Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ty jsi moje štěstí - 6.kapitola

05.06.2010 (09:00) • Bubble • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1230×

6. kapitola – Počkej na odplatu!

Zabalila jsem do kabátu a zavřela jsem oči. Chtěla jsem mu v autě nechat mojí vizitku. Pořád mě sledoval, jako by věděl, že nespím.

Nenápadně jsem vytáhla vizitku z kapsy. Položila jsem ji za sebe, tak aby nebyla vidět. Zachumlala jsem se znovu do kabátu a dál předstírala spánek. Celou cestu mě pozoroval. Měla jsem chuť mu říct, aby se koukal na cestu, ale nemohla jsem si zkazit to moje dokonalé divadlo.

Za chvíli jsme stáli u mého domu. Vstoupil z auta a otevřel mi dveře. Ovanul mě ledový vzduch. Zabalila jsem se ještě víc a čekala, co udělá.

„Bello, musíš vstávat. Už jsi doma,“ zkoušel se mě probudit. Nevydržela jsem to a musela jsem se usmát. Šťouchnul do mě. Okamžitě jsem vstala. Posbírala jsem si věci a vystoupila jsem z auta. Doprovodil mě až ke dveřím.

„No… já…,“ soukal ze sebe. Pak se najednou naše rty spojily. Přestala jsem se bránit. Teď jsem byla šťastná jako nikdy. Zatočila se mi hlava a já byla někde v ráji. Nikdy jsem něco podobného nezažila. Nebyli jsme schopni přestat.

Pomalu jsme se od sebe oddělili. Koukal na mě nevěřícným pohledem. Otevřel ústa, ale dala jsem mu před ni prst. Nechtěla jsem narušit tu krásnou chvíli. Vytáhla jsem klíče a začala jsem odemykat.

„Děkuji za krásný večer,“ poděkovala jsem mu. Zavřela jsem za sebou dveře. Svezla jsem po dveřích. Nemůžu uvěřit tomu, co jsem právě zažila. Ještě před chvílí jsem stála venku a užívala jsem si polibek.

Místnost osvětlil blesk. Pořád nejela elektřina, protože by se jinak svítilo a Annie by seděla u počítače a pracovala. Sundala jsem si boty a  vyšla po schodech nahoru. Tašku jsem hodila na zem. V ruce jsem nesla mobil a svítila jsem si do temného obýváku.

„Annie?“ promluvila jsem do černého pokoje. Nikdo se neozýval. Cítila jsem, jak do mě někdo propaluje pohledem. Otočila jsem se dozadu. Blesk a ozvala se rána jako z děla.

Za mnou stála vysoká postava a rozběhla se ke mně. Okamžitě jsem vyběhla z pokoje. Běžela jsem po schodech. Co bych to byla já, kdybych nezakopla. Letěla jsem dolů. Dopadla jsem na koberec. Zvedla jsem se a doběhla do kuchyně. Popadla jsem první věc, která mi přišla pod ruku.

Do kuchyně přiběhla postava. Chvíli jsme běhali kolem pultíku. Využila jsem situace a vyběhla z kuchyně ven. Schody jsem brala po dvou. Samozřejmě jsem zase dvakrát zakopla. Běžela jsem po patře a zahnula do koupelny. Neznámá postava běžela asi dva metry za mnou.

V ruce jsem držela neznámou věc. Vzpomněla jsem si na telefon. Do koupelny přiběhla postava. Zapnula jsem světlo a posvítila si ni. Nade mnou se culila Annie s černým prostěradlem kolem sebe. V puse měla umělé upíří tesáky a na nohách na vysokých podpatcích.

„Co to je?“ zeptala jsem se a ukázala jsem na upíří tesáky, které právě vyplivla.

„No, nudila jsem se a tak jsem se začala prohrabovat mým stolem. Našla jsem ty zuby a to vnukla nápad. Našla jsem si boty na nejvyšším podpatku a stáhla jsem si z postele prostěradlo. Pak jsem čekala, až přijdeš,“ vysvětlila mi.

„Počkej na odplatu!“ pohrozila jsem jíi předmětem v ruce. Posvítila jsem si na to, abych konečně zjistila, co to vlastně držím. Začaly jsme se smát. V ruce jsem držela poloprázdný kelímek od jogurtu. Aby toho nebylo dost, ten zbytek jsem si vychrstla na oblečení. Teď jsem měla rukáv cely od jogurtu.

V domě byla stále tma. Elektřina nejela a netekla ani teplá voda. Sundala jsem ze sebe oblečení a ze špinavého rukávu jsem setřela jogurt. Voda tekla studená, takže jsem se ani nesprchovala. To bylo pro mě dost velké pokušení. Umyla jsem si obličej.

Lehla jsem si do postele. Ze sprchy se ozýval zpěv. Annie se šla vysprchovat do té studené sprchy. Otřepala jsem se a přikryla jsem si uši přikrývkou, abych neslyšela ty uši trhající zvuky.

…

Vzbudila jsem se. Upřeně mě sledovaly čokoládově hnědé oči. Došlo mi, komu patří. Posadila jsem se. Nohou mi projela bolest. Nahmatala jsem modřinu. Zářivě svítila fialovou barvou a byla velká jak golfový míček. Vedle mě se posadila holčička.

„Před chvílí jsi spadla z postele,“ objasnila mi to.

„Jak-k to víš?“ zeptala jsem se.

„Tohle není skutečnost, jen ty a já jsme skutečné. Tohle jenom sen,“ ukázala na všechno kolem. Trochu mě zaskočilo, že sedím jen na vymyšlené pohovce.

„Takže tohle je sen a ty žiješ ve skutečném světě?“ Přikývla. Připadalo mi to tu skutečné. Něco jako jiný svět, nebo jiná dimenze.

„Takové sny se zdají každému?“ zeptala jsem se.

„Ne, zdají se jen těm, kteří jsou vyvolení,“ řekla. „Vyvolení jsou lidi s přesným osudem, mohou se rozhodovat, ale osud tím nezmění. Ostatním stačí jedno rozhodnutí a celý život mají naruby,“ vysvětlovala.

„Takže, chápu to dobře? Já jsem vyvolená, která má určený osud a tomu se nevyhnu?“ Přikývla. Já a vyvolená?

„A proč jsem se tu setkala právě s tebou?“

„Osud?“ odpověděla mi na otázku otázkou. Z vedlejší místnosti se ozval výkřik. Lehce nadskočila.

„Rychle schovej se!“ tlačila mě k závěsu. Postavila jsem se za závěs, který asi patří k oknu. Ale okno tam nebylo.

Opatrně jsem vykoukla zpoza závěsu. Stála tam sama a třásla se. Za okamžik se rozletěly dveře a do místnosti přišel, nebo spíše vplul muž se stejnou kápí, jako měla ona. Začal ji nadávat v jazyce, kterému jsem nerozuměla.

Muž vytáhl z opasku bič a přikázal jí, aby si klekla. Klekla si a muž se napřáhl. Zavřela jsem oči. Nemůžu to vidět. Ozvala se rána, která mi rvala srdce. Tiše rozvzlykala. Znovu ji šlehl přes ruce. Na předloktí se jí objevil tenký pramínek krve. Stekl ji po ruce a zanechal za sebou cestičku. Několikrát ji ještě švihl. Měla jsem chuť tam dojít a jednu mu vrazit. Jenže zas tak odvážná nejsem. Stála jsem tam jako přilepená a nemohla se pohnout z místa.

Slyšela jsem něco jako rozkaz. Pomalu jsem otevřela oči. Muž v kápi odešel a zavřel za sebou dveře. Ona tam klečela a tiše plakala. Pod její rukou byla malá louže krve. Po tvářích jí stékaly slzy a dopadaly na zem, kde se smíchaly s krví. Snažila jsem se vymotat ze závěsu. Podlaha se mi začala rozpouštět pod nohama. Chytla jsem se závěsu. Temnota mě stahovala dolů. Ruka mi sjela po sametovém závěsu. Naposledy jsem ji spatřila a pak jsem se vznášela v temnotě. Spíš jsem přímo letěla dolů a dopadla jsem na něco tvrdého.

…

Vzbudila jsem se na zemi a pyžamo jsem měla promočené. Rychle jsem si sáhla na nohu. Měla jsem tam modřinu, takže to byla pravda.

Celý den jsem nemohla na ten sen zapomenout. Pořád jsem si vyčítala, že jsem nezakročila. Před očima jsem měla ten obraz, jak tiše vzlyká na zemi a ruce má pořezané od toho biče. Nevím proč, ale připadalo mi jako by to byla moje sestra nebo něco takového. Není pro mě cizí člověk.

„Hej! Celý den chodíš jak tělo bez duše,“ mluvila na mě Annie. Podala mi čaj. Celou dobu na mě mluvila. Annie jsem se o snu nezmínila. Jen by se tomu zasmála a mávla nad tím rukou.

Odpoledne jsem sledovala telefon. Čekala jsem SMS nebo telefonát od Edwarda. Pořád jsem doufala, že našel moji vizitku. Odešla jsem si do kuchyně udělat večeři. Nakrájela jsem si sýr. Z vrchu se ozvalo zapípání. Sýr jsem pustila na zem a bleskurychle jsem vyběhla po schodech nahoru. Na displeji blikala SMSka od neznámého čísla.

Co takhle v pondělí? Přijedu si pro tebe ve dvě. Vezmi si něco pohodlného. Edward

Odpověděla jsem mu a uložila si jeho číslo. Srdce mi bušilo jak splašené a červeň se mi hrnula do tváře. V břiše jsem ucítila jemné lechtání, jako bych tam měla tisíce malých motýlků, kteří mávají křídly jako o závod.

Nedokázala jsem se na nic soustředit. V břiše mě to pořád lechtalo. Sýr mi pořád padal na zem a dokonce jsem se řízla.

Přisedla jsem si k Annie, která sledovala nějaký romantickou telenovelu a brečela. Nechápala jsem, jak se na to může koukat. Na stole zavibroval telefon. Okamžitě jsem se po něm natáhla. Nová SMSka. Tentokrát nebyla od Edwarda, ale od Nicka.

Ahoj Bello,

nechceš si někam vyrazit? Nick

Ach jo! Kdy už mě přestane otravovat. Už od léta se mě snaží někam pozvat. Ani nevím, kde vzal moje číslo. Nejspíš se prohrabal databází. On se dostane všude.

Annie přepnula program, na něco rozumného. Už se na to nemohla koukat. Zbytek večera jsme proseděly o televize. Víčka se mi pomalu klížila, až jsem usnula úplně.

…

Znovu jsem se probudila na pohovce. Rozhlédla jsem se kolem. Kromě mě tady nikdo nebyl. Vedle závěsů se objevilo okno. Tabulky byly natřené načerno, takže nic neprosvítalo. Otočila jsem klikou. Otevřela jsem ho, ale místo, abych se koukala ven, tak jsem sledovala svůj odraz.

Zavřela jsem okno. Chystala jsem se vejít do druhé místnosti, ale zastavila jsem se u rámečku. Pořád byl prázdný. Žádná fotka ani obrázek.

Odemkla jsem si dveře. Pokoj byl pořád prázdný. Zamířila jsem ke dveřím v rohu. Prošla jsem do stínu a zalil mě zase ten divný pocit. Nikdo tam nebyl, ale na zemi ležel bílý papírek.

Promiň, ale už se s tebou nemůžu setkávat.

Bylo mi jasné, kdo to napsal. Posadila jsem se na zem. Bylo mi jí líto. Zavřela jsem oči a přála si odsuď zmizet...

Tu kapitolu bych chtěla věnovat čtenářům mé povídky. Moc mě potěší jejich kometáře, které objevím, a nakopnou mě do dalšího psaní.