Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upíří chůva - 13. kapitola

24.06.2012 (22:00) • kajka007, DarkFireflies • FanFiction na pokračování • komentováno 34× • zobrazeno 3746×

„Jdeš?“ ujistil se, když jsem pořád stála v chodbě a přemýšlela… nad ním. Jeho kroky směřovaly do pokoje. Rychle jsem se snažila uvědomit si, o čem přesně jsme se to bavili. Romeo a Julie, trefa, Bello, pochválila jsem se a s protočením očí, které se mi už připadalo jako má soukromá úchylka, a chabým úsměvem na rtech jej následovala.

„Víš, přemýšlel jsem,“ začal, když si sedl na postel a naproti němu ke stolku, já jsem mu ale skočila do řeči.

„Ne! Opravdu? A jak se ti to povedlo?“ zeptala jsem se naoko vážně a zaujatě, ale mým tónem jasně prosakovala ironie. Edwardův pohled mi ale jasně naznačil, že nemá ani sebemenší tušení, o čem to mluvím.

„Jsi zdravá?“ zeptal se pro změnu on mě. Kdybych nebyla na tomto světě už asi sto let a nevěděla svoje, tak bych si asi myslela, že se doopravdy stará, jelikož jeho herecký um nebyl vůbec špatný.

Vyplázla jsem na něj jazyk a donutila ho tak začít se smát. „Řekl jsi, že jsi přemýšlel, tak mě to jen udivilo, víš?“ Koutky mi cukaly a já myslela, že už se neudržím a začnu se smát. „ale zase na druhou stranu je dobře, že jsi mi to řekl,“ řekla jsem shovívavě a pohladila ho po rameni, jako by byl retardovaný.

Jenže on tak v tu chvíli opravdu vypadal, jelikož mu dalo asi opravdu dost práce všechny informace zpracovat a zařadit do správné složky. V tu chvíli už jsem to nevydržela a začala se smát, což se nakonec neukázalo jako nejlepší počínání.

Edwardovi to totiž během chviličky secvaklo. Já se ale stále smála, a tak jsem si ani nevšimla, když mrštně vstal z postele a pak tam zase zapadl zpátky. Problém ale byl, že tentokrát mě vzal s sebou. Ani jsem nenadála a ležela jsem pod ním na posteli a v podstatě dobrovolně se nechala lechtat. Můj smích pořád neustával, a tak jsem se moc nemohla bránit.

„Nejsem lechtivá,“ oznámila jsem mu, když jsem se konečně trošku uklidnila. „Ale ty určitě jsi, viď?“ Schytala jsem jeho další pohled á la ty si jako myslíš, že mě přepereš? Nad tím jsem se musela usmát. Roztomilé, ale ani to mu nepomohlo od toho, aby během vteřiny neležel pode mnou na zádech v záchvatech sekaného smíchu.

„Ne, ne, prosím,“ smál se, i když bylo vidět, že se snaží ovládat. „Já jsem si nezačal,“ zakňučel a smutně se na mě podíval. Podezíravě jsem si jej měřila, ale nakonec z něj slezla a sedla si vedle.

Ještě chvíli jsem poslouchala doznívající smích. Otočila jsem k němu hlavu a spatřila pohled boha pomsty. Bylo mi jasné, co udělá, a tak jsem si povzdychla. Ano, já si povzdychla, ale udělala jsem něco? Ne, neudělala.

„Cullenová, jsi mrtvá, víš to?“ zavrčel Edward s cukajícími koutky. To už jsem ale zase ležela pod ním a z na můj vkus malé vzdálenosti pozorovala jeho obličej, co se snaží vypadat naštvaně.

„Vím,“ odpověděla jsem a zatvářila jsem se smrtelně vážně. Jeho zmatený pohled stál za to. Jo, jo, Edwarde, mrtvá – to já jsem.

„Jsi docela v pohodě, když se mě nesnažíš vychovávat,“ řekl a naprosto tak opustil předešlé téma. Usmála jsem se a pokusila se nenápadně odtáhnout. Mohla jsem se ho sice hbitě zbavit, ale… já nechtěla, bylo mi v jeho přítomnosti dobře. Možná až moc dobře.

„Ty taky, teda, když se mě nesnažíš znásilnit,“ vrátila jsem mu a znovu se začala smát. Jemu taky cukly koutky rtů, ale potom se zase zatvářil smrtelně vážně a svůj obličej přisunul ještě blíž k mému. Byl tak blízko, že jsem cítila jeho dech, který, ač jsem se na to snažila nemyslet, byl cítit po pizze.

„Bello,“ začal a já stále hypnotizovala jeho pronikavé zelené oči, „nikdy bych se tě nedotkl, kdybys nechtěla.“ Vyvalila jsem oči a nevěděla, co v tu chvíli dělat. Mám mu vrazit facku? Začít se smát? Nebo ho nechat, aby mě políbil? Když už jsme u toho, tak jeho rty byly od těch mých vzdálené jen na pár milimetrů. S nejvyšší pravděpodobností bych ho nechala, kdyby…

„Počkej, ty by ses fakt nechala políbit?“ zeptal se nevěřícně a já – ano, zase – protočila oči.

„Né, kde tě to napadlo, Einsteine?“ pronesla jsem ironicky, shodila jsem ho ze sebe a uraženě si sedla ke stolu.

„Počkej, tak promiň… Já teda nevím jak ty, ale já jsem to chtěl,“ mumlal. Rozhodla jsem se ho ignorovat, do ruky vzala první knížku a začala nahlas číst. Měl docela výdrž, protože něco žvanil ještě dalších pět minut.

„Budeš už zticha? Snažím se tě něco naučit,“ utrhla jsem se na něj. No a co… Byla jsem naštvaná, na něj i sama na sebe. Na něj, protože to neudělal. A na sebe, protože jsem byla naštvaná na něj, že to neudělal. Chtěla jsem to, zatraceně!

Nic na to neřekl, uraženě zmlkl a založil si ruce na hrudi.

Vyfoukla jsem z plic vzduch a naštvaně položila knížku na stůl. Bez dalšího pohledu na něj jsem opustila jeho pokoj a vyrazila ven. Lidskými kroky jsem došla k nedalekému parku a vzala do ruky mobil. Pomalu jsem vyťukala číslo Alice a ani nemusela čekat – už o mém telefonátu věděla.

„Ahoj, zlato,“ zavýskla do telefonu. Instinktivně jsem odtáhla telefon od ucha.

„Ahoj, Alice,“ povzdychla jsem si. „Tak co si o tom myslíš?“ Na rozhovorech s Alice bylo fajn, že předem věděla, co jí chcete říct, a tak jste se ani nemuseli namáhat, všechno zbytečně složitě vysvětlovat a poslouchat nevěřícné poznámky. Jen jste si počkali na reakci.

„Byla jsi na něj moc tvrdá… Víš vůbec, co se ti snažil říct, když jsi tam vykřikovala něco o žalu Julie a Romeově bolesti?“ zasmála se a já naštvaně zafuněla. Tak je to, sakra, moje sestra nebo jeho?

„Ne, nechtěla jsem to slyšet. A asi proto jsem se ho snažila překřičet,“ odpověděla jsem s notnou dávkou sarkasmu. Zvědavost mi ale nedala. „Co to bylo?“ zeptala jsem se nakonec s obrovským sebezapřením.

„Ať ti to řekne sám,“ odpověděla a já před sebou jasně viděla její obličej s vypláznutým jazykem a škodolibým výrazem. Má milovaná sestřička…

„Díky, Alice, moc jsi mi pomohla,“ zaprskala jsem a pomalu, ale jistě se chystala ke stisknutí červeného tlačítka.

„Počkej ještě… Ty přece víš, že jsem to tak nemyslela. Já jen, že je to ve skutečnosti docela milý kluk, ale myslím, že na to už jsi stihla přijít sama,“ znovu se zasmála a já si musela povzdychnout. Kdyby jen věděla. 

„Vtipné,“ poznamenala jsem a kopla do kamínku před sebou.

„Jo a mimochodem… V nejbližší době očekávej Emmetta, včera ráno mu to letělo,“ řekla jakoby nic. Byla jsem si jistá, že kdybych byla člověk, byla bych teď úplně rudá vzteky.

„Co, prosím?“ zakřičela jsem do telefonu.

„Klid, Bello, jen chce poznat Edwarda.“ Nádech, výdech, tak, jak tě to po přeměně učili. Nenech to zvíře uvnitř, aby tě ovládlo.

„Zabiju ho,“ zamumlala jsem naštvaně.

„Edwarda?“ vyjekla vyplašeně Alice. Přendala jsem si telefon na druhé ucho a s klidem odpověděla:

„Ne, Emmetta, ty slečno Všechnovímvšechnoznám.“

„Aha,“ úlevně vydechla. „Tak to jo.“

„Tahle debata nemá smysl. V nejbližší době si přijeď pro ostatky svého bratra,“ oznámila jsem jí a položila. 

Holky, opravdu se ze srdce omlouvám za tak pozdní přidání kapitoly. Myslím ale, že většina z vás to zná - konec roku je prostě příšerně hektický, jelikož se proti vám spikli všichni profesoři. Upřímně ale doufám, že jste na povídku nezapomněly a zanecháte nějaký ten komentář. I když se to tak asi nezdá (vzhledem k prodlevám mezi kapitolami), dodávají nám hrozně moc energie a my vám za to děkujeme. ♥

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), DarkFireflies, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří chůva - 13. kapitola: