Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upír na krku 6

06.08.2012 (07:00) • Hanetka, MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 5110×

6. Teď už je to jasná věc – ten upír je krasavec!

Druhý den večer jsem si chtěla schrupnout, než se objeví Eda… Eddie… Teddy… kruci, jak mu mám říkat? Edward? Ale přestože jsem o to vážně nestála, rekapitulace proběhlého dne mi nedala usnout.

Škola žila koncem školního roku a blížícím se závěrečným mecheche, jemuž se z nedostatku lepšího přiléhavějšího názvu říkalo ples. Ve skutečnosti to znamenalo, že se vyzdobí školní! tělocvična girlandama z krepáku, odněkud se půjčí otřískaná diskokoule, zaplatí se levná špatná kapela a bude se za dozoru učitelského sboru a pití levného punče předstírat, že je to světová zábava a fakt hustej nářez.

Z mně nepochopitelnejch důvodů to ovšem místní omladina považovala za vrchol svých mladých životů. A jelikož jsem tu byla nová a jako taková si získala nezaslouženou nálepku celebrity, dostalo se mi pochybný cti stát se vysněnou partnerkou snad všech kluků z našeho ročníku.

Erika jsem odmítla hned ráno na parkovišti a tím si vysloužila vděčný Angelin úsměv. Tyler mě zastavil o přestávce, když jsem šla na záchod, a díky jeho debilnímu koktání a rudnoucímu ksichtu jsem to nestihla a další hodinu strávila poposedáváním a tisknutím stehen k sobě, což mi náladu věru nevylepšilo. Dalších pět sebevrahů jsem odpálkovala tak vztekle, že bych se nedivila, kdybych si získala přezdívku Fúrie z Forks.

U oběda jsem z toho všeho byla tak zmožená, že jsem Mikeovo machrování vnímala jen napůl. Ples mě nebral, v životě by mě nenapadlo se ho zúčastnit. Znala jsem se. Moje volšový nohy by mě ztrapnily ve stejné vteřině, kdy bych se odvážila vstoupit na taneční parket. Teda vstoupit... jak se znám, spíš bych sebou řízla jak prkno o rybník. A tak, když na mě Mike zamrkal, lascívně zakmital obočím a rádoby sexy hlasem zahlaholil: „Tak co Swanová, žes je všecky odmítala, jen aby ses mohla nechat pozvat ode mě?“, odpověděla jsem ironicky: „No jasně, Mikeu, že váháš. Po ničem jiným netoužím!“

To jsem ovšem nedomyslela, že ironie a sarkasmus je pro Mikea španělská vesnice. A nejen pro Mikea.

Potlačila jsem další vzpomínky na Angelino pochichtávání a Jessičiny nasrané pohledy a upřela jsem pozornost na to, co na mě čeká za pár hodin. Návštěva... oknem... a mnohem víc sexy, než by se o tom Mikeovi mohlo i jen zdát.

Zdát... chtěla jsem spát, že? A mně by se o něm zdát mohlo! Ale neusnula jsem. Při každém šustnutí jsem se zvedala do sedu a zubila se do tmy za oknem. Co kdyby tam byl? Nebyl. Teda… ne dřív, než odbila desátá. A já to pročůrala!

Ty migy z koupelny, když ke mně dolehlo z přízemí odbíjení hodin po babičce Swanové, ty bych vám přála vidět. Seděl na okně, díval se do prázdna a nehýbal se.

„Nazdar!“ vyhrkla jsem až moc nadšeně. Ležérně pootočil hlavou a usmál se na mě, když jsem zrudla jak třešně v červenci.

„Předpokládám, že jde o novodobý pozdrav… dobrý večer, drahá Bello. Máme krásnou noc, nemyslíte?“

„To jo, to máme. Máme i měsíc, hele…“ rýpla jsem si.

„A hvězdy,“ zasnil se.

„Jo, ty taky máme. Jsme prostě bohatí,“ hihňala jsem se. „Tak jo, jelikož jsi se dokodrcal až sem, nejspíš souhlasíš s mou geniální začleňovací myšlenkou, co?“ Kývl. „Skvělý. Tak to rozjedeme…“ Jo, ty tykvoňko, ale jak?! „Hmf… proč nevysáváš zvěř?“ vzala jsem to zpříma.

„Ale já to dělám. Ale...nestačí to. Ne mně. Zvířecí krev je slabá, bez chuti a páchne… i když je pravda, že kočkovité šelmy chutnají líp.“

„Krev jako krev, ne?“ nechápala jsem.

„Myslíte? Chutná vám snad špenát stejně jako zelí?“ vrátil mi úder.

„Dobře ty!“ zasmála jsem se. „Učíš se…“ Vypadal potěšeně. „Takže rozdíl tam je, ok? Co doplnit tu stravu?“

„Jako příloha?“ zděsil se.

„No… vlastně jo…“ Nevím, proč, ale představila jsem si jelena s králíkem v zubech a obloženého březovou kůrou, fuj… „To byla ptákovina, soráč…“

„Ptákovina?“ zalapal po dechu. „Ptáky nelovím. Ač máme mnoho výhod, rychlost, dokonalý čich a zrak, sílu i mnoho jiného, létání k nim želbohu nepatří.“

„Nechtěla jsem, abys lovil ptáky. Ptákovina je blbina, hovadina, kravina…“ když jsem viděla, jak se tváří čím dál zmateněji, vzdala jsem snahu mu objasnit, co to je. „Mno, tak tohle necháme na jindy, raději bychom si teď mohli pokecat o moderních věcech. Takže… co tě zajímá?“ Nastalo ticho. Nevěděla jsem, co dělat, tak jsem prostě čekala, ale on si mě prohlížel a nakláněl hlavu do stran, jak se soustředil.

„Vy,“ řekl po chvíli. „Vy mne zajímáte, drahá Bello.“

„Takže holky?“ No, to není moc dobrý začátek…

„Ne, jen vy.“

„Tak to je hardcore…“

„Nejspíš bych si měl založit nějaký slovník,“ zasmál se.

„To si piš, páč si to jinak nezapamatuješ, ale zpět k tématu. Co žereš kromě mě?“ Jakmile jsem to řekla, bylo mi jasný, že to zase pochopí absolutně špatně. Vytřeštil oči, semknul rty a přísahám, že zavrčel. „Já myslela jako, co rád děláš, ne co jíš…“ blábolila jsem. „Já vím, co jíš… jedl jsi... pil jsi… piješ…“ Do prdele se mnou!

„Mám rád hudbu,“ odpověděl, jako kdybych se tu poslední minutu totálně neztrapňovala.

„Skvělý. Hip-hop? Reggae? Disco?“

„Hop?“

„Hip-hop?“

„Do které kategorie se v dnešní době řadí Mozart a Debussy?“

„Kdo?“ Teď jsem byla za debila já… kdy se to otočilo?! „To je jedno, hele… tak dál?“

„Velice rád tančím.“ Jo, tak to smrdí hudbou a v té jsme selhali, takže jen přikývnout a další kolo. „A hraji na klavír.“

„Určitě válíš.“

„Co prosím?“

„No… uf… a co filmy?“

„Biografy v naší době byly novinka.“

„Dnes jsou už 3D. Je to jako kdybys tam fakt byl!“ rozvášnila jsem se.

„Ale i tehdy jsem tam vážně byl. Nechápu, jaký rozdíl v tom je.“ Jo, tak to mi je jasný.

Na nočním stolku mi zazvonil mobil a Ed se vylekaně rozhlédl.

„Mobil. Hračka nového milénia… znáš?“ Zamávala jsem mu telefonem před nosem – přestože jsem stála dva metry od něj.

„Tu věc jste ztratila v hrobce. Přinesl jsem vám ji.“

„Díkes. Bez něj bych umřela…“ Jo, další perla. Zezelenal! „Ne doopravdy! Neboj!“

„Trpíte nějakou chorobou, kterou tímhle léčíte?“ řekl dřív, než jsem mu to vysvětlila. „Aha,“ dodal.

Zpráva byla od Mikea.

Ten ples už je v pátek! Nezapomněla jsi? Jdeme spolu, jo? M.

„Ples s Mikem? Trhni si…“ odfrkla jsem si.

„Všiml jsem si plakátů. Takže taky ráda tančíte?“ Rozesmál mě.

„Ne. Nehodlám tam jít. Nejsem exot… teda… hmf…“ Je možné, že ho tolikrát urazím a on na to nic?

„Já exot jsem. Miluju tanec,“ usmál se zase na půl huby a mně se skoro podlomila kolena. Kruci, co to se mnou je? Odkdy se mnou takhle mává obrna ksichtu?

„Nejsi exot, věř mi…“ žehlila jsem to. Zamračil se. Nejspíš další mínus. „Exot není zrovna slušný výraz…“ dodala jsem.

„Jste hodně... expresívní. Nevím, jak na to reagovat…“

„Ser na to,“ vyhrkla jsem a ruka mi vyletěla k puse. „Soráč… teda, promiň…“

A najednou mě něco napadlo. „Jestli máš rád tanec... co takhle balet? V Port Angeles dávají Labutí jezero. Já se plesu ve prospěch divadla klidně vzdám!“

Chvíli na mě zíral jak bacil do lékárny a pak zavrtěl hlavou. „Nerad bych byl tím, kdo vás odvádí od radostí debutantky.“ Koho že to zase? „Ten ples je jistě vrcholem sezóny.“

„Ale to nevadí. Já stejně nejsem debu... tamto. Ani nevím, co to je,“ přemlouvala jsem ho.

„Bello,“zazněl jeho hlas najednou naléhavě. „Sotva se udržím ve vaší blízkosti. Divadlo plné lidí by bylo jistě nad mé síly.“

Já jsem ale blbá! A sotva se udrží... no do prkenný ohrady, doufám, že jo! „Hele, a dneska jsi to nezkusil? Víš, s tou zvěří?“ sondovala jsem, jak moc je to neudržení se aktuální.

Uchechtl se a znělo to tak melodicky, až mi z toho zatrnulo v bedrech. „Ale jistě. Neriskoval bych pobývat ve vaší blízkosti bez adekvátní... kompenzace. Srna a dvě lišky. A kromě toho,“zvážněl a upíral na mě oči černé jako sama noc, „Čajkovskij není můj oblíbený autor. A jediná labuť, která mě zajímá, jste vy, slečno Swanová.“

Zírala jsem mu do těch půlnočních očí jak zhypnotizovaná. Jako by mě volaly a lákaly, abych přišla blíž. A já šla. Teda asi. Nebo jsem tam možná dolevitovala, ale najednou jsem stála těsně u něj a... páni! Jestli jemu neodolatelně voní moje krev, jak potom voní on? Nasála jsem vzduch jak retriever na lovu a z té vůně se mi zamotala hlava, až jsem se zapotácela. Všecky buňky v mém těle se sjely jak na tripu, roztekly se blahem a teď jen přihlouple pomrkávaly. Svaly na nohou jaksi zapomněly, že mě mají udržet ve vzpřímené poloze, a podlomila se mi kolena.

A najednou mě držely kolem pasu dvě pevné paže a já měla chuť se přivinout do té náruče blíž, jenže jejich majitel odkláněl hlavu tak daleko, jak to jen šlo, a očividně se snažil nedýchat.

„Soráč, teda promiň,“ vyvinula jsem se mu a ohnivě zrudla. A radši jsem couvla k posteli a kecla si na ni jak zralá hruška do trávy.

„Nejspíš jste již unavena, že? Pro dnešek vás opustím, drahá Bello. Přeji vám krásné sny… doufám, že si to s tím tancem rozmyslíte a nenecháte toho mladíka, aby z něj byl exot…“ Než jsem se nadechla, byl v tahu.

Proč mě posílá k Mikeovi? Copak... mu to nevadí? Možná, kdyby věděl, co má Mike po plese v plánu, šlehlo by ho. Z pár silnějších výrazů měl skoro tik. Teda až potom, co je pochopil. A že je ples pro kluky Mikeova ražení jen výborná příležitost dostat holku na lopatky a její sukně přes hlavu, to by tutově nerozdejchal.

A co já teď? S tou svou image drsňačky s nejedním zářezem na pelesti? Původně mi to nevadilo. Chtěla jsem to udělat, obětovat svoji nevinnost na oltář oblíbenosti v partě, říkala jsem si, Mike nebo někdo jiný, není to fuk? Když budu čekat na toho pravýho, dočkám se leda kyselých hroznů. Ale... kdybych dala Mikeovi, po čem jeho srdce (no, možná spíš orgán uložený mnohem níž) touží, nepoznal by Edward, že labutí šíje, která ho tak láká, už není panenská?

Nestojí mi to za to. Nestojí. Najednou mě oblíbenost ve škole přestala tolik lákat. Daleko radši bych byla, kdyby si mě oblíbil ten starodávný nesmrtelný exot, který ve mně želbohu vidí nejspíš jen svačinu... A i když ho zatím láká jen šíje s krkavicema příhodně hned pod kůží, byla bych pako, kdybych tuhle labuť vyřadila z nabídky.

Ve středu ve škole plakátů s chybějícíma kočkama přibylo. Začalo ve mně hlodat podezření. Neříkal Edward něco o kočkovitých šelmách? A Mou jsem už taky od té noci na hřbitově neviděla... Zatrnulo mi v páteři, ale pak jsem usoudila, že lepší kočky než já. Nebo Angela. Dokonce i Jess by mi chyběla.

Ta se zrovna kolem mě pronesla jak královna se zvednutým nosem a když jsem na ni zavolala „ahoj“, jen si přes rameno odfrkla.

„Co jí přelítlo přes nos?“ otočila jsem se k Ang, která se vedle mě hrabala ve skříňce.

„Neskousla, že Mike pozval na ples tebe. Loni s ním byla ona a dozajista počítala, že ho má i letos jistýho,“ zahihňala se Angela. „Všecky ostatní kluky odmítla, a tak teď zůstala na ocet.“

„Jak malicherné,“ otřela jsem si teatrálně čelo. „Hněvat se kvůli něčemu tak bezvýznamnému jest vskutku nepatřičné.“ Ty bláho, to jsem fakt řekla?

Zamrkala jsem na zírající Angelu s bradou někde pod výstřihem, „No co? Tlačím do sebe Pýchu a předsudek kvůli eseji na ájinu,“ vykoktala jsem na svou obranu, popadla učebnice a vyrazila do víru vzdělávacího procesu.

To bys zíral, Ede, kdybys viděl, jak dokážu nebýt expresívní! Až se ve mně dítě hnulo, jak jsem se sama sebe lekla. Hlavou se mi mihla myšlenka na to, že bych žila v jeho době. Nosila dlouhé sukně, chodila všude s garde, nemusela do školy – tahle část se mi líbila nejvíc – a říkala samé och a ich a ou a drahý… Eda by se mi dvořil a já dělala hérečku a za měsíc bychom se vzali a… cože bychom se???

Opět – to bych totiž nebyla já – jsem nabourala do zdi. Mé myšlenky mě odtáhly tak daleko, že jsem ani nezaregistrovala konec chodby. Vzhlédla jsem, abych se přesvědčila, že to celé viděla minimálně polovina školy, a jaké překvapení na mě nahoře čekalo? Jacobova otrávená tvář.

„Můžeš mi říct, co tady děláš?“ zavrčela jsem vztekle. Já to měla dobře spočítané! To on se mi postavil do cesty!

„Někdo by řekl, že má činnost je zcela evidentní, ale pokud o to fakt stojíš… Jsem ve škole.“ Pět vteřin mi trvalo, než jsem si přeložila tu jeho klingonštinu.

„To jsem si všimla,“ odsekla jsem. „Ale PROČ jsi v MÉ škole?“

„Je teď i má… v rezervaci vypukla epidemie a škola se zavřela. Zdraví chodí teď sem k vám,“ vrčel na mě.

„Takže tvá horká nemoc je pryč?“ Ušklíbl se na mě, jako kdybych řekla, že Obama je bílý trpaslík.

„Myslel jsem, že budeš mít radost… mimochodem, doufám, že máš doma pořádně zle kvůli těm výletům po nocích.“

„Někdy jsi vážně k ubití topinkovačem,“ oznámila jsem mu ledově.

„I teď?“ zubil se, jako kdyby to nepochopil.

„Ne, teď ne. Teď je to spíš na pánvičku. Má větší záběr…“

„No tak, Bells! Byli jsme kamarádi, tak o co jde?“

„O to, že jsi práskač! Šla jsem za tebou, abys mi pomohl, a ne mě udal!“

„Nebudu ti pomáhat s něčím, čemu nerozumíš, chápeš?“ odsekl mi.

„Náhodou tomu už rozumím moc dobře. Našla jsem člo… někoho,“ opravila jsem se, protože výraz člověk by pro upíra mohla být asi nadávka jako pro mě kráva… nebo ne? I když, říct někomu, že je člověk. Asi bych se neurazila, ale já nejsem člověk… teda kráva… teda… „kdo mě zasvětil,“ dokončila jsem větu místo vnitřních diskuzí o sprostých slovech.

„Koho?“ vyděsil se. Zezelenal jako předvařená brokolice. „Kdo ti co řekl?“

„Toho neznáš,“ bránila jsem se.

„Myslím, že bych mohl hádat jen jednou,“ řekl domýšlivě. Ušklíbla jsem se na něj, zkřížila si ruce na prsou a zaujala postoj překvap mě, Ribanno… Povytáhl nevěřícně jedno obočí, nejspíš nečekal, že mu dám šanci, ale pak se najednou usmál, napodobil mě jak opice a zašeptal pěkně pomalu, tak abych dokonce viděla každé písmenko, jak převaluje na jazyku: „Edward Masen…“ No ty vole!

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), MisaBells, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upír na krku 6: