Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upír nebo čaroděj? - 6. kapitola

21.06.2012 (07:00) • klarusha • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2129×

„Dobře, ale nevyhodíte mi čarodějnické oblečení. Nechám si ho aspoň na památku.“ Tentokrát jsem byl nesmlouvavý a všichni jen přikývli.

Zbytek výběru už proběhl v klidu a Alice s Emmettem a Jasperem se pak neprodleně vydali do města.

„Dostal jsem takový nápad,“ začal Carlisle, když jsme pořád ještě seděli v obýváku. V jeho hlavě jsem uviděl hůlku a došlo mi, o co jde. „Mohli bychom zkusit, kolik tvých schopností ti zbylo.“

Chvilku jsem váhal, avšak pak si řekl, že mi to stejně neublíží. Aspoň budu vědět, jak na tom vlastně jsem.

„Dobře. Půjdeme ale radši ven a taky budu potřebovat nějaké pomůcky,“ řekl jsem a vyšel nahoru do pokoje, abych se převlékl do svých čarodějnických šatů. Speciální okamžiky si žádají speciální oděv.

S hůlkou v ruce jsem vyšel před dům a pohlédl na mé upíří druhy. Bylo pozdě odpoledne a slunce prosvítalo přes pár mraků, které se dnes objevily. Všichni upíři zářili jako diamanty a já na tom byl stejně. Ani čarodějnický oblek mi nepomohl překonat tu upíří stránku ve mně.

„Tak vzhůru do akce,“ zašeptal jsem si pro sebe. Snažil jsem se dodat si trochu odvahy. Popošel jsem k hromádce, kterou tam přichystali Esmé s Carlislem.

Na chvilku jsem se zamyslel. Netušil jsem, od čeho začít. Kdo ví, jestli budu ještě vůbec moct kouzlit. A kdo ví, která kouzla působí na upíry.

„Moc se v tom sice nevyznám, ale nechceš začít od nejjednodušších kouzel? Třeba je vyzkoušet nejdřív na předmětech a pak na někom z nás, jestli to ovšem vůbec jde,“ ozval se Carlisle, když viděl mé váhání.

Bylo to rozumné řešení a já se na pár okamžiků vrátil do doby, kdy jsem byl v prvním ročníku Bradavic. 

„Jednou z nejzákladnějších dovedností kouzelníka je levitace,“ řekl profesor Kratiknot. „To znamená, že se dnes naučíme přimět předměty létat.“ Nadšeně jsme na sebe se Cedrikem pohlédli. Už jsme se nemohli dočkat, jak si v pokoji s ostatními kluky uspořádáme vznášecí válku.

„Máte všichni pera?“ optal se profesor a my zvedli do vzduchu krásná bílá brka. „Výborně. Tak se do toho dáme. Je to v podstatě jednoduché. Uděláte tento pohyb hůlkou,“ názorně nám ho předvedl, „a přitom vyslovíte zřetelně Wingardium Leviosa. Opravdu zřetelně. A hlavně nezapomeňte na ten pohyb zápěstím. Švihnout a mávnout.“

Zaměřil jsem se na své pírko a pokusil se správně švihnout hůlkou. „Wingardium Leviosa.“

Nic se nestalo. Trochu mě to zamrzelo, ale na první pokus se to nepovedlo nikomu kolem mě. Když už jsem mával hůlkou potřetí, vedle sebe jsem uslyšel vítězný výkřik.

„Mám to,“ radoval se Cedric. „Moje pírko se vznáší!“

Vytrhl jsem se ze vzpomínek a smutně si povzdechl. Na Cedrika se nedalo zapomenout. Byl téměř v každé mé vzpomínce z dob, kdy jsme byli ještě oba v Bradavicích. Teď už tam není ani jeden z nás. Cedric je mrtvý a já v podstatě taky. Nebije mi srdce a podle slov Cullenových nikdy nezestárnu.

„Dobře. Začnu s levitací,“ řekl jsem ostatním, kteří trpělivě vyčkávali, co budu dělat. „Nejdřív zkusím vznést nějaký předmět.“

Pohled mi padl na malý polštářek ležící na hromádce přede mnou. Uchopil jsem ho do rukou a odnesl kousek stranou. Stoupnul si před něj tak, abych ho měl na dosah a aby měli upíři dobrý výhled.

Vytáhl jsem svou hůlku z kapsy a soustředil se celou svou silou na polštářek. Zhluboka se nadechl.

„Wingardium Leviosa,“ pronesl jsem odhodlaně a překvapeně pozoroval, jak polštářek okamžitě vzlétl do výšky dvou metrů. Za sebou jsem uslyšel trojité překvapené vydechnutí a nedokázal zadržet smích deroucí se mi na rty.

„Já to dokázal! Neztratil jsem své schopnosti,“ začal jsem nadšeně vykřikovat. „Jsem pořád čaroděj!“

Nechal jsem polštářek klesnout k zemi a vrhl se do objetí Esmé, která stála nejblíže. Byl jsem skutečně šťastný. Miloval jsem kouzlení a jednou z mých nočních můr, teda pokud se tomu tak dá říkat, když nespím, byl po přeměně strach z toho, že už nedokážu kouzlit. Ale teď mě to jednoduché kouzlo utvrdilo v tom, že jsem se zase tak moc nezměnil.

„Vidíš, pořád jsi to ty,“ řekla šťastně Esmé a oplácela mi objetí. Po pár šťastných sekundách jsem ji pustil a pohlédl na usmívající se Rosalie a Carlislea.

„Tak teď zkusím vznést někoho z vás, ano?“ zeptal jsem se se zářivým úsměvem na tváři. „Nevím, jestli to bude fungovat, protože na zdvihání a přenášení živých tvorů se používá spíš kouzlo Locomotor.“

„Hlásím se dobrovolně.“ Rose blýsklo v očích a přistoupila blíž. „Stejně v podstatě živá nejsem.“

„Dobře. Připrav se,“ řekl jsem pomalu. Počkal jsem okamžik a pak mávnul hůlkou.

„Wingardium Leviosa!“

Rosalie se vznesla do vzduchu a zamávala nohama. No, asi se upíři nepočítají mezi živé tvory…

„To je pocit!“ vykřikla a začala se smát. Chvíli létala bez tíže a náramně si to užívala. „Nádhera! Úžasné!“ vykřikovala, no, pak dodala trochu vážněji. „Ale už mě, prosím, sundej.“

Pomalu jsem ji snesl k zemi.

„Zkusím ještě to kouzlo Locomotor,“ řekl jsem rychle a za okamžik Rose zase létala.

„Předem se hlásím k testování všech tvých kouzel,“ řekla rychle, když stála o chvíli později znova na zemi.

„Všechna ale bohužel nejsou tak příjemné. Některá jsou velice bolestivá.“ Na rty se mi vydral tichý povzdech. Nejen, že jsou bolestivé. Některá jsou smrtící…

Všichni si všimli změny mé nálady a trochu posmutněli, ale já se kvapně vydal k hromadě, abych nekazil krásné okamžiky. Teď přišlo na řadu kouzlo Accio. Pohledem jsem v hromadě vyhledal jednu lžíci a vykřikl: „Accio lžíce!“

Lžíce mi okamžitě přilétla do ruky, ve které jsem nedržel hůlku. Šlo to jako po másle.

„Depulso!“ Můj opětovný výkřik poslal lžíci zpátky na hromadu. Kouzlo Depulso bylo přesným opakem Accia. Zatímco Accio předměty přivolávalo, Depulso je odpuzovalo. 

„A teď já,“ přiskočila ke mně Rosalie. „Teď můžeš přivolat mě.“

„No, já nevím…,“ zaváhal jsem. „Nikdy jsme nezkoušeli přivolat k sobě lidi. Nejspíš to ani nejde.“

„Bez obav. Nejsem člověk,“ řekla odhodlaně s úsměvem na tváři.

„Jen to zkus,“ pobídl mě Carlisle stojící opodál. V očích mu tak podivně blýskalo a hlavou mu běhaly všelijaké teorie o mých schopnostech. Očividně si na mě brousil zuby a těšil se, jak mě odborně vyšetří psychicky i fyzicky.

„Dobře,“ souhlasil jsem nakonec a Rosalie poodešla trochu dál ode mě. Ačkoliv jsem nečekal, že by to mohlo fungovat, připravil jsem se, abych ji, kdyby náhodou, chytil.

„Accio Rosalie!“ zvolal jsem a jaké bylo mé překvapení, když Rose přilétla ke mně, ale nemusel jsem ji chytat, protože přistála nohama pevně na zemi.

„Taky dobrý,“ zasmála se. „Co teď?“

„Zkusím ještě pár kouzel určených hlavně na předměty, a pak se vrhneme do trochu jiného druhu kouzel.“ Byl jsem si jistý, že zvládnu všechna kouzla soustředící se na předměty. Dokonce jsem si byl jistý, že zvládnu většinu kouzel, jaké jsem znal. Možná se ale najde pár výjimek. Ty budu muset najít.

„Engorgio!“ vykřikl jsem a hrnek, který ležel na hromadě, a na který jsem namířil, vzrostl do neobvyklých rozměrů. „Reducto!“

Po ničícím kouzlu se hrnek rozpadl na prach a mě okamžitě napadlo, že tohle kouzlo by nejspíš upír nepřežil. Po dopadu na živou bytost sice kouzlo vytvoří jen tlakovou vlnu, ale upíři jsou z kamene. Nehodlal jsem to riskovat a zkoušet na některém z Cullenových. Asi by nebyli nadšení, kdyby se jeden z jejich blízkých rozpadl.

„Carlisle, myslíš, že by bylo možné vytvořit přibližnou kopii upírova těla? Některá kouzla se na vás bojím zkoušet,“ vysvětlil jsem.

„Obávám se, že ne,“ zakroutil Carlisle zamyšleně hlavou. „Sice bychom dokázali udělat vzhledovou kopii těla, dokonce bych do něho dokázal napustit náš jed ředěný vodou, ale neexistuje materiál, který by byl dostatečně podobný našemu tělu. Žádné skály se nám nepodobají.“

Když to takhle řekl, dokonale jsem ho pochopil. Byl to ale skutečně velký problém, protože jsem se bál na nich vyzkoušet mnoho kouzel. Nemohl jsem riskovat, že bych jim nějak vážně ublížil.

„Dobře,“ řekl jsem. „Teď se zaměříme na schopnosti nás, upírů. Budu kolem sebe postupně vytvářet štít a vy mi po každé vrstvě řeknete, jestli se něco změnilo. Rosalie pojď, prosím, sem ke mně. Budeš se mnou uprostřed štítu.“

Carlisle a Esmé od nás poodstoupili a já se pustil do akce.

„Ševelissimo,“ mávl jsem hůlkou. „Slyšíte nás?“

„Ano. Sice trochu ztlumeně a docela mi taky šumí v uších, ale rozumím ti,“ postěžovala si Esmé. Tak to byl první zásadní rozdíl. Člověk by nás vůbec neslyšel. Upírům to způsobovalo šumění v uších.

Jako další kouzlo jsem na sebe i Rose použil Zastírací kouzlo.

„Vidíte nás?“ zeptal jsem se.

„Rosalie ano, ale tebe moc ne. Místo tebe je tam jen taková průhledná skvrna. Jako bys byl z plexiskla,“ řekl Carlisle. Další zajímavý poznatek. Rosalie jsem nedokázal zastřít vůbec a i když sebe ano – nejspíš protože mám v sobě čarodějnické geny - upíři stejně viděli, že se tam něco nachází. Skoro jsem si chtěl začít psát poznámky nebo deník, ale bohužel, nebo bohudík, nikdy nic nezapomenu. Byla by to zbytečná práce.

„Repello mudletum,“ řekl jsem a počkal na reakci Carlisle a Esmé.

„Nevidím tebe a ani Rosalie,“ řekl překvapeně Carlisle.

„To je skvělé. Jestli nevidíte ani žádné průhledné skvrny, je to naprosto úžasné,“ řekl jsem potěšeně. Kdybych někdy potřeboval ukrýt sebe i Cullenovy před upíry, postačí kouzlo Repello mudletum, které je původně určeno na ukrytí před mudly.

„Protego totalum! Salvio hexia!“ začal jsem vyslovovat další a další zaklínadla a doufal, že mě pak Carlisle s Esmé neuvidí, neuslyší, neucítí a nevím, co ještě.

„Co jsi to teď udělal?“ zeptala se zvědavě Rose, když jsem konečně skončil.

„Vytvořil jsem kolem nás štít, ze všech ochranných kouzel, která znám,“ vysvětlil jsem. „Carlisle, jak to vypadá?“

Doufal jsem, že na můj dotaz neodpoví a mé přání se splnilo. Carlisle i Esmé stáli opodál a snaživě hleděli na místo, kde jsme byli. Po dlouhé chvíli ticha, Carlisle řekl:

„Edwarde, nevím, co jsi to udělal, dokonce nevím, jestli tu vůbec jsi a přiznám se, že si připadám docela hloupě, když tady mluvím jen tak do větru. Jestli tu ale jsi a doufám, že ano, měl bys vědět, že tě nevidím, neslyším a ani necítím.“

„Rosinu vůni bych poznala na kilometry daleko, ale její vůně se tu jakoby utíná,“ dodala Esmé. Zaradoval jsem se. Teď jen doufat, že je napadne přijít blíž a zkusit se dotknout štítu. Byl jsem velice zvědavý, jak to dopadne.

Velice dlouhou dobu jsme jen čekali a nic se nedělo. Myšlenky obou upírů za štítem byly plné otazníků a já se bál, že k nám nepřijdou, pak ale Esmé nečekaně navrhla:

„Carlisle, nemyslíš, že bychom se měli zkusit dotknout toho jejich štítu?“

„Asi ano. Nebudeme tady přece jen tak stát a čekat,“ přikývl a společně se pomalu vydali směrem k nám.

Už byli jen metr od nás, když se z lesa vynořil Emmett a těsně za ním Jasper a Alice nesoucí plno tašek. Trochu mě zaskočilo, že Emmett nenesl jedinou tašku, v tu chvíli ke mně ale dolehly myšlenky Alice.

„Víš, Edwarde, tu zábavu jsem si nemohla nechat ujít.“ Na její tváři zářil veselý úsměv a já se začal smát hned, co mi z jejích myšlenek došlo, o co přesně jde.

„Co se děje?“ zeptala se Rosalie, ale já jí nechtěl kazit překvapení a čekal, až se Emmett rozběhne.

To se vzápětí stalo a Emmett se vydal upíří rychlostí směrem přes louku ke Carlisleovi a Esmé.

„Ne!“ stihla ještě vykřiknout Esmé, než Emmett v plné rychlosti narazil do našeho štítu a odlétl pár metrů zpátky.

Já, Alice i Rosalie jsme se začali nehorázně řehtat a i Carlisleovi s Esmé pocukávaly koutky. Jen Emmett s Jasperem byli trochu mimo.

„Co to bylo?“ zeptal se Jazz překvapeně.

„A kde jsou Edward a Rosalie?“ dodal rychle Emmett, když už stál zase pevně vedle Jaspera a Alice.

„Přímo před tebou,“ zasmála se Alice.

„Cože?“ Emmett absolutně nechápal, o co jde.

„Jsou přímo před tebou pod neviditelným štítem,“ vysvětlil Carlisle.

„Ale já je ani nevidím, ani neslyším, ani necítím,“ namítl Emmett.

„Páni, právě mi došlo, že z místa, kde údajně jsou, a kde nic nevidíme, cítím nějaké emoce,“ řekl překvapeně Jasper.

Celé jsem to poslouchal ze svého úkrytu pod štítem a nestačil se divit. Takže můj dokonalý štít není tak dokonalý. Emoce přes něj cítit jsou.

„A jak tohle všechno vlastně funguje? Edward dokáže tak dobře kouzlit?“ Emmovy otázky nebraly konce a v myšlenkách mu běhalo dalších pár desítek.

„To by ti měl radši vysvětlit sám Edward,“ navrhla Esmé.

„No jo, jenže ten tu jakoby není,“ namítl Jasper.

Využil jsem toho, že Emmett s Jasperem jsou ke mně otočení zády a co nejrychleji to šlo jsem zrušil všechny vrstvy štítu kromě Zastíracího kouzla.

„Ale já tu jsem,“ řekl jsem vážně. Emmett se otočil a pohlédl nejprve na Rosalie a pak na mě.

„Co to je?!“ vyhrkl šokovaně. „Vidím, jen nějakou průhlednou skvrnu!“

„To jsem já,“ řekl jsem z úsměvem a zrušil Zastírací kouzlo.

„No, páni,“ vydechl Emmett fascinovaně.

 Tak co? Jste rády, že Edwardovi zůstaly čarodějnické schopnosti? Nebo byste snad byly radši, kdyby byl jen upírem?

Doufám, že se vám kapitola aspoň trochu líbila. :)

Autor: klarusha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upír nebo čaroděj? - 6. kapitola: