Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ty jsi moje štěstí - 4. kapitola

18.05.2010 (20:15) • Bubble • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1436×

4. kapitola - Smůla

(Bella)

„Pomůžu ti sbalit, chceš?“ nabídl se Edward. Přikývla jsem.

Sbalila jsem si s pomocí Edwarda. Trval na tom, že mě doveze domů. Moje auto bylo pořád zaparkované před laboratoří.

Oblékla jsem se, a vyšla před pokoj. Tam čekal Edward. Pomalu jsem vykročila. Rychleji to nešlo. Bolelo mě celé tělo a na nohách se ozývaly modřiny. Najednou se mi ztratila země pod nohama a ucítila jsem zamrazení. Otočila jsem se s leknutím. Edward mě nesl v náručí.

„Okamžitě mě pusť, Edwarde Cullene!“ ječela jsem a bušila mu do hrudě.

„Nepustím! Odnesu tě do auta. Trvám na tom.“ Se smíchem mi odpověděl.

Odnesl mě až do auta i přes moje připomínky. Položil mě na přední sedadlo. Dozadu dal tašku. Za okamžik seděl vedle mě. Vždyť stál před chvílí u zadních dveří. Nedávalo mi to smysl.

Jeli jsme ke mně domů. Otevřel mi dveře a zase mě zvedl, dřív než jsem se dotkla země. Neprotestovala jsem. Nemělo to cenu. Nechala jsem se vynést až do mého pokoje.

„Přijedu zítra v osm,“ spiklenecky na mě mrkl. Zamávala jsem mu a zavřel za sebou dveře. Pospíchal, určitě nechtěl potkat Annie.

Byla jsem šíleně unavená. Udělala jsem si čaj a šla si lehnout do postele. Vzala jsem si knížku. Usrkávala jsem čaj a četla. Zmohla mě únava. Usnula jsem.

…

Probudila jsem se v černé místnosti, kterou jsem dobře znala. Ležela jsem na pohovce. Nic se tu nezměnilo, až na rámeček obrázku. Byl prázdný, fotka chyběla.

Konečně jsem měla jiné šaty. Ty úzké šaty byly hrozné. Měla jsem sukni a tričko na ramínka. Ale pořád jsem byla boso.

Dveře do pokoje se otevřely. Stála tam ona. Usmívala se.

„Ahoj,“ pozdravila mě zvonivým hláskem a rozběhla se ke mě.

Objala mě. Lekla jsem se. Byla studená jako led.

„Není ti zima?“ zeptala jsem se nejistě. Zavrtěla hlavou.

Posadily jsme se na pohovku. Povídala jsem jí, co se stalo. Byla jako moje soukromá vrba, která všechno vyslechla. Proseděly jsme tam celou noc. Ozval se tlumený výkřik. Cukla sebou.

„Už musím jít,“ ozvala se a naposledy mě objala. Ve dveřích se usmála a nasadila si kápi.

Lehla jsem si a usnula.

…

Probudila jsem se. Na obličej mi dopadaly paprsky ranního slunce. Vymotala jsem se z přikrývky. Po chodbě se táhla příjemná vůně. V kuchyni stála Annie a něco kutila.

„Dobré ráno!“ pozdravila mě. Ze skříně vytáhla talíř a něco na něj položila. Posadila jsem se na židli. Postavila přede mě talíř s vaflemi. Poděkovala jsem jí a s chutí jsem se do nich pustila.

„Dneska nepůjdeš do práce, jasný?“ podíval se na mě výhružným pohledem. Přikývla jsem. Nechtěla jsem poslouchat dlouhou přednášku.

„Ty vafle, to byl úplatek?“ Trochu zaváhala a pak přikývla.

Annie šla do práce. Osprchovala jsem se a převlékla. Nechtělo se mi trčet doma. Do práce nemůžu, Annie mi to zakázala. Nehodlám riskovat promluvu do duše.

Rozhodla jsem se připravit se na večeři s Edwardem. Otevřela jsem skříň. Prohrabovala jsem se oblečením. Pod ruku mi přišla bílá halenka. Nikdy jsem ji nenosila. Byl to dárek od táty k osmnáctinám.

Oblékla jsem si ji. Slušela mi. Ale co k tomu? Hledala jsem kalhoty. Žádné jsem nenašla. Sukně jsem moc nenosila. Měla jsem jen jednu s vzorkem a ta se nehodila k vyšívané halence.

Od Annie jsem si nic půjčit nemohla. V podstatě byla o trochu vyšší než já. Nosila krátké sukně. Na mě trochu moc krátké.

Zbyla mi jediná věc. Nákupy. Nechtělo se mi nakupovat, ale jinou možnost jsem neměla. Nechala jsem si na sobě halenku. Bude se hodit. Na internetu jsem si našla čas spoje do Port Angels. Jelo mi to za 15 minut. Oblékla jsem si rifle.

Na zastávku jsem dorazila těsně. Rychle jsem nastoupila do autobusu. Sedla jsem si na volné místo k oknu a pozorovala ubíhající krajinu.

Vystoupila jsem před velkým nákupním střediskem. Annie by mě zabila, kdyby zjistila, že jsem tady. A to dobrovolně.

Prošmejdila jsem snad desítky obchodů. V jednom jsem našla dokonalou sukni. Byla jsem ráda, že jsem ji našla už za dvě hodiny.

Když jsem se zrovna vracela z obchoďáku, všimla jsem si jednoho člověka na chodníku. Byl podobný mému spolužákovi Jacobovi. Chodil do stejné školy a od té doby jsem ho neviděla.

„Ahoj Bello!“ pozdravil mě. „Jak se vede?

„Dobře, a ty?“ optala jsem se na oplátku.

„No… Jde to. Nechceš si jít sednout do kavárny?“ zeptal se a rukou ukazoval na kavárnu naproti.

„Proč ne?“

V kavárně jsem si objednala kafe. Trochu mě postaví na nohy. Z toho chození sem a tam jsem byla unavená. Povídali jsme si.

„Tak ty jsi zůstala ve Forks? To tě neodradila ani ta pověst o upírech?“ zkoumavě se na mě koukal.

„O upírech?“ nechápavě jsem se zeptala. Trochu mě to vyděsilo.

„Ty tu pověst neznáš?“ řekl. „Já ti ji povím. Kdysi dávno tam žila jedna rodina, byla divná a nikdo je moc neznal. V okolí se začaly objevovat znetvořená zvířata a lidem to připadalo divné. Přisuzovali to té rodině, protože je nikdo neznal. Někteří lidé tvrdili, že jsou to upíři. To se rozneslo a lidé tomu uvěřili. Jednou sesbírali hodně lidí a vydali se na ně. Byli vyzbrojení vidlemi, lopatami a česnekem. Když došli k jejich domu, nikdo už tam nebyl,“ vyprávěl.

Chvíli jsme tam ještě diskutovali. Podívala jsem se na hodinky. Byly skoro tři. Ve čtyři se Annie vrátí domů. Budu muset jít, kdyby zjistila, že nejsem doma… Raději na to ani nechci pomyslet.

„Ty Jaku, budu muset jít, za chvíli mi jede autobus,“ zaplatila jsem účet a spěchala na autobus.

Nasedla jsem do autobusu a jela zpátky do Forks. Nad pověstí jsem si hlavu nelámala, té pověsti nevěřím. Modrá obloha se změnila v přikrývku z mraků. Ještě že nepršelo. Jako tenkrát.

Domů jsem šla, jak nejrychleji to šlo. Kapalo a schylovalo se k lijáku. V dálce se ozvalo hřmění. Přidala jsem do kroku. Spustil se liják. Deštník jsem vytáhnout nemohla, fučelo a ten deštník by mi uletěl nebo se převrátil. Když jsem došla domů, byla jsem mokrá od hlavy až k patě.

Halenku jsem měla mokrou a zbývaly mi čtyři hodiny. Pověsila jsem halenku na ramínko a pověsila k topení. V koupelně jsem si vysušila vlasy.

Z venku se ozývalo hřmění. Blesky křižovaly oblohu. Pustila jsem si muziku a udělala si svačinu. Poslouchala jsem rádio a najednou tma. Světla zhasla a topinkovač přestal vrčet. Všechno na elektriku přestalo fungovat, včetně ledničky.

Do dveří vletěla Annie. Stěží za sebou zaklapla dveře. Přišla jsem do předsíně.

„Bello, jsi doma?“ zakřičela do temného domu. Stála jsem vedle ní a málem jsem ohluchla.

„Jo, jsem. A nemusíš křičet, málem jsem ohluchla,“ řekla jsem a mnula si ucho.

Vypadla elektřina. A zrovna když mám rande. Proč musím mít takovou smůlu?

Seděly jsme ve tmě v obýváku. Z Annie ještě kapala voda. Fén nefungoval bez elektřiny. Bouřka už odezněla, ale elektřina pořád nejela.

Prohledávala jsem poslepu šuplíky. Narazila jsem na baterku. Hlasitě jsem se zaradovala.

„Proč křičíš?“ zeptala se mě Annie. Ani jsem nepostřehla, že stojí vedle mě.

„Koukej, co jsem našla! Baterku!“ radostně jsem ji ukázala Annie.

Posvítila jsem na hodiny, ještě že nebyly na elektřinu, ale na baterky. Bylo půl osmé. Cože?! Za půl hodiny tady má být Edward a já jsem pořád ještě v teplácích.

Doběhla jsem si do pokoje pro halenku. Navlíkla jsem ji na sebe a oblékla si sukni. Zapomněla jsem na punčošky. Hrabala jsem se v šuplíku, zatím co Annie se na mě zkoumavě dívala.

„Kam jdeš?“ vypadlo z ní.

„Na rande,“ odpověděla jsem jí a dál se prohrabovala šuplíkem.

„Tak na rande, jo? A s kým?“ dotěrně se ptala.

„To tě nemusí zajímat. Když to půjde dneska hladce, tak ti ho potom představím,“ odbila jsem ji a vítězoslavně jsem vytáhla punčošky.

Natáhla jsem si na sebe punčošky. V koupelně jsem našla řasenku a lesk na rty. Počesala jsem si vlasy tak, aby vypadaly k světu. Hotová za pět minut osm jsem vylezla z koupelny. Hodila jsem Annie baterku.

„Dobrý?“ zeptala jsem se nejistě. Posvítila si na mě a chvilku si mě prohlížela.

„Počkej,“ řekla a odběhla pryč. Za chvíli se vrátila zpátky. V ruce nesla něco jako nůž. Přiblížila se ke mně a z boku mi ušmikla cedulku.

„Teď je to dobré,“ řekla a spokojeně se usmála, když zrovna zazvonil zvonek…

Shrnutí

Autor: Bubble (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ty jsi moje štěstí - 4. kapitola: