ale ona mi vyrazila dech!
Nevěřícně jsem na ni pohlédla, ale ona si uchovávala andělský pohled a já jsem věděla, že na sobě nesmím dát nic znát. Strojeně jsem se na ni usmála a ona po několika okamžicích zmizela v jedné z ohromných ložnic.
Tiše jsem si povzdechla a spustila jsem se do přízemí. Něco mi našeptávalo, že v téhle rodině bude ještě veselo. To, že budu místo roztomilé holčičky hlídat rozmazleného ďáblíka, bych možná ještě zvládla, ale ve spojení s jejím protivným bratrem a egoistickou matkou toho bylo moc již i na mě.
A když jsem k tomu ještě přičetla pána domu, měla jsem chuť vzít nohy na ramena a utéct tak daleko, jak jen to bude možné.
No tak, Bello, nejsi přece žádná padavka, to zvládneš, nabádala jsem se v duchu. Upír přece z boje neutíká.
Boj – to byl ten správný výraz. Tahle domácnost totiž ze všeho nejvíce připomínala bojiště.
Z myšlenek mě vytrhl ostrý drnčivý zvuk domovního zvonku, který prořízl zázračné ticho, které v domě panovalo, jako přesně mířená raketa.
Čekala jsem, že někdo z přítomných vynaloží energii a půjde otevřít, ale v tom jsem se nejspíše hodně spletla. Pan Masen dál seděl na židli v kuchyni a četl si noviny, což jsem usoudila ze sotva slyšitelného šustivého zvuku. Jeho manželka se též neobtěžovala zvednout svou ctěnou zadnici a sejít těch několik schodů, které ji dělily ode dveří.
A Edward? Toho jsem ani nemusela odposlouchávat, protože mi bylo úplně jasné, že něco jako otevírání dveří je pod jeho úroveň.
Otráveně jsem došla k domovnímu vchodu a vzala jsem za kliku.
Naskytl se mi pohled na zvláštní individuum stojící za dveřmi. Onomu dotyčnému nejspíše na hlavě vybuchla bomba a nejspíše i tempery, protože mu vlasy trčely okolo hlavy v nepravidelných zeleno-hnědých pramenech, které držely nejspíše jen díky tuně gelu.
Při pohledu na chlapce jsem měla co dělat, abych se nerozesmála. Sice jsem toho již ve svém dlouhém životě viděla dost, ale tohle bylo opravdu příliš.
„Brý odpoledne,“ pozdravil mě protáhle a přejel po mně rentgenovým pohledem. Měla jsem chuť si pohrdavě odfrknout, ale včas jsem se ovládla.
„Nespletl sis dům, chlapče?“ zeptala jsem se s přehnaným úsměvem na tváři a jednou rukou jsem se zapřela o futra. Bylo zvláštní oslovovat slovem „chlapec“ někoho, kdo vzhledem vypadal na mou věkovou úroveň, ale nezdálo se, že by mu to vadilo. Jen si mě dál beze slova prohlížel a já již začínala přemýšlet, jestli po něm nemám něco hodit.
Přece jen, po dnešním dni bylo celé mé sebeovládání v háji.
„Ne. Já jdu za kamarádem,“ oznámil mi arogantně a povytáhl obočí, čímž mi asi chtěl říct: Mám tě snad prosit, abys mě pustila dovnitř?
Můj mozek se rozeběhl na plné obrátky a hledal odpověď jak na jeho slova, tak i na nevyslovenou otázku, ale téměř ihned jsem uslyšela blížící se kroky.
Do chodby vešel pan Masen a pohlédl nejdříve na mě a poté na příchozího, kterého ihned probodl pohledem.
„Ty už jsi tu zase?“ zeptal se ho nevěřícně a absolutně ignoroval veškerá pravidla slušného chování. Vypadalo to, že rodiče kamaráda svého synáčka zrovna nemusí.
Na schodech se ozvaly další kroky, tentokrát ale mnohem těžší a ledabylejší. Edward podle všeho již zmerčil přítomnost kamaráda v domě a přispěchal mu na pomoc.
„Otče, on mi jen přinesl sešit z biologie,“ pronesl důležitě a zároveň kontroloval, zda jeho slova nevzbudí v jeho otci pochybnosti. Bohužel to ale vypadalo, že mu to sežral i s navijákem.
„No dobře,“ povzdechl si, hodil po příchozím poslední káravý pohled a otočil se k odchodu. „Nezapomeň si pořádně očistit boty,“ zavolal ještě přes rameno, než se za ním zabouchly dveře.
Tohle je šílená domácnost.
Edward, v závěsu se svým kamarádem, se také vydal ke schodům. Zanechávaly za sebou černé stopy na čistě bílém koberci – zelené vlasy asi některým lidem pomáhaly dojít ke stavu úplné hluchoty… Nebo spíše ke stádiu: Slyším jen to, co se mi hodí.
„Nemohla bys nám nahoru přinést něco k pití?“ zeptal se mě Edward sladce ve chvíli, kdy se postavil na první schod a jednou rukou se opřel o zábradlí.
Jestli jsem si myslela, že mě dnes již nic nepřekvapí, hodně jsem se pletla. Drzost toho protivného puberťáka byla podle všeho nekonečná.
„To jsi uhodl, nemohla,“ opáčila jsem a s vítězným úsměvem jsem prošla kolem něj. Přitom jsem si jasně uvědomovala pohled Edwardova společníka, který mi klouzal po zádech – a tam se rozhodně nezastavil.
Pomalou chůzí jsem vyšla nahoru, ač jsem měla co dělat, abych svou přirozenou rychlost zadržela. Byla pravda, že jsem nikdy nebyla nucena žít v jednom domě s člověkem – a už vůbec ne s celou lidskou rodinou. Nikdy jsem to ale nepovažovala za příliš složité. Za několik desetiletí se mi již povedlo svou žízeň ovládat a odolávat lidské krvi a to jsem považovala za nejdůležitější. Doufala jsem, že když se mi tuhle stránku mé povahy podaří překonat, vše ostatní již bude snadné, bezproblémové.
Ale s každou další minutou mi docházelo, že to byly jen naivní představy a že tu šlo o mnohem víc.
Každý pohyb, který jsem udělala, jsem musela svou myslí ovlivňovat, nad každým krůčkem jsem musela přemýšlet, protože kdyby byl příliš rychlý, stačil by na to, abych do ctěných hlavinek manželů Masenů zasela semínko pochybností. A to jsem nesměla dovolit.
Vešla jsem do svého pokoje a zavřela jsem za sebou dveře. Posadila jsem se na židli a ještě jednou jsem si pokoj prohlédla. Bylo až neskutečné, jak drobné detaily jsem byla schopna svým upířím zrakem vidět, jak jasně jsem si uvědomovala každou nerovnost nebo drobnější chybku na výšivce peřiny.
Musela jsem přiznat, že ať už dům zařizoval kdokoliv, měl dokonalý vkus. Vše k sobě pasovalo a barevně k sobě ladilo.
„No jo, je to snad ještě horší, než jsem si myslela,“ zaregistrovala jsem náhle tichý hlas paní Masenové a trvalo mi pouhou setinu vteřiny, než mi došlo, že ve vedlejší místnosti s někým telefonuje. Sice bylo neslušné odposlouchávat cizí rozhovory, ale co na tom záleželo?
„V to pevně doufám!“ odpověděla na otázku, kterou jsem neměla možnost slyšet. „Ne, neposlechl by mě. Stačí mi jen doufat, že to tu nevydrží o nic déle než všechny předchozí.“ Áha. Vypadá to, že jsem právě žhavým terčem pomluv.
Odfrkla jsem si a zaposlouchala jsem se do ostatních zvuků v domě.
Jako první se k mým uším několik slov z rozhovoru Edwarda a toho jeho kamaráda se zelenou hlavou, jehož jméno jsem dosud neznala. Když jsem mezi nimi ale zaslechla i své jméno, náhle jsem zpozorněla…
Velmi vám děkujeme za komentáře u minulé kapitoly. Ani si nedokážete představit, jak velikou radost nám dělají. Doufáme, že tu i dnes zanecháte svůj názor.
Kapitolka je dost krátká, za což se omlouvám, ale někdy to tak prostě vyjde.
„Výborně, další taková, co mi bude chrápat s mužem,“ odfrkla si šeptem, aby to nikdo neslyšel. Bylo to téměř tak tiché, jako kdyby to jen naznačila rty.
Netušila jsem, že to po těch letech řeknu, ale ona mi vyrazila dech!
Nevěřícně jsem na ni pohlédla, ale ona si uchovávala andělský pohled a já jsem věděla, že na sobě nesmím dát nic znát. Strojeně jsem se na ni usmála a ona po několika okamžicích zmizela v jedné z ohromných ložnic.
Tiše jsem si povzdechla a spustila jsem se do přízemí. Něco mi našeptávalo, že v téhle rodině bude ještě veselo. To, že budu místo roztomilé holčičky hlídat rozmazleného ďáblíka, bych možná ještě zvládla, ale ve spojení s jejím protivným bratrem a egoistickou matkou toho bylo moc již i na mě.
A když jsem k tomu ještě přičetla pána domu, měla jsem chuť vzít nohy na ramena a utéct tak daleko, jak jen to bude možné.
No tak, Bello, nejsi přece žádná padavka, to zvládneš, nabádala jsem se v duchu. Upír přece z boje neutíká. Boj – to byl ten správný výraz. Tahle domácnost totiž ze všeho nejvíce připomínala bojiště.
Z myšlenek mě vytrhl ostrý drnčivý zvuk domovního zvonku, který prořízl zázračné ticho, které v domě panovalo, jako přesně mířená raketa.
Čekala jsem, že někdo z přítomných vynaloží energii a půjde otevřít, ale v tom jsem se nejspíše hodně spletla. Pan Masen dál seděl na židli v kuchyni a četl si noviny, což jsem usoudila ze sotva slyšitelného šustivého zvuku. Jeho manželka se též neobtěžovala zvednout svou ctěnou zadnici a sejít těch několik schodů, které ji dělily ode dveří.
A Edward? Toho jsem ani nemusela odposlouchávat, protože mi bylo úplně jasné, že něco jako otevírání dveří je pod jeho úroveň.
Otráveně jsem došla k domovnímu vchodu a vzala jsem za kliku.
Naskytl se mi pohled na zvláštní individuum stojící za dveřmi. Onomu dotyčnému nejspíše na hlavě vybuchla bomba a nejspíše i tempery, protože mu vlasy trčely okolo hlavy v nepravidelných zeleno-hnědých pramenech, které držely nejspíše jen díky tuně gelu.
Při pohledu na chlapce jsem měla co dělat, abych se nerozesmála. Sice jsem toho již ve svém dlouhém životě viděla dost, ale tohle bylo opravdu příliš.
„Brý odpoledne,“ pozdravil mě protáhle a přejel po mně rentgenovým pohledem. Měla jsem chuť si pohrdavě odfrknout, ale včas jsem se ovládla.
„Nespletl sis dům, chlapče?“ zeptala jsem se s přehnaným úsměvem na tváři a jednou rukou jsem se zapřela o futra. Bylo zvláštní oslovovat slovem „chlapec“ někoho, kdo vypadal vzhledem na mou věkovou úroveň, ale nezdálo se, že by mu to vadilo. Jen si mě dál beze slova prohlížel a já již začínala přemýšlet, jestli po něm nemám něco hodit.
Přece jen, po dnešním dni bylo celé mé sebeovládání v háji.
„Ne. Já jdu za kamarádem,“ oznámil mi arogantně a povytáhl obočí, čímž mi asi chtěl říct: Mám tě snad prosit, abys mě pustila dovnitř?
Můj mozek se rozeběhl na plné obrátky a hledal odpověď na jak jeho slova, tak i na nevyslovenou otázku, ale téměř ihned jsem uslyšela blížící se kroky.
Do chodby vešel pan Masen a pohlédl nejdříve na mě a poté na příchozího, kterého ihned probodl pohledem.
„Ty už jsi tu zase?“ zeptal se ho nevěřícně a absolutně ignoroval veškerá pravidla slušného chování. Vypadalo to, že rodiče kamaráda svého synáčka zrovna nemusí.
Na schodech se ozvaly další kroky, tentokrát ale mnohem těžší a ledabylejší. Edward podle všeho již zmerčil přítomnost kamaráda v domě a přispěchal mu na pomoc.
„Otče, on mi jen přinesl sešit z biologie,“ pronesl důležitě a zároveň kontroloval, zda jeho slova nevzbudí v jeho otci pochybnosti. Bohužel to ale vypadalo, že papá mu to sežral i s navijákem.
„No dobře,“ povzdechl si, hodil po příchozím poslední káravý pohled a otočil se k odchodu. „Nezapomeň si pořádně očistit boty,“ zavolal ještě přes rameno, než se za ním zabouchly dveře.
Tohle je šílená domácnost.
Edward v závěsu se svým kamarádem se také vydal ke schodům.
„Nemohla bys nám nahoru přinést něco k pití?“ zeptal se mě sladce ve chvíli, kdy se postavil na první schod a jednou rukou se opřel o zábradlí.
Jestli jsem si myslela, že mě dnes již nic nepřekvapí, hodně jsem se pletla. Drzost toho protivného puberťáka byla podle všeho nekonečná.
„To jsi uhodl, nemohla,“ opáčila jsem a s vítězným úsměvem jsem prošla kolem něj. Přitom jsem si jasně uvědomovala pohled Edwardova společníka, který mi klouzal po zádech – a kde se rozhodně nezastavil.
Pomalou chůzí jsem vyšla nahoru, ač jsem měla co dělat, abych svou přirozenou rychlost zadržela. Byla pravda, že jsem nikdy nebyla nucena žít v jednom domě s člověkem – a už vůbec ne s celou lidskou rodinou. Nikdy jsem to ale nepovažovala za příliš složité. Za několik desetiletí se mi již povedlo svou žízeň ovládat a odolávat lidské krvi a to jsem považovala za nejdůležitější. Doufala jsem, že když se mi tuhle stránku mé povahy podaří překonat, vše ostatní již bude snadné, bezproblémové.
Ale každou další minutou mi docházelo, že to byly jen naivní představy a že tu šlo o mnohem víc.
Každý pohyb, který jsem udělala, jsem musela svou myslí ovlivňovat, nad každým krůčkem jsem musela přemýšlet, protože kdyby byl příliš rychlý, stačil by na to, abych do ctěných hlavinek manželů Masonů zasela semínko pochybností. A to jsem nesměla dovolit.
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: DarkFireflies (Shrnutí povídek), kajka007, v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Upíří chůva - 4. kapitola:
Hezké opravdu. 
Velice povedená kapitola!! 
tak tahle povídka mě dostává do kolen 
jdu hned na další, je to skvělé, dámy jste jedničky
Děkujeme ze skvělé komentáře :), i když je pravda, že jich od minulé kapitoly ubylo a to dost rapidně.
Ale popravdě, rozumím vám - já bych se pod něco takového taky nepodepsala. 
Forevertwilight - Všechny předchozí kapitoly byly delší, jen tato je o dost kratší, za což jsem se pod kapitolou omlouvala. Bohužel, má múza měla, a stále má, dovolenou, proto ta délka. 
moc se těším na další díl!
dokonalá kapoitolka, jenom bych ocenila, kdyby ste dělali ty kapitolky malinko delší. vím, že já sama je mám hodně krátké, ale myslím, že by to nikomu nevadilo. ještě jednou skvělá kapitola
pěkné
Supr, jen je zvláštní, že v Exploreru se mi to nezobrazilo, ale v Mozille jo.
pěkné
kráááááááásaaaaaa!
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!