Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upír nebo čaroděj? - Prolog + 1. kapitola

05.03.2012 (20:00) • klarusha • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 5375×

Prolog

„Mrzimor!“

Byl jsem tak nervózní. Právě teď vybral moudrý klobouk mého bratra Cedrica do Mrzimoru. Doufal jsem, že tam půjdu taky. Nebo aspoň do Nebelvíru nebo Havraspáru. Všechno, jen ne Zmijozel. Ne kolej, kde sídlí zlo. Ne kolej, odkud pochází všichni černokněžníci.

Z přemýšlení mě vytrhl hlas klobouku.

„Edward Diggory!“

Vstal jsem a váhavě se rozešel ke stoličce. Byl jsem hrozně moc nervózní. Konečně jsem překonal tu obrovskou vzdálenost a posadil se na stoličku. V mžiku jsem měl na hlavě klobouk.

„Hm… Podobný svému dvojčeti, ale ne stejný…“ Klobouk zamyšleně mumlal a já byl jak na trní. Jestli skončím ve Zmijozelu, bude to můj konec. Tu ostudu nejspíš nepřežiji. Všichni mí známí si pomyslí, že jsem zlý.   

Čas letěl a klobouk pořád jen něco mumlal a přemýšlel, kam mě poslat.

„Tak snad… Mrzimor!“ vykřikl nakonec a já se naplněn štěstím usmál na bratra mávajícího mi od stolu mrzimorské koleje.  

1. kapitola

Seděl jsem na tribuně tak jako všichni ostatní a čekal, až se něco začne dít. Před chvílí vyrazili Cedric, Harry, Fleur a Viktor do bludiště, aby získali Pohár tří kouzelníků.

Najednou nad bludiště vystřelily jiskry a za chvíli přinesli nepřítomnou Fleur. Nic vážného jí nebylo, ale hra pro ni skončila. Nebylo divu, vždyť to byla křehká víla. Teď už je to jen mezi muži. Mezi mým bratrem, slavným Harrym Potterem a Viktorem Krumem.

Věděl jsem, že Cedric má na to, aby vyhrál. Ale věděl jsem taky, že Harry a Krum jsou velice silní soupeři.

Napětí kolem mě bylo obrovské. Všichni čekali a doufali, že zvítězí jejich favorit. Čas se vlekl a my museli přetrvávat v nevědomosti a jen doufat.

Znenadání se nad bludištěm objevily další červené jiskry a za nedlouho přivedli Kruma s naštvaným výrazem. Hra skončila i pro něj.

Bráchovy šance se zase zvýšily. Už zbyl jen on a Harry Potter, chlapec, který přežil. Proti Harrymu jsem nic neměl. Byl to fajn kluk, dokonce pomohl Cedrikovi s prvním úkolem. V životě by mě nenapadlo, že se dostane do Poháru tří kouzelníku. Přece jenom na to ještě neměl věk. Bylo to trochu podezřelé. Ale co… Byl to přece neobyčejný kluk. Teď jsem jen doufal, že bude lepší Cedric.

Jak čas plynul, začínal jsem být nervózní. Byli v tom bludišti už tak dlouho. Všichni kolem mě se ale zdáli být klidní, a tak jsem si přestal dělat starosti.

Najednou se však odnikud objevili Cedric a Harry a zůstali ležet na zemi. Asi to muselo být dost namáhavé, jestli jsou tak unavení. V mžiku je obklopili učitelé i studenti a já se musel začít probojovávat lidem, abych se k nim dostal.

Už jsem byl skoro u nich, když jsem uviděl Korneliuse Popletala, jak sebou trhl a hlesl:

„Můj ty Bože – Diggory! Brumbále, on je mrtvý!“ Ta slova mi vyrazila dech z plic. To není možné. Cedric… Cedric nemůže být mrtvý!

Přiskočil jsem k jeho tělu, které stále objímal Harry, a bezsilně poklesl na kolena. Nemohl jsem tomu uvěřit. Cedric... Cedric, kterému vždy zářily oči a který měl na tváři vždy úsměv, tu teď ležel nehybně na zemi. Nevnímal jsem slova Brumbála a všech ostatních. Jen jedinkrát jsem uslyšel, jak Harry říká:

„Chtěl, abych ho vzal s sebou. Chtěl, abych ho přinesl jeho rodičům a bratrovi.“

Pak Harryho někam odvedli a vedle mě uklekli při Cedrikovi naši rodiče. Smutek, který jsem cítil, se nedal popsat. Nebylo to jako takový ten známý pocit. Jako smutek, který jsem cítil, když se mi něco nepovedlo nebo když se něco hrozného stalo. Tohle bylo stokrát, ne, tisíckrát horší. Cedric byl mým jediným bratrem a zároveň nejlepším kamarádem. Teď jsem se cítil opuštěný jako nikdy.

Netuším, jak dlouho jsem byl při Cedrikovi, ale když nadešel čas odchodu, pořád jsem s ním chtěl zůstat. Nechtěl jsem svého bratra opustit. A nechápal jsem, proč on musel opustit nás. Proč byl život tak nespravedlivý? Smutek plynule přešel v jiný, pro někoho mnohem horší pocit. V hněv. A já začal plánovat pomstu. Chtěl jsem potrestat toho, kdo mi vzal bratra. 

Nehodlal jsem to nijak uspěchat. Chtěl jsem si všechno promyslet, a tak až den po pohřbu Cedrika jsem zašel za Harrym.

„Vysvětli mi, prosím, co se tam vlastně stalo…“ řekl jsem a prosebně na něj pohlédl.

„Dobře. Pojď si sednout. Bude to na delší vyprávění,“ povzdychl si Harry. Byl o tři roky mladší než já a i když fyzicky na svůj věk vypadal, psychicky se mi mohl klidně rovnat. Věděl jsem, kolik toho už prožil a vůbec jsem mu nezáviděl. Teď jsem ale potřeboval vědět všechno o Voldemortovi a Smrtijedech.

„Tak, odkud mám začít?“ zeptal se mě a já chvíli zapřemýšlel.

„Třeba tam, kde Fleur skončila svou hru,“ řekl jsem.

„Dobře… Takže Fleur vypadla ze hry a já pořád hledal pohár. Bloudil jsem bludištěm a pak, po tom, co jsem utekl před skvorejšem, jsem uslyšel Cedrikův křik: „Co to děláš?“ křičel. „Co si to ksakru myslíš, že děláš?“ A Krum mu odpověděl jediným slovem: „Crucio!“ Byli za stěnou bludiště a já nemohl najít cestu k nim, tak jsem se nějak prodral tou stěnou a naskytl se mi pohled na Cedrika svíjejícího se na zemi a na Viktora stojícího nad ním,“ Harry na chvíli přerušil vyprávění, abych to mohl vstřebat. Krum mě pěkně vytočil. Nečekal jsem, že by toho všeho byl schopný.

„Když mě Krum zahlédl, dal se na útěk, ale stihl jsem ho zasáhnout kouzlem Mdloby na tebe a on se jen bezvládně skácel k zemi,“ pokračoval Harry ve vyprávění. „Potom jsme se s Cedrikem shodli, že nás Viktor nemile překvapil a že on nejspíš vyřídil Fleur, ale že i přesto vyšleme červené jiskry, aby si pro něj někdo přišel. Pak jsme se rozdělili a každý zvlášť jsme se vydali hledat pohár. Po krátké cestě jsem konečně uviděl pohár a také Cedrika. Byl o kousek přede mnou, ale už běžel k poháru. Najednou jsem však uviděl velkého pavouka, který pohár nejspíš hlídal, a i když ho Cedric jen tak tak minul, klopýtnul a hůlka mu vyletěla z ruky. Pavouk se k němu blížil a já se to obrovské hovado pokusil omráčit, ale on se jen obrátil proti mně. Žádná kouzla nepomáhala a pavouk mě předníma nohama vyzvedl do vzduchu, přičemž mi poranil nohu. Do jeho rozevřených kusadel jsem vpálil odzbrojovací kouzlo, ale při pádu z takové výšky se pode mnou poraněná noha podlomila a já jen z ostatních sil zkusil kouzlo Mdloby na tebe. Naštěstí to ve stejnou chvíli zkusil také Cedric a spojené kouzlo pavouka překonalo. Svalil se na živý plot a zůstal bezvládně ležet.“ Musel jsem uznat, že ti dva na mě udělali dojem. Byli opravdu dobří. Já bych něco takového nezvládl.

„Řekl jsem Cedrikovi, aby si zašel po pohár, on se ale ani nepohnul z místa. Chtěl, abych si ho vzal já. Začali jsme se hádat a pak jsem navrhnul, abychom si ho vzali oba. Kdybych tehdy byl sobecký a nechal si výhru pro sebe, Cedric by teď ještě žil. Ale oba jsme byli ušlechtilí… Společně jsme se chytli poháru a už nás to odnášelo někam pryč…“ Harry se odmlčel a smutně se na mě podíval. Byl jsem v mírném šoku z jejich chování. Tolik ušlechtilosti jsem ani od jednoho z nich nečekal. To se bohužel stalo Cedrikovi osudným.

„Ocitli jsme se na hřbitově a oba jsme byli zmatení,“ pokračoval Potter ve vyprávění. „Nevěděli jsme, že pohár měl být přenášedlo. A teď jsme vůbec nevěděli, co se bude dít. Najednou se k nám začala blížit nějaká postava s něčím, co vypadalo jako dítě, v rukou. Zastavila dva metry od nás a chvíli jsme na sebe všichni jen zírali. Pak mě z ničeho nic začala strašně bolet jizva a já klesl k zemi. Uslyšel jsem vysoký, chladný hlas: „Toho přespočet zabij.“ A odpovědí mu bylo krátké, skřehotavé: „Avada kedavra!“ Vzhlédl jsem a uviděl vedle sebe Cedrika ležícího bezvládně na zemi. Byl mrtvý.“ Harryho vyprávění ve mně znovu vyvolalo obrovský smutek. Cedric se ani nestihl bránit. Ti parchanti ho jen tak klidně zabili.

„Mám pokračovat?“ zeptal se Harry. Já, s pěstmi pevně semknutými, přikývl. Na slova jsem se nezmohl.

„Než jsem stačil jakkoli zareagovat, muž v kápi mě připoutal k hrobu Toma Raddlea staršího, otce Lorda Voldemorta. Muž, který mě připoutal k hrobu, byl Červíček, jinak Peter Petigrew. Člověk, který prozradil místo ukrytí mých rodičů před čtrnácti lety. A dítě, které přinesl na hřbitov, byl samozřejmě Voldemort v jakési zvrácené podobě. Červíček zhotovil ve velkém kotli lektvar z kosti Voldemortova otce, svého masa a mé krve. Vložil do něj dítě a zrodil se Pán zla hrozivější a ošklivější, než kdy dříve. Pak k sobě přivolal plno Smrtijedů mezi kterými byli i Lucius Malfoy, Goyle, Crabb, Macnaire a jiní. Voldemort přikázal, aby mě odvázali a chtěl, abych se mu postavil. Chtěl, abych bojoval, jenže já nevěděl jak…  Chvíli jsem se snažil uprchnout, ale pak mi došlo, že stejně nemám šanci. Stanul jsem proti Lordovi s jednoduchým kouzlem Expelliarmus. Chtěl jsem umřít důstojně, ve stoje, jako můj otec.“ Jo, to chudáka Cedrika ani nestihlo napadnout, že se blíží jeho konec. Toho zabili hned, pomyslel jsem si sarkasticky. Zlost a hlavně obrovská bolest ze ztráty mnou zase lomcovaly.

„Avšak, stal se zázrak,“ pokračoval dál Harry. „Moje a Voldemortova hůlka se spojily nějakým podivným kouzlem, nějakou zlatou nití. Smrtijedi začali panikařit a nit se postupně změnila v pavučinu, která obklopovala jen mě a mého protivníka. Potom se vzduch naplnil nádherným zpěvem. Zpěvem fénixe. A po nitích, které nás spojovaly, začaly klouzat kapky světla. Blížily se ke mně a já tušil, že jejich dotek s mou hůlkou by znamenal konec. A tak jsem bojoval ze všech sil. Když se pak jedna kapka dotkla Voldemortovy hůlky, začaly z ní vycházet podivné bolestné skřeky. Za okamžik z ní vyletěla hutná, jakoby kouřová ruka, ruka Červíčka, která ale vzápětí zmizela. Místo ní se z hůlky vynořil Cedrikův duch…“

„Cože?“ vyjekl jsem zmateně. Teď opravdu nebyl čas na nějaké hloupé žerty.

„Jo, z hůlky se začaly vynořovat Voldemortovy poslední oběti. Cedric si stoupl mezi mě a Voldemorta a promluvil: „Vydrž, Harry.“ Voldemort se na něj zděšeně díval a Smrtijedi vylekaně pobíhali kolem kopule z pavučiny. Z Voldemortovy hůlky se najednou vynořila další postava. Nějaký stařec, který překvapeně zíral na mě a Voldemorta.

„Takže on to byl opravdový čaroděj? To byl on, kdo mě zabil… Jen mu dej, hochu…“ zamručel duch starce. Pak následoval duch Berty Jorkinsové, který mě povzbudil slovy: „Ne, abys ho pustil. Nesmí tě dostat, Harry, nepouštěj ho.“ Berta, Cedric i stařec kolem nás začali kroužit a povzbuzovali mě, jak jen to šlo.“ Nevěřícně jsem nad tím zakroutil hlavou. Nejenže tam už byli tři duchové, ale oni ho ještě k tomu takhle povzbuzovali.

„V té chvíli se však z hůlky vynořila další postava. Ta, na kterou jsem čekal.“ Tušil jsem, koho Harry očekává, a tak jsem jen tiše čekal. „Přišla má matka. „Tvůj otec už také přichází…“ sdělila mi tiše. „Chce tě vidět. Všechno dobře dopadne… Vydrž…“ A skutečně. Z hůlky vyplul duch Jamese Pottera, mého otce. „Až se spojení přeruší, zdržíme se jen chvilku…“ zašeptal, aby ho Voldemort neslyšel. „Dáme ti ale čas. Musíš se dostat k přenášedlu, to tě dopraví zpátky do Bradavic… Rozumíš, Harry?“ Rozuměl jsem. „Harry…“ šeptl Cedrikův duch. „Vezmi, prosím, mé tělo s sebou. Odnes je mým rodičům a bratrovi… A vyřiď jim, hlavně Edwardovi, že je mám moc rád.“ Při těch slovech mi po tváři stekla jedna slza. Cedric mi tolik chyběl… On si nezasloužil zemřít. Na to byl moc hodný a mladý. O to víc jsem si ale uvědomoval, že ho musím pomstít. A tak jsem dál poslouchal Harryho.

„Spolehni se,“ řekl jsem s tváří zkřivenou námahou, jak jsem se snažil udržet hůlku. „Udělej to teď hned,“ zašeptal táta. „Připrav se, utíkej… Teď!“ Škubnutím jsem přetrh zlaté nitě a rozběhl se. Voldemort křičel na Smrtijedy, ti se mě snažili trefit nějakým kouzlem, ale já přiskočil k Cedrikovi, uchopil jej za paži, druhou rukou stiskl ucho poháru a už jsme letěli. Přenášedlo zabralo a já jen z dálky uslyšel Voldemortův vzteklý výkřik.“

Harry skončil vyprávět a já chvíli seděl zticha a zpracovával všechny ty informace. Už jsem si byl stoprocentně jistý, že musím bratra pomstít. Věděl jsem, že Voldemort má hlavu tak plnou Harryho, že ho ani nepadne očekávat nebezpečí odjinud. Měl jsem šanci, ale musel jsem se dobře připravit a hlavně se dobře zásobit informacemi.

Autor: klarusha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upír nebo čaroděj? - Prolog + 1. kapitola: