Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ty nejsi táta - 18. kapitola

14.03.2012 (10:30) • Kaliban • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 3870×

18. kapitola

Bella

Zběsilou rychlostí jsem vběhla do dětského pokoje a přitiskla svého syna konečně k sobě. Můj syn. Zní to tak zvláštně, nezvykle, a přece je to pravda. Od teď jsem matkou, šílená představa.

Nathanielovi se zřejmě nelíbil chlad mé kůže a nespokojeně zafňukal. Neochotně jsem ho od sebe odtáhla a musela obdivovat jeho neskonalou krásu. Rozesmáté oči v barvě pralesní zeleně na mě hleděly z drobného bledého obličejíčku rámovaného čokoládově hnědými vlásky nebo spíš chmýřím. Jeho srdíčko dunělo jako kopyta koní přední řady při útoku kavalerie a dech burácel jako příboj.

Status matky asi nebude to jediné, na co si budu muset zvykat; tyhle supersmysly si budu muset osvojit rychle.

Mezi dveřmi se objevil Einar, jeho ramena i dredy byly stále plné úlomků omítky a cihel.

Od mého vpádu do Nathova pokoje uplynul sotva zlomek vteřiny. Vzpomněla jsem si na ohromnou sílu, kterou jsem Einara poslala skrze zeď a s opatrností pyrotechnika jsem Natha položila do postýlky, než mu nedopatřením ublížím. Teď je zřejmě řada s nošením vázy a přebalováním panenky na mně.

„Promiň,“ šeptla jsem omluvně k Einarovi.

Jen se usmál.

Vtom z mraků vykouklo slunce a on se rozzářil jako diamant, jímž rozhodně také byl. Můj osobní poklad. Tedy, náš. Bez něj bychom já i Nath byli mrtví. Natáhla jsem se k němu pro pusu, což se vůbec nelíbilo malému. Začal si nespokojeně brblat svou dětskou řečí beze slov a my s Einarem vybuchli smíchy. Toliko k našim romantickým chvilkám.

*     *     *

„Sakra,“ zaklela jsem tiše, když se další sklenička v mých rukou proměnila v suť.

Odešla jsem si pro smeták, dvakrát s ním mávla, když se násada rozhodla, že ve dvou se to lépe táhne a v půli se přelomila. Zoufale jsem zaštkala a svezla se na podlahu. Upíří smysly a síla byly naprosto na pytel. Všechno se mi drolilo na prach, do výhledu se mi neustále pletly částečky prachu, takže mi dalo dost práce zaostřovat a můj zvyk, ve frustraci si bouchnout do zdi, se ukázal jako alternativní metoda výroby průhledů do jiných místností i ven.

K Nathanielovi do pokojíčku už vedlo asi pět náhodných vchodů, kdy jsem při jeho zaplakání v rychlosti prošla zdí.

Už jsem z toho byla naprosto zoufalá, nemohla jsem ani vzít svého syna do náručí, aniž bych riskovala jeho zmrzačení.

„To se poddá, počkej pár dní a bude to v pořádku,“ tišíval mě Einar, když jsem se mu zoufale zhroutila do náruče.

Jenže dní přibývalo a má devastační jízda pokračovala v grandiózním stylu. Jediné plus bylo, že jsem netrpěla nijak přehnanou chutí na krev, natož abych měla potřebu někomu odkousnout krk.

*     *     *

„Musím zajet pro krev, zásoby se nám nebezpečně tenčí, a s naší spotřebou se není ani co divit. Nath je čerstvě přebalený, nakrmený a právě usnul. Takže nemáš žádné starosti, ale snaž se, prosím, toho zdevastovat co nejmíň, přestávám to stíhat opravovat,“ udílel mi Einar instrukce před cestou do města.

„Hej, já to nedělám schválně. A tak strašné to zase není,“ ohradila jsem se dotčeně.

Einar jen beze slova povytáhl obočí.

„No, dobře, je to hrozné, ale schválně to není. Vždyť já za to ani nemůžu. To od tebe mám tyhle superschopnosti,“ zašklebila jsem se na něj.

„No, jistě, zase za to můžu já. Těžký úděl chlapů, nést na bedrech tíhu všech vin,“ povzdechl si teatrálně.

„Ještě štěstí, že jste tak úchvatní,“ zasmála jsem se, „a teď už mazej, než se malý vzbudí a umřeme tu hlady.“

Einar se smíchem nastoupil do auta a odjel.

Poprvé od proměny mě nechal bez dohledu. Bylo to sice teprve pár dní, ale se vší tou smůlou mi to připadalo jako věky.

Sesunula jsem se do křesla, zavřela oči a zaposlouchala se do zvuků lesa. Jediný relax, který mi zbyl.

Po chvilce se domkem rozšířil pach, který by i tchoře zaručeně vyhnal z nory. Jedna z nevábných známek toho, že Nathaniel je upírek jen z poloviny. Začala jsem se modlit, aby se Einar okamžitě vrátil a malý ještě chvíli spal. S mou dosud nezkrocenou silou by se přebalování rovnalo pyrotechnické práci.

Jenže Nathaniel se začínal s pláčem probouzet a Einar nepřicházel. Zřejmě nadešel čas mé zkoušky ohněm. S povzdechem jsem vstala a přešla do dětského pokoje.

Nath na mě hleděl s vyčítavým pohledem ve svých světle zelených očích. Světle? No, moment, co je tohle za novinku? Že by mu barva očí střídala odstín jako u upírů, jen naopak? Tenhle poznatek si budu muset vypozorovat.

„Nathe, miláčku, budeš muset mamince trochu pomoct, aby tě z toho dostala. Já vím, že tátu u přebalování trochu škádlíš, ale maminka by velmi ocenila spolupráci,“ snažila jsem se ho přemluvit.

Einar sice tvrdil, že rozumí dokonale, dokonce i svým způsobem komunikuje, ale netušila jsem, jak moc to mají vymakané.

Nath, se zahihňal a po tváři se mu rozlil andělský úsměv.

Spolupracoval naprosto kouzelně. I když se mi na něj podařilo připevnit až třetí plenu, jelikož ty dvě předchozí jsem omylem rozcupovala se šikovností sobě vlastní. Malý ležel naprosto klidně a zvedal nožky i bez pobízení, jako bychom to měli nacvičené.

Jenom za přežití toho smradu by si Einar zasloužil metál, neboť z toho by slzely oči i normálnímu člověku, natož upírovi.

Celkově jsme přebalování společnými silami zvládli na výbornou. Už se těším, jak tím Einara překvapím. 

Po drobném zpoždění je tu další dílek. Snad si ho užijete. K.

Autor: Kaliban (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ty nejsi táta - 18. kapitola: