Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ty jsi mě kousl? - 6. kapitola

20.03.2011 (19:45) • DyDy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1977×

„Dobře. Ale nechci, aby na mě mluvil." To byla moje jediná podmínka. Byl totiž docela otravný. Smutně se usmál a pak přikývl.
„Bude mlčet jako hrob. Vím to. Vidím totiž do budoucnosti," chlubila se zvonivým hláskem. Vidí do budoucnosti?

„Co jsi to řekla? Vidíš do budoucnosti?" Přikývla a široce se usmála. Copak se toho za poslední dny nezměnilo už moc? Copak všechno, co jsem myslela, že neexistuje a je to pouhá povídačka, vážně existuje? To je vážně všechno možné? Co se stane za chvíli, objeví se tu mimozemšťani? Alice vybuchla smíchy.

„Ne. Ty bychom už potkali. Jsou to jen báchorky," usmál se. Vážně se mi jeho křivý úsměv... Nech toho! Neměl dělat, jakože neexistuje? Ušklíbla jsem se na něj. Jak to, do háje, věděl? Podíval se na mě a němě naznačil svou omluvu.

„Dobře. Jak tohle funguje?" zeptala jsem se. Chvíli nechápali, ale pak mi Alice začala vyprávět o čtení myšlenek a tak dále. Ztratila jsem pointu hned na začátku, natož abych pochopila konec.

„Cože?" nechápala jsem.

„Chtěla říct, že pokud vidí budoucnost a já můžu číst její vizi v myšlenkách, vím, co vidí," řekl znovu otrava. Dobře. Takže on čte myšlenky? Ví, co si myslím já? Jak strašně ráda bych mu zlomila ten jeho roztomilý nos? Bello, klid. Nechceš mu ho doopravdy zlomit, že ne?

„Aha," špitla jsem. Začala jsem si uvědomovat bolest v krku. Najednou jsem ucítila lahodnou vůni, nic lepšího jsem ještě necítila. Vyběhla jsem, ale někdo mě prudce zachytil. Jenže ta vůně byla tak nepopsatelně lahodná. Nemohla jsem se jen tak vzdát.

„Je to člověk, zkus zadržet dech," poradil mi Carlisle. Ihned jsem se snažila ovládnout, jenže oheň se zvětšoval. Vymanila jsem se z paží a už by mě chytily další, kdybych neběžela na druhou stranu od lahodné vůně. Ucítila jsem její slabý odvar. Nedaleko ode mě stálo stádo srnek. Zasekla jsem se. Jak to funguje? Vzpomínala jsem na všechny upíří filmy, co jsem kdy viděla. Otevřít pusu, vystrčit zuby, které budou sát? Ucítila jsem jemný dotek na rameni.

„Řiď se instinkty, je to jednoduché," dodávala mi odvahu Alice. Přestala jsem přemýšlet a rozběhla se, cítila jsem, jak kosti mršiny křupou pod mým dotykem. Jak teplá krev proudí v mých ústech. Když jsem začala přemýšlet, bylo to trochu nechutné. Brzy potom, co se mé zuby zahryzly do krční tepny mé oběti, bylo tělo bez krve. Pak, když jsem spatřila v rybníčku svůj odraz, zpanikařila jsem. To co jsem viděla, byla ďábelsky krásná tvář s krví. Právě jsem zabila bezbrannou srnku. Zabila bych takhle i Charlieho? Pustila jsem nohy a skončila na zemi. Všichni, kteří mě doteď sledovali z povzdálí, se ke mně ihned rozeběhli.

„Byla to jen srnka,“ chlácholila mě Alice. Najednou jsem ucítila vlnu klidu. Už jsem si tolik neuvědomovala, na co jsem myslela. Bylo to, jako bych nevěděla, proč jsem byla tak zoufalá. Rozhlédla jsem se po obličejích, které stály nade mnou. Všichni se na mě dívali s pochopením, ale dva pohledy se lišily. Jeden, který se na mě díval soustředěně. Byl to blonďák, co mě většinou držel. Až teď jsem si všimla jeho hrůzostrašných jizev, které mi radily, zdrhej. Druhý pohled byl toho, kterého bych chvílemi nechala zmizet a chvílemi se z něho rozplynula. Ten se díval do země.

„Já vím,“ odpověděla jsem jí. Zvedla jsem se.
„Teď bychom mohly spolu, co říkáš?“ usmála se. „Dáme si závody, kdo jednu vypije dřív?“ dodala. Zamračila jsem se, ale pak jsem přikývla. Musím si na to zvyknout. V minulém životě, jsem byla vegetariánka. A teď zabíjím zvířata a jsem za to ráda, protože nezabíjím lidi. Musela jsem se tomu zasmát.

„Teď!“ zavelela a já se rozběhla. Celý den jsme lovily, ale já nikdy neměla dost. Ostatní také lovili. Někdy jsem si neodpustila pohled na mého anděla, který se ladně pohyboval od krku ke krku. Když už jsem nevěděla, kam se ta všechna krev v mém těle ukládá. Přestali jsme všichni.

Po očním kontaktu s Alice všichni odešli a nechali nás o samotě.
„Vím, že jsme nezačali nejlíp,“ usmála se. „Jsem Alice, a ty jsi?“ zeptala se, a její hlas mi připadal jako zvonkohra.

„Isabella Swanová. Ale raději mám, když se mi říká pouze Bella,“ odpověděla jsem už také s úsměvem.  Přikývla a vydaly jsme se pomalými kroky k domu.
„Bello, ještě jednou ti chci říct, že můj bratr je nevinen. Chci říct, není úplně bez vinny, ale představ si, že cítíš to, co jsi cítila, než jsi utekla. Pro mého bratra to bylo ale ještě horší, byla jsi něco jako jeho droga.“ Při té představě mě začalo pálit v krku. Zahnala jsem tu myšlenku a pálení se nepatrně zmenšilo.

„Já potřebuju jen čas. Potřebuju se smířit s tím, co teď jsem.“ Srdečně se usmála a chytila mě za ruku.

„Smíříš se s tím, vím to,“ zaklepala si na hlavu.  Musela jsem se jí zasmát. Byla velmi srandovní a já jsem k ní začala pociťovat náklonnost.
„Někdy si říkám, že ty nejsi úplně normální,“ snažila jsem se zažertovat. To se mi očividně povedlo, protože se usmála. Společně jsme pak došly k domu. Byla to nesmírně dlouhá konverzace. Dlouhá ve způsobu délky, ne toho že by mě nebavila. Zjistila jsem, že má ráda nakupování. Všechno musí být perfektní. Dozvěděla jsem se taky pár slov o členech rodiny, jednoho ale záměrně vynechávala. To se mi ale nelíbilo. Na něho jsem byla zvědavá, i když jsem mu nedokázala ještě odpustit. Byla to milá holka. Uvěřila jsem, že budeme nejlepší kámošky, jak říkala.

Když jsme došly do domu, ihned mě každý objal a s každým jsem se seznámila. Každé objetí bylo jiné. Jedno bylo srdečné, druhé bylo takové, že jsem visela ve vzduchu. Emmett byl docela vtipný týpek. Musela jsem se mu pořád smát. V rohu místnosti vedle krásného klavíru stál s hlavou sklopenou poslední člen rodiny, který se mi vyhýbal.

Sklopila jsem pohled k zemi a otočila se zpět na Alici. I potom se ale nehnul ani o píď. Vzdychla jsem a pomalými kroky došla až k němu. Zvedl hlavu a na jeho zmučeným obličeji se objevil údiv. Nuceně se usmál a já mu pomalu podala ruku.

„Bella,“ představila jsem a on uchopil mou ruku.  Neskutečně se mi to líbilo.
„Edward.“ Bylo to krásné, ušlechtilé jméno. Chtěl ještě něco říct, jenže já jsem vymanila svou ruku z jeho a odešla k ostatním.

Autor: DyDy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ty jsi mě kousl? - 6. kapitola: