Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upír na krku 2

02.08.2012 (07:00) • Hanetka, MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 5473×

2. Kam se zase deru? Rovnou do prů... švihu.

Náš soused má kočku.

Jmenuje se Mou a vypadá jako vykopnutý drn. Táta na ni permanentně nadává a slibuje, že si z ní jednou udělá strašáka do zahrádky… tedy, až si ji zřídí. Tu zahrádku, ne tu kočku.

Já mám Mou docela ráda. Ta kočka má neuvěřitelný sebevědomí i přesto, jak vypadá. Nic ji netrápí, všechno má na háku a dokonce za ni pálí kocouři z města.

Na její večerní návštěvy u okna jsem si zvykala týden, protože má vykulené oči jako vůl před kopcem a ve tmě prostě svítí.

„Jako hvězdičky,“ odfrkl si Jacob, když jsem mu Mou popisovala. „Žlutý a daleko od sebe…“

„Ty prostě nemáš zvířata rád, co?“ prskla jsem tehdy a dál se s ním o Mou nebavila.

Dnes měl přijít, protože jeho táta s tím mým měli společnou úchylku. Baseball. Jenže na rozdíl od Blacků my měli mega televizi.

Čekalo mě pár chvilek s přerostlým indiánem, který mluví jen o La Push. Jo, a taky o sobě a o Samovi a… samozřejmě, že není nudný! Jen je jiný.

A já po včerejší noci nejsem v té správné kondici, abych tomu čelila s úsměvem. Nespala jsem, ve škole jsem Jessice rozrazila dveřmi od skříňky čelo, když se mi tam nečekaně zjevila v okamžiku, kdy se zámek sekl a vyžadoval trochu síly k otevření, a poté jsem se u oběda od táty dozvěděla, že přijdou Blackovi. Do toho všeho mi neustále ve škole připomínal Mike, abych o tom včerejšku mlčela. Jako kdybych to chtěla někomu vykládat. Dcera policajta se vloupává do hrobky Doktora Jekylla.

A prší! Zase. A já se trmácím z té zpropadené školy pěšky, protože Chevy se rozhodl, že dnes nejede.

„Bello?“ Auto mi zastavilo skoro na noze. Střelila jsem po řidiči očkem a s potěšením zjistila, že je to papá. „Proč jdeš pěšky?“

„Kdybych měla místo nohou kolečka, tak pojedu,“ zamumlala jsem si pod nos. „Chevy stávkuje. A já ostatně taky. Chci vyšší kapesné, šlo by to?“ smlouvala jsem.

„Co kdyby sis nejdřív vlezla do auta? Hodím tě domů, vyjednávat můžeme potom,“ zasmál se a otevřel dveře u spolujezdce. Oběhla jsem auto a táta na poslední chvíli uhnul s novinami.

„Forks má noviny?“ divila jsem se.

„Samozřejmě. Jen bych zrovna dnes byl raději, kdyby nemělo.“ Zamračila jsem se ve stejnou chvíli jako on, jenže on věděl, proč. Já ne.

„Co?“

„Večer s Billym se ruší. Musím na hřbitov, volal mi Harry, že tam řádil nějaký vandal. Zkoušel jsem ti volat, ale asi máš vypnuté zvonění, což tě ctí. Jsem rád, že dodržuješ školní řád, ale už si ho zapni, ano?“ Mobil? Ale já ho mám zapnutý… mám ho… NEMÁM HO! Hrdlo se mi sevřelo a zezelenala jsem. Hlavou mi ihned blesklo, kde jsem svůj telefon viděla naposledy, a vůbec se mi to nelíbilo. Jestli budou pátrat v hrobce, najdou stopu jako sloní nohu!

„Jo,“ hekla jsem a hlas mi přeskočil o pár oktáv. „Hele, říkáš vandal? A ten Harry… našel tam nějaké stopy?“ sondovala jsem.

„Od kdy tě zajímá moje práce, Bells?“

„Nezajímá,“ vyhrkla jsem poplašeně.

„Bello, co se děje? Koukáš na mě jako přišlápnutá žába, co je? Provedla jsi něco?“ Přísahala bych, že dodal konečně, ale ruku do ohně bych za to nedala.

„No dovol!“ osočila jsem se. „Jen se ptám. Je to… ehm… nemorální, vloupávat se do hrobek…“

„To jo…“ odvětil a zaparkoval před domem. „Zase ta kočka, krucinál,“ mručel, když uviděl Mou, jak se promenáduje po verandě. „Asi si koupím sazenice zelí,“ sykl, když jsem vystupovala. „Bells, hele, mohla bys zavolat Billymu? Já to fakt nestíhám, musím jet…“ Jen jsem kývla, protože se ode mě víc neočekávalo. Podrbala jsem Mou pod bradou a zakopla o rohožku – jako vždy. Do domu jsem se tedy spíš vřítila, ale zvykám si.

Když jsem se převlékla do suchého oblečení a uvařila si hrnek čaje, rozhodla jsem se zavolat do La Push.

„Blackovi, prosim…“ ozval se nezaměnitelný Jacobův hlas.

„Ahoj, tady Bella.“

„Ahoj! To se nás nemůžeš už dočkat?“ škádlil mě.

„S lítostí vám musím oznámit, že dnešní večer byl obětován ve jménu práva a pořádku městečka Forks.“

„Tátu to napadlo, že se Charlie bude muset účastnit toho haló na hřbitově,“ řekl s klidem.

„Bohužel, snad příště, Jakeu,“ usmála jsem se.

„Bude to muset tatík přežít u malé televize, ale on to zvládne, neboj.“

„Fajn.“ Jak se slušně práská telefonem?

„Ale já na baseball nekoukám…“

„Já taky ne.“

„Mohl bych se stavit, jestli nechceš být doma sama.“

„Jsem domluvená s Angelou,“ vydechla jsem a kousla se do rtu za tu lež.

„Aha.“ Zněl smutně a já bych si nejraději nafackovala. Jacob byl milounkej, ale tak nějak jsem v zátylku cítila, že by chtěl víc, než mu můžu dát. Líbilo se mi, jak na něm hrají svaly, když se hýbe, a měl zářivý úsměv – doslova – ale vše v rámci rodiny. Tedy skoro rodiny. „Tak si to užijte,“ řekl po chvíli.

„Děkuju. Necháme to na jindy, jo? Ehm…“

„Já vím, už musíš jít,“ skočil mi do řeči.

„Jo, nezlob se.“

„V pohodě.“ Telefon ohluchl dřív, než jsem si mohla hlavu znovu posypat popelem a změnit výpověď. Párkrát jsem se nadechla a vytočila Jessičino číslo.

„Nemám mobil,“ řekla jsem bez pozdravu.

„Bello? Cože nemáš? Mobil? Jak to?“

„Asi mi vypadl… tam.“

„Do háje!“ sykla. „Zavolám Mikeovi a sejdeme se na kopci.“

„Dobře,“ odvětila jsem opět do hluchého telefonu. Co to tu mají za móresy?! A co třeba ahoj?! A navíc... teď abych se v tom dešti táhla až na kopec pěšky!

Praštila jsem sluchátkem a zadumaně se zahleděla na věšák u vchodu. Visel tam Charlieho gumák, co v něm chodil na ryby. V dešti prý nejlíp berou! V duchu jsem si odfrkla. Charlie si měl místo mojí mámy namluvit spíš mořskou pannu. Má rád vodu pod sebou, kolem sebe i nad sebou. Moje máti vodu nesnáší. Dokonce bych se vsadila, že ji ani nepije.

Sáhla jsem po tom módním výstřelku špinavě žluté barvy, ignorovala fakt, že smrdím jak po výlovu rybníka, a vyrazila do deště. Musíme sebou hodit. Jen doufám, že se samým spěchem nezabiju.

Když jsem se doplahočila na kopec, Mike s Jessicou už tam byli, a když spatřili můj nebeský zjev, málem se z toho kopce smíchy skutáleli dolů.

„Vypadáš jak hasič, Bell,“ řehtal se Mike. „Chybí ti jen helma.“

„Nech si ty fóry,“ shrnula jsem si mokrý vlasy z čela. „Radši přemejšlej, jak ten mobil dostaneme z hrobky ven dřív, než ho najde můj drahý otec. Není žádný Columbo, ale můj telefon pozná, to si piš. Nestojím o zaracha do konce svých mladých dnů.“

„Tvůj mobil, tvůj problém,“ pokrčil rameny ten osel, Jess se zahihňala a já se naprdla.

„Tak hele,“ popadla jsem ho za límec, přitáhla si ten jeho arogantní ksicht a zasyčela mu přímo do něj. „Vy jste mě vyhecovali, navezli jste mě do sraček a teď chcete vonět jak rajská zahrada? Jestli do toho spadnu, tak se vezete se mnou, je ti to jasný?“

Pustila jsem ho a Mike zděšeně udělal krok zpět. Zvedl ruce v obranném gestu a vzal zpátečku: „Dobrý, dobrý, Swanová, něco vymyslíme. Teda, ta je ale hustá, kdo by to byl řek?“ otočil se na Jessicu, která tam stála jak tvrdé y, lapala po dechu a jen koulela očima.

„Zaskočilo ti? Chceš herdu?“ nabídla jsem jí mile a Jess se vzpamatovala a zašklebila se na mě.

„Vy dva,“ ukázala jsem na ně prstem, „budete dělat, že jste šli na rande. Budete děsně zvědaví, co se na hřbitově stalo a zabavíte mýho tátu a jeho poskoky, abych měla čas do tý kobky vlítnout, sebrat mobil a zdrhnout, než tam pro něj vlezou. Ptejte se jich, na co chcete, otravujte, dělejte blbý, ale hlavně je zdržte aspoň čtvrt hodiny. To mi snad bude stačit. Až budu za zídkou, hvízdnu, že toho můžete nechat.“

Mike s Jessicou vyrazili ke hřbitovu a já to vzala oklikou zezadu. Když jsem uřícená dorazila k zídce, opatrně jsem nakoukla přes ni, ale nikoho nebylo vidět. Kus dál byl vrch zídky rozvalený a byla tam o dost nižší. Vysypané zdivo navíc tvořilo skoro schody. Sláva, tohle bych mohla zvládnout. V tu chvíli jsem neuvažovala, jak se dostanu zpátky, před očima jsem měla jen ten svůj nešťastný mobil a tátův brunátný obličej, až ho najde.

Tak jsem nahoře. Položila jsem se na břicho a opatrně spustila nohy z druhé strany zídky. Pak jsem se odrazila a hop! Šikovná, pochválila jsem se v duchu. Ani jsem si nezvrtla nohu. Zato mi řádně vyschlo v krku, když jsem si uvědomila, že neumím pískat.

Tak jsem to vzala přískokama mezi náhrobními kameny. Rambo by nestačil zírat. Byla jsem lepší jak terénní koza! Nepozorovaně jsem se dostala už jen dva metry od kýženého cíle, když mě na fleku zmrazily hlasy, vycházející z podzemí. Jeden z nich jsem znala až moc dobře. Udělala jsem prudkou otočku čelem vzad a zmizela za prvním větším šutrem.

„Nevím, co jsi v noci slyšel, Harry, ale v té hrobce vypadá všechno v pořádku. Nic nechybí, všechno je na svém místě, nikde nic, co by svědčilo o násilném vniknutí.“

„Někdo tu určitě byl. Byla to rána jak z děla, Charlie,“ trval na svým Harry Clearwater a podezřívavě se rozhlížel. „Ty dveře dole byly přece zamčený. A teď nejsou. A taky se mi ztratil kocour.“

„Zámek asi zkorodoval, je tam vlhko. Vylomený není, dveře vyražený taky ne. A kocour je na toulačce nebo někde prohání kočky. Zase se vrátí. A rána? Něco se ti zdálo. Nepij na noc tolik ohnivý vody, Harry,“ tátův hlas se rozléhal po hřbitově a mně se na vteřinu ulevilo, že nenašel ten usvědčující předmět, než ve mně znovu hrklo. Nebyl tam? A kam se poděl? Našel ho už někdo jinej? Nebo je táta tak slepej? Je možný, že jsem ho ztratila jinde?

A hlavně... jestli je tam dole všecko na svým místě, co to teda včera tak třísklo? Nejsem přece blbá, slyšela jsem to až moc dobře a dědek Clearwaterů určitě taky, když kvůli tomu volal poldy!

Starej Clearwater ještě brblal, že přece nepije a už vůbec ne na noc, ale šoural se s mým tátou směrem k východu ze hřbitova. To je moje chvíle! Ten mobil tam někde být musí!

Nebyl. Prolezla jsem celou tu hrobku křížem krážem, pak mě vyděsili Jessica s Mikem, kteří dorazili za mnou, když poldové odjeli a hrobník zmizel ve svým kutlochu, a pomáhali mi hledat.

„Nic. Nada. Nothing. Rien de rien,“ popisovala jsem výstižně situaci.

„Tys něco hulila? Nebo co to meleš o Nadě? Jaká Nada?“ šeptal Mike, stále v obavě, že se někdo vrátí a uvidí nás. Posvítil mi do tváře zapalovačem a já mu ten plamínek vztekle sfoukla.

„Nada, jakože nic, Mikeu. Cizí řeč, víš?“ vysvětlila jsem to jako pro… Mikea.

„Neříkali, že tu bylo zamčeno? Před tím vloupáním?“ ozvala se ze tmy Jess a opět kobku ozářilo světlo.

„Říkali,“ vyhrkla jsem unisono s Mikem.

„Nejsem sice odborník, ale jak ses sem dostala bez klíčů?“ Ta holka je docela bystrá, napadlo mě.

„Bylo odem… jdeme odtud, nelíbí se mi to!“ vyhrkla jsem poplašeně. Ten zámek zamčený rozhodně nebyl. Tedy včera určitě ne. Kdo tu teda byl? Harry si šel pokecat ke křížku, nebo co?

Pak plamínek Mikeova zapalovače ozářil tu rakev a Jessica vyděšeně couvla. „Ona tu fakt je?“ vyjekla a zírala na lesklé černé víko.

„Co se děsíš?“ odfrkl si Mike. „Rakev, no. Jsme na hřbitově. Cos čekala, že tu bude?“

„Ale fakt je jako nová. Je to divný,“ vrtěla hlavou Jess.

„Asi ji sem dědek hrobníků chodí leštit,“ ušklíbl se Mike. „Ale mobil tu není. Je to marný, asi jsi ho ztratila jinde, Swanová. Jdeme,“ zamířil k východu.

Jenže já věděla, že tady jsem ho ještě měla. Přece jsem si s ním svítila.

Vrtalo mi to hlavou ještě večer, když jsem šla spát. Sny jsem měla rozmazané a neustále jsem otevírala dveře do hrobky. A ráno jsem byla vykulenější než bacil v lékárně, když jsem se probudila a mobil ležel vedle mě na nočním stolku.

A Mou se nepřišla pomazlit.

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), MisaBells, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upír na krku 2: