Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ty jsi moje štěstí - 3. kapitola

14.05.2010 (10:30) • Bubble • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1373×

3. kapitola-Sen

(Bella)

Tma. Obklopovala mě. Jsem snad mrtvá? Nebo spím? Otevřela jsem oči. Ležela jsem na zemi, ale nebyla tvrdá. Naopak, byla spíše měkká. Zkusila jsem se postavit. Trochu se mi motala hlava.

Procházela jsem tmavou místností. Byla bez oken, jen jedny černé dveře. Chtěla jsem jít rychleji, ale úzké černé šaty mi to nedovolili. Na nohou jsem neměla nic, byla jsem bosky.

„Promiň,“ ozval se sametový hlas. Někdo mě chytil za ruku. Cukla jsem sebou. Vedle mě nikdo nestál. Byla jsem tam jenom já. Trochu jsem se pousmála. Hlas mě uklidňoval.

Ten hlas musel patřit někomu, kdo právě seděl vedle mě. Jen byl v reálném světě. Já jsem byla uvězněná ve snu. Zavřela jsem oči. Chtěla jsem se probudit. Chtěla jsem otevřít oči, ale víčka byla moc těžká. Vrátila jsem se do snu.

Došla jsem k dveřím. Zmáčkla jsem kliku. Dveře se nepatrně pohnuly, ale nepovolily. Zatáhla jsem pořádně. Nic.

Všimla jsem si černé rohožky pod mnou. Nadzvedla jsem ji. Klíč. Měl divný tvar. Doufala jsem, že tam bude pasovat. Otočila jsem klíčem. Cvak! Zatáhla jsem za kliku. Dveře se s vrzáním otevřely.

Před sebou jsem měla stejnou místnost, jako je tahle. Super. Tohle mi chybělo. Prošla jsem dveřmi. Rozhlédla jsem se okolo. Přece jenom byla jiná. V pravém rohu byl stín temnější než jinde.

Šla jsem blíž ke stínu. Rýsovala se tam drobná postava. Vnikla jsem pod stín. Pocítila jsem divný pocit. Stála jsem naproti dívky. Mohla mít tak 13 let. Přes hlavu měla černou kapuci.

Nevšímala si mě, pořád hleděla do země. Nohy měla dole odhalené. Byly bledší než já, což mě dost překvapilo. Byla jsem bledá jako stěna a hodně lidí se mě ptalo, jestli mi něco není.

Sundala si kapuci. Měla bronzové, vlnící se vlasy pod lopatky. Dívala se na mě. Překvapila mě barva jejích očí. Měla oči přesně stejné barvy jako já. Čokoládově hnědé. Byla bledší a měla jiné vlasy. Jen oči měla stejné a rysy podobné.

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se. Neodpověděla, jen se usmála. Všechno se dovíš ve správný čas. Její pohled odpovídal na otázku.

Oplatila jsem jí úsměv. Zamávala mi a nasadila si kapuci. Otevřela dveře, které byly za ní. Zamávala jsem jí taky. Měla jsem pocit, že se ještě uvidíme. Naposledy se usmála a zavřela za sebou dveře.

Zůstala jsem tam sama. Vrátila jsem se do první místnosti. Lehla jsem si na místo kde jsem se vzbudila. Něco mě tam táhlo. Ležela jsem a přemýšlela nad tou holčičkou, dokud jsem neusnula.

…

Vzbudila jsem se. Otevřela jsem oči. Místo mého pokoje jsem spatřila bílou místnost. Hleděly na mě dva páry zlatavých očí. Jeden patřil staršímu muži v bílém plášti.

Druhý pár patřil chlapci s bronzovými vlasy. Usmíval se na mě. Už jsem ho někde viděla, ale kde?

„Dobrý den, slečno,“ pozdravil mě starší muž. Rozhlížela jsem se po pokoji. Nic mi nepřipomínal. Jen čtyři bílé stěny.

„Kde to jsem?“ Můj hlas zněl příšerně, nebyl jako v tom snu.

„V nemocnici. Jak se jmenujete?“

„Bella Swanová,“ odpověděla jsem. „Vlastně Isabella.“

Nevěděla jsem, jak jsem se sem dostala. Nepamatovala jsem si to. Šla jsem do nemocnice odnést testy. Ale nedošla jsem, protože… protože… Nic. Nevzpomínala jsem si.

Muž v plášti odešel. Zůstal tam jen chlapec s bronzovými vlasy.

„Já… Já se vám chci omluvit,“ vykoktal ze sebe. Poznala jsem jeho hlas, Ten co jsem slyšela ve snu.

„Proč? A co se mi vlastně stalo?“

„Srazilo vás auto…“ okamžitě jsem se prohlédla. Měl pravdu, na ruce jsem měla obvaz. Celé tělo mě bolelo.

„Asi bych se měl představit. Jsem Edward Cullen, tykejte mi prosím.“

„Dobře, ale jen když mi budeš taky tykat. Připadám si pak hrozně stará,“ odpověděla jsem.

„Srazilo tě auto, které jsem řídil já,“ řekl se sklopenýma očima. Pomalu mi to začínalo docházet. On mě srazil?!

„Nechtěl jsem tě srazit. Brzdil jsem, ale nefungovaly mi brzdy. Pak jsem tě dovezl sem do nemocnice,“ pořád se koukal do země. Neměl odvahu podívat se mi do tváře.

„Děkuju,“ pošeptala jsem

„Cože?!“ podíval se na mě s nechápavým výrazem.

„Děkuju,“ zapakovala jsem.

„Já jsem tě srazil, chápeš? A ty mi děkuješ?“ pořád se na mě nechápavě díval. Přikývla jsem.

„Za to, žes mě tam nenechal. Zachránil jsi mi život. Jsem ti za to dlužná,“ vysvětlila jsem mu.

„Nechtěla bys na večeři, až tě pustí?“ váhavě se zeptal.

„Proč ne?“ pokrčila jsem rameny. „Dlužím ti to.“

Odešel asi v osm. Spíš jsem ho poslala domů, aby se vyspal. Slíbil mi, že se zítra vrátí. Těšila jsem se, až ho znovu uvidím.

Den jsem považovala za dobrý i špatný. Srazilo mě auto a ležím v nemocnici. To jsou ty špatné věci. Seznámila jsem se s Edwardem a pozval mě na večeři. To jsou ty dobré.

Řekla bych ano, i kdybych mu nebyla nic dlužná. Byl hezký, měl v hlavě pořádek a hlas měl jako anděl. Byl jiný než ostatní. A to se mi líbilo. Vždycky jsem byla jiná než ostatní. Bledší, tišší a průhlednější.

Klížily se mi oči. Potřebovala jsem spát. Zavřela jsem oči a okamžitě jsem usnula.

Probudila jsem se zase v tom černém pokoji. Tentokrát jsem ležela na pohovce. Předtím tam nebyla. Věděla jsem, co mám dělat. Postavila jsem se. Našla jsem dveře.

Dostala jsem se ke dveřím. Stěžovaly mi to šaty. Ohnula jsem se pro klíč. Byl tam, kde byl minule. Odemkla jsem, chtěla jsem vědět, kdo je ta holčička.

Otevřela jsem dveře. Stín byl v koutě. Nic jsem nerozmýšlela, vklouzla jsem pod stín. Zase na mě dopadl ten divný pocit, taková tíha. Nikdo tam nestál. Šla jsem se podívat do ostatních rohů. Nikde nebyla.

Vrátila jsem se do stínu. Sedla jsem si sklesle na podlahu. Těšila jsem se na ni. Vzpomněla jsem si na dveře, kterými minule odcházela. Otočila jsem se. Byla tam.

Postavila jsem se. Zatáhla jsem za kliku. Nic, byly zamčené. Nestála jsem na žádné rohožce a nic kolem mě nebylo. Zkusila jsem zaklepat. Uslyšela jsem něčí kroky. V zámku zašramotil klíč. Dveře se otevřely a stála tam ona.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji.

„Ahoj,“ odpověděla mi zvonivým hláskem. Usmála se na mě.

Posadila se na zem a zatáhla mě za ruku. Sedla jsem si vedle ní. Povídaly jsme si. Svěřila jsem se jí se vším. Jen poslouchala a nemluvila. Najednou se zvedla.

„Musím jít.“ Otevřela si dveře. Zamávala jsem jí a usmála se. Oplatila mi usměv.

„Ještě se uvidíme,“ zašeptala a zavřela. Vrátila jsem se na pohovku a usnula.

…

Probudila jsem se v tom bílém pokoji, kde jsem usnula. Nikdo v něm nebyl. Koukala jsem na hodiny. Bylo sedm ráno. Nudila jsem se. Čekala jsem, až někdo přijde.

V osm přišla sestřička. Přinesla mi snídani a zkontrolovala mi ruku.

„Kdy začínají návštěvní hodiny?“ zeptala jsem se. Pořád jsem trochu chraptěla, ale bylo to lepší než včera.

„V půl deváté. Chvilku ještě počkejte,“ odpověděla. Poděkovala jsem jí.

Ta půl hodina mi připadala jako věčnost. Přesně v půl deváté se otevřely dveře. Vešel Edward.

„Ahoj, jak ses vyspala?“ Usmál se na mě.

„Dobře, dík za optání,“ posadila jsem se co nejladněji. Tělo bolelo ještě víc než včera.

Mluvili jsme. Dokud do dveří nevtrhl hurikán jménem Annie. Zcela Edwarda ignorovala.

„Ahoj paciente!“ pozdravila mě.

„Fakt moc vtipný,“ odsekla jsem.

Všimla si Edwarda. Přeměřila si ho.

„To ty jsi ten, co jí srazil, že? S tebou si ještě vyřídím! To se dělá srážet nevinný lidi na přechodu?!“ hulákala na něho Annie.

„Přestaň mu…“ nedovolila mi dokončit větu.

„Nezastávej se ho, Bello. Mohl tě zabít!“

Hustila tam do něho asi dalších pět minut. Zacpala jsem si uši, nechtěla jsem to slyšet. Edward se chudák stal obětí mojí kamarádky. Litovala jsem ho.

„…rozumíš?!“ dořekla, když jsem si pustila uši. Edward jenom poslušně přikývl.

Vysvětlila jsem Annie, co se vlastně stalo. Zčervenala studem. Oči sklopila do země a omluvila se mu. Pak odešla s tím, že musí zpátky do práce.

„Promiň za Annie, je trochu horlivá,“ omluvila jsem se mu za ni.

„To je v pořádku,“ usmál se na mě.

Do pokoje vešel doktor.

„Ahoj,“ pozdravil ho Edward a otočil se na mě. „Dovol, abych ti představil mého otce, Carlislea Cullena. Pracuje tady jako doktor.“

„Dobrý den,“ pozdravila jsem

„Mám pro vás dobrou zprávu. Můžete jít domů. Už dneska,“ oznámil mi Carlisle.

„Pomůžu ti sbalit, chceš?“ nabídl se Edward. Přikývla jsem.

Autor: Bubble (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ty jsi moje štěstí - 3. kapitola: