Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Únos?! No to snad ne! - 5.

17.04.2011 (07:15) • Zombichlerka • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2461×

Stal se ze mě blázen.

Pokud to bylo možné. Ale došlo mi, že je. V tomto světě je snad možné vše. O tom jsem byla přesvědčená. Už mě nemohlo nic překvapit.

Nic jsem nevnímala. Tak, jako když mě předtím opustil. Otupělost. Jak jsem se ocitla venku? Jak se mi do rukou dostal ten muž?

Život mi proklouzával mezi prsty. Utíkal dál jako splašený kůň a já jsem se ho ani nesnažila zastavit.

Jen jednou mi Lucretia řekla, kde jsme. Byli jsme v lese, na lovu, když kolem mne nadšeně poskakovala.

„Už jenom kousek a budeme v Německu. Sice to bylo komplikované, ale zvládli jsme to! Jsme od nich daleko. Zvládli jsme to!“

Ihned se mi to vykouřilo z hlavy.

Byla jsem nejen blázen, ale i feťák. Neustále jsem u sebe měla jeho tričko. Bez něj jsem se ani nehnula. Kamkoliv jsem šla, měla jsem ho u sebe. Na lov, přesunutí jinam, lov…

Když jsme se usadili v Německu, bydleli jsme daleko od lidí. Dalo by se říct že „na samotě u lesa“.

Měla jsem pokoj úplně nahoře. Byl to hezký dům, asi pro deset osob. Měl dvě kuchyně – ha! – a každý měl dvě koupelny. Až na mě. Já měla jednu.

Zvykala jsem si na tento život - neživot.

Opět jsem seděla u sebe v pokoji na parapetě, v rukou držela tričko a na nic nemyslela.

Už jsem ani nepřemýšlela o tom, že uteču. Na co by to bylo?

Bála jsem se jenom jediné věci. A to, že z toho trička vůně jednou vyvane…

Venku sněžilo. Stromům byly vidět jen vršky. Byly celé pokryty sněhem. Vypadaly jako z pohádky. 

Před očima se mi zjevila dívenka, která si hrála ve sněhu.

Nebyla jsem to já. A tak jsem nechápala, co to má být. Proč se mi před očima míhá nějaká cizí holka? Není to nějaká moje kamarádka…?

Když se holčička otočila a vyhodila sníh do vzduchu, poznala jsem její tvář. Upustila jsem tričko a vyskočila. Ne, to nebylo možné…

Jasně jsem v dívčiných rysech poznala Lucretii.

Pak mi to došlo. Proboha, proč tak vyvádím? Vždyť jsem blázen, nemělo by mě udivovat, že vidím něco, co není.

Zvedla jsem svoji drogu, přičichla si k ní a pak se znovu posadila na parapet.

Pak se ve sněhu zjevil malý chlapec. Stavěl sněhuláka. Nějaká žena vyběhla odnikud, podala mu mrkev a zase běžela pryč, protože byla jen v tričku.

Výjev se změnil, teď ležel ve sněhu jiný chlapec. Dělal anděla a kolem něj pobíhaly děti. Jedna z dívek se odpojila od kamarádek a žduchla do chlapce. Postupně ho vyháněli všichni. Nechtěli si s ním hrát.

Chlapec s brekotem utekl.

Zamrkala jsem a zavrtěla hlavou. Totálně blbnu.

Do mého pokoje vtrhla Lucretia. Porozhlédla se po pokoji a chvíli se mi zadívala do očí. Znovu mě do očí uhodila ta podobnost s dívkou ve sněhu.

„Jdeme na lov. Já a Derrick. Jdeš s námi?“ Jednou rukou se ležérně opírala o futra.

Když odcházeli pryč, už se ani nenamáhali zamykat mě nebo něco podobného. Nepokoušela jsem se utéct… už pěknou řádku… let? Nevím, jak dlouho tady jsem, ale útěk mi skoro nic neříká.

„Ne, díky.“ Automatická věta.

„Fajn.“ Lucretia s třísknutím dveří zmizela. Náš vztah se změnil. Už to nebylo takové cizí, ledové, spíš jako spolubydlící, které se zrovna moc nemusí.

Abraham je divný. Hodně, hodně divný.

Někdy se mi zdá, jako kdyby chystal plán, ale Lucretii a Derrickovi o tom nic neřekl. Zdá se, že to tají. Jako kdyby v tom byl sám. Ale v čem?

Nelíbilo se mi, jak se na mě dívá.

Jeho pohled byl zkoumavý. Jako… jako kdyby zjišťoval, jestli jsem ochotná pustit se do toho s ním. Jestli jdu do toho. Ale do čeho?!

Derrick naopak dělal, jako že neexistuju. Od té příhody v lese, kdy mě mučil – pořád nevím jak to udělal, vždyť mám štít – už se to nestalo. Procházel kolem mě a míjel mě. Kdyby to šlo, prošel by mnou, jak duch…

Je jenom vzduch, není tady… Vsadila bych se, že takhle nějak myslí, když jsem poblíž…

Tohle nebylo dobré. Není dobré, že myslím… Tohle realistické uvažování mi neprospívá…

Venku se mihla Lucretiina hříva. Za chvíli z domu pomalu vyšel Derrick. Zmizeli v lese.

Och, jsem v domě jenom s tím cvokem. Ale já mám tak co říkat!

Chtěla jsem znovu upadnout do toho stavu nevědomosti, ale nějak to nešlo. Chtěla jsem přestat vnímat vše okolo, ale nešlo to.

Vztekle jsem zavrčela. Když dám prostor myšlenkám, aby se mi rozutekly, už to nejde vzít zpět… Začnu… normálnět!

Někdo jemně zaklepal na dveře. Neodpověděla jsem.

V tomhle se mi Abraham líbil. On jediný byl zdvořilý. Bral v úvahu, že mám přeci jen taky svoje soukromí.

Ale nikdy jsem ho neslyšela mluvit. Buď ztratil řeč při přeměně, což je hodně nepravděpodobné, nebo prostě jen nerad mluví.

Jo, druhá varianta je pravděpodobnější. A já bych měla přestat uvažovat, nebo se mi to stane osudným… Za dveřmi jsem uslyšela nějaký pohyb.

Vešel.

Pohlédl na mě a… Ten jeho pohled!

Měl něco v očích… Snad si myslí, že se k němu přidám… Sakra, ale v čem! Jeho pohled byl spalující… i když o tom možná nevěděl…

Jeho oči měly tmavou barvu. Dlouho nebyl na lovu. A když už, lovil sám. Nikdy s Lucretií nebo s Derrickem. Nikdy.

„Mám pro tebe návrh,“ ozval se najednou tiše.

On mluví?!

Jeho hlas byl hrubý, ale i tak příjemný. Trochu duněl, ale měl ho vyrovnaný… nezúčastněný.

Ale i tak se mi líbil.

Nezajímalo mě, co mi chce, ale jeho hlas byl příjemný…

„Hm, a to?“ řekla jsem otráveně.

Nemyslet, nemyslet, nemyslet…

Chvíli se mi díval do očí. Pak přišel blíže a zamračil se. Položil mi ruku na rameno.

„Vím, že chceš utéct. I když to tak nevypadá, cítím to z tebe. Možná to zakrýváš, ale chceš utéct. Být s nimi. Půjdu s tebou. Nebo ti spíše pomůžu. Pomůžu ti utéct. Ale pod podmínkou, že mi taky pomůžeš. Pomůžeš, když se budu snažit přestoupit na zvířecí krev. A když to bude nutné, ochráníš mě svým štítem. To vše za to, když ti pomůžu být se svou rodinou.“

Zírala jsem.

Autor: Zombichlerka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Únos?! No to snad ne! - 5.: