Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upír nebo čaroděj? - 13. kapitola

31.12.2012 (07:00) • klarusha • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1761×

Omlouvám se za delší časovou prodlevu. Všichni, včetně mě, teď žili Rozbřeskem 2 (a taky se blížily Vánoce) a pro mě bylo nemožné naplno se soustředit na UNC. A vždy, když mám problém se psaním, pustím se do videa nebo obrázku, abych se vžila do děje. Video už hotové mám, nicméně vám ho prozatím nemůžu ukázat, protože poodhaluje příliš mnoho děje. A tak sem dávám jen úryvek - Teaser trailer. Snad se vám bude aspoň trochu líbit.

Než jsme však stihli začít debatovat o tom, proč tomu tak bylo, Harry se nepatrně pohnul vpřed a na konci chodby se začalo něco dít. Harry mohl vidět jen děsivou šedou postavu, která se vynořila z koberce a rychle se k nám blížila, ale upíří oči viděly lehce průhlednou kreaturu člověka, ve kterém jsem okamžitě rozpoznal horrorovou podobu Brumbála.

Za neustálého přibližování se k nám postava natáhla ruku a kostnatým prstem ukázala na Harryho.

„Ne!“ zakřičel, avšak dřív, než stačil vytáhnout hůlku, schoval jsem jeho i Alice za sebe a napřáhl svou hůlku. Ať jsem se však pokusil o jakékoliv kouzlo, které nám mohlo být k užitku, nefungovalo. 

Díky mé upíří rychlosti jsem měl sice času dost, ale možností málo. Nezbývalo mi, než se postavit přízraku čelem a čekat, co se stane, až do mě narazí. 

„Ne!“ vykřikl znovu Harry zpoza mých zad a snažil se postavit vedle mě, v čemž mu ovšem bránila má volná ruka. „Nebyli jsme to my, kdo tě zabil!“

A přesně ve chvíli, kdy vyřkl slovo „zabil“, postava vybuchla do velkého oblaku kouře. A po další sekundě už po ní nebylo ani památky. Jediným důkazem jejího objevení byly potrhané závěsy a odkrytý obraz Blackovy matky, ječící na celý barák.

„To bylo…,“ zasípal Harry, stále trochu v šoku. 

„Děsivé,“ dořekla Alice, která sice už vyrovnaně stála vedle mě, no, vzhledem k tomu, že jsme upíři, nepotřebovala na uklidnění tolik času.

„Edwarde, taky ti připadalo to zjevení jako Brumbál?“ zeptal se Harry už o něco klidněji a já jen mlčky přikývl. Skoro jsem mu záviděl, že díky svému lidskému zraku nemohl vidět všechno, co já. Bylo to trochu skličující. 

„Mudlové! Zrádci! V mém domě!“ křičel stále obraz. Měl jsem chuť otevřít dveře a vyhodit ho ven z domu, no, naštěstí jsem se dokázal ovládnout. „Taková špína!“ 

Křivě jsem se na ni podíval a mávl hůlkou. Těžké závěsy ihned zastínily její výhled a my tak měli konečně klid. 

„Dobře,“ řekl jsem po nějakém čase, kdy jsme jen stáli těsně u dveří a čekali, co dalšího je tu na vetřelce přichystaného. „Snad už to bylo všechno.“

„To doufám, jen zkontroluju, jestli tady někdo není,“ přikývl Harry. „Homenum revelio.“

Čekal jsem, jak to dopadne, no, nic se nestalo. Nikdo tu nebyl. Součastně jsem taky pomocí myšlenek sledoval dění na ulici, abych věděl, zda má na sobě Harry pořád stopu, no, tam se ani po uplynutí delší doby nic nedělo. To znamenalo, že jsem se mýlil a Smrtijedi odhalili náš přesun nějak jinak.

 „Tak pojďme,“ navrhla Alice a všichni tři současně jsme vykročili ke schodišti. Bez jakýchkoliv nečekaných událostí jsme došli až do salónu v prvním patře a posadili se na pohovku.

„Myslím, že bych měl pomalu vyrazit pro zbytek naší skupiny,“ řekl Harry a začal se pomalu zvedat.

„Nemyslím si, že to je dobrý nápad,“ oponoval jsem opatrně. „Z neznámých důvodů nás předtím vystopovali, a ačkoliv se teorie o stopě vyvrátila, když jsi použil kouzlo tady v domě, bude lepší, pokud pro ostatní půjdu já.“

„Nevím, jestli je to dobrý nápad,“ váhal. 

„Vím, co si lidé kolem mě myslí a reflexy mám stokrát lepší než ty. Zvládnu to,“ přesvědčoval jsem ho, avšak stále se trochu zdráhal. „Věř mi.“

Znenadání Harry bolestně vykřikl a mně se mohl naskytnout naprosto neuvěřitelný pohled na to, co se dělo v jeho hlavě. 

Celou jeho mysl zaplnila skoro neprůhledná tma. Harry se myšlenkami octl v neznámé místnosti. Před očima se mu mihl stín a pak vše zmizelo. V Harryho hlavě zbyla jen vzpomínka na cizí, obrovskou zuřivost a vlastní bolest. Jizva na jeho čele žhnula jako roztavené železo a při pozornějším pohledu se dokonce dalo vidět začervenání a napuchnutí. Jizva pulzovala tajemnou mocí. 

Všechno to se dělo jen přes pár desetin a pro samého Harryho to byl jen záblesk, krátký a bolestný. Já však mohl vše prozkoumat mnohem důkladněji a musel jsem uznat, že to bylo něco neskutečného. Nic takového jsem nikdy neviděl ani v upířím, ani lidském, ani čarodějném světě. Samostatná mysl, či snad samostatné tělo, něčeho takového nebylo schopno. 

Jemně jsem chytl kymácejícího se Pottera za paži a posadil ho zpět na pohovku. Alice si sedla k němu a konejšivě ho hladila po ruce. 

„Přinesu ti něco, abys mohl to pálení trochu utišit,“ řekl jsem a bleskově odběhl do kuchyně. Do hrnku jsem nalil vodu, kterou jsem následně za pomocí kouzla zmrazil, a pak ji, už pěkně rozdrcenou mou silou, vyklopil do nějakého hadru, který byl zrovna po ruce.

„Tumáš.“ V mžiku jsem byl zpátky a podával Harrymu led. „Jsi v pořádku?“

„Nic mi není,“ zamumlal a rychle se zvedal z gauče, na který jsem ho předtím usadil.

„Jasně. Nezapomeň, že čtu myšlenky,“ podotkl jsem klidně.

„Už je mi líp.“ Harry se postavil a vytáhl neviditelný plášť. „Půjdu pro další lidi.“

„Neblázni,“ oponoval jsem. „Před pár sekundami ses tady svíjel bolestí.“

„Už je mi dobře,“ snažil se mi namluvit. Dokonce se snažil nemyslet na neustupující bolest jizvy. Stále ho docela dost pálila. 

„Vždyť už jsme to jednou řešili,“ přidala se Alice. „Bude nejbezpečnější, pokud půjde Edward.“

„Dobře,“ rezignoval. „Tady máš plášť.“

Uchopil jsem průhlednou látku a vydal se ke dveřím. 

„Dávej na něj pozor,“ zašeptal jsem na upíří frekvenci a Alice nepatrně přikývla.

Rychle jsem sešel schody a oblékl si plášť, když vtom jsem uslyšel slabý tlukot srdce. Bleskově jsem se obrátil ve směru zvuku a koutkem oka zaznamenal pohyb za závěsem. Netrvalo ani půl sekundy a už jsem v rukou držel malého domácího skřítka, zatímco plášť ležel bezpečně v mé kapse.

„Pusť mě!“ zaskřehotal a znovu sebou trhnul. Nedbal jsem jeho slov a vynesl ho zpátky nahoru. Moje cesta se holt na chvíli odkládá.

Dřív, než jsem však vešel do pokoje, dolehl ke mně Harryho tichý bolestný křik. Další spojení s Voldemortem bylo tady. Harry se bezvládně zhroutil Alice do náruče a přenesl se do místnosti vzdálené kilometry od tohoto domu. Viděl dlouhý pokoj, osvětlený jen světlem ohně, a obrovského, světlovlasého Smrtijeda, křičícího a svíjejícího se na podlaze. A hubenější postavu stojící nad ním s hůlkou pozvednutou, zatímco Harry mluvil vysokým, chladným a nemilosrdným hlasem.

„Víc, Rowle, nebo můžeme skončit a nakrmit tebou Naginiho? Lord Voldemort si není jistý, jestli bude tentokrát odpouštět... Zavolal jsi mě zpět, abys mi řekl, že Harry Potter znovu utekl? Draco, dej Rowlovi ochutnat své pohoršení. Udělej to - nebo pocítíš můj hněv sám!“

Špalek dopadl do ohně, vyšlehly plameny a jejich světlo ozářilo vyděšenou špičatou bílou tvář - která vypadala, jako by se zrodila z hluboké vody. Harry těžce oddechoval a otevřel oči.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se starostlivě Alice a Harry mlčky přikývl. Stále se vzpamatovával z děsivého zážitku a já na tom byl podobně. Udivovalo mě, jak to všechno vůbec bylo možné. 

„Budeme s tím muset něco udělat. Takhle to dál být nemůže,“ zašeptal jsem a snažil se vymyslet, jak pomoct Harrymu bojovat proti spojení mysli. 

„Kdo je to?“ zeptala se Alice a pohledem skenovala skřeta, který se stále snažil vykroutit z mých rukou, a byl neskutečně naštvaný, že se mu to nedařilo.

„Našel jsem ho dole, jak jsi jistě slyšela, a hned ho vzal sem nahoru,“ řekl jsem a pozorně se zahleděl na stvoření v mých rukou. Když jsem byl čarodějem, nijak jsem se o domácí skřítky nezajímal. Věděl jsem, že doma jednoho máme, ale nikdy jsem se s ním nijak nesblížil. Byl zázrak, když se vůbec objevil v mé přítomnosti. Teď však tento tvor nabral nový rozměr. Byl zvláštní. A já věděl, že se v něm skrývá potenciál. I přečíst jeho myšlenky mi dalo docela slušnou práci. 

„Kráturo, uklidni se,“ zašeptal Harry, když také pohlédl mým směrem. „Můžeš ho položit, Edwarde.“

Nedůvěřivě jsem skřeta pustil a vyčkávavě pohlédl na Harryho. Mohl jsem si sice všechno přečíst v jeho hlavě, ale chtěl jsem, aby byla v obraze i Alice.

„Tohle je Krátura, náš domácí skřítek,“ začal Harry, avšak byl přerušen mumláním právě onoho skřítka. 

„Jako by nestačilo, že je tu on. Ještě si přivede podlé upíry.“

„Cože?“ vydechli jsme s Alice unisono šokovaně. Ten tvor věděl, kdo jsme. To nebylo vůbec dobré.

„Nejsou to žádní podlí upíři, ale mí přátelé. Budeš se k nim chovat slušně a nikomu neřekneš, že o nich víš. Z tvých úst nepadne ani jedno slovo spojené s upíry,“ řekl přísně Harry.

„Jistě, můj pane,“ zabručel Krátura.

„Odkud o nás víš?“ zeptal jsem se, protože číst v jeho hlavě nebylo dvakrát jednoduché.

„Kráturo, odpověz Edwardovi,“ rozkázal Harry, když skřet delší dobu mlčel. 

„Za svůj život už jsem měl čest se s nimi setkat,“ řekl nejasně. Tak nic, asi se budu muset vše dozvědět osobně… 

 Po delším pátrání se mi skutečně povedlo zjistit, kde se Krátura s upíry setkal. Před mnoha lety do tohoto domu zavítali dva upíři, a ačkoliv nikdo z čarodějů neodhalil jejich pravou tvář – vydávali se za mudly, hledající starého rodinného přítele - skřet ze svého úkrytu uslyšel část jejich rozhovoru o hledání upíra, který uměl kouzlit.

Víc se mi z jeho hlavy dostat nepovedlo, ale i to málo stačilo.  

„Řekl jsi někomu o tom, že tu tehdy byli upíři?“ zeptal jsem se s obavami. Pokud by naše tajemství znal někdo další, docela by to zkomplikovalo naši situaci. 

„Ano,“ odpověděl, ačkoliv se mu dvakrát moc nechtělo. To mu bylo jasně vidět na očích.

„Komu?“ ptal jsem se dál. 

„Mému pánovi,“ zamumlal. Kdyby nebylo Harryho, tak nám neřekne vůbec nic. Měli jsme štěstí, že Pottera, jakožto majitele domu, poslouchat musel. 

„Kterému?!“ Začínaly mi docházet nervy, protože skřet si chytře chránil myšlenky. Očividně mu došlo, že mu vidím do hlavy. 

„Kráturo, odpověz!“ přikázal Harry a skřítek na něj s nechutí pohlédl.

„Panu Regulusovi,“ odpověděl konečně a já si oddechl. Díky Harryho myšlenkám jsem věděl, že Regulus Arcturus Black, Siriusův bratr, je mrtvý. A díky Kráturovi, který si konečně přestal myšlenky pečlivě hlídat, jsem věděl, že upíří tajemství se Regulus dozvěděl až krátce před smrtí. Dle mého názoru nestihl nikomu říct pravdu. Měli bychom být v relativním bezpečí. 

„Dobře, promluvte si s ním. A já už konečně dojdu pro další várku naší skupiny,“ rozhodl jsem a opustil místnost. Tentokrát už mi nic nezabránilo dojít ke vchodu do domu a vytáhnout neviditelný plášť. 

Bezpečně zahalený jsem otevřel dveře a porozhlédl se kolem. Zatímco jsem se plížil přes ulici, bedlivě jsem kontroloval všechny Smrtijedy kolem. Nehybně postávali ve stínech a pozorovali stěnu, kde by podle nich měl být ukrytý dům. Bylo zvláštní, vidět jejich myšlenkami jen domy jedenáct a třináct, a pak pohlédnout svýma očima na dům s číslem dvanáct. Mělo tolik výhod být upírem se schopností číst myšlenky a zároveň umět kouzlit. Děkoval jsem osudu, že se můj život vyvinul tímhle směrem. 

Konečně jsem došel do vedlejší ulice a na okamžik zauvažoval, jestli už si sundat plášť. Nechtěl jsem ale nic riskovat, a tak jsem prošel ještě další dvě ulice pod rouškou neviditelnosti, a až pak se konečně zviditelnil. Dalších pár ulic jsem prošel pomalým, lidským tempem, abych naprosto nic neriskoval.

Myšlenkami jsem zkontroloval, jestli mi někdo věnuje i jen špetku pozornosti. Ulice byla téměř prázdná, jen jeden zamilovaný pár a dvě stařenky, pomlouvající půlku města. Očividně mi přálo štěstí. Bez dalšího zdržování jsem se zhluboka nadechl a přemístil se pryč z Londýna. 

Jestli se tady našel ještě někdo, kdo na mou povídku nezapomněl, budu ráda za každý komentář. A mám jednu dobrou zprávu. Přes Svátky jsem měla konečně trochu víc času, takže další kapitola už je hotová a dokonce už prošla i korekcí, tím pádem vyjde každou chvíli.

Autor: klarusha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upír nebo čaroděj? - 13. kapitola: