Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upíří chůva - 16. kapitola

10.07.2012 (21:15) • kajka007, DarkFireflies • FanFiction na pokračování • komentováno 35× • zobrazeno 4059×

„Hele, nevíš, kam by mohl jít?“ zeptal se najednou Emmett po chvilce ticha. Překvapeně jsem na něj pohlédla.

„Netuším, asi k jednomu jeho kamarádovi, nevím, jak se jmenuje, ale má zelené vlasy a na nich asi tunu gelu,“ pokrčila jsem ramena a rozesmála tak Emmetta.

„Kdyby nebyl tak hotový z tebe,“ na poslední slovo dal důraz a já se potěšeně usmála, „tak bych si myslel, že nemá vkus. Zelené vlasy, to jako fakt?“ ptal se a nevěřícně kroutil hlavou.

Bouchla jsem ho do ramene. „Nech toho. A vůbec, proč jsi to chtěl vědět, mm?“ Podezíravě jsem si ho měřila s ukazováčkem zabodnutým do jeho svalnaté hrudi.

„Abych mu to mohl vysvětlit. Věř mi, že mě poslouchat bude,“ řekl rázně a vstal.

„Emmette,“ zakňučela jsem a hodila na něj štěněčí kukuč, co vždycky zabíral. Nemohl za ním jít, to přece nejde, bůhví, co by mu řekl nebo udělal. Ne, já to zvládnu sama.

„Ne, Bello, ten mamlas neví, o co přichází. Tak zatím,“ zamával mi a upíří rychlostí vyskočil z okna. Rychle jsem se vyklonila z rámu a volala na něj, ať okamžitě zastaví. Nezastavil. Naštvaně jsem si kecla na postel. A pak, kdo je tu mamlas, že?!

Pohled Emmetta:

Měl jsem štěstí, protože jeho pach smíchaný s deodorantem byl pro upíra docela silný odér, a tak jsem po čichu doběhl až k malé vilce. Jo, to bude ono, pochválil jsem se a nahodil samolibý úsměv.

Bellu jsem měl rád, hodně rád, a kdybych měl být upřímný, tak by mi vůbec nevadilo, kdyby si nikoho nenašla a zůstalo by všechno tak, jak to bylo předtím. Ten Edwin mi docela leze do zelí, povzdychl jsem si. Ale copak bych mohl Bells šlapat po štěstí? Jestli s ním chce být, tak ať si s ním je. Ale ať si mě nepřeje, jestli jí něco udělá. Utrhl bych mu hlavu, nežertuju.

Rychlými kroky jsem došel ke vchodovým dveřím a zmáčkl zvonek. Uslyšel jsem běh po schodech a následné zašramocení kliky.

„No? Problém?“ řekl někdo, ještě než otevřel dveře.

„Chci mluvit s Edw… Děláš si ze mě prdel, kámo?“ propukl jsem v záchvat smíchu při pohledu na jeho hlavu. Tohle bylo daleko vtipnější, než jak to popisovala Bella.

„Problém?“ zopakoval a tím ještě prohloubil mé pobavení. A to jsem si myslel, že je ten Edwin docela chytrej kluk. A on se kamarádí s takovým exotem.

„M-máš tady Edwina?“ soukal jsem ze sebe mezi záchvaty smíchu, které mě chytly vždy, když jsem na něj znova pohlédl.

„Myslíš Edwarda?“ zeptal se a otevřel pusu jako nějaká ryba, co se snaží přežít na souši. Edwin, Edward, chybička se vloudí, no…

„Jo, jo, toho,“ řekl jsem už relativně v klidu a kouknul se mu přes rameno.

„A co s ním?“ zeptal se hlubokým hlasem. Přišlo mi, jako by byl retardovaný, třeba dělá Edward, nějaké veřejně prospěšné práce. Ale nevím teda, komu tímto prospívá. Zakroutil jsem hlavou a protáhl se kolem něj do domu.

„Edwardé,“ zakřičel jsem, „chlapče, my si musíme něco vyříkat. Okamžitě sem naklusej, nechtěj, abych si pro tebe musel dojít,“ volal jsem s úsměvem a zvednutou hlavou.

Slyšel jsem vrznutí dveří, pár nadávek a kroky na schodech.

Během chvilky jsem viděl jeho střapatou hlavu a s prominutím nasraný obličej. Jeho nevlídnost se ještě prohloubila, když spatřil můj obličej s pobaveným úsměvem.

„Ty-tady-jako-děláš-co?“ odsekával a scházel schody. Co schod – to slovo. Vypadalo to vtipně.

„Chci si pokecat, takže pohni tím svých ochablým zadkem, rozluč se s kamarádkou a odcházíme,“ gestikuloval jsem a sledoval jeho obličej, který se pomalu svou funkcí měnit barvy rychlostí blesku podobal chameleonovi.

„Co si myslíš?“ ptal se nevěřícně, ale vypadal, že se začíná sbírat k odchodu.

„Že půjdeš se mnou.“ Založil jsem si ruce na hrudi a hodil vražedný pohled na jeho kamaráda, který se ho snažil zastavit. Asi si myslí, že jsem nějaký pedofil nebo co…

„Fajn, ale jemu,“ rukou hodil k zelené hlavě, „ nic nevykládej.“ A s uklidňujícím pohledem mířeným na jeho kamaráda vyšel ze dveří a namířil si to na druhou stranu silnice.

„Tak se měj a díky,“ zamával jsem ještě k domu a lidsky se za ním rozběhl. Užuž jsem stál vedle něj, když se na mě s naštvaným výrazem otočil.

„Takže co?“ vyhrkl a trošku se odklonil, když zhodnotil vzdálenost mezi námi.

„Mám pro tebe otázku, ty milovníku,“ začal jsem a schytal tak jeho překvapený pohled. „Záleží ti na ní? Všichni víme, že je krásná, chytrá, umí líbat a tak dále a tak dále, ale… No, ty víš, jak to myslím,“ dostal jsem ze sebe s obrovským sebezapřením. Mám já tohle zapotřebí?

„Ty jsi její otec nebo co? A navíc – není to jedno, já jsem jí stejně úplně ukradenej,“ svěsil ramena a znovu se rozešel. Tentokrát na druhou stranu.

„Tohle ti vymlouvat nebudu, rád bych, aby zůstal můj žaludek stejně plný jako doteď,“ poznamenal jsem ironicky a uchechtl se nad svou poznámkou o žaludku. Škoda, že většině z mých vtipů rozumí jen upíři.

„Ty jsi magor…“ poznamenal Edward a šel dál.

„To ty jsi magor,“ namířil jsem na něj ukazovaček, když se mi podařilo jej předběhnout, „protože vůbec nevíš, o co tu jde, a děláš si v té svojí střapaté hlavě,“ kriticky jsem si změřil jeho účes, „úplně ukvapené závěry.“ Nesouhlasně jsem zakroutil hlavou.

„Máš pět minut,“ řekl uraženě a jako malé dítě, kterému jste sebrali žůžové lížátko, dosedl na nejbližší lavičku.

Užuž jsem mu málem vmetl do obličeje, že by mě měl ještě prosit, abych mu vyklopil pravdu, ale při vzpomínce na tak trochu utrápenou Bellu jsem se uklidnil a sedl si vedle něj.

„Takže začal bych tím, že se jmenuju Emmett, Emmett Cullen,“ řekl jsem a schytal jeho nechápavý pohled. „S Bell jsme nevlastní sourozenci, ty Einsteine,“ kroutil jsem hlavou a pobaveně sledoval jeho zmatený pohled.

„A to jste spolu jako…?“ gestikuloval a pusou vytvářel nevěřícná kolečka. Vypadal jako kapr, akorát trochu víc… ochlupený, dejme tomu.

„Jako co?“ popíchl jsem ho, ale jeho zmatený pohled mě trochu obměkčil. „Rodiče nás adoptovali skoro až jako dospělé,“ omlouval jsem nás a pokrčil rameny.

„Takže… takže,“ koktal. Pořád jsme se jaksi nemohli dostat k tomu zásadnímu, k tomu, proč tady trčím místo toho, abych si šel něco ulovit.

„Takže jsem přijel teprve dneska,“předběhnul jsem ho a protáhl si krk.

„Takže nic…?“ protáhl do otázky. Protočil jsem očima, záporně zakýval hlavou a v duchu tajně doufal, že už mám tuhle debatu s tímhle pošukem za sebou.

Chvilku bylo ticho, asi musel všechno pořádně zpracovat. Ani nevím proč, ale vůbec jsem se nedivil, že mu to tak trvá. Z nějakých pro mě nepochopitelných důvodů na mě nepůsobil zrovna jako největší inteligent. Ale na všem se dá pracovat, že jo…

„Já jsem debil,“ zamumlal poměrně nahlas a hlavu složil do dlaní. To ve mně vyvolalo záchvat smíchu, jsem holt škodolibý upír.

„Konečně rozumná slova, chlape,“ smál jsem se a drcnul ho do ramene. Možná trošku víc, neboť se zakymácel tak, že málem spadl z lavičky a zaskočila mu slina. Nechtěl jsem se smát cizímu neštěstí, ale tohle prostě nešlo, tenhle kluk byl prostě unikát.

Ještě chvilku jsem ho nechal utápět se ve vlastním žalu a blbosti, ale potom jsem vyskočil na nohy a ho proti jeho vůli vzal sebou.

„Přestaň se litovat. Naber směr květinářství a už přemýšlej o omluvné řeči,“ popoháněl jsem ho a pobaveně sledoval, jak horlivě přikyvuje.

„Počkej,“ zasekl se najednou v pohybu, „já nemám peníze,“ zakňoural zoufale. Protočil jsem panenky a z bundy vytáhl peněženku. Snažil jsem se při tom vypadat co nejvíc otráveně.

„Ty mě přivedeš do hrobu, Edwarde,“ řekl jsem a podal mu bankovku. Co já ještě budu muset podstoupit…

Upřímně se mi tahle kapitola vůbec nelíbí. Holt ji asi měla napsat Dark, jenže já nemám to srdce nechat vás čekat, když jste na nás tak hodné a necháváte nám tolik krásných komentářů. 

Tentokrát očekávám kritiku, fakt se mi to nepovedlo, taky jsem kapitolu psala natřikrát. 

Předem ale děkujeme za jakoukoliv připomínku. ♥

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), DarkFireflies, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří chůva - 16. kapitola: