Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ty jsi moje štěstí - 5. kapitola

25.05.2010 (21:45) • Bubble • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1135×

5. kapitola - Rande

Hodiny ubíhaly šíleně pomalu. Nemohl jsem se dočkat večera. Nikomu jsem o schůzce neřekl. Zahrnovaly by mě otázky jako: Kam jdeš? S kým?

Snažil jsem se zabít čas. Hrál jsem na klavír, četl jsem si a poslouchal hudbu. Chvíli jsem se koukal s Emmettem na fotbal, ale koukal jsem se na to sotva pět minut a přestalo mě to bavit.

Konečně nastal čas se připravit. Opatrně jsem otevřel skříň, tak aby to neslyšela Alice. Má totiž sluch na vrznutí dveří u skříně. Sotva jsem otevřel dveře, už ve dveřích stála Alice.

„Někam jdeš?“ zeptala se. Váhal jsem, říct jí to může být osudová chyba.

„Ne,“ odsekl jsem. Přísně se na mě podívala. Ten pohled mě propaloval jako laser.

„Fajn,“ vyklopil jsem. „Jdu na večeři.“

„Opravdu? A s kým?“  Naprosto jsem ji ignoroval a prohledával jsem oblečení.

„Jak chceš, já se to stejně dozvím!“ řekla a uraženě odešla. Měla pravdu, dozví se to. Dříve nebo později bude mít vizi.

Oblékl jsem se a neslyšně jsem se dostal ke dveřím. Koukl jsem na rychlovku do zrcadla. Spravil jsem si ptačí hnízdo na hlavě. Teď to vypadalo líp. Otevřel jsem dveře.

„Tak já jdu,“ vyhrkl jsem a zaklapl dveře dřív, než se mně někdo stačil zeptat. Nasedl jsem do svého Volva. Bylo čerstvě po bouřce a všude bylo mokro.

Dojel jsem jejímu domu. Bylo za pět osm. Váhavě jsem stiskl zvonek. Na schodech se ozvaly kroky. Otevřela mi.

„Ahoj,“ pozdravila vesele. Nazula si boty a z věšáku sebrala kabát. Vzadu jsem zahlédl Annie. Když mě spatřila, otevřela pusu dokořán a na Bellu vrhla závistivý pohled. Bella se na ni škodolibě usmála a zavřela dveře.

„Sluší ti to,“ pochválil jsem ji oblečení.

„Děkuju, tobě taky,“ uculila se na mě. Podržel jsem ji dveře a nastoupil jsem.

„Kam to jedeme?“ zeptala se mě. Měl jsem plánovanou restauraci v Port Angeles.

„Uvidíš,“ odvětil jsem. Cestou jsme si povídali. Zaparkoval jsem před restaurací.

Vystoupil jsem z auta a otevřel jí dveře rychleji, než stačila sáhnout na kliku.

„Doufám, že mě neponeseš,“ zasmála se.

V restauraci jsme si sedli k oknu. Uprostřed tancovalo několik párů. Objednala si jídlo. Já jen minerálku. Stejně to potom nevypiju.

„Opravdu si nedáš nic k jídlu?“ ptala se mě. Zavrtěl jsem hlavou. Naštěstí to dál nerozebírala. Číšnice donesla jídlo. Vonělo odporně, ale před stoletím bych dal cokoliv za něco takového. Tenkrát jsem byl ještě jako ona.

„Jak ses dostala do Forks?“ přerušil jsem ticho.

„Přijela jsem studovat na fakultu. Nabídli mi tady práci, tak jsem tady zůstala. A jak ses sem dostal ty? “

„Přistěhoval jsem se sem s rodinou,“ pověděl jsem jí krátce. Nechtěl jsem mě rozebírat, mohla by se toho moc dozvědět. Restaurací se rozezněla píseň.

„Smím prosit?“ zeptal jsem se.

„Ale jistě,“ odpověděla, „ale neumím moc dobře tancovat.“   V hlasu bylo poznat malý poznatek smíchu. Došli jsme na parket, kde tancovalo ještě několik párů.

Chytla se mé ruky, ale cukla sebou. Sakra! Zapomněl jsem na svoje ledové ruce. Trochu nedůvěřivě se mě znovu chytla a začali jsme tancovat.

„Není ti zima?“ podívala se na mě.

„Není, proč?“ zeptal jsem se jako bych to nevěděl.

„Máš hrozně studené ruce,“ poznamenala.

Tancovali jsme po paketu. Položila si hlavu na moji hruď. V obličeji jsem ucítil jemné zalití horkem. Takhle se cítí člověk, když se červená. Pozorovala mě svýma čokoládově hnědýma očima a já se v nich mohl utopit.

Šlápla mi na nohu. Já však ucítil jen lehké pírko. Kdyby s někým takovým tančil Emmett, už by dávno seděla na ambulanci u Carlislea.

„Musím jít na… ehm víš co,“ řekla potichu a odběhla.

Posadil jsem se k našemu stolu. Přemýšlel jsem, co udělám s tou minerálkou. Do oka mi padla květina naproti mně. Rozhlédl jsem se kolem, číšník tu nebyl a hosté byli zaměstnaní jídlem. Vzal jsem skleničku a půlku obsahu jsem vylil do květináče.

Za chvilku přišla Bella a posadila se na židli. Mluvili jsme o všem možném. Vidličkou si pohrávala s jídlem.

„Hezká umělá květina, že?“ řekla a ukázala na květinu, do které jsem vylil minerálku. Sjel jsem pohledem pod květináč, kde byl mokrý flek.

„Co to tady je?“ koukala na mokrý flek. „Někdo zalil umělou květinu?“ Začala se smát. V duchu jsem si nadával jaký jsem blbec, že nepoznám ani umělou květinu.

Smála se asi ještě pět minut. Taky jsem se tomu smál. Nechtěl jsem aby si myslela, že jsem to udělal já.

Odskočil jsem si na záchod. Samozřejmě že jsem nešel, protože bych musel, ale proto, že bych se měl chovat jako člověk. Postavil jsem se k zrcadlu a upravil jsem si trochu vlasy.

Bella:

Využila jsem situace, když si šel odskočit. Vytáhla jsem z kabelky vizitku s mým jménem a propisku. Otočila jsem ji napsala jsem vzkaz.

Mám v plánu mu ji dát na sedadlo do auta. Neřekl si o číslo, tak se o to musím postarat sama. Schovala jsem propisku do kabelky a připravenou vizitku jsem si schovala do kapsy u kabátu.

Edward:

Přišel jsem zpátky ke stolu. Všiml jsem si, že už dojedla. Koukla se na hodinky. Zahlédl jsem na nic deset hodin.

„Půjdeme už?“ zeptala se. Přikývl jsem. Byl jsem pryč už dvě hodiny. Doma mě budou bombardovat otázkami jako: kde jsem byl a s kým.

Zavolal jsem číšníka, abych zaplatil. Podal jsem jí kabát. S úsměvem si ho oblíkla. Vyšli jsme do temného města. Ovanul nás chladný vítr, který by člověku vlezl až pod oblečení.

Začala se trochu třást. Přitiskl jsem ji k sobě, i když jí to asi moc nepomůže. Kupodivu jí to ani moc nevadilo. Vrhla na mě zářivý úsměv.

V autě jsem zapnul klimatizaci na vysoký stupeň. Za chvilku bylo v autě útulno a teplo. Zachumlala se do kabátu a usnula.

Pozoroval jsem to křehké stvoření, které spalo na vedlejším sedadle. Je jiná než ostatní dívky. Ostatní se vnucují, jsou přecitlivělé nebo jejich make-up váží víc než jejich mozek.

Zatavil jsem před jejím domem. Pořád spala. Vystoupil jsem a otevřel jsem dveře. Ovanul ji chlad a ona se zachumlala ještě víc.

„Bello, musíš vstávat. Už jsi doma,“ pokoušel jsem se ji probudit. Spokojeně se usmívala. Opatrně jsem do ní drbnul. Okamžitě se probudila. Za chvíli už stála  vedle mě.

Doprovodil jsem ji ke dveřím. Teď nastala trapná chvíle loučení. Jak se mám rozloučit? Lituju, že jsem to neřekl Emmettovi, ten by mi poradil.

„No... já...,“ soukal jsem ze sebe jako z chlupaté deky. Pak jsem udělal věc, nad kterou možná budu litovat po zbytek svého posmrtného života.

Přiblížil jsem se blíž a políbil ji. Smířil jsem se s tím, že si nejspíš vysloužím pořádnou facku. Nejdřív byla zaskočená, ale pak se přestala bránit. Stáli jsme tam už pěknou chvíli. Od táhla své rty od mých. Chtěl jsem něco říct, ale dala mi ukazováček před pusu. Otočila se začala odemykat dveře. Vykouzlila nejkrásnější usměv jaký jsem kdy viděl.

„Děkuju za krásný večer,“ poděkovala mi a zavřela dveře.

Zůstal jsem tam stát ještě deset minut. Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem právě zažil. Risknul jsem, že ztratím to, co jsem našel. Neztratil jsem ji, naopak. Že já blbec jsem si nevzal její telefonní číslo. Měl jsem chuť něco rozdrtit. Sebral jsem ze země kámen a začal ho drtit. Po chvilce jsem měl v ruce jenom prach.

Spustil se liják a dálky se ozvalo zahřmění. Nastoupil jsem do auta. Nastartoval jsem motor a sáhl jsem po převodovce. Na vedlejším sedadle ležel lísteček. Sebral jsem ho a přečetl si obsah.

Isabella Swanová

Stálo to tam černé na bílém. Pod jménem bylo telefonní číslo. Otočil jsem papírek. Byl tam vzkaz.

Už se těším na další schůzku.

Spokojeně jsem se usmál. Musela mi to podstrčit v autě. Nechápu, jak se jí to podařilo. Okolí osvětlil blesk. Otočil jsem klíčem a vyjel na silnici...

Autor: Bubble (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ty jsi moje štěstí - 5. kapitola: