Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Unintended - 5. kapitola

13.12.2010 (19:30) • Verony1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4346×

Další, už obvyklá, dávka Muse. :D Snad vám to ještě neleze na nervy. :D

5. kapitola

Rychle jsem běžela domů, vlasy mi vlály ve větru a zachytávaly se mi o větvičky, ale mně to bylo jedno. Všechno mi bylo jedno, věděla jsem jen jedno, musím zabránit Alice, aby něco provedla…

Již z dálky jsem uviděla bíle zářící dům, který se nádherně vyjímal v té černé noci, ale to, co mě přinutilo zprudka zastavit, nebyla krása našeho domu, kterou jsem ostatně neviděla poprvé. Na verandě stála Alice se svým pronikavým až přímo vražedným pohledem, opravdu jsem se jí začala bát a došlo to tak daleko, že jsem šla pomalou lidskou chůzí s hlavou skloněnou k zemi a jen jsem se modlila, aby byl Edward stále v nevědomosti.

„Alice, já…“ spustila jsem, jakmile jsem se doplazila ke schodišti vedoucí na verandu.

„Mlč a pojď za mnou!“ řekla přísným hlasem, který ani náhodou nedával prostor k namítání. A tak jsem jen poslušně poslechla a následovala ji jak spráskaný pes.

Když už jsme došly na mýtinu v lese, která byla od domu vzdálena několik kilometrů, Alice spustila: „Proč mu to děláš, Bello? Cožpak ho už nemiluješ?“ ptala se mě vyčítavě.

„K ničemu nedošlo,“ hájila jsem se.

„Jen díky mému zásahu, nebýt mě, udělala bys to!“ obviňovala mě.

„To… ale…“ chtěla jsem namítat, ale nemohla jsem najít správnou výmluvu. Alice měla pravdu. Měla bych jí být vděčná. Tak proč cítím nenávist?

„Nemusíš se mi omlouvat, ale nemusela bys mě ani nenávidět. Nic jsem neprovedla, na rozdíl od tebe,“ vytkla mi znovu. Jak dlouho to ještě potrvá?

„Jak dlouho mi to budeš předhazovat? Cožpak mě nedokážeš ani trochu pochopit?“ téměř jsem prosila. Cožpak je to tak těžké? Já nejsem robot a mám city, dokáže to někdo pochopit?

„Jako žena bych tě možná pochopit dokázala, ale jako tvoje sestra a nejlepší kamarádka ne. Kazíš si nádherný vztah s Edwardem kvůli obyčejnému člověku. Ale proč?“

„Cožpak tys nikdy nezažila ten pocit, že s tím člověkem prostě musíš být, ať se děje cokoli? Nikdy jsi k nikomu necítila takové pouto, které by tě donutilo být stále jen u té jedné osoby?“ vysvětlovala jsem jí.

„Samozřejmě, že ano. S Jasperem,“ odpověděla s naprostou samozřejmostí.

„Vidíš, Alice, ty máš štěstí, že je to Jasper. Ale v mém případě je to Chris.“

„A co Edward? Na toho jen tak zapomeneš?“

„Beztak už všechno ví, ne? A pochybuji, že u mě chtěl ještě zůstat.“

„Já mu nic neřekla, proto jsem nás odtáhla až sem. Nechtěla jsem, aby něco věděl, chtěla jsem nejprve tvé vysvětlení.“

„Tak jsi ho dostala, jaký z toho vyvodíš závěr?“

„Nijaký. Je to jen tvoje věc, ale pamatuj si, že jsme rodina. Edward je tvoje budoucnost, tvoje spřízněná duše, která k tobě patří. Chris je jen malý úlet, malý lidský úlet, na které budeš za padesát let vzpomínat jen jako na pěkné zpříjemnění a oživení dlouhých dnů věčnosti. Takže dobře uvaž, co uděláš,“ řekla mi ještě a odběhla pryč.

Opět jsem zůstala v temném lese sama, ale tentokrát jsem se rozhodla jít okamžitě domu. Musím vidět Rose… a taky Edwarda.

Jakmile jsem dorazila domu, běžela jsem hned k Rose, musela jsem se jí omluvit, ale k mému překvapení tam nebyla. Kde jen může být? Není snad…?

Stála jsem jak opařená před jejím pokojem a odmítala si přiznat tuto skutečnost, to přeci není možné. Musí se to vysvětlit. Musí!

„Bello? Co tu děláš?“ vyrušil mě Emmett. Kde se tu vzal? Jak je možné, že jsem ho neslyšela? To jsem byla tak mimo?

„Emmette! Kde je Rose? Neříkej mi, že je… že je…“ nešlo mi to ani vyslovit. Snad mě Emmett pochopí.

„Ne, není mrtvá,“ řekl skleslým hlasem, jako by k tomu neměla daleko.

„A kde tedy je?“

„Je s Carlislem a Edwardem, vyšetřují ji. Chtějí zjistit co nejvíce o dítěti. Potřebují najít způsob, jak je oba zachránit,“ řekl zlomeně. Pomalu se podél zdi sesunul k zemi a vložil hlavu do dlaní. Už nemohl. Byl zlomený, utrápený a až teď si mohl dovolit padnout. Před Rose se snaží držet.

„Ach, Emmette.“ Sedla jsem si k němu a objala ho. „To bude dobré, uvidíš. Všechno bude dobré…“

„Jak si tím můžeš být tak jistá? Viděla jsi ji vůbec? Zabíjí ji to, Bello! Pomalu a bolestně a já tomu mám jen bezmocně přihlížet? To je má daň? Musím pykat za to, co jsem jí provedl?“

„Nic jsi neprovedl. Nevěděli jste to. A i když teď vidíš vše černě, nesmíš ztrácet naději. Rose to určitě přežije a vaše dítě také. Budete krásná rodinka a budete moc šťastní. Teď musíte jen vydržet,“ povzbuzovala jsem ho.

„Vážně tomu věříš?“

„Ano,“ řekla jsem jistým hlasem, i když mě to stálo hodně sil. Nebyla jsem si tím jistá ani náhodou, ale možná bych i já mohla začít věřit svým slovům…

„Díky, Bello. Jsi ta nejlepší sestra pod sluncem.“

„Nepřeháněj.“

„Pro jednou něco myslím vážně, opravdu. Věř mi jednou.“

„No dobře,“ řekla jsem s úsměvem.

„Tak se mi líbíš, já teď musím za Rose, musím ji podržet.“

„Utíkej,“ než jsem to dořekla, byl v trapu, ale určitě mě slyšel. Také bych teď chtěla podržet, ale od úplně jiných paží, než které se kolem mě právě obmotaly.

„Edwarde? Jak je Rose?“

„Zatím dobře, vypadá to, že přežije. Včera večer, krátce po tvém útěku, mě napadl jeden nápad. Zkusili jsme Rose podat krev, jelikož je dítě zřejmě víc upíří než lidské, a zabralo to. Její stav se lepší. Proto jsme před chvílí dělali tu prohlídku, už na ni měla dostatek sil a my potřebujeme o dítěti vědět co nejvíc.“

„Takže to opravdu přežije?“ ptala jsem se s nadějí. Že by slova, která jsem před chvílí říkala Emmettovi, byla pravdivá?

„Vypadá to, že ano.“

„To je skvělé,“ jásala jsem a skočila jsem Edwardovi kolem krku. „Musím se jít za ní hned podívat. Kde vůbec je?“

„V obýváku. Už prý nechce ležet v posteli.“

„To se jí za těch pár hodin opravdu tak zlepšil stav?“

„Ano, oproti tomu co z ní bylo předtím, je to zřetelně znát. Však uvidíš sama.“ Jen jsem přikývla a vyšla jsem do obýváku.

Pomalu a tiše jsem vešla a spatřila úplně jiný pár. Skleslý, sám sebe obviňující Emmett byl téměř pryč, teď tu místo něho byl nadšený nastávající otec. Místo trosky s vypouklým břichem, tu byla krásná žena, která sršela štěstím.

Samozřejmě to bylo jen na první pohled, na ten druhý už jsem si všimla, že se Emmett i nadále strachuje a obviňuje. Rose ještě nebyla natolik plná sil, aby se mohla byť jen posadit, ale již dokázala sama sedět a i to byl úspěch. Opravdu to již vypadalo, že vše dobře dopadne. Tak proč jsem stále měla pocit, že ještě něco chybí?

předchozí kapitola » následující kapitola

Autor: Verony1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Unintended - 5. kapitola: