Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ty nejsi táta - 21. kapitola

01.05.2012 (21:30) • Kaliban • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 3690×

21. kapitola

Bella

„Einare!“

„Demetri!“

Radostné výkřiky proťaly vzduch a Einar se rozběhl naproti menšímu, docela pohlednému blonďákovi. Padli si do náručí jako dlouho odloučení milenci a začali se poplácávat po zádech tak vehementně, div se jim tam neudělal kráter. Mně cukaly koutky. Miluju melodrama.

„Konečně sis našel holku sobě rovnou, do toho sálu nakráčela, jako by nám šla vyhlásit válku,“ ušklíbl se Demetri vesele, když se od sebe konečně odlepili.

„Demetri,“ napřáhl ke mně ruku.

„Bella,“ usmála jsem se a srdečně mu ruku stiskla.

Svaly na čelisti se mu zavlnily snahou nezařvat. Sakra.

„Promiň,“ usmála jsem se omluvně.

„Bella ještě občas zapomíná, že její limity se nedávno o kus posunuly,“ rozřehtal se Einar.

„Nic se neděje, ale srandu už si z tebe dělat nebudu,“ dušoval se Dem a snažil se vmasírovat do prstů troch citu.

„Provádím Bellu po hradě, ať nebloudí, kdyby někam chtěla sama,“ vysvětloval Einar.

„Vyrobím ti směrovky,“ rozzářily se Demetriho oči veselými ohníčky.

No, to mu ten slib vydržel dlouho.

„Já to zvládnu,“ brzdila jsem ho.

Vrhli na mě s Einarem naprosto stejný blahosklonný pohled, za který jsem je měla chuť pořádně nakopnout.

„Zlato, promiň, ale i mně to trvalo týden,“ pohladil mě Einar chlácholivě po rameni.

„Jistě, proto je naprosto vyloučeno, abych to já zvládla rychleji,“ odsekla jsem se sladkým úsměvem.

„Nó, myslím, že jestli tě nezkrotí tahle dračice, tak už nikdo,“ pokyvoval Dem uznale hlavou.

„Já mám pocit, že už si mě dávno ochočila a ani se nemusela snažit,“ povzdechl si Einar.

„Och, ty chudinko utlačovaný,“ pohladila jsem ho soucitně po hlavě, zatímco Demetri sledoval naše popichování se směsicí pobavení a obdivu.

*     *    *

Hledala jsem svého syna. Už zase. Vím, že to teď zní, jako bych byla velmi špatná matka, ale Nathaniel putoval Volterrou jako zbožňovaný štafetový kolík. Každý si s ním chtěl hrát alespoň hodinu denně. Hlavní problém byl v tom, že tu bylo více jak dvacet čtyři strýčků a tetiček a pro fakt, že malý potřebuje spánek, neměl nikdo z nich pochopení. Když jsem chtěla se svým synem trávit alespoň nějaký čas, musela jsem ho doslova vyrvat z rukou někomu, kdo velmi hlasitě protestoval, že ho neměl ještě dostatečně dlouho. Nathovi se takový zájem samozřejmě ohromně líbil. Připouštím, mít s Einarem víc času na sebe bylo velmi příjemné, ale přece jen bych ocenila, kdybych po Nathovi nemusela vždycky tak pracně pátrat.

Ze zadumání mě vytrhla Jane, která před sebou tlačila řadu asi sedmi kočárků, z nichž měl každý jinou barvu. Vypadala jako dost podivné vtělení duhy.

„Ty tu zařizuješ školku?“ povytáhla jsem pobaveně obočí.

„Ne, všechny jsou pro malého Nathanielka,“ rozzářila se pyšně.

„Tomu stačí jeden, pokud ho však nehodláš porcovat, což bych ti nedoporučovala,“ poukázala jsem.

„Možná že stačil, ale takhle bude ladit k tomu, co bude mít na sobě on nebo já,“ usmála se.

„Jako by tu mělo cenu někomu něco říkat,“ povzdechla jsem si. „Mimochodem, nevíš, kde se Nath právě nachází?“

„Teď by měl být s Marcem v trůnním sále,“ zkontrolovala hodinky a znovu uvedla svůj kočárkový kolos do pohybu.

Podle směrovek nadepsaných krásným starobylým písmem jsem se vydala k trůnnímu sálu. Na každém rohu jich bylo vylepeno takové množství, že bylo prakticky nemožné zabloudit. Pokud jste ovšem byli ochotní na pokaždé zastavit a kontrolovat, jestli míříte správně. Což jsem dělala, nebyl-li nikdo v dohledu. Strašně mi to pomohlo, ale Demetrimu ani Einarovi bych to nepřiznala za nic na světě.

„Přejít Alpy se slony bylo v té době naprosto nemyslitelné, přesto byl Hanibal první, kdo se o to pokusil a uspěl,“ dolehl ke mně Marcův klidný hlas.

Ano, přesně takhle si Marcus představuje pohádky před spaním. Předčítá Nathanielovi zápisky z deníku Julia Ceasara, Hanibala, zaznamenané úspěchy Attily a jiné taktiky velkých vojevůdců. Trošku mě děsí, co plánuje, až Nath povyroste.

„Nerada ruším, ale je čas jít spát,“ přerušila jsem opatrně Marcův výklad.

„Já vím, proto mu vyprávím pohádky,“ usmál se na mě Macus.

„Se vší úctou, tohle nejsou zrovna pohádky,“ zasmála jsem se.

„Ale jejich následně získané vítězství a bohatství pohádkové bylo,“ poukázal vládce.

„Jsem ráda, že Vás Nath vytrhl z té katatonie,“ prohodila jsem.

„To já taky, doslova mi vlil krev do žil. Bylo-li by to u upíra ovšem možné. A tykej mi, prosím,“ napomenul mě.

Převzala jsem s úsměvem syna a odnesla ho do pokoje, který byl pasován na jeho a který se pokoušela vyzdobit celá volterská horda najednou. Zkuste si představit největší paskvil různých blbůstek a serepetiček v jediné místnosti a vynásobte to šesti. Cestu k postýlce jsem si musela skoro prohrnout lopatou na sníh.

A protože pohádky dědy Marca nestačí, musela jsem přidat i povinnou pohádku o mamince a tatínkovi, kterou tvrdošíjně vyžadoval každý večer.

*     *     *

Trmácela jsem se chodbami a hledala naši spižírnu, měla bych ty ukazatele číst vážně pokaždé.

„Do toho ti nic není,“ proťal ticho Einarův naštvaný řev.

„Samozřejmě že je. Měl jsi mi říct na začátku, že to malé je její parchant,“ oponoval Aro neméně hlasitě.

Vletěla jsem do příslušných dveří jako rozzuřené tornádo a ubalila Arovi facku největší silou, jaké jsem byla schopna.

„Mého syna nebude urážet nikdo na světě, aniž by měl co dočinění se mnou. Do našich rodinných svazků ti vůbec nic není. Ještě jedno křivé slovo o Nathanielovi a budeš na tolik kousků, že tě už nesloží nikdo na světě,“ řvala jsem nepříčetně.

„Tohle si nesmíš dovolit k upířímu vládci,“ snažil se Aro chabě.

„Tohle si dovolím třeba k Pánu Bohu, pokud se otře o mého syna,“ štěkla jsem.

„Tohle jsi měl udělat už ty,“ zasyčela jsem na Einara a vypochodovala z místnosti.

Autor: Kaliban (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ty nejsi táta - 21. kapitola: