Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ty jsi mě kousl - 3. kapitola

17.08.2010 (07:45) • DyDy • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3733×

Až teď jsem si všiml, že nemůžu číst její myšlenky. Fascinovalo mě to. Vlastně, kdo by teď nevěděl, na co myslí. Sám jsem to znal. Upíří jed se vám nahrne do těla. Každý jeho pohyb cítíte a věřte mi, že to není bezbolestné. Přejete si, abyste už raději umřeli, než aby oheň ve vašem těle postupoval dál. Začala se třást, musel jsem ji přitlačit zpět na lůžko, ale nebylo to zrovna lehké. Už měla částečně sílu novorozené. Já se ale nehodlal vzdát. Mohla si více ublížit. Dnes to byl třetí, pro proměnu poslední, den. Srdce jí splašeně tlouklo a já věděl, že se za chvíli ozve poslední buh-buh. Co mám pak dělat? Co jí mám pak říct?

„Promiň, víš, náhodou mě tvoje vůně přitahovala tak moc, že jsem tě musel mít hned.“  Blbost!
„Ne, to ne.“ Přemýšlel jsem dál.
„Víš, já jsem tak trochu upír a nedošel jsem si na lov…“ Nemohl jsem najít správná slova.
„Edwarde, mohl bys vymyslet něco normálního?“ vedl jsem vnitřní monolog.

„Edwarde!“ pokárala mě má milovaná sestra. Přitančila do místnosti a zírala na neznámou. 
„Víš, bude docela hezká,“ vypadlo z ní. Nebyla jenom hezká. Byla úchvatná. Rozhněvaně jsem jí pohlédl do očí.
„Ona nikdy nebyla jen hezká!“ pošeptal jsem. Položil jsem svou ledovou ruku na její čelo ve snaze, aby jí bylo alespoň trochu líp. Společně jsme se dívali, jak postupuje svou přeměnu.  V tom mě něco napadlo.
„Alice, jakto že jsi neviděla, jak jsem ji kousnul?“ zeptal jsem se. Alice znervózněla. Alice viděla do budoucnosti. Mohla všemu zabránit. V jejích myšlenkách se mi přemítla scéna z dívčích záchodů s Jasperem. Chvílemi se mi z toho dělalo špatně.

„Není to moje vina! Ty jsi ji kousl!“ vyčetla mi. Byl jsem rád, že přestala myslet na záchůdky, ovšem za cenu dávky mého svědomí.
„Já vím,“ vyšlo mi z úst. Věděl jsem to. 
„Mimochodem. Vem si to!“ Podala mi kontaktní čočky. Otočil jsem se k zrcadlu a moje oči byly… jiné. Způsobila to lidská krev. Jelikož jsem byl „vegetarián“, moje oči byly zlaté… Teď se ale zředily s lidskou krví, a tak měly nabrat rudou barvu. Ne teď, ale nějakou dobu trvalo, než se z vegetariánských, zlatých stala zase červená. Čočky jsem odložil na stolek. Nechtěl jsem si je nandávat. Takhle to budu moct vysvětlit. Alice si odfrkla a odešla pryč. Můj zrak znovu spočinul na krásce na posteli.

Najednou se přestala třást a já věděl, že ta chvíle, které se tak bojím, je blízko. Už se nemohla třást, protože všechna bolest se soustředila už jen na poslední, nespálený orgán. Srdce. Srdce, které bych si nejraději vyrval z těla, při pohledu, jak ta líbezná dívka trpí. Jen mou vinou. Mohla mít obyčejný, lidský život, manžela, malé, usmívající se děti pobíhající vedle rodinného domku. To všechno se rozplynulo v ten okamžik, když přišla do třídy, kde jsem byl já. Zrůda. 

Do pokoje přiběhli ostatní a upínali zrak na děvče. Vlastně to bylo divné, ale já pořád nevěděl, jak se ta překrásná bytost jmenuje.
„Už to bude!“ pronesl Carlisle. Její srdce se zadrhlo a pak už nebylo slyšet nic. Byla z ní zrůda bez srdce. Všichni jsme napětím přestali dýchat. Né, že bychom to potřebovali. Držel jsem ji za ruku a klečel vedle postele. Otevřela oči...

Bella:

Žár, co mě spaloval, byl nepopsatelný. Dlouhé hodiny putoval mým tělem, pak se přesunul na jedno místo a já už neměla sílu, křičet, vzdorovat, teď jistě umřu. Co se mi to stalo? Pak jsem ucítila poslední úder svého srdce, čekala jsem na něco, co mohlo být posmrtný život. Na cokoliv, tunel, světlo, peklo… ale nic jsem neviděla. Necítila jsem, tlukot svého srdce, musela jsem být mrtvá. Jediné, co jsem cítila, byla spalující bolest v mém hrdle. Zmatená jsem otevřela oči. Viděla jsem tak nějak lépe. Dokonce jsem viděla mouchu, která si to svištěla okolo postele. Nejvíc mě ale upoutal někdo jiný. Anděl sklánějící se nade mnou. Bylo tady víc lidí. Teda vlastně asi andělů. Tohle bude nebe. Počkat. Kde to vůbec jsem? Začala jsem přemýšlet.

„Všechno bude v pořádku, vysvětlím ti to,“ začal mluvit. Měl bronzové vlasy a přenádherný obličej. Takhle jsem si svého anděla vždycky představovala. Byla jsem spokojená.
„Počkat, on nemá křídla?“ uvědomila jsem si.  Pak jsem ztuhla. Moje přemýšlení nabralo obrátky. Moje vzpomínky byly zamlžené, ale jedno jsem si pamatovala. Vzpomínka se proháněla hlavou. Nadlidsky krásná tvář, moje hrdlo, bolest...

„Ty jsi mě kousnul?!!“ vyjela jsem na něj. Přemýšlela jsem, že se zvednu. V tu ránu jsem stála na nohách a hleděla do očí svého vraha. Bylo to trochu divné, většinou to nějakou dobu trvalo, obzvlášť u nešiky, jako jsem já. On pomalu ustupoval dozadu. Srab!
„Ty psychologický hajzle! Koušeš do každého, koho potkáš?“ pěnila jsem. Polkl.
„Všechno ti vysvětlím! Nech mě to vysvětlit!“ škemral. Až teď jsem si všimla ostatních, kteří se postavili před pana „vysvětlení“. 
„Co vysvětlit? Proč mi měl něco vysvětlovat! To byl nějaký kanibal nebo co!“ hlava mi šrotovala.

„Drž se ode mě dál! Rozumíš!“ zapištěla jsem. Nemohla jsem si nevšimnout zvonivého tónu mého hlasu. Byl tak nádherný. Co to se mnou udělal? Právě jsem se postavila před velké zrcadlo. Podívala se do něj a nevěřila tomu, co vidím. Skončila jsem na zemi. Moje oči nabraly rudou barvu. Ostatně, ten anděl je takové měl taky. Nikdy jsem nebyla moc hezká. Ta, kterou jsem viděla v zrcadle, se mnou neměla nic společného. Možná… ale ne! Stihl mi udělat plastiku?

„To nejde! Musím ti pomoct!“ vypustil. Jeho ruce byly natažené ke mně. Ostatní se vrátili na svá místa u stěny a tiše nás pozorovali. On se pomalinku přibližoval.
„Proč by mi měl pomáhat?“ ptala jsem se sama sebe. Pak jsem se znovu zamyslela. Červené oči, rychlost a hlavně to, že pije krev. Upír. A já teď taky. Věděl, že jsem to zjistila. Viděl to v mých očích. Objal mě. Kdybych vám tvrdila, že to bylo nepříjemné, kecala bych. Ale já jsem nedokázala myslet na nic jiného, než byl Charlie, Renée… uvidím je ještě někdy? Čekala jsem, na pláč. Žádný se ale nedostavil.

„Je mi to tak líto... víš...“ šeptal. Víc ze sebe nemohl dostat. Můj vztek se dral na povrch. V tu ránu proletěl oknem a já slyšela, jak spadl na zem s hromadou střepů. Bude trpět! Trpět, jako jsem musela trpět já!

Autor: DyDy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ty jsi mě kousl - 3. kapitola: