Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upír? Vlkodlak? Na volbě záleží... - 6. kapitola

23.11.2011 (09:00) • Break • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1499×

„Tys mě políbil!“ vydechla jsem omámeně. Jeho sladký dech mi laskal tvář a já v tu chvíli byla v sedmém nebi. Můj úplně první polibek s upírem. A navíc s tím nejhezčím upírem na Zemi.

„Ano,“ usmál se na mě.

„Troufl sis… Přeskočil si velice vysokou laťku.“

„A přeskočil jsem ji úspěšně, ne?“ zasmál se.

„Ano, to ano. Ale stejně si mohl počkat. Co mě nejdřív pozvat na rande a až pak líbat?“ zašklebila jsem se na něj. Ale na druhou stranu jsem jeho troufalost obdivovala.

„To byla možnost číslo dvě. Ale já jsem si zvolil variantu číslo jedna.“

„Jo, právě jsem se měla možnost přesvědčit.“

„Tobě se to nelíbilo?“ V Edwardově hlase bylo znát zklamání. Sklopil oči k zemi. V tu chvíli mi ho bylo líto. Vypadal jako malé dítě, co dostalo výprask.

„Ne, to ne… Bylo to úžasné.“

„Jsem rád, že se ti to líbilo.“

„Víc, než líbilo,“ zamumlala jsem si pro sebe. Edward se zasmál.

„Já to slyšel.“

„No jo, tak jsi to slyšel,“ zabručela jsem. V tu chvílí vletěl do pokoje Emmett. Ani se neobtěžoval zaklepat, prostě tam vrazil.

„Bells! Edwarde?“

„Emmette?“ vyhrkli jsme s Edwardem unisono. Rozesmáli jsme se.

„Jo, moc vtipný…,“ zašklebil se Emmett.

„Tak co jsi chtěl?“ zpražila jsem ho pohledem.

„No… Už vlastně nic.“ Nejradši bych Emmetta praštila. Culil se jak měsíček na hnoji. Spokojenost z něj přímo sršela.

„Emmette!“ okřikla jsem ho.

„Bello!“ oplatil mi. Edward potlačoval smích, ale nakonec to nevydržel a rozesmál se.

„Ach jo!“ povzdechla jsem si. S těma dvěma to nemělo cenu. Emmett na mě házel neslušné obličeje a Edward se tomu smál. Vyhrabala jsem se z postele s úmyslem, že odejdu. Ale Edward mě chytil a uvěznil ve své kamenné náruči.

„Nikam. Zůstaneš hezky v teplé posteli.“

„A to jako říká kdo?“

„My dva,“ zachechtal se Emmett.

„Vy dva se můžete jít vycpat.“

„Tak to teda ne,“ zamračil se Emm.

„Ale jo,“ trvala jsem si na svém. Občas mě bavilo svoje bratry takhle vytáčet.

„Edwarde, co kdybys Belle už konečně řekl, jaké pro ni máš překvapení?“ mrknul na Edwarda Emmett. V očích mě takové… zlomyslné jiskřičky. To se mi vůbec nelíbilo.

„Jasně, to vůbec není špatný nápad,“ usmál se Edward.

„Super, tak už to vyklop,“ povzbuzoval ho Emm.

„No jo, no jo. Bello…“

„Ano?“ Tušila jsem za tím nějakou zradu. A taky, že jo.

„Moje sestra Alice pořádá takový menší večírek… A celá moje rodina by byla moc ráda, kdybys přišla.“

„Co?“ vykulila jsem oči.

„Jdeš na párty, Bells!“  houkl mi do ucha Emmett. Byla jsem z toho tak mimo, že jsem ho zapomněla praštit.

„Ale…“ Hledala jsem nějaké důvody k tomu, abych se mohla vymluvit. Nikdo nestojí o světlo ramp, když si v nich pravděpodobně nabije čumák. Tenhle názor jsem si prosazovala už od svých osmi let.

„Žádné ale není. Prostě tam jdeš a tím to hasne,“ Emmett se mi kouknul do očí, „a myslím to naprosto vážně.“

„Jenže já na žádnou párty nechci. Navíc tam bude dalších… Kolik vlastně tam bude upírů?“

„Sedm. Já, Carlisle, Esmé, Jasper, Alice, Rosalie a tvůj bratr.“

„Emmette? Ty tam budeš taky?“ V tu chvíli jsem nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet. Na jednu stranu jsem byla strašně ráda, že tam budu mít někoho z rodiny, ale na druhou stranu… Pořád by tam bylo moc neznámých upírů.

„Jo. Já přece nikde nesmím chybět,“ zazubil se Emm.

„Jenže já jsem nemocná. Nebudu tam moct, protože mi není dobře.“ Najednou mi přišlo celkem vhod, že jsem chytla nějakého bacila.

„To nevadí, Alice počká.“ Zasténala jsem. To snad nebyla pravda.

„Klid, Bells. Všichni jsou moc příjemní,“ uklidňoval mě Emmett.

„No jo, jenže…“ Nestihla jsem doříct větu, protože zvenku se ozval křik.

„Au! Do háje! To fakt není možný! Au!“ Všichni jsme se nahrnuli k oknu. Ten řev patřil Jacobovi. Válel se na zemi a držel se za ruku. Měl v ní řeznou ránu, ze které se mu proudem valila krev. A nohu měl v nepřirozeném úhlu. Tipla jsem si, že ji má zlomenou.

„Já toho tupce jednou zabiju!“ zavrčel Emmett.

„No, myslím, že ho nebudeš muset zabíjet. Jenom ho dorazíš.“

„To je jedno, každopádně teď mu musíme pomoct.“

„Jo, to jo,“ přikývla jsem. Vysvobodila jsem se z Edwardovy blízkosti a vydala se na zahradu. Emmett šel vedle mě. Edward zůstal v pokoji.

„Měla bys být v posteli.“

„Nedělej si starosti. Teda ne o mě, ale o Jacoba.“

„Ten je v pohodě,“ protočil bratr oči. Jacob totiž pořád nadával. A to dost sprostě. Takhle jsem ho v životě mluvit neslyšela.

„Jakeu, dobrý?“ Vrhla jsem se k němu.

„Jo, on je dobrej,“ zabručel za mnou Emmett. Jacob chtěl něco odseknout, ale místo toho omdlel.  „Sakra! Bells, nakonec přece jen budeme muset do nemocnice. Jacob ztratil až moc krve…“

Autor: Break (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upír? Vlkodlak? Na volbě záleží... - 6. kapitola: