Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Únos?! No to snad ne! - 3.

15.04.2011 (07:00) • Zombichlerka • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2236×

Ne, to jsem nechtěla. Nikdy jsem to neměla chtít. Nikdy…

Věděla jsem, že je něco špatně, hned jak ke mně do pokoje vtrhla Lucretia.

„Sbal se, rychle.“ Hodila po mně džíny a tričko a přeběhla k oknu. Chtěla jsem protestovat, ale ta látka byla tak hebká, neměla jsem ji na sobě tak dlouho…

„Proč?“ vydechla jsem a lehla si. Ta vůně mi připomněla něco z domova… ale co? Co to bylo…?

„Dělej!“ zavrčela a hodila po mně další věc. Tašku. „Jdou po nás.“

„Co? Kdo?“ Ihned jsme jančila.

„Musíme tě odtud dostat. Na všechno ostatní bude čas později… Ale jak se kruci dostaneme přes tu hromadu valící se na nás?“ mumlala si a zděšeně zírala z okna.

Nevím, co mě to popadlo, ale vyhrkla jsem: „Je tady tajná chodba…“

Lucretia na nic nečekala, chytla mě za ruku a táhla mě ke zdi, kam jsem ukazovala. Nic jsem si nevzala. To krásně vonící tričko tam zůstalo…

„Bože!“ zakřičela jsem a vytrhla se jí. Klekla jsem si na zem, kde leželo to tričko, a najednou mi došlo, čím to voní.

„Ach, Edwarde…“

„Musíme jít. Jdeme za Edwardem. A Alicí. A Esmé…“

Nevím proč, ale věřila jsem jí.

Běželi jsme tmavou zatuchlou chodbou, ale pak jsem si to uvědomila.

„Jane o téhle chodbě ví! Viděla mě, když jsem odtud vyšla do pokoje.“

Lucretia zasténala a chvíli poslouchala.

„Musíme to zkusit, musíme,“ zamumlala a stiskla mou ruku.

Letěla chodbou a mne táhla za sebou. Mohla jsem běžet stejně rychle, ale nohy mě neposlouchaly. Už jsme to chtěla tucetkrát vzdát, ale Edwardova vůně mě popohnala. Zvládnu to. Budu zase s nimi… Obejmu je…

Přidala jsem. Došly jsme na konec. Došly jsme!

Prolezly jsme malým otvorem a octily se na mojí věžičce. Málem jsem se zastavila a obdivovala tu nádheru, ale Lucretia mě netrpělivě zatahala za rukáv, který… se přetrhl. Z radostí jsem se na něj zahleděla.

Cítila jsem, jak je moje rameno volné. Chtěla jsem ze sebe dostat vše, být svobodná, ale neměla jsem nic na sebe.

Znovu jsme letěli. Seskočili jsme dolů a řítili se k zadní bráně, léta nepoužívané. Lucretia se zastavila. Napodobila jsem ji a upřela pohled tam, kam se dívala ona. Blížili se k nám. Felix, Demetri, Alec a mnoho dalších upírů, které ani neznám.

Viděla jsem, jak se Alec snaží „obalamutit“ nás, tak jsem zatnula zuby a pokoušela se udržet kolem nás štít.

Nešlo to.

Ještě více jsem se zapřela, ale o to těžší to bylo.

„Sakra, můžeš toho nechat?! Snažím se soustředit!“ zavrčela na mne Lucretia a více mi stiskla ruku.

„Aha,“ zahuhlala jsem a nenávistně se dívala na tu zkázu, která se na nás valila.

Najednou se zastavili. Normálně stáli. Stále se na nás dívali a nenávistně cenily zuby, ale jinak nic.

„Rychle!“ zašeptala Lucretia a táhla mě kolem nich. Když jsme je obešli, zmámeně jsem se na ně otočila.

Co se to dělo?!

Proběhli jsme bránu a tam stálo auto. Mělo kouřové skla, bylo elegantní, velmi luxusní. Hrozně krásné auto, ale taky hrozně povědomé.

Lucretia mě dotáhla až k němu, otevřela dveře a doslova mě vhodila na zadní sedadlo… vedle Abrahama. Derrick seděl za volantem

Lucerka se objevila na straně spolujezdce téměř okamžitě.

Poplácala Derricka po paži, čímž mu dala pokyn. Okamžitě vyjel, pneumatiky na silnici zakvílely a auto se na místě otočilo.

Derrick uměl řídit, ale občas mu to ujelo. Vybral si rychlé auto, ale chtěl jet ještě rychleji. Zjevně to nešlo.

Lucretia se vztekala, ale když se její telefon zběsile rozdrnčel, ztichla a v hrůze na něj zírala.

„Nezvedneš to?“ zeptala jsem se. Něco zasyčela a mávla ne mne rukou. Což asi znamenalo Starej se o sebe!

Tak jsem se starala. Opřela jsem se do sedadla a podívala se na Abrahama.

„Čau,“ řekla jsem a usmála se.

Neodpověděl.

Zklamaně jsem se otočila. On zjevně nebyl tak výřečný jako Lucretia.

Uháněli jsme po Itálii a já se naposled dívala na moje vězení. Doufala jsem, že naposledy.

Zahlédla jsem kavárnu, kde jsem se schovávala pár hodin, než mě zase našli… nebo vodopád, který se mi také stal domovem…

Krajina se mi před očima míhala a nešla zastavit.

Telefon dál vyzváněl. Lezlo mi to na nervy. Už jsem se chtěla natáhnout a vyhodit ho oknem, ale naštěstí to nebylo potřeba.

„Nezvedneš to?“ zeptal se tiše Abraham.

„Až budeme dost… daleko. Ještě není ten správný čas…“ odpověděla Lucretia a strčila telefon do palubní desky. Pak spokojeně vzdychla. To ticho bylo vážně příjemné.

„Kam vlastně jedeme?“ Došlo mi, že vůbec nevím, kam mě vezou…

„Říkala jsem ti, za tvou rodinou,“ odpověděla vyhýbavě.

„Ale kam teď! Na letiště?“

„Ano, na letiště,“ odvětila a její výraz se změnil. Došlo mi, že tohle je uzavřené téma.

Dále jsme jeli tiše. Občas zakvílely pneumatiky, když Derrick zprudka otočil auto jiným směrem, jinak bylo ticho.

Rádio nehrálo, nikdo nemluvil či nepobrukoval, prostě nuda jako vyšitá.

„Nemáš tady nějaké oblečení?“ vyhrkla jsem, když mě napadalo něco, co by mě mohlo zaměstnat.

„Mám.“ Lucretia se předklonila a s tašky vytáhla fialové tričko. Na pohled krásně hebké…

Vzala jsem ho a otočila se na Abrahama.

„Nebude se dívat,“ řekla Lucretia a on se otočil k oknu. Ukázala jsem na sebe v odraze okýnka na jeho straně.

Lucretia i Abraham vzdychli.

„No co.“ Založila jsem si ruce na prsou a zatvářila se nepřístupně.

Lucretia zavrčela, naklonila se a zakryla mu oči.

„Dělej!“ zavrčela na mne.

Rychle jsem přes sebe přetáhla oblečení, sundala si černý hnusný hábit a za vteřinu jsem byla hotová.

Neuniklo mi, jak jiná byla Lucretia…

A taky mi neuniklo to, že už bychom měli být dávno u letiště. Krajina se změnila. Lesy kolem zhoustly a ztmavly.

„Kam to jedeme?“

Lucretia se usmála a vyndala zvonící telefon z přihrádky. Chvíli se na něj dívala a pak ho zvedla.

„Haló?“

S úsměvem poslouchala. Člověk, nebo možná upír, na druhé straně ji nenechal mluvit, ale pak ji dal prostor.

„Je mi to líto. Vsadili jste na špatného koně.“ Zavěsila a šťastně vzdychla.

„Co se děje,“ zamumlala jsem. Lucretia se ke mně otočila, na své krásné tváří úsměv.

„Promiň, drahoušku, vážně. Vypadáš sympaticky. Ale bylo to mnohem výhodnější, než co mi nabídli oni. Promiň…“

To ne…

Autor: Zombichlerka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Únos?! No to snad ne! - 3.: