Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ty jsi moje štěstí - 7. kapitola

20.06.2010 (11:45) • Bubble • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1367×

7. kapitola – Denali

Dočítal jsem knížku, kterou jsem četl už snad padesátkrát. Pokaždé jsem na ni našel něco, co mě překvapilo. Dočítal jsem poslední stránku, když v tom do pokoje přiletělo tornádo jménem Alice.

„Pojedeme na výlet, sbal si.“ Nadšeně vypískla.

„Kam?“ zeptal jsem se.

„Do Denali,“ odpověděla a zmizela v chodbě. Hrklo ve mně. Pojedeme do Denali, což znamená potkat Tanyu. Povzdechl jsem si, nezbývalo mi nic jiného než tam jet, protože jsem se v posledních měsících snažil Denali vyhýbat a zůstával jsem raději ve Forks.

Otevřel dokořán okno, aby do pokoje proudil čerstvý vzduch. Obloha byla zatažená a pomalu se začínalo stmívat. Vzal jsem do ruky telefon. Chvíli jsem váhal, ale pak jsem poslal smsku na číslo, které mi včera dala Bella. Odhodil jsem telefon na pohovku a vzal jsem ze skříně potřebné oblečení. Během dvou minut jsem měl vše sbalené.

Na pohovce zazvonil telefon. Na obrazovce svítil velký nápis, Bella. Četl jsem text pořád dokola. Pousmál jsem se nad myšlenkou, že na mě nezapoměla. Okno hlasitě třísklo o zeď a do pokoje přiletěly sněhové vločky. Na ruce mi přistála jedna vločka a díky mé studené pokožce neroztála. Obdivoval jsem krásu té sněhové vločky. Byla tak jemná krásná, že by to ani nejzručnější člověk nedokázal vyrobit. Tohle dokáže jen příroda.

Vzal jsem tašku a sešel dolů do obývacího pokoje, kde už všichni stáli s nabalenými kufry. Rose za sebou táhla dva velké kufry na kolečkách a Emmett se na to z dálky utrápeně koukal. 

„Budeš mít co nosit,“ utáhl jsem si z Emmetta. Ušklíbl se a neochotně zvedl oba kufry ze země. Všichni se nahrnuli do garáže.

„Edward pojede se mnou a Jasperem,“ řekla Alice. Určitě viděla, že nebudeme brát víc než dvě auta. Hodil jsem tašku do kufru a opatrně zavřel dveře. Vlezl jsem si na zadní sedadlo. Alice nastartovala motor a vyjeli jsme na silnici.

Cesta trvala neskutečně dlouho. Krajina už byla zabalená do bílé přikrývky, stromy vypadaly, jako kdyby byly posypané cukrem a ve vzduchu si s vločkami pohrával jemný větřík. Projížděli jsme kolem značky “Vítejte“ a hned zabočili na lesní cestu.

Přijížděli jsme k velkému domu, který stál na opuštěném místě. Z domu vylezl Elezar s Carmen. Carlisle byl mžiku u nich a Esme ho následovala. Ve dveřích se objevila Kate s Irinou. Tanya tam naštěstí nebyla. Opatrně jsem vylezl z auta a chystal se uprchnout pro případ, že by se tu objevila.

„Ahoj Edwarde,“ pozdravil mě Elezar. „Dlouho jsem tě neviděl.“ Už jsem chtěl odpovědět, ale předběhla Alice.

„Kde je Tanya?“ zeptala se. Cítil jsem, jak ve mně začala vřít zlost. Vydal jsem tiché, ale ostré zavrčení. Alice se na mě otočila a škodolibě se ušklíbla.

„Šla lovit jeleny,“ řekla Kate, stojící ve dveřích. Došel jsem si pro tašku a spolu s ostatními vešel do domu. V domě voněla leštěnka na nábytek, všechno perfektně zářilo a na stole nebyl jediný malý škrábanec. Všude byly čerstvé květiny a koberce byly sněhobílé jako právě napadaný sníh. Irina mě zavedla do pokoje v druhém patře. Postel byla vzorně ustlaná, na nočním stolku byly další květiny a vedle láhev krve. Doufám, že to Esme neodkouká.

Měl jsem v plánu prchnout na lov, pokud možno co nejdál od domu. Koukl jsem se do zrcadla. Oči jsem měl zlaté, takže jít na lov nepřipadalo v úvahu. Carlislem by okamžitě poznal pravý důvod. Do oka mi padla láhev krve. Otevřel jsem zátku a přičichl. Čichal jsem tu omamnou vůni a sledoval, jak mi tmavnou oči. Silou vůle jsem zašpuntoval zátku a láhev vrátil zpátky na noční stolek. Teď jsem měl oči až skoro černé, ale dlouho mi to nevydrží.

Sešel jsem dolů po schodech. Všichni seděli v obýváku a diskutovali. Esme si povídala s Carmen o novém vybavení, Emmett mluvil potichu s Japerem a holky si povídaly o módě. Přišel jsem k Calisleovi, který se právě bavil s Elezarem. Pošeptal jsem mu do ucha, že musím jít na lov. Nedůvěřivě se mi koukl do očí. Doufal jsem, že to neprokoukne. Nakonec kývl a vrátil se k diskuzi a Elezarem.

Vyběhl jsem ven z domu. Na skoro černé obloze zářivě zářil měsíc a kolem něj bylo miliony malých hvězdiček. Rozběhl jsem se směrem k lesu. Sotva jsem se dotýkal země. Kličkoval jsem mezi stromy, až jsem došel na sněhem pokrytou paseku. Bílá plocha doslova lákala udělat andělíčky. Neodolal jsem a vyskočil jsem co nejdál. Stál jsem ve sněhu, který mi sahal až po kolena. Lehl jsem si do studeného sněhu. Chlad mi připomínal jednu z mála vzpomínek na dětství.

Na školním dvoře se koulovali tři kluci. Házeli po sobě koule a sníh měli až za ušima. Nenápadně jsem se kolem nich proplížil, abych neschytal taky jednu. Už jsem byl skoro na druhé straně, když někdo najednou zakřičel:

„Hej, Cullene!“ Automaticky jsem se otočil a sněhová koule se mi rozplácla na obličej. Sníh jsem měl všude, v puse, v uších a dokonce i v nose. Začala ve mně vřít krev. Sáhla jsem po ledovém sněhu a vytvořil velkou kouli. Vší silou jsem ji vymrštil po tom klukovi. Zasáhl jsem ho do obličeje, tak stejně jako on zasáhl mě.

„Co to děláš?“ zakřičel. Ušklíbl jsem se a v ruce jsem mačkal další kouli. Strhla se koulovačka. Sníh jsem měl až pod sakem a vlasy jsem měl slepené. Ostatní kluci nebyli o moc lepší. Naproti mně letěla velká sněhová koule. Rychle jsem uhnul a koule se roztříštila o okenní tabulku, která se rozbila na tisíce malých kousků.

Na dvůr vběhl pan ředitel. Začal křičet na oba kluky.

„Kdo to udělal!“ Ukázal na rozbité okno. Oba mlčky ukázali na mě.

Tenkrát jsem pochopil, že život není fér. A to ani, když jste vlastně mrtví.

Na obloze prosvítaly první paprsky slunce. Za horami se objevil zlatý kotouč a zalil celou krajinu ostrou září. Kůže se mi začala třpytit. Užíval jsem si pocit tepla, ale vyrušil mě známý rytmus kroku.

Okamžitě jsem vyskočil na nohy, jedním krokem přeskočil do lesa a rozběhl jsem se co nejrychleji pryč. Za sebou jsem zahlédl Tanyu, jak běží a snaží se mě dohnat. Za chvíli mi zmizela z dohledu a já konečně mohl zvolnit tempo. Zastavil jsem se a vdechl jsem čistou vůni přírody.

„Ahoj Edwarde,“ řekla Tanya. Zděšeně jsem uskočil. Právě se jí podařilo vylekat upíra.

„Jak se máš?“ mluvila podlézavým hlasem. Začala mluvit o nesmyslných věcech. Pronikl jsem ji do myšlenek. Než by to ze sebe vymáčkla, tak bych tu zůstal další den.

„Tanyo, já o tebe fakt nemám zájem,“ přerušil jsem ji v dlouhém proslovu. Nechápavě se na mě podívala.

„Jak to víš?“ zeptala se.

„Zapomněla jsi, že umím číst myšlenky?“

„Prosím, tak to se mnou alespoň zkus,“ řekla.

„Ne,“ odpověděl jsem tvrdě.

„Prosím,“ škemrala.

„Promiň Tanyo,ale jsi jako moje sestra a nikdy mezi námi nic víc nebude.“ V jejím obličeji byl znát malý náznak zklamání.

„Ale víš, že boj o tebe nevzdávám,“ pronesla a zářivě se usmála.

„Dáme závod?“ prohodil jsem.

„Dobře, ten kdo bude poslední je padavka.“ přikývla. „Stejně to máš prohraný.“

„Tři, dva, jedna, teď!“ odstartoval jsem a oba jsme se rozeběhli do hlubokého lesa. 

Trochu jsem pozměnila Tanyu na podlézavou mrchu. Jinak, o prázdninách budou kapitoly přibývat v různých intervalech. Se sborem jedu na soustředění a taky na chatu. Nikde není internet, takže se k němu dostanu až budu zpátky v Brně. Do prázdnin už toho moc nezbývá, ale zkusím ještě napsat alespoň dva díly. Bubble  

Autor: Bubble (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ty jsi moje štěstí - 7. kapitola: