Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ty nejsi má Bella! - 2. kapitola

14.05.2012 (21:15) • LeahCc • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1646×

Bella:

„Vím přesně, jak to cítíš. Bella je to nejdražší, co v životě mám. Zabilo by mě, kdybych o ni měl přijít. Já -″ Nevím, jak jsem se probudila. Najednou jsem slyšela hlasy. A pak jsem uviděla světlo. Přišlo mi, jako bych se právě teď objevila. Jako bych vznikla z ničeho. Vůbec nevím, co se dělo předtím, než jsem se vzbudila.

„... v pohodě, Edwarde. Vím, že to Bells cítí stejně.″ Kdo je ta Bella? A proč se baví, jako bych tu nebyla? No, za optání nic nedám...

„Kdo je Bella?″ zašeptala jsem nesměle.

„Bello!″ zaječel ten kluk s postavou modela a vrhnul se ke mně. Zděšeně jsem se přikrčila. Byl krásný, ale šel z něj strach.

„Kdo je sakra ta Bella? Nikde ji nevidím.″ Zamračil se na mě. Pod jeho úžasnými bronzovými vlasy se objevila vráska.

„Lásko, Bella jsi přece ty!″ řekl, jako by mluvil s mentálně retardovanou osobou. A říkal mi lásko? Vždyť se přece neznáme! 

„Proč mi říkáš lásko?!″ Ale nebylo by to špatné, chodit s někým jako je on.

„Já-,″ zarazil se. „Ehm... Bello, jsi v pořádku?″ To je to první, na co se mě zeptá? Jsem v nějaké posteli, přivázaná k lůžku, kolem pípají divné přístroje, v ruce mám zabodnutou odpornou věc, nevím, kdo jsem, a všichni se chovají, jako bychom se znali. A říkají mi zvláštním jménem. Pokud tak teda říkají mně. A on se mě zeptá, jestli jsem v pořádku!

„Ne! Nejsem! Kdo sakra všichni jste a proč se chováte tak divně? A... Kdo jsem já?″ Jenom jsem to vyslovila, všichni se na mě podívali. Byl to pohled, jakoby hleděli na blázna. První se vzpamatoval ten opálený kluk. Byl z nich nejvyšší a samý sval. Rychle ke mně přiskočil a příjemně se usmál.

„Bells... Nevím, co se ti stalo, ale asi jsi zmatená...″ Přikývla jsem. Měl krásné hnědé oči a takový přívětivý výraz. Důvěřovala jsem mu. 

„Kdo jsi?″ zeptala jsem se. Když jsem to vyslovila nahlas, znělo to ještě trapněji, než v hlavě. Jemu to naštěstí trapné nepřišlo.

„Jacob. Jmenuju se Jacob Black, jsem tvůj nejlepší přítel. Támhleten je doktor Carlisle Cullen a tohle jeho žena Esmé...″ Postupně ukazoval na všechny v místnosti. Vypadali jako bozi. Byli překrásní. Teda... Všichni až na jednoho.

„To je tvůj táta. Charlie Swan,″ řekl, když viděl, kam se dívám.

„Jo... A tak mě napadá, ty nevíš, kdo jsi, že? Jmenuješ se Isabella Marie Swanová, ale všichni ti říkají Bella. Už si vzpomínáš?″ Zavrtěla jsem hlavou. Jestli je Charlie můj táta, tak já asi taky nejsem zrovna kráska, že?

„Jacobe -″

„Můžeš mi říkat Jakeu?″ Nadšeně jsem přikývla. Jacob je moc dlouhé. Jake se na mě zářivě usmál.

„Jakeu, co se mi vlastně stalo?″ Chtěl mi odpovědět, ale ten kluk, Edward, který mi předtím řekl lásko, ho předběhl.

„Přemluvil tě, abys s ním jela na motorce a vyboural tě. Dva dny už kvůli němu ležíš v nemocnici!″ vysypal ze sebe a znělo to, jako by nadával. Zmateně jsem na něj hleděla. Choval se, jako bych byla jeho... Jsem jeho holka? Nebo něco podobného, možná že -

„Bello,″ začal a odpověděl tak na mé nevyslovené otázky. „Jacob ti řekl o všech, kromě mě. Asi bys měla vědět, že... no, my spolu chodíme. Lásko...,″ zašeptal. Chvíli sledoval můj výraz a potom se na mě usmál takovým zvláštním pokřiveným úsměvem. Rozbušilo se mi srdce. V hlavě jsem měla prázdno, všechno se mi zdálo moc narychlo a zmatené...

„Vážně?″ zněla moje opravdu originální odpověď.

Chtěl ještě něco říct, ale nebyl čas. Všude nastal zmatek. Celý den se mnou jezdili po nemocnici, doktoři na sebe křičeli různé teorie, několikrát jsem zaslechla, že mám ztrátu paměti, jako následek té nehody na motorce. Nikoho nezajímalo, jak jsem zmatená. Předávali si mě z ordinace do ordinace, z rentgenu na rentgen. Mumlali si, že jsem se probudila o několik dní dřív a to prý není normální... 

Byla jsem úplně mimo a cloumal mnou vztek. Bylo to, jako bych se dnes ráno teprve narodila. Předtím nebylo nic. Jen černá tma a prázdnota. Několikrát jsem se pokoušela vzpomenout si, proniknout tou hustou mlhou, ale nešlo to. Jako by mi někdo v hlavě postavil betonovou zeď. 

„Přišla za vámi návštěva, slečno.″ S trhnutím jsem se probrala ze snění. Sestřička v bílém se nade mnou starostlivě skláněla a ještě jednou mi to zopakovala. Potom otevřela dveře a dovnitř vtrhla drobná dívka. Viděla jsem ji dnes ráno u mé postele. Vypadala jako skřítek nebo elf. Myslím, že se jmenovala Alena... nebo Alice? Možná Anna... Nemohla jsem si vzpomenout na její jméno, ale připadalo mi, jako bych ji znala už léta.

„Bello!″ zapištěl ten skřítek. „Ani nevíš, jak ráda tě vidím. Konečně mě za tebou pustili!″ 

„Ehm... Taky tě ráda vidím, A...″

„Alice,″ napověděla mi.

„Jo. Ráda tě vidím, Alice. Opravdu! Konečně mi někdo vysvětlí, co se to se mnou sakra stalo!″ S upřímným úsměvem mi přikývla, ale potom se její výraz změnil. Vypadala jako v transu. Zaklepala jsem jí na rameno a ona málem nadskočila. Čím dál divnější... Tvářila se trochu naštvaně. Nechtěla jsem ji urazit, snad jsem neudělala nic tak strašného...

„Bello, já jsem měla vidění. A ani nechtěj vědět, co to bylo. Představ si, příští týden tě pozvu na nákupy, ale ty -″ Zarazila se uprostřed toho brebentění. Já jsem zůstala koukat jak opařená. O čem to tu mluví? Jaké vidění? Zbláznila jsem se já nebo ona?!

„Tak a dost! Už toho mám dost! Vzbudím se uprostřed místnosti plné divných lidí, celý den mě vláčejí po nemocnici, nikdo mi nic nevysvětlí a teď ještě přijdeš ty a povídáš mi tu něco o vidinách a...″ Konečně jsem začala vnímat, co to vlastně říkám. Ale ulevilo se mi, když jsem to ze sebe shodila. Naštěstí jsem se Alice moc nedotkla. 

„Bello, to je mi moc líto. Za to můžu já, měla jsem Edwarda varovat. Jenomže já nevidím vlkodlaky...″ Dělá si za mě srandu? Vytáhněte už někdo tu kameru, show skončila. Jdu domů!

„Počkej... Když si řekla na nic si nevzpomínám, myslela si tím vůbec na nic?″ Přikývla jsem. Hurá, konečně to někdo chápe. Třeba ta Alice nakonec nebude tak špatná...

„Bello, musíš mi říct, co všechno víš! Na co si vzpomínáš? Třeba filmy, zážitky... prostě cokoliv!″

„Nevím, co říct... Když vidím nějakou věc, vím, k čemu slouží a co s ní dělat. Připadá mi, že spoustu lidí znám, ale nic k nim necítím. Nebo u těch filmů. Kdybys teď řekla jméno filmu, na který jsem se kdysi dívala, asi bych věděla, o čem byl.″ Zamyšleně přikývla. 

„Alice... Ty si říkala něco o vidění a podobných hloupostech. To si nemyslela vážně, že ne?″

„Ne, Bello. Jen jsem plácala hlouposti. Už se o tom nebudeme bavit, ano?″ přesvědčovala mě, ale nevěřila jsem jí. Zněla, jakoby najednou nechtěla, abych něco věděla. Měla nějaké tajemství. Tajemství, které jsem nejspíš kdysi znala. Proč o něm ale nesmím vědět teď? 

„Alice! Co tu děláš?!″ zakřičel někdo ode dveří. Moje postel byla otočená k oknu, takže jsem na něj neviděla. Ale podle hlasu to byl Edward.

„Povídám si se svou kamarádkou,″ odpověděla mu Alice.

„Vážně? Jsme kamarádky? To jsem ráda...,″ řekla jsem schválně. Zdá se mi, že mi tu každý povídá, co se mu hodí. A já se nemůžu bránit, nic o sobě nevím.

Edward přišel až ke mně, tak, abych na něj viděla. Hleděli si s Alicí do očí a vypadalo to, jako by se spolu bavili. On cosi zamumlal a ona se na něco soustředila, a tak pořád dokola.

„Skvělé,″ zabručela jsem tak tiše, aby mě nikdo neslyšel. „Jsem mezi blázny!″

Nikdo mě nemohl slyšet, ale ti dva se na mě stejně podívali.

„Já nejsem blázen!″ ohradila se Alice. Čtou myšlenky? Nebo mají nadlidský sluch? Nevím... Ale rozhodně je to trapas. Když už teď ví, co si myslím, třeba mi řeknou i to tajemství.

„Tajemství? Bello, my žádné tajemství nemáme,″ uměle se usmívala Alice. Jen jsem se jí na to zeptala, už mě začala horlivě přesvědčovat, že se pletu. 

„Alice, Bella má právo to vědět. Potom se rozhodne sama. Nic nevědět je ještě horší než... než my,″ zastával se mě Edward. Co tím myslel? Horší než my? 

„Takže mě přestanete napínat, začnete se chovat normálně, všechno mi vysvětlíte a bude to v pořádku?″

„Trochu moc požadavků, ne?″ usmál se.

„Ani se mi nezdá...″

„Bello, řeknu ti všechno, ale ne hned,″ sliboval mi. „Jsi ještě moc slabá. Až se vrátíme domů, přísahám, že se všechno dozvíš. Platí?″ Pokud to myslí vážně, tak ano.

„Platí!″ vděčně jsem se na něj usmála.

„Miluji tě...″

„Cože?!″ vykřikla jsem. Co to zase plácá? 

„Bello, já jsem ti jen řekl, že tě miluju. To je úplně normální...″

„Úplně normální?! Jen si mi řekl, že mě miluješ?! A jak si na to přišel, vždyť tě ani nez -″ Zarazila jsem se uprostřed věty, „Aha... Aha! My spolu chodíme!″ ťukla jsem se do čela. Pokusila jsem se o přirozený úsměv, ale moc mi to nevyšlo. To naše chození... Já k němu nic necítím. Připadá mi to, jakoby se rozhodli bez mého souhlasu. Jasně, je pěkný a zdá se být i milý, ale...

„To bude dobré, Bells. Teď jsi zmatená, ale za chvíli se všechno urovná...″ Alice mě pohladila po paži. Potom mě Edward na rozloučenou políbil a oba zmizeli.

Už dávno odešli, ale já jsem stále ještě přemýšlela o jeho polibku. Něco mi připomínal. Nevzpomínám si na žádný polibek, ale tento byl tak... povědomý? Přehrávala jsem si to stále dokola. A potom... se všechno změnilo.

Místnost zmizela. Stála jsem v nějakém lese, naproti mě se Edward opíral o strom. Bylo to jako sen, ale až příliš připomínal realitu. 

„... svým způsobem tě budu vždycky milovat. Ale jsem unavený... Z předstírání, že jsem někdo jiný. Já nejsem člověk. Nechal jsem to zajít příliš daleko a teď mě to mrzí.″

„Ne. Nedělej to,″ prosil můj hlas, ale já jsem nic neřekla.

„Nehodíš se ke mně...,″ zašeptal a jeho slova se mi zarývala hluboko do srdce.

„Sbohem!″ Rychle ke mně přistoupil a vtiskl mi rychlý polibek. Políbil mě... na rozloučenou! 

Sotva jsem si to uvědomila, les kolem mě zmizel. Prudce jsem se napřímila. Seděla jsem na lůžku a z očí mi tekly slzy.

„Ne...,″ opakovala jsem pořád dokola mezi vzlyky. Byla jsem si jistá, že to byla vzpomínka. Něco z minulosti. Souviselo to s jejich tajemstvím. Proto mi říkal, že mi to doma vysvětlí? Žádné doma nebude. On už nepřijde.

„Bello! Bello, co se ti stalo?″ Jacob rozrazil dveře a sedl si ke mně na postel.

„Udělal ti někdo něco? Víš, že mně to přece můžeš říct!″ Vypadal vážně vyděšeně.

„Nic... Nic mi ne-není, Ja-keu. Nech m-mě... nech mě bý-t!″

„Nenechám! Udělala ti něco ta zatracená pijavice?″ zuřil Jake. Momentálně jsem byla natolik rozrušená, že jsem ani nepřemýšlela nad tou pijavicí.

„Jakeu. Já jsem si vzpomněla!″ Zatvářil se překvapeně.

„Jen-jen krátká vzpo-mínka. A-asi dvě mi-nut-ky...,″ vzlykala jsem. Co znamenal ten les? Proč v lese? A říkali mi pravdu, když tvrdili, že to byla jen nehoda na motorce? Můžu jim věřit? Ne... A můžu věřit Jacobovi?

„Bells, na co sis vzpomněla? Je to moc důležité!″ Nemohla jsem si pomoct. Najednou jsem o všech začala pochybovat. Z ničeho nic mi připadalo, že jsou všichni proti mně, a že moje nehoda možná byla úmyslná. Ne! To je přece hloupost. Neměla jsem si dovolit začít takhle přemýšlet. Tak jo. Nic Jakeovi neřeknu, aby měla dušička pokoj. Nejspíš to pochopil.

„Klidně mi to nemusíš říkat, jestli nechceš. Ale kdyby -″

„Nechci se o tom teď bavit!″ překřikla jsem ho. Potřebuju rozptýlit. Nevyznala jsem se v sobě. Ještě před hodinou jsem nechtěla, aby byl Edward můj kluk. Nepřipadalo mi to jako moje volba. A najednou? Proč cítím takovou bolest, že mě opustil? Jeho odchod jsem brala jako hotovou věc. Vůbec jsem nad tím neuvažovala.

„Bells, chci ti něco ukázat. Nelekni se, ano? A slib mi, že se nebudeš smát.″ Potlačila jsem slzy. Přece nebudu plakat i před ním.

„Ano,″ slíbila jsem.

„Věříš na nadpřirozeno?″

„Cože?″

„Věříš na kouzelné věci? Nebo něco podobného? Na vlkodlaky, upíry, čarodějnice... cokoliv?″ Nejdřív jsem chtěla říct ne, samozřejmě. Ale potom jsem si vzpomněla na Edwarda v lese a změnila jsem názor.

„Myslím, že jo.″

„Víš něco o vlkodlacích?″

„Je Edward vlkodlak?″ plácla jsem. Jistě, že to nemohla být pravda. Vlkodlaky jsem si představovala jako... jako cokoliv jiného, kromě Edwarda.

„Proč Edward? Myslíš taky na něco jiného?″ Zamračila jsem se na něj.

„Nikdo mi tu nebude říkat, na co mám myslet!″ vypěnila jsem. Okamžitě jsem svých slov litovala. Jake je na mě tak hodný a já -

„Promiň, Bello! Nemyslel jsem to tak. Já ho jen nemůžu vystát... Omluva přijata?″ prosil Jake. Styděla jsem se za sebe.

„Tak kdo je vlkodlak? Ty?″ zeptala jsem se ironicky. Postřehl můj sarkasmus a zašklebil se.

„Jo. Jo, jsem. To je to, co jsem ti chtěl říct. Kdysi jsi o tom věděla. Ale...″

„Proto jsem měla tu nehodu?″ vyletělo ze mě dřív, než jsem se stihla zarazit.

„Bello, co to povídáš? Jakou nehodu?″ Vypadal opravdu nechápavě. Nejspíš uvažoval, jestli nejsem blázen. A možná má pravdu. Který blb by si myslel, že se ho jeho nejlepší přítel pokusil... odstranit?

„Nevšímej si mě, Jakeu. Smažeme to, jo? Ale to s vlkodlakem není pravda, že ne?″ ujišťovala jsem se.

„Vlkodlaci nejsou, já... Nevěřím na nadpřirozeno, Jakeu. Nejdřív jsem si byla jistá, že je Edward něco víc, ale teď si myslím, že to byla jen halucinace. Neměla jsem nic říkat. Byla to hloupost. Prostě jsem ti naletěla,″ mumlala jsem slova bez významu. Nechtěla jsem přesvědčit Jacoba, ale sebe. Příšery zkrátka neexistují a tečka! Najednou jsem si všimla Jacoba. Třásl se po celém těle

„Pozor!″ stihl říct. A potom... vyděšeně jsem zaječela.

Jacob se rozprskl. Roztříštil se na tisíc kousků. A na jeho místě stál... vlk! Obrovský, rudohnědý vlk. Chtěla jsem křičet, volat o pomoc, nebo utéct, ale nedokázala jsem ze sebe vydat ani hlásku. Nemohla jsem se hnout.

„Pomoc!″ zaskuhrala jsem tak tichým hláskem, že nemohl být slyšet. Příšera se dál přibližovala.

„Prosím... ne!″ škemrala jsem v slzách.

Vlk se ke mně naklonil a já už jsem nebyla schopná mluvit. Přiblížil se ještě blíž a opatrně mi olízl tvář. Vypadal smutně.

Neboj se, četla jsem v jeho očích. Opatrně jsem přikývla, příliš vyděšená na to, abych mohla mluvit. 

Už se není čeho bát, Bells. Já ti neublížím.

„Věřím ti,″ řekla jsem roztřeseně.

Nevěříš, vyčetl mi.

Zkus se mě dotknout. Já tě nekousnu. Poslechla jsem, ale neušel mi sarkasmus v jeho očích. Obezřetně jsem natáhla ruku a dotkla se jeho srsti. Jacob zavrněl. Opatrně jsem ho drbala za ušima a připadala si při tom neuvěřitelně hloupě. Pak jsem vykřikla.

Určitě se chtěl jen protáhnout, ale jeho nečekaný pohyb mě zaskočil. Vyděšeně jsem ucukla. Omluvně se na mě podíval.

„Proměň se zas zpátky,″ poprosila jsem ho, „bude nějakou dobu trvat, než se tě přestanu bát.″ Vesele na mě mrkl.

Nedívej se, přikazovaly mi jeho oči. 

Poslechla jsem ho a poslušně se otočila. 

„Ehm... Bello? Nemáš tu navíc nějaké kalhoty?″ Cože? On je snad nahý? Sebrala jsem polštář ze své postele a hodila ho za sebe. Podle zvuku ho chytil a roztrhl. Otočila jsem se.

„Jacobe!″ musela jsem se smát. Polštář byl roztržený a jeho povlečení Jake použil jako bederní roušku. Byl to děsný pohled. Nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo plakat. Byl do půl těla nahý, kolem pasu měl uvázaný zbytek polštáře a ve tváři nevinný úsměv. A ty vykulené oči... Prostě jsem to nevydržela a rozchechtala jsem se na celé kolo.

„No co je? Myslíš, že to oblečení by na vlkovi vydrželo?″ ptal se mě, celý rudý v obličeji. Raději jsem se přestala smát a spustila další příval otázek. Předstírala jsem, že nejsem vyděšená. Snažila jsem se vypadat naprosto klidně a nad věcí, ale uvnitř jsem vřela.

„Musíš mi vysvětlit, jak se ti to stalo!″ vyhrkla jsem nadšeně.

„A... Jakeu? Fungují proti tobě stříbrné střely?″ ptala jsem se s předstíraným nezájmem.

„Nefungují, to si lidé vymysleli, aby si připadali silnější. Doufám, žes to nechtěla zkusit?!″ Zrudla jsem. Jacob zabručel něco v tom smyslu, že doufá, že jsem to nemyslela vážně, a potom nastalo ticho. Bylo klidné a přátelské, ne rozpačité. I přes všechny události mi teď bylo dobře. Tak proč to Jacob přerušil?

„Něco pro tebe mám, Bells,″ řekl a začal se přehrabovat v batohu na zemi. Předtím jsem si ani nevšimla, že měl nějaký s sebou. Vytáhl stříbrný kříž zavěšený na řetízku. Obojí bylo nádherně zpracované. Byl to překrásný přívěšek.

„Na, vezmi si to. Vím, že nejsi věřící, ale uvidíš. Třeba se ti to bude hodit.″ Potom mi ho zapnul kolem krku. Blyštil se mi na hrudi jako tisíc drahokamů.

„Díky, Jakeu. Já... jsem vážně dojatá. Je moc krásný. Nevím, jak ti za to mám poděkovat,″ zašeptala jsem.

„Jen ho nos pořád u sebe. Bude se ti hodit. Kříže jsou účinné zbraně,″ řekl a zadržoval smích. Nejspíš mi unikla pointa jeho vtipu. Pokrčila jsem rameny a křížek si zastrčila pod noční košili.

„A teď mi vyprávěj o vlkodlacích!″ přikázala jsem a Jacob přikývl. Sedl si naproti mě na židli a rozpovídal se. Začal vyprávěním starých legend a postupně přidával další zážitky. Schválně se vyhýbal tématům o studených. Řekl mi, že to mi musí vysvětlit někdo jiný. I tak jsem ale byla unešená. Bylo to ohromné. Jacob mohl být vůdcem smečky, kdyby to místo nepřenechal nějakému Samovi. 

V osm večer ho bohužel vyhodila sestřička. Mých protestů si nevšímala a odvedla ho ven. Zůstala jsem v pokoji sama a snažila se urovnat si v hlavě všechny ty zážitky. Připadalo mi to všechno neskutečné, víc jako halucinace než skutečnost. Někde uprostřed přemýšlení jsem skutečně usnula. Ve snech mě k mému překvapení nepronásledovali žádní vlkodlaci. Přesto jsem se za tu noc několikrát probrala s výkřikem zadušeným v polštáři. Neměla jsem strašidelné mě noční můry. Stála jsem v lese a pořád dokola musela poslouchat tatáž slova:

„... Nehodíš se ke mně!″ šeptal mi jeho dokonalý, bledý obličej. Myslela jsem si, že k němu nic necítím, tak proč mě to tolik bolí?

Co říkáte další kapitolce?

Snad se vám líbila.

Jen pro zajímavost:

Bella si připadá, jakoby se právě narodila, ale spousta věcí jí je povědomých. To, že si vzpomněla na určitou chvíli (možná že přibydou další), je jen jedna vzpomínka. Bells přesto neví o svém životě vůbec nic. Proto se omlouvám, jestli byly nějaké její myšlenky zmatené, nebo něco nejasného. Klidně se ptejte, já se vám pokusím pokaždé odpovědět. (Když to bude v mých silách.)

Doufám, že komenty přibydou stejně jako minule. :D

Autor: LeahCc (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ty nejsi má Bella! - 2. kapitola: