Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upír nebo čaroděj? - 18. kapitola

10.02.2013 (14:45) • klarusha • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1806×

„Ještě bych vám měl něco říct,“ přiznal jsem s malým zaváháním. „Mluvil jsem s Isabellou.“

Všichni na mě zaraženě koukali, jen Jasper na mě hleděl s naprostým klidem. Z mých pocitů si už udělal docela zajímavý obrázek a musím říct, že já z něj dvakrát nadšený nebyl. Něco mě k ní táhlo, to jsem si přiznat musel, ale že bych na tom byl až tak zle, jak si myslel můj brácha, to bych rozhodně neřekl. Žádný hlubší cit se tu rozhodně nevyvíjel.

„Tak vysvětluj,“ pobídl mě Harry a mně nezbývalo, než jim povyprávět, co přesně se před ministerstvem událo.

Čas letěl a my v podstatě uvízli na mrtvém bodě. Snažili jsme se zjistit, co by mohlo být dalším viteálem a kde by mohl být ukryt, ale naše zdroje byly omezené. Já sice chodil každý den k ministerstvu, kdyby se tam náhodou objevil někdo, kdo by mě zavedl k Voldemortovi, ale prozatím jsem byl neúspěšný. A tak jediným způsobem, jak se něco dozvědět, bylo Harryho spojení s Voldemortem.

Hermiona sice byla zásadně proti tomu, aby Harry nahlížel do mysli Pána Zla, ale mladý Potter to stejně nedokázal ovládat. A tak se čas od času stalo, že jsme se dozvěděli něco užitečného.

Asi nejužitečnější informací bylo, že Voldemort hledá hůlku, kterou by mohl Harryho porazit. Zjistili jsme, že se nezastaví před ničím – jako by to snad někdy udělal – a že už stihnul zabít jednoho z mála výrobců hůlek, Gregoroviče. A co bylo nejdůležitější, že hůlku, po které tak prahnul, Gregorovičovi naštěstí někdo ukradl. A tak náš nepřítel stále neměl svou vytouženou zbraň.

Po týdnech neúspěchů se na nás však konečně usmálo štěstí. Byl jsem zrovna na jedné z hlídek, když ke mně dolehly myšlenky Luciuse Malfoye. Šel směrem k ministerstvu a jeho myšlenky na mě doslova řvaly.

Měl nehorázný vztek, protože „parta děcek“ se pokusila ukrást Nebelvírův meč ze Snapeovy kanceláře v Bradavicích. Snape je sice chytil a meč nechal okamžitě ukrýt do Gringottovy banky, co už ale nikdo z nich nevěděl, bylo, že měli jen kopii vyrobenou čaroději. 

Na cestě do ministerstva jsem totiž narazil na jednoho skřeta, který se v lesích, kde jsem zrovna lovil, ukrýval před Smrtijedy. Díky jeho myšlenkám jsem věděl, že pravý Nebelvírův meč v rukou čarodějů rozhodně není. 

A tak jsem s klidnou duší sledoval Malfoye a doufal, že se dozvím ještě něco. Nejlepší by bylo, kdybych zjistil, kde najít Voldemorta, protože z jeho hlavy bych určitě získal informací nejvíc. 

Hned, jakmile jsem se vrátil do domu, směřoval jsem své kroky za Hermionou.

„Vyndej, prosím, ze své tašky obraz Phinease Nigelluse Blacka,“ řekl jsem a v hlavě už měl sestrojený plán.

„Proč?“ zeptal se Ron, který seděl kousek vedle ní a znuděně cvakal na zapalovači, který mu odkázal Brumbál. To byla další záhada, kterou jsme museli odhalit. Profesor odkázal každému z nich na první pohled bezvýznamný předmět, ale nám bylo jasné, že všechny tři předměty – zapalovač, Harryho zlatounka a Hermionina knížka čarodějnických pohádek - musely mít nějaký skrytý význam.

„Protože včera se pár vašich kamarádů pokusilo ukrást Nebelvírův meč z ředitelny,“ osvětlil jsem a v tu chvíli byli v pokoji i všichni ostatní. „A navíc to byla jen kopie.“

„Ale jak to všechno víš?“ zeptal se Harry.

„Dnes jsem narazil hned na dvě užitečné osoby. Jednoho skřeta a Luciuse Malfoye.“

Bez dalšího zdržování Hermiona vytáhla obraz a jednoduchým kouzlem ho zahalila tak, aby Nigellus nemohl nic vidět, až se objeví. 

„Radši vůbec nemluv, Edwarde. Bude lepší, když bude Phineas vědět co nejméně,“ navrhla a já souhlasně přikývl.

„Všechny otázky ti budu šeptat,“ řekl jsem a postavil se po jejím boku.

„Phineasi Nigellusi!“ zvolala tiše. „Mohli bychom s vámi mluvit, profesore Blacku?“ 

Za okamžik se bývalý ředitel v rámu obrazu skutečně objevil a hned započal svým typickým hlasem vykřikovat:

„Co si to dovolujete? Proč nic nevidím?“

„Protože nechceme, aby někdo věděl, kde jsme,“ odpověděl klidně Harry a Nigellus okamžitě zpozorněl.

„Není to snad nepolapitelný pan Potter?“ zeptal se se zájmem.

„Možná… Máme na vás pár otázek ohledně Nebelvírova meče,“ vysvětlil Harry.

„A proč bych vám měl něco říct? Držíte můj obraz schovaný v nějakém podivném místě plným absurdních věcí a teď mi ještě zakryjete výhled,“ stěžoval si.

„Potřebujeme vědět, kdo ho chtěl včera ukrást,“ řekla Hermiona jemně.

„Ach, ano…,“ zamumlal Phineas. Naštěstí se zdálo, že nám přece jenom něco řekne. „To byla ta hloupá rezavá dívka.“

„Nenavážejte se do mé sestry,“ zavrčel Ron.

„Takže je tu i mladý pan Weasley?“ zaradoval se ředitel. „To se na to podívejme. A jejich jednání skutečně nebylo moudré. Krást v ředitelně… Ona, Longbottom i Láskorádová si svůj trest zasloužili.“

„Jaký trest?“ zeptal se Harry s mírnými obavami. Když si představil, co vyváděla Umbridgeová…

„Profesor Snape je poslal do Zapovězeného lesa, aby tam pomohli tomu troubovi Hagridovi,“ vysvětlil.

Všichni si viditelně oddechli. S Hagridem jim snad nic nehrozilo. 

„Co nás opravdu zajímá, je, jestli někdo předtím meč odnášel, třeba k čištění,“ řekla se zaváháním Hermiona. Přesně tohle jsem jí poradil, protože to bylo to, co mě opravdu zajímalo. Chtěl jsem vědět, kdo odnesl pravý meč a položil tam kopii.

„Skřetí ocel nepotřebuje čištění, vy blázni. Absorbuje jen to, co ji posílí, zbytek odpuzuje. A teď odcházím. Radši budu pozorovat stěny ředitelny, než poslouchat vaše bláboly a nic nevidět,“ vykřikl znovu ve špatné náladě. Ten chlap byl, zdá se, poněkud labilní.

„Počkejte,“ zvolal Harry. „Prozraďte nám, prosím, kdo naposledy ten meč odnášel.“

„Myslím, že posledně ho bral profesor Brumbál, aby se dostal do nějakého prstenu,“ zamumlal a začal se vzdalovat.

„Počkejte ještě,“ zadržel ho Ron. „Řeknete Snapeovi, že jste s námi mluvil?“ 

„Profesor Snape má důležitější věci na práci, než řešit vás tři. Sbohem.“

Nigellus zmizel nadobro a zůstal po něm jen prázdný rám.

„Myslím, že už víme, proč mi Brumbál v závěti odkázal i meč,“ prohlásil Harry s úsměvem. 

„Nemohl vědět, že budete mít k dispozici upíry, a tak vám zanechal něco, co dokáže zničit viteály,“ zapojila se do hovoru Alice. 

„Ano. Ale věděl, že nám ho ministerstvo nedá, a tak vyrobil kopii a pravý meč ukryl někde jinde,“ doplnila Hermiona. 

„Otázka je, kde,“ zamyslel jsem se. 

Po delší debatě jsme se shodli na tom, že nejpravděpodobnější místo ukrytí meče je Godrikův důl. Brumbál musel vědět, že to tam Harryho potáhne, a bylo to rodiště Godrika Nebelvíra, tudíž pravděpodobnost, že zrovna tam bude meč ukryt, byla velká.

„Bude to velmi nebezpečné. Voldemort určitě Godrikův důl hlídá,“ upozornila Hermiona.

„A právě proto si myslím, že bude nejlepší, pokud půjdeme jen já a Harry,“ řekl jsem a Ron s Hermionou na mě zamračeně pohlédli. 

„Proč bys měl jít ty a my ne?“ zeptal se trochu ostře Ron.

„Právě proto, že to bude nebezpečné. Co když tam budou Smrtijedi? A co když tam bude sám Voldemort?“ ptal jsem se rozumně. „Zvládnete se ubránit?“

„Do teď jsme to zvládali,“ oponovala Hermiona.

„Ale teď je situace jiná. On nebyl nikdy silnější, než je teď,“ zvolal jsem tlumeně. „Harryho ochránit dokážu, někoho druhého bych při nejhorším ještě zvládl, ale tři lidé jsou na mě moc.“

„Tak půjde ještě jeden z nás,“ rozhodla Hermiona.

„A jak se chcete rozhodnout, kdo z vás?“ zeptal jsem se se zájmem. Právě proto byl můj původní plán jít jenom s Harrym. 

„Půjdu já,“ řekl nekompromisně Ron.

„Ne, to nepřipadá v úvahu. Já budu Harrymu užitečnější,“ odsekla Hermiona.

„Jak to můžeš vědět? To, že znáš víc kouzel, neznamená, že Harry nebude potřebovat spíš někoho silnějšího.“ Pomalu se tu schylovalo k velké hádce. Jaký paradox byl, že zrovna mezi těma dvěma, co se navzájem tajně milují.

„Myslíš, že bych tu zvládla sedět, kdybych věděla, že vy zrovna bojujete o život?“

„A co myslíš, že já? Co kdyby se ti něco stalo?!“ vykřikl rozzlobeně Ron. V tu chvíli se mezi ně postavil mladý Potter a rázným gestem ruky je umlčel.

„Nepůjde ani jeden z vás. Jestli máme brát ještě někoho, pak to bude Alice,“ řekl kategoricky. „Vy zůstanete tady v bezpečí.“

Oba na něj přes okamžik šokovaně zírali.

„To nemyslíš vážně,“ zamumlal Ron.

„Ano. Myslím,“ odpověděl klidně Harry. „Edward má pravdu. Upíři se se svými schopnostmi dokážou ubránit bez problémů.“

„Jak myslíš,“ řekla poněkud chladně Hermiona a odešla z místnosti, následována Ronem s podobným výrazem. Štvalo je, že si Harry vybral dva upíry místo nich, i když věděli, že máme pravdu.

Potter si tiše povzdechl a pohlédl na mě. 

„To se vyřeší,“ zašeptal jsem. „Hlavně se teď musíme velice dobře připravit na cestu.“

O týden později jsme už mohli vyrazit na cestu. Dohodli jsme se, že Harry vypije mnoholičný lektvar s vlasem nějakého obyčejného člověka, Alice s ním půjde jako doprovod, ale pokusíme se ji nalíčit a obléct tak, aby vypadala jako další člověk, a já se budu plížit za nimi pod neviditelným pláštěm, abych jim kryl záda.

Už jsme skoro vycházeli z domu, když nás zastavila Hermiona.

„Počkejte, na něco jsem přišla,“ řekla, třímajíc v ruce svou knihu čarodějnických pohádek.

„Původně jsem myslela, že je to součást knihy, ale tenhle symbol tam někdo dokreslil. A není to runa, ani není v Zaklínačských znameních,“ vysvětlila a ukázala nám malý symbol, který všichni tři čarodějové původně považovali za oko. Já se tou knihou moc nezabýval a v poslední době jsem ani neměl příliš času. Musel jsem připravit vše na naši výpravu do Godrikova dolu.

„Počkej, není to ten symbol, co měl na krku táta Lenky Láskorádové?“ zeptal se Harry, který teď měl blond vlasy a vypracovanou postavu, po chvilce prohlížení knihy.

„Taky mě to napadlo,“ přikývla. 

„Pak je to Grindewaldovo znamení,“ prozradil jsem to, co jsem věděl z Harryho hlavy.

„Krum si myslel, že ten symbol byl vyrytý do zdi v Kruvalu a udělal ho tam Grindewald,“ doplnil Potter. 

„Ale pokud je to opravdu symbol černé magie, což asi bude, když ho používal černokněžník, co dělá v téhle knize?“ zeptal se Ron.

„Myslím, že je to nějaký vzkaz od Brumbála,“ řekl jsem. 

„A teď zbývá ho jen rozluštit,“ povzdechla si Hermiona. „Dobře. Nebudu vás déle zdržovat. Hodně štěstí.“

A tak jsme na přes sebe hodili neviditelný plášť a vyšli ven z domu, abychom vyrazili na cestu do Godrikova dolu. 

Tento díl bych chtěla věnovat Kamčí. V minulé kapitole se totiž objevila hrozná chyba, které jsem si všimla právě díky jejímu komentáři. Hned jsem to opravila a jako náhradu přidala tuhle kapitolu dřív než obvykle. Snad se Vám všem kapitola aspoň trochu líbila.

Autor: klarusha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upír nebo čaroděj? - 18. kapitola: