Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upír na krku II - 2

08.09.2012 (07:00) • Hanetka, MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 5055×

2. Jestli nemám vztek, napraví to Black

Edward na mě elegantně čekal u Chevyho. Už bylo zase pod mrakem, ale jeho bronzový účes zářil jako slunce samo. Skupinky trapňaček stojících opodál mě jen utvrdily v tom, jaký mám štěstí, že tenhle vykopanej Adonis chce mě. Trochu mě ale zarazilo, že opodál slintá i skupinka kluků s nagelovanejma účesama, který mírně připomínaly rozcuchanou palici toho mýho zlatíčka. Budu mu muset koupit kartáč na vlasy. Tahle nová móda, co tu zavádí, je dost děsivá.

Dopolední slunečné počasí naštěstí rozpustilo tu klouzačku, takže se mi podařilo nastoupit bez větších problémů.

„Co je?“ zeptala jsem se nechápavě, když jsem viděla, že Edward tam pořád ještě stojí jak špatně vyřezaný svatý a ani se nehne, aby si nastoupil ke mně. Beze slova jen natáhl ruku. To hodlá opakovat ráno, nebo co má teď za problém? Nebo chce jít procházkou domů? No ani omylem!

„Hele, ty chceš řídit?“ podivila jsem se. Jinak jsem si to gesto nedokázala vysvětlit. Zatím řídit nikdy nechtěl. Když ho před osmdesáti lety zavírali do rakve, auta (jestli by si tehdejší rachotiny vůbec zasloužily tenhle název) jezdila rychlostí asi tak deset kiláků v hodině. Dvacet, když byl dobrej vítr. Vzhledem k tomu, že Edward po svejch dokázal vyvinout skoro raketovou rychlost, vůbec k autům neměl důvěru a do toho, aby si pořídil řidičák, se nikterak nehrnul.

Teď se jen uculil a kejvnul. To bylo vysoce neslušné, pane Cullene!

Tak jsem pokrčila rameny, okýnkem mu hodila klíčky do dlaně, přelezla šaltpáku a uvelebila se na sedadle pro spolujezdce. Když ho nechám řídit, třeba mi poradí, co s tím dárkem...

Vlezl dovnitř, nastartoval a vyjel z parkoviště. Kupodivu bez problémů. Nekonalo se ani hrc ani prc… teda škub… jel jak po másle.

„Brals hodiny?“ zaujala mě jeho očividná znalost dopravních předpisů. Kejvnul.

„Rosalie má... slabost pro rychlé vozy. O víkendu mě učila jezdit ve svém... jak se to... BMW,“ vzpomněl si. „Líbilo se mi to. Asi si koupím automobil.“ O víkendu? A kdy asi?

„Fakt?“ zaujalo mě to. „A ehm… o víkendu?“

„Když jsi spala.“ Jo ták! A kdy spal on?

„A hele, Edwarde,“ pokračovala jsem nevinně, „když už mluvíme o nákupech...“

„Ano?“ zeptal se a zahnul na naši příjezdovku. To už jsme doma? Nějak to uteklo...

„No,“ zaváhala jsem, „asi bych měla mít pro vaše nějakej dárek. Když jdu poprvý do rodiny. Ale já nevím, co koupit někomu, kdo nejí a nepije a narodil se v roce...“ podívala jsem se na něj tázavě.

„Esme osmnáct set devadesát pět, Carlisle sám neví přesně, ale někdy kolem roku šestnáct set čtyřicet,“ dokončil to a já se zajíkla. Do prčic, to je stáří! Ten má určitě doma bibli podepsanou autorem!

„Bello,“ podíval se na mě shovívavě a vypnul motor. „Oni žádný dárek nečekají. Jim jsi už ten největší dar dala.“

Chvíli jsem na něj nechápavě valila kukadla a nějak jsem nedokázala odtrhnout fascinovaný zrak od jeho úsměvu, zas jen na půl huby. Proč to dělá? Ví, co to se mnou dělá? Cože to říkal? Říkal něco?

„Nechápeš to, viď?“ zavrtěl hlavou a usmál se ještě víc. Vztáhl ruku, pohladil mě po tváři a páni! Nemohla jsem si pomoct a přitulila jsem se mu do dlaně. To víš, že nechápu, protože nevím ani co… ty jsi tak sladkej ledovej kaštánek…

„Vrátilas jim mně,“ zašeptal. „Vrátilas jim syna a moje rodina ti nikdy nebude dost vděčná, věř mi. A já taky. Navěky budeme tvými dlužníky.“ Napíšu ti číslo účtu…

„Můžeš mi ten dluh splácet,“ navrhla jsem v návaznosti na své myšlenky, a teď se zase zatvářil nechápavě on. A tak jsem mu ukázala jak – tedy jednu z možných variant.

Naklonila jsem se k němu přes tu šaltpáku a připlácla mu rty na tu jeho usměvavou pusu. Překvapeně zamrkal, ale nebránil se. Zatím. Naopak, naklonil se ke mně blíž a palcem mě jemně pohladil po líčku. Toho musím využít, zajásala jsem v duchu, odvážně jsem pootevřela pusu a jazykem mu přejela rty. Sláva! Pochopil to a pootevřel ty svoje. A dokonce... no pááááááni, najednou jsem měla jeho jazyk v puse, tála jsem jak nanuk v srpnu, mravenčilo mi v kříži i v břiše  a něco mě do něj tlačilo... jé, vzrušila jsem ho! Já to dokázala, prolomila jsem jeho ledy! Najednou se ode mě odtrhl a já jen zklamaně zakňučela. Já vím, že se mu to líbilo! Cítila jsem to!

„Bello, opatrně… netlačí tě ta řadící páka?“ Do prdele, to nebyl on! Můj výraz se nedal zastavit. Viděl ho! Viděl to zklamání, ale to by nebyl on, aby si to nevyložil po svém.

Zadýchaně popadl volant oběma rukama a opřel si o ně čelo.

„Omlouvám se,“ vypadlo z něj. Cože?

„Za co?“ nechápala jsem. Nemůžeš za to, že si pletu páky…

„Urazil jsem tě,“ kál se. „Takhle se ke slušně vychovaným dívkám nelze chovat. Je to nepřípustné.“

Už jsem chtěla říct, že já to klidně připustím, že bych dokonce klidně připustila i ještě o dost nepřípustnější chování, ale pak mi docvaklo, že by mě taky mohl přestat považovat za „slušně vychovanou dívku“. Už takhle to bylo docela na hraně. A co kdyby se pak pohlédl po nějaké vychovanější? Ne, že by to nebyla každá druhá…

Tak jsem si jen povzdechla, špitla, že mu odpouštím, a vyrazila domů.

Ještě za mnou zavolal, že mě večer vyzvedne.

A dárek nemám a vím kulový.

A v kuchyni za oknem čumí Jacob!

Naposledy jsem tohohle cvoka viděla, když mi oznámil, že je psí transvestita. Od té doby jsem se mu vyhýbala jak blecha DDT, ale on byl dnes očividně jiného názoru. Zajímaly mě jen dvě věci. Co chce? A jak se proboha dostal do domu?!

„Co ty tady chceš?“ sykla jsem, když mi s vyceněnými zuby v úsměvu otevřel dveře. Přešlo ho to v okamžiku, kdy jsem ho napodobila. To čumíš, co? Děsivé, nemyslíš?

„Ty se mně nebojíš?“ podivil se a opatrně po mně pokukoval.

„Pfffffffff,“ udělala jsem. „To bych měla?“ Kde má táta tu náhradní bouchačku?

„No, když jsme se viděli naposled, praštila jsi sebou a dalo dost práce tě vzkřísit,“ pokrčil rameny a ušklíbl se. No to se mi snad zdá! On je na to ještě pyšnej, že mě uspal jak Večerníček? Jen počkej, až tu zbraň najdu, to pak uvidíme, kdo bude v říši snů, indiáne!

„Nefandi si,“ odsekla jsem a honem hledala výmluvu. „Třeba mě odrovnal jen odér tvých ponožek.“ Tak, a má to! Ano, Bello! Tvá kreativita nezná hranic!

„Já žádný nenosím,“ zahleděl se na svý bosý nohy a zavrtěl rozpačitě palcema.

No jo vlastně! Ten kluk je cvok. Ráno bylo náledí a on tu lítá jen v... co to je, ustřižený džíny? Bosý nohy a nahoře taky nic, jen... páááááni, to jsou ale svaly! To si je pumpuje hustilkou, nebo co? Kde má asi ventilek, hm?

Polkla jsem slinu a podotkla: „Není ti zima? Abys nenastydl! Proč tu lítáš skoro nahej, dal ses k nudistům? Nějaká sázka?“

Zase zavrtěl hlavou (aby z toho ten jeho mozeček nedostal mořskou nemoc!) a rozesmál se. „Lítám v kožichu, pamatuješ? A v tý podobě nemám žádný kapsy ani bágl, abych s sebou tahal hadry na sebe. Dovedeš si představit vlka s batohem na zádech?“

Chtěla jsem se zeptat, kde teda v tom případě nosí ty džíny, ale pak jsem radši mlčela. Asi v hubě. Asi. Jinejch otvorů, kam by se něco dalo strčit, vlk po těle moc nemá, a já se radši nechci dozvědět něco, co by narušilo můj normální pubertální vývoj. A tak jsem jen udělala „hm“ a pak se zeptala: „Cos teda chtěl? Nemám na tebe celej den, jdu ještě dneska k...“ Tramtadadá – pšt!

„K nim?“ skočil mi do řeči. „To je právě to. Chtěl jsem se s tebou usmířit, vždyť... Bello, byli jsme kamarádi, pamatuješ? Ale ty jseš prej s Cullenama jedna ruka. Nebo dokonce... nastrkuješ tý zrzavý pijavici i jiný části těla!“ Abych nenastrčila jinou část tobě, ty Karkulko! Třeba prdel k políbení, co ty na to?

„Co je ti do toho? To není tvoje věc!“ vyhrkla jsem naštvaně.

„Je. Je to moje věc. Protože od toho tu jsme. Abysme chránili lidi před takovejma, jako je on. A třeba i pitomý holky, co se jim zblázněj hormony,“ zahučel temně.

To jako já? Tím myslel mě? Nasraně jsem zabouchla dveře, do té chvíle pořád otevřené. Tohle poslouchat nebudu! I když má pravdu.

Protože ty hormony se mi teda zbláznily pořádně.

„Ty mi povídej o pomatenejch hormonech, Jacobe Blacku. Ty moje alespoň ví, jakej živočišnej druh jsem.“ Jo! Bella boduje!

„Zato netuší, s jakým druhem se schází,“ vrátil mi suše. No, nic moc, Jakeu, polepši se.

„Pokud má tohle být usmiřovací návštěva, tak se ti to nějak nedaří…“

„Kazíš mi to. Měl jsem to hezky vymyšlený a ty mi to ničíš. Příště ti scénář pošlu poštou, aby ses to naučila. Byl by to dobrej film…“ řekl a koutky úst mu zacukaly.

„Já na tebe teď vážně nemám čas, Jakeu,“ vzdychla jsem a prošla okolo něj do kuchyně.

„To neva, dělej si, co potřebuješ. Já budu mluvit a ty jen poslouchat, jo?“ prosil mě. A pak mi – během mytí nádobí, vaření večeře Charliemu, sbírání prádla do pračky a psaní úkolů – vyprávěl, jak se to s vlkodlaky vlastně celé má. O alfovi, o měničích, o kmenové radě…

„Takže za to můžu já?!“ vyhrkla jsem uprostřed referátu o anglických panovnících sedmnáctého století, když mi řekl, že vypuštěním (za tohle ho taky ještě sankcionuju) Edwarda z hrobky jsem uvolnila vlčí gen.

„Tak trochu, ale my ti to nevyčítáme, Bells.“ No ještě to tak!

„To byl Newtonův nápad, ne můj,“ bránila jsem se vzpurně.

„Na tom vážně nezáleží. Prostě se to stalo a teď by bylo fajn, kdyby se to… napravilo…“ hlesl a zavrtěl se na protější židli tak nešikovně, že se málem převážil dozadu. Jen fouknout a byl by na zemi. Hefůů…

„Jak – napravilo? Já ho tam zpátky zavírat nebudu. Jsem ráda, že je venku.“

„Zavření tomu už moc nezabrání…“ Vytřeštila jsem oči. O čem to zase mluví?

„E?“ udělala jsem inteligentně a čekala, že to dopoví.

„No, pomohlo by, kdyby... to... vypadli. Když se tu kolem nás pořád ometá smečka upírů - a je fuk, že tyhle pijou krev jenom zvířatům, furt je tu nebezpečí, že změní jídelníček - nás to prostě drží v pohotovosti.“

„Jak vypadli?“ nechápala jsem. „A kam?“

„Někam hodně daleko. Možná by stačila zase Aljaška. Prostě mimo naše území,“ rozkládal Jacob a ve mně se znovu zvedal vztek.

„Tak hele, ty Einsteine. Dovol, abych tě upozornila, že jsem je nezvala.“ I když jsem si to tajně přála víc než cokoliv na světě. Můžou se podvědomá přání plnit? „Byli tu dřív, než jsem se vrátila od mámy já. A nechápu, jak bych mohla zařídit, aby zase odjeli. Nečekáš, že je budu vyhánět, že ne?“ A pokud by chtěli jít, pověsím se Edwardovi na trenky a beze mě nikam!

„No,“ zauvažoval a skoro neochotně dodal: „Sam říkal, že kdybys třeba zase odjela-“ a když viděl, jak se ve mně zvedá bouře, rychle zvedl obě ruce v obranném gestu. „Já to nechtěl! Já tě tu chci! To Sam, já to měl jen vyřídit!“

Ale už jsem ho měla plné zuby. „Jakeu,“ zaječela jsem jak Meluzína a evidentně mu pěkně zacloumala bubínkama, protože se přikrčil a schlípl uši. Stáhl ocas mezi nohy? Ehm… „Mazej domů!“

Vystřelil jak namydlenej blesk a když jsem ten den už podruhý zabouchávala dveře, ještě jsem ho stihla pochválit: „Tak je hodný! Příště ti dám kostičku…“ Nebo kostičkou… to bude záležet na situaci.

Ale rozdejchávala jsem to ještě večer. A co myslel tím „stačila by zase Aljaška“? Kde vzal zrovna Aljašku? Marně jsem si s tím lámala hlavu, ale nepřišla jsem na nic objevnýho.

„Kam se dneska chystáš, Bells?“ ptal se zvědavě Charlie, když viděl, že se po večeři házím do gala.

„Ééééééé, k Angele?“ hodila jsem zkusmo do placu. Nemůžu přece říct, že na návštěvu do rodiny svýho kluka! Charlie ani neví, že nějakýho kluka mám. A návštěva v rodině, to zní skoro jako... zásnuby nebo co. Šlehlo by ho! Ježíšmarjá, a mě taky! Teď mi to došlo! Nemyslí snad Edward, že... Zásnuby? Opotila jsem se až ...tam. Ne, Bello zklidni hormon. To ne, snažila jsem se uklidnit svý děsem splašený srdce, který zrovna skákalo jak Šemík přes vyšehradský hradby. To by musel nejdřív požádat o ruku. Asi. Jenom aby... proboha, nesmí Charliemu na oči. Kdyby to náhodou zkusil, asi bysme otestovali, jak velký dírky umí do upířího těla udělat služební osmačtyřicítka. Edward by to nejspíš přežil, ale já nebo Charlie ne. Odražený náboje jsou mrchy.

„K Angele? Dobře, ale přijď brzy, ano? Není pátek a zítra je škola,“ připomenul mi jako vždycky můj drahý rodič a odkulil se s pivkem k televizi. Zase baseball. Co na něm ti chlapi pořád mají?“

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), MisaBells, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upír na krku II - 2: