Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ultimátum - 2. kapitola

29.03.2010 (10:45) • Esaiel • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1155×

Ultimátum

Kapitola druhá aneb

Jak to vidí Alice?

Alice Brandon Cullen

Poslední dobou bylo vše vzhůru nohama. Hlavně s mými vizemi. Neviděla jsme skoro nic. Abych to uvedla na pravou míru, neviděla jsem vůbec nic. Takhle už to bylo pár dní. Ale až v jeden den se něco změnilo…

V pátek, hned po škole se celá naše rodina vypravila na lov. Tedy všichni kromě Edwarda, který Bellu odmítal třeba jen na deset minut opustit.

Už jsme se vraceli domů a já dostala vizi. Nebyla to tak úplně vize, jen se mi před očima objevil obrázek obálky se zlatým zdobením na nějaké stole. Ale nebyla to jen tak nějaký stůl, ten stůl jsme dobře poznávala.
Byl to malý konferenční stolek, který si Esme dovezla z Paříže.

„Emmete, přidej, měla jsme vizi, musíme si pospíšit,“ rozkázala jsme Emmetovi, který seděl na sedadel řidiče. Poslechl.

Ani ne za necelou hodinu už naše auta stála před domem. Jakmile se auto zastavilo, rovnou jsme vběhla do domu a mířila si to ke konferenčnímu stolku.

Vběhla jsem do obýváku a… opravdu. Byla tam. Středně velká obálka ze zažloutlého, pravděpodobně velmi starého papíru s zlatým zdobením a… s mím jménem.

Přistoupila jsme ke stolku, obálku opatrně vzala do rukou a velmi pomalu ji otevřela.

Z obálky jsme vysunula papír téže barvy a také se zlatým zdobením. A na papíře byl úhledným písmem, jakým dokáží psát snad jen upíři černou tuží napsán text.

Nejdražší Alice a půvabná Bello!

Je mi nesmírným potěšením, že vám mohu napsat, ačkoliv za takto nepříznivých podmínek. Už nemůžeme déle ignorovat vzrůstající se počet rodiny Cullenových a Delaniových. Proto jsme učinili jedinečné rozhodnutí tyto klany zachovat a pouze ztenčit jejich řady. Proto vám posílám, ač nerad, tento dopis.
A také, protože Carlisle je můj dobrý přítel vám dávám na vybranou. Ale myslím, že byste určitě chtěly chránit svou rodinu, proto vás žádám, pokud nabídku přijímáte, aby jste se nejpozději do dvou dnů dostavili sem, na hrad Voltera.

Se srdečným pozdravem  
Aro Volturi

Jakmile jsem dopis přečetla po třetí, věděla jsem, že se nestal zázrak a já nesním. Kdybych ted‘ ale mohla, s radostí bych omdlela.

Až ted‘ jsem zaregistrovala, že v místnosti už nejsem sama.

„Alice, co se děje?“ otázal se Carlisle.

„Viděla ducha,“ smál se Emmet.

Nekomentovala jsme to a beze slova jsem dopis podala Carlislovi. 

Ještě pořád tomu nemohu uvěřit. Ale né nadarmo se jim říká královská rodina a rozkazy královské rodiny se musí poslouchat. Jsem pevně rozhodnutá ochránit svoji rodinu a hlavně Jaspera za každou cenu, jen mám strach, co udělá Bella. 
Když odmítne, nebudu jí to mít za zlé. Bude to její rozhodnutí a já do Voltery pojedu sama.

Za nedlouho už o tom věděla celá rodina, tedy… kromě Edwarda a Belly, kteří by se měli podle vize každou chvíli objevit. 

Všichni jsme seděli v kuchyni u stolu a přemýšleli, co by se proti tomu dalo dělat, ale každý nápad, který se objevil jsme zavrhli. 

Za pár minut byly slyšet kola přijíždějícího auta. Edward a Bella. Okamžitě jsme si potřebovala zakrýt myšlenky a tak jsem začala překládat slova americké národní hymny do znakové řeči a myslím, že ostatní dělali něco podobného.

Z venku byl slyšet smích. Ach… Následovně ticho a otevření dveří. Za chvíli se v kuchyni objevil Edward spolu s Bellou ruku v ruce.

„...a Edward už brzy nebude nejstarším panicem co svět světem stojí,“ zamumlal Emmet něco v tom smyslu a následovně si vysloužil zavrčení ze strany Edwarda.

Jako by mu něco docvaklo, ztuhl, přestal se smát, od všech odvrátil obličej a díval se někde na protější stěnu kuchyně. Ach ne…

„Proč? Proboha proč?“ zavrčel Edward a stůl, který předou byl před chvíli ještě v celku byl ted´ na dvě poloviny.

Takže mé mínění se potvrdilo. Emmetovi ujely myšlenky.

Jako by si něco uvědomil, sjel pohledem Bellu, jestli ji nevyděsil a když se přesvědčil, že je docela v pořádku, přesunul svůj pohled na mě. Jeho pohled byl… nedá se to popsat. Tím pohledem mě sjel od hlavy až k patě a zmizel někde venku.

Bella se na mě nechápavě podívala a nadzdvihla jedno obočí. Ted‘ bych nebyla schopná jí to říct a tak jsem k ní jen mlčky natáhla ruku s dopisem. Nejdříve si Bella myslela, že ji má uchopit, ale pak si všimla dopisu.
Vzala ho do rukou a opět s na mě jedním očkem koukla. Nepatrně jsme přikývla, Bella otevřela dopis a začala číst.

Myslím, že dopis ani nedočetla. Její dech se zatajil a ona odvrátila od dopisu pohled a položila ho na stůl.

„Alice! Alice... co... co to má znamenat?“ vykoktala a v hlasu měla sotva poznatelnou hysterii. 

„Tohle je jejich ultimátum, Bello. Copak to nechápeš? Mile a s grácií nám sdělují, že pokud se nepřidám já a ty k Volturiovým a nestaneme se členkami jeho gardy, zabijí je všechny – Irinu, Tanyu, Kate, Eleazara, Carmen, Carlislea, Esmé, Rosalii, Emmeta, Edwarda... a... a Jaspera.“ Poslední slovo jsme málem nevyslovila. Kdyby se mu něco stalo, nikdy bych si to neodpustila.

„Nemusíš to dělat, Bello, jestli nechceš,“ hlesl Carlisle, ale já jsme vědla, že je na tom stejně jako já. Bez Esme by také nemohl žít.

„Byla by to pro tebe velká oběť - Charlie, Renée, tví přátelé...“ souhlasila Esmé.

Bella se zamyslela a při tom se dívala na mě. Nezmohla jsme se na nic víc, než jen na prosebný pohled.

„Bello, prosím, ne! Vyřešíme to nějak jinak!“ ozval se najednou Edwardův hlas ode dveří. Jeho hlas byl plný zoufalství, bezmoci a lásky.

„Tady není co rozhodovat, Edwarde. Jedeme do Volterry,“ prohlásila.

Vyskočila jsem na nohy a povzbudivě Belle stiskla ruku. Byla jsem jí nesmírně vděčná.
Tohle už na Bellu bylo vážně moc a tak omdlela…

Byla to strašně krátká doba. Ani jsme se nestihla rozloučit s Jasperem. Nevím, jestli to bez něj přežiji. Nikdy jsme od sebe nebyli odloučeni víc než dva dny a už po jednom dnu se jednomu po druhém stýskalo. Teď to nebudou dva dny, dva týdny, dva měsíci ani dva roky. Bude to věčnost.
Nechtěla jsme odejít, ale musela jsem. Nesnesla bych pomyšlení na to, že by Volturiovi někomu z mé rodiny ublížili.

Než jsme se nadála, byl den odjezdu. Jasper nakládal do mého porsche všechny kufry zatím, co se Edward s Bellou loučili. Edward se ji snažil přemluvit, aby nikam nejezdila, že se to nějak vyřeší, ale sám věděl, že nevyřeší.
Já jsme se stála mlčky opodál a sledovala celé to dění.

To auto. Bella. Edward. Připomínalo mi to, když jsme jeli do Voltery, jela jsme s Bellou zachránit Edwarda. Tehdy jsme se vrátili, ale teď už se nevrátíme. Už ne.

Koutkem oka jsem zahlédla ještě objímající Bellu s Edwardem a chtěla jim dát trochu soukromí. Vím, je to pro ně těžké. Víc než pro mě a Jaspera. Bella se tváří, že jí to nevadí, ale já vím, že je to jen přetvářka.
Abych jim tedy dala prostor, nasedla jsem do auta. Jasper pochopil, o co se snažím a napodobil mě.
Jen jsme mlčky seděli v autě. Kdybychom na sebe promluvili, podívali se na sebe, dotkli se sebe, neodjela bych.

Jen prosté „Ahoj.“ Od Jaspera ve mně způsobilo… něco nepopsatelného. Pak zmizel. Věděla jsem, že ho vidím naposled.

„Bello, měly by jsme jet,“ promluvila jsem normálním hlasem.

Bella jako by se probudila a přestala zírat na dveře a nasedla.


Ani jsme to nepostřehla a vjížděly jsme do Voltery. Města upírů… vládců a… zrádců.
Do teď jsme nepochopila, proč tohle dělají, proč nám takhle ničí rodinu. Co proti nám mají. Vždyť jsme jim do jejich vlády nezasahovali ani jejich zákony jsme neporušili, ale oni to přesto dělají. Ničí všechno.

Zrovna jsme parkovala pře hradem. Vystoupily jsme a společně s Bell jsme si stoupli před obrovské dveře do hradu a dívaly se na ně. Bell mě chytla za ruku. To jsem teď opravdu potřebovala a ona taky. Zhluboka jsme se nadechla vydechla s vstoupila. Bella mě následovala.
Procházeli jsme halou a na konci byli další obrovské dveře. Ty se otevřely a v nich stála Jane.

„Vítejte ve Volteře, sestry,“ řekla tím jejím pisklavým hlasem a já jsem se nad tím posledním slovem ušklíbla. Sestry? Nikdy!

____________________________

„Ale snad jste neztratily řeč, Aro by byl smutný, kdyby se s Bellou nemohl dorozumívat,“ poznamenala lehkým tónem, ale při těch slovech po Belle vrhla zákeřný, závistivý pohled. Nenávistný. Tohle ještě nebude jen tak. Měla bych ji víc hlídat. Určitě se pokusí Belle něco udělat.

„Tak tedy, následujte mne,“ vyzvala nás a vyrazila rychlejší lidskou chůzí pryč. Šla jsem první. Nemohla jsem jim Bellu hned vydat napospas. Viděla jsme v jakém je stavu. A já na tom nebyla o nic líp.

„Ale, bratři, podívejte, koho to tu máme!“ vyvískl Aro nadšeně. Caius si přehodil nohu přes nohu a obrátil oči vsloup. Marcus měl tvář stejně znuděnou, jako vždy. Znechuceně jsem se ušklíbla Arovu nadšení. Věděla jsem, že to přijde. Za chvíli mi bude chtít číst myšlenky.

„To je přece naše nejkrásnější Alice a samozřejmě nejdražší Bella,“ podotkl kysele Felix od dveří. Věděla jsem, že šel celou dobu s námi, jen se držel pozadu. Nezareagovala jsem, stála jsem klidně a přivřela oči.

„Jane,“ vzdychl Alec a natáhl ruku směrem k nám. Jane přicupitala k němu a rychle ho objala, pak pokrčila rameny a Alec vyrazil.

Bella ucouvla. Nenápadně jsem se posunula kousek před ni, směrem doleva. Zavřela jsem oči.

Bella, vlasy v měkkých vlnách jí spadají na ramena. Oči má krvavě rudé. Bledá tvář se nijak nezměnila, je v ní ale krutý výraz. Je zabalená v černém plášti. A shlíží na postavu, kterou tak docela nevidím. Je to člověk skulený do klubíčka. Muž. Prosí o odpuštění a pak...

Zamrkala jsem zase do místnosti.

„Počkej!“ zastavil Aleca Marcus a zvedl jednu dlaň. Zneklidněně jsem sebou trhla. Vize mi dovolila představit si, co jí chtěl Alec udělat. Posunula jsem se před ni ještě víc. To jim přece nemůže projít!

„Aro, nechme jí chvíli času. Vždyť sotva přijela. Už ti nikam neuteče. Nech ji se vzpamatovat...“ promluvil ke svému bratru.

Vyjeveně jsem se na něj podívala. Marcus, ten vždy nezúčastněný, teď protestuje proti rozhodnutí jeho bratra. To však nebylo vše, co mě mělo překvapit. To byl jen začátek.

„Upírku z ní můžeš udělat kdy chceš,“ přisvědčil zamyšleně Caius.

Caius? Že by nám pomohl Caie? Směšné! Jaká iracionální představa se mi to vetřela do hlavy? Doufala jsem, že je to jenom sen v bdění. Že zachvíli zamrkám znovu a budu se dívat do Jasperovi starostlivé tváře a ten mi ohlásí, že jsme byla zase mimo...

„Dobrá, tak... týden,“ přisvědčil nakonec Aro shovívavě. Opět jsem se uvolnila. Čekala jsem silnou hádku, ale nepřišlo to. Bouře byla zažehnána. Do týdne něco vymyslíme, jak odsud Bellu dostat. Aro kývl rukou.

„Jane, ukaž jim pokoje, drahoušku,“ vyzval usmívající se upírku. Ďábelsky se ušklíbla, poklonila a už nás odváděla. Šla jsem za ní schválně tak pomalu, aby mě musela popohánět.

„Užívej života dokud můžeš, Bello!“ šeptla k ní zlomyslně. Zavrčela jsem na ni, ale to jsem neměla dělat...

Nápad: Esaiel

Sepsáno: Esaiel + MyLS

Další kapitolka: - pohled Alice - Esaiel

Autor: Esaiel (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ultimátum - 2. kapitola: