Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ty, já a Volterra - 12. kapitola

07.05.2012 (11:45) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2086×

Bylo to něco nepopsatelného. Cítila jsem tolik radosti, tolik lásky. Když se odtáhl do mých rtů, zklamaně jsem si povzdychla. Jeho ruce mě pevněji sevřely a já znovu ucítila jeho rty na těch svých. Už to nebyl ten stydlivý polibek, který mi daroval před chvílí. Mezi své rty vsál můj dolní ret a já vydechla. Ten pocit, který jsem teď prožívala, se nedal popsat. Bylo to něco úžasného. V podbřišku mi poletovali motýlci, kteří mě rozechvívali a snažili se dostat ven z mého těla. Užívala jsem si ten blažený pocit a více se natiskla na jeho svalnaté tělo. Jacob v polibku vydechl a mně se zatočila hlava. Ucítila jsem, že se něco změnilo. Necítila jsem pevnou půdu pod nohama, nýbrž matraci pod zády. Ležela jsem na posteli, nade mnou se skláněl Jacob a já najednou dostala strach. Tohle objetí bylo moc důvěrné. Bylo moc nebezpečné. Začala jsem se pod jeho tělem mrskat a on okamžitě pochopil, co se děje. Odtáhl se, smutně se na mě podíval a odešel z pokoje. Rychle jsem se posadila, oblékla si župan a vyšla na chodbu. Zaťukala jsem na dveře ložnice rodičů a nemusela čekat dlouho. Když jsem uviděla matčinu tvář, rozplakala jsem se. Neměla jsem tušení, proč pláču, ale na zem dopadla jedna neposedná slza a za ní následovala další.

„Copak se stalo, srdíčko?“ zeptala se vyděšeně a já otevřela ústa. Z mého hrdla se vydral jeden neposedný vzlyk a po tváři mi stekla další slza. Maminka mě vzala za ruku, pevně ji sevřela a vtáhla mě do pokoje. Přitáhla si mě do náruče a pevně objala. Slyšela jsem tátu, jak se ptá, co se stalo, ale nebyla jsem schopná mu odpovědět.

„Jacob,“ vypadlo ze mě nakonec a otcovi hrudi se vydralo nenávistné vrčení.

„Já ho zabiju,“ řekl a přešel ke dveřím. Dostala jsem se z matčina objetí a rychle k němu přešla.

„Nic mi neudělal,“ řekla jsem a znovu vzlykla. Tatínek mě zmateně pozoroval, ale nakonec se uklidnil a posadil se na postel.

„Co se tedy stalo?“ zeptal už o poznání klidněji a já si sedla vedle něj.

„Já ani nevím. Byl u mě v pokoji, objal mě a mně se to líbilo. Pak mě políbil. Nevím proč, ale najednou mi to přišlo moc a musela jsem se odtáhnout. Nevím, proč jsem to udělala, byla jsem v tu chvíli tak spokojená,“ vysvětlila jsem šeptem a doufala, že mě pochopí. Maminka si povzdychla, tatínek se zvedl, smutně se usmál a nechal nás v pokoji samotné. Otočila jsem se na maminku a zoufale si povzdychla.

„Srdíčko, to je normální. Ještě prostě nejsi připravená. Po tom, co sis musela prožít je jasné, že všechno nemůže být hned,“ řekla a objala mě kolem ramen. Položila jsem si hlavu na její kamenné rameno a věděla, že má pravdu. Prožila jsem si toho tolik, že mu nemůžu hned dát to, po čem touží. Nejhorší na tom ale bylo to, že jsem to chtěla také. Toužila jsem po jeho polibcích a dotecích.

„Proč se to muselo stát? Proč mě museli unést a všechno zničit?“ zeptala jsem se zoufale a znovu vzlykla. Maminka mě pevněji objala, zabořila hlavu do mých vlasů a povzdychla si.

„Tuhle otázku si pokládám každý den,“ odpověděla smutně.

Tu noc jsem spala v jejich ložnici. Mamince to nevadilo a tatínkovi také ne, dokonce se ke mně přidali a v jedné posteli jsme leželi všichni tři. Ležela jsem, držela je za ruku a přála si, aby to takhle bylo navždy. Musela jsem usnout, protože když jsem znovu otevřela oči, všude bylo světlo. Moc světla. Párkrát jsem zamrkala, protáhla se a nasála vzduch. Do mých plic se dostal čerstvý vzduch a já se usmála. Bylo mi lépe. Cítila jsem zvláštní teplo, které se mi rozlilo po těle, když jsem si vzpomněla na náš polibek.

Když jsem se umyla, oblékla a najedla, šla jsem se projít. Maminka se nabídla, že se mnou půjde, ale já potřebovala být sama. Musela jsem si promyslet co dál. Budu se s Jacobem vídat každý den. Pokus mezi námi budou nějaké nešvary, bude to k nevydržení. Pomalu jsem kráčela k lesu, když se za mnou ozval smích. Otočila jsem se a pohlédla do očí svému strýci. Pomalu ke mně přešel a já pozorovala zlaté odlesky jeho vlasů.

„Vypadáš jako lev,“ zasmála jsem se a uslyšela, jak zavrčel. Pobaveně jsem ho pozorovala a ani trochu neměla strach.

„Nevadí, když se projdu s tebou? Alici přišly nové šaty, takže jsem teď až na druhém místě,“ zašeptal dotčeně a zasmál se. Kývla jsem hlavou a ucítila, jak se vedle mě pohnul vzduch. Otočila jsem k lesní cestě a pomalu kráčela po Jasperově boku. Chvíli jsme šli mlčky, ale ticho bylo moc tíživé.

„Co tě trápí, sluníčko?“ zeptal se a pohlédl na mě. Použil tíživou sílu svého pohledu a já podlehla. Posadila jsem se na kmen spadlého stromu a povzdychla si.

„Jacob mě políbil. Na tom by nebylo nic špatného, ale já to ukončila. Moc se mi to líbilo, ale něco ve mně mi bránilo v tom, abych nepřestávala. Odtáhla jsem se od něj, i když jsem to chtěla,“ řekla jsem a nohou rozryla kousek mokré půdy. Jasper se usmál a pohladil mě po paži.

„Po tom všem, čím sis musela projít, se vůbec divím, že mi dovolíš tě hladit,“ vydechl a já pohlédla na naše spojené ruce. Zakroutila jsme hlavou a podívala se na nebe.

„Toho už se nebojím. Jen mě mrzí, že mu nemůžu dát to, na co tak dlouho čekal,“ přiznala jsem.

„Sluníčko, on nechce nic, na co nejsi připravená. Nebude tě nutit do něčeho, co nechceš. Pokud ho budeš chtít jen jako kamaráda, stane se tím, jakým ho chceš. Otisk je něco, co vás může dát dohromady, ale také nemusí,“ vysvětlil mi a já na něj překvapeně pohlédla.

„Já ani nevím, co vlastně chci,“ zašeptala jsem a hleděla na malou jámu, kterou jsem vykopala nohou.

„Neboj, na to časem přijdeš,“ slíbil mi a já se na něj usmála. Nikdy jsem neměla moc možnost si s ním o samotě popovídat, takže jsem toho hned využila a ptala se ho na všechno, co mě zajímalo. On mi se zájmem odpovídal a já ho poslouchala. Když vyprávěl o tíživém pocitu, který měl, když zabíjel novorozené, ztotožnila jsem se s ním. Ten pocit jsem znala. Nebyl hezký. Naopak, všechno kazil.

Domů jsem se vracela sama, protože se objevila Alice a Jaspera si ukradla pro sebe. Pomalu jsem bosky kráčela zahradou a prozpěvovala si. Nevěděla jsem, kde se to ve mně vzalo, ale měla jsem chuť zpívat. Notovala jsem si, poskakovala a usmívala se. Bylo mi lépe. Věděla jsem, že na to nejsem sama a nejsem jediná, kdo si musel prožít něco hrozného. Zvedla jsem hlavu k nebi a pozorovala slunce, které zářilo na všechny strany.

„Chci se ti omluvit,“ ozvalo se za mnou a já zavřela oči. Ten hlas bych poznala všude. Pomalu jsem se otočila a usmála se.

„To já bych se měla omluvit. Neměla jsem to utnout,“ vydechla jsem a zakroutila hlavou.

„Já jsem vůbec neměl začínat. Moc mě to mrzí, nechtěl jsem ti ublížit,“ omlouval se a kroutil hlavou. Zasmála jsem se a on se ke mně po chvíli přidal.

„Jsme to ale smolaři, viď?“ zeptal se a já se začala smát ještě víc. Opravdu jsme byli smolaři. To nejhorší, co se nám mohlo stát, se ještě znásobilo a my byli celí obalení smůlou. Když jsem se po nekonečně dlouhé době uklidnila, Jacob mě se zájmem pozoroval a jemně se usmíval. Tázavě jsem se na něj podívala a založila si ruce v bok.

„To je poprvé, co ses takhle hodně smála,“ vysvětlil a naklonil hlavu na stranu.

„Pokud budeš chtít, můžeš za mnou dneska přijít,“ vydechla jsem a rozeběhla se k domu. Cestou jsem se smála a těšila se na to, až přijde. Nepochybovala jsem o tom, že to udělá. Nenechá mě samotnou. Bojí se o mě.

Když jsem se sprchovala, nechala jsem na sebe dopadat kapky teplé vody na své tělo o něco déle, než normálně. Užívala jsem si, jak mi voda uvolňuje ztuhlé svaly a uklidňuje mě. Po dalších deseti minutách jsem vodu vypnula, osušila se a vlasy si svázala do culíku. Nepospíchala jsem. Času bylo dost. Oblékla jsem si košilku, kterou mi pořídila Alice a přes ramena si oblékla župan. Zhluboka jsem se nadechla, usmála se a vyšla z koupelny. Už když jsem stála u pokoje rodičů, slyšela jsem tiché chrápání. Potichu jsem došla do svého pokoje a s překvapením pozorovala ležícího Jacoba. Byl natažený na mé posteli, nahlas oddychoval a já si musela položit dlaň na ústa, abych se nezačala smát. Pozorovala jsem jeho klidnou tvář a vydechla. Pomalu jsem se k němu přiblížila, klekla si k posteli a pozorovala ho.

Nikdy jsem neměla moc možnost si ho detailně prohlédnout. To se teď změnilo. Věnovala jsem pohled každé části jeho tváře a okouzleně vydechla. Byl dokonalý. Jeho oči sice byly zavřené, ale já je znala. Zářily štěstím, radostí a životem. Jeho rty byly rudé, nafouklé a lákaly k polibku. Vzpomněla jsem si na to, jak se naše rty setkaly a znovu jsem zatoužila to okusit. Ten dokonalý pocit souznění a lásky. Jacob se ošil, zamručel a jemně se usmál.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ty, já a Volterra - 12. kapitola :