Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upír nebo čaroděj? - 11. kapitola

28.10.2012 (07:15) • klarusha • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1860×

Pak najednou zafoukal větřík a dívce spadla kapuce. A já pohlédl na nejkrásnější dívku, jakou jsem kdy viděl. Bledá tvář s jemnými rysy byla lemovaná dlouhými, hnědými vlasy. A ty oči… Její oči měly barvu té nejkvalitnější belgické čokolády.

Byla nádherná, ale… Byla Smrtijed. Náš úhlavní nepřítel.

„Isa?“ zašeptala nevěřícně Hermiona.

„Cože?“ zeptal jsem se zmateně. „Ty ji znáš?“

„Jasně,“ přikývla Hermiona. „Chodila o rok výš než my. Do Zmijozelu. Ale vždycky vypadala jako celkem fajn holka.“

„Dobře,“ zakročil rychle Emmett. „O Ise si můžeme poklábosit potom. Teď bychom měli vyřešit tenhle problém.“ Poukázal na ty dva muže, kteří se právě zastavili jen necelý metr od našeho štítu. Stačilo natáhnout ruku a… 

Horečně jsem přemýšlel, co udělat. Mohli jsme riskovat zrušení štítu a rychlý útěk. Nebo jsme mohli bojovat. Všechno to ale bylo příliš riskantní.

„Co se stane, když někdo z nás teď opustí štít?“ zeptal se náhle Jasper, který dostal spásný nápad. 

„Ven to jde bez problému, ale zpátky už se nedostaneš,“ vysvětlil jsem funkce štítu. „Tvůj nápad je skvělý, ale nemůžu tě nechat to udělat. Půjdu já.“

Plán byl takový, že se někdo vyplíží ven z naší ochranné kopule a odláká pozornost Smrtijedů. Zbytek skupiny se v té době bude muset co nejrychleji přesunout někam jinam.

„Já to zvládnu,“ zaprotestoval Jasper. Chtěl dokázat Harrymu, že budou všichni Cullenovi v téhle misi užiteční.

„Vím. Jenomže by ses pak neměl jak dostat k nám ostatním,“ vysvětlil jsem. „Nemáme víc času. Zatímco odvedu naše nepřátele někam dál, musíte se rychle přestěhovat pryč. Přesuňte se třeba do Belfastu. Počkejte na mě před radnicí. Ale buďte nenápadní.“

Na víc slov už nebyl čas. Musel jsem jednat. Nejrychlejim, jak jen jsem dokázal, jsem vyběhl ven ze štítu. Pohyboval jsem se absolutně tiše. Když jsem byl v bezpečné vzdálenosti od mé rodiny a přátel, šlápl jsem do hromady listí a větviček, aby to Smrtijedi slyšeli.

„Co to bylo?“ zpozorněl hned ten mladší. 

„Veverka?“ zavtipkovala znuděně Isa. 

„Jdeme. Připravte si hůlky,“ zavelel starší muž ostražitě.

„Pokud vím, tak rozkazy tady rozdávám já, Harrisone,“ řekla znuděně. Vypadalo to na menší hádku. Aspoň jsem to odhadoval. Nic pro mě teď nebylo jasné jako vždy. Ona byla ztělesněné ticho. 

„Jistě, Isabello,“ přikývl pokorně, ovšem s dávkou nechuti.

„Tak pojďme,“ povzdechla si. „Ale dávejte si pozor. Hlavně ty, Cole.“ 

Opatrně se vydali mým směrem a já se rozhodl riskovat. Když byli skoro u mě, rozběhl jsem se lidskou rychlostí, abych měl jistotu, že mě uvidí. 

„Dostaňte ho!“ vykřikla Isabella a vystřelila na mě hůlkou. Díky mým upířím reflexům se mi povedlo uhnout a radši jsem trochu přidal. Všude kolem mě teď létaly jiskry. Kdo ví, co by to se mnou udělalo, kdyby mě zasáhli. Na některá kouzla byli upíři imunní, ale zjistit na která, byl problém.

Isabella byla skutečně výbornou běžkyní. Harrison už byl dávno někde vzadu a Cole se držel jen tak tak. Vzdálenost mezi námi a mou rodinou se zvětšovala a já si potěšeně mnul ruce. Čekal jsem, kdy Smrtijedi odpadnou vyčerpáním. Avšak můj plán byl překažen.  

Přímo přede mnou jsem totiž uviděl konec lesa. A kdyby jen to… Za ním se nacházel útes. Zastavil jsem úplně na hraně a rozhodoval se, jestli skočit. Nejspíš jsem ale neměl na výběr. Isa se zrovna vynořila z lesa a napřáhla hůlku přímo před sebe.

„Ani se nehni,“ zasyčela výhružně. A v tu chvíli jsem skočil z útesu. Za sebou ještě slyšel její zděšený výkřik, a pak už mě pohltilo moře. Na nic jsem nečekal a ukryl se mezi skálami, tak, abych slyšel rozhovor na pevnině.

„Kde je?“ vykřikl ostře ostře Harrison, když společně s Colem přiběhli k Ise. 

„Skočil,“ řekla chladně. Zněla, jako by ji to vůbec nezajímalo. Já se ale nemohl zbavit pocitu, že ten zděšený výkřik, který vydala, když jsem skočil, byl pravý. Já nevěřil, že je stejně necitelná jako většina Smrtijedů.

„Takže je mrtvý,“ vydechl zklamaně Cole. „A mohl mít velkou cenu.“ 

„Ano. Tady už nic nezmůžeme. Jdeme dál,“ zavelela Isabella a vydala se pryč, následovaná svými společníky. 

Na nic víc jsem už nečekal a vydal se za mými blízkými. Cestou do Belfastu jsem si aspoň pročistil hlavu a ulovil snídani. Za chvíli bude svítat a my se před chvílí přesvědčili, že musíme být vždy ve střehu. Vždyť nás skoro chytili uprostřed noci. Naše jediné štěstí bylo, že v tu chvíli byli všichni vzhůru, a tak nebyl rychlý přesun problém. 

Když jsem konečně dorazil na místo setkání, slunce už bylo na obloze. Štěstí mi však přálo, protože bylo zataženo. Lidé teprve vstávali, takže kolem bylo poměrně pusto. Jen poblíž radnice postávala malá osůbka, zahalená v plášti a šále. 

„Ahoj, Alice,“ pozdravil jsem ji vesele.

„Vyšlo ti to jen tak tak,“ podívala se na mě zamračeně. Mluvila o mém odlákání nepřátel. „Mohl jsi prostě utíkat trochu rychleji a pak co nejdřív zmizet.“ 

„Chtěl jsem mít jistotu, že budete mít dost času na přesun,“ pokrčil jsem omluvně rameny. „Půjdeme?“ 

„Jistě. Čarodějové byli unavení, tak postavili ochranný štít a na chvíli šli spát,“ vysvětlila to, co už jsem stejně dávno věděl z její hlavy. Takže teď jsme se k nim nemohli dostat. „Jsou s nimi Carlisle a Esmé. Ostatní si šli něco ulovit.“

„Dobře,“ přikývl jsem. „Tak si pojďme někam do kavárny. Tady nám snad nic nehrozí.“

„Ne. Taky si myslím, že je tady bezpečno. Carlisle mi zavolá, když se probudí.“

Usadili jsme se v blízké kavárničce a objednali si kávu. 

„Co budeme dělat dál?“ zeptala se tiše Alice.

„Hledat viteály,“ povzdechl jsem si. „A pak se zbavíme Voldemorta.“

„Jak dlouho to může trvat?“ 

„Nevím. Týden, měsíc, rok, desetiletí,…“ uvažoval jsem. Nevěděli jsme, kde jsou viteály, ani jak je zničit. A Voldemortova moc rostla. „Záleží na tom, jak se nám bude dařit.“ 

„Nikdy jsem si nemyslela, že něco takového zažiju,“ pousmála se. „Mou jedinou starostí byli Volturiovi, kteří mě chtěli dostat do gardy, ale teď tady riskuju život pro bytosti, které skoro neznám.“

„Víš, že to nemusíte dělat. Můžete prostě odjet zpátky na Aljašku a zapomenout, že tenhle svět vůbec existuje,“ řekl jsem vážně. Vědomí, že bych je možná již nikdy neviděl, mi trhalo srdce, ale neměli by jen kvůli mně tolik riskovat.  

„Vím, ale naše city nám to nedovolují. Budeme držet při tobě v každé situaci. Jsme rodina.“ Zářivě se na mě usmála. „A navíc, ráda si od Ara na chvíli oddechnu.“

„Vyprávěj mi o nich. O Volturiových,“ navrhl jsem. „Proč se tě tak moc snaží dostat do gardy?“

„Ze strachu. Aro se bojí spousty věcí… Že jednoho dne přijdou Rumuni a svrhnou jeho vládu. Že se spiknou upíři celého světa a svrhnou jeho vládu. A taky, že se naše rodina rozhodne zasednout na trůn. A on ví, že jsme silní, protože tvoříme opravdovou rodinu. Tu on nemá. Má jen svou gardu, která drží pohromadě díky daru - loučit a rozdělovat vztahy - jedné upírky. A tak se snaží mít co největší armádu s co nejtalentovanějšími upíry.“

„Takže on se bojí vás, jo?“ zasmál jsem se. „Vždyť vy po moci netoužíte. Ani nechcete nikoho zabíjet.“

„To víš ty. To vím já. A to ví taky zbytek naší rodiny, včetně Denali. Jenže nikdo mimo ten kruh nechápe, proč bychom nechtěli mít moc. Lidská krev z nich dělá monstra. Nedokážou tvořit větší skupiny. Jde jim jen o krev a moc. A jediný, koho si pustí k tělu, je jejich existenční partner. S nikým jiným nevydrží víc než pár let, pokud to pro ně není extrémně výhodné. Někdy mi jich je skoro líto,“ zakroutila hlavou. „Ale jen skoro.“

„Myslíš, že mě taky budou chtít zverbovat, když se dozví o mém daru?“ zeptal jsem se nejistě. Ani trochu mě nelákalo sloužit nějakým podlým vládcům. A už bych pak nikdy nemohl používat kouzla, protože bych mohl prozradit svět, ve kterém jsem kdysi žil. 

„Tím si buď jistý,“ přikývla přesvědčeně. „Čtenář myšlenek? O tom Aro sní už po staletí. Sám dokáže myšlenky číst. Ale pouze dotykem. Ty bys byl jeden z jeho klenotů.“

„Takže si na něj musíme dávat dobrý pozor,“ povzdechl jsem si. „Za jak dlouho přijde na to, že se vaše rodina rozrostla o dalšího člena?“

„Ten už to ví,“ prozradila. „Dozvěděl se to asi tak před půl rokem. A rozhodně co nevidět pošle někoho, aby zjistil, co jsi zač.“

„A co když přijdou zrovna, když budeme mezi čaroději?“ strachoval jsem, protože jsem nemohl nic vyčíst z její hlavy. Zrovna přemýšlela o oblečení. 

„Neboj. Až se rozhodnou, kdy nás navštíví, budeme o tom vědět a náležitě se připravíme.“ Prstem poklepala na svůj spánek a přitom se pořád pohodově usmívala. Nedělalo jí to žádné starosti. „Mimochodem, jak mi jde ovládání myšlenek?“

„Moc dobře,“ prozradil jsem. „Skoro pořád vidím jen oblečení a Jaspera. Jakmile ale ztratíš koncentraci…“ 

„Musím trénovat,“ přikývla. V tu chvíli jí zapípal mobil. „To je od Carlislea. Je čas jít.“

„To jim stačilo tak málo spánku?“ zeptal jsem se překvapeně. 

„Víš, odlákání nepřátel a cesta sem ti zabrala docela dost času. Tys to sem vzal pěšky, zatímco my se přesunuli Hermioniným kouzlem. Všechno nám to zabralo asi tak dvě minuty,“ vysvětlila a já jen přikývl. Taky mě to předtím napadlo, ale potřeboval jsem se proběhnout. 

„Tak pojďme.“ Také jsem vstal a položil na stůl nějaké peníze.

„Jak se vedlo, Edwarde?“ zeptal se Carlisle, když jsme přišli na louku, na které se nacházeli. 

„Dobře. Isa mě sice viděla, ale myslím, že jsem pro ni byl jen další z neznámých uprchlíků. Bylo by vážně špatné, kdyby mě znala,“ řekl jsem. V duchu jsem si povzdechl nad touto situací. Byl jsem rád, že se mi akce povedla, ale na druhou stranu jsem se nemohl zbavit malinkého pocitu zklamání, že jsme se neznali. Byl jsem pro ni jen uprchlík. A přitom jsme kdysi chodili do stejné školy. Byla jen o dva roky mladší než já. Aspoň to tvrdila Hermiona. „Pak jsem skočil z útesu, takže si myslí, že jsem mrtvý.“

„Skvěle,“ ozval se Jasper. „Aspoň tě nebudou nikde hledat.“ 

„Takže, co budeme dělat teď?“ zeptala se Rosalie. Ona byla z mých pomstychtivých plánů vždycky nadšená nejmíň. Ale neměl jsem jí to za zlé. Jen se bála o svou rodinu. Chtěla je udržet v bezpečí. 

„Teď si promluvíme o tom, kde hledat viteály,“ navrhl Ron. Sice už na mě nehleděl s nenávistí v očích, ale pořád se k nám všem choval ostražitě. Zdráhal se, jestli nám může věřit. 

„Dobře. Jen kolem zase udělám ochranný štít,“ řekla Hermiona a vstala s hůlkou v ruce. 

„Pomůžu ti,“ navrhl jsem. Společně jsme to měli hned a mohli si sednout zpátky k ostatním.

„Napadá někoho něco?“ zeptal se Harry. 

Tak co na to říkáte? Líbila se vám Bella? :D

Budu moc ráda, pokud zanecháte komentáře, protože jich poslední dobou docela ubylo...

Těm, co vždy poctivě komentují, samozřejmě moc děkuju. Jen díky vám kapitoly přibývají pravidelně.

A jedno zvláštní poděkování patří Lendě, která si dala tu práci a přečetla a okomentovala celou povídku během dvou dnů. Obzvlášť za komentář u poslední kapitoly Ti moc děkuju. A naprosto souhlasím, Bella je prostě Bella za všech situací.

A Belly-Smrtijedky si ještě užijete. :D

Autor: klarusha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upír nebo čaroděj? - 11. kapitola: