Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ty, já a Volterra - 11. kapitola

02.05.2012 (18:30) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2203×

Když jsem se druhý den probudila, něco bylo špatně. Otočila jsem se na bok, podívala se z okna a viděla kapky deště, jak stékají po skleněné výplni okna. Venku bylo ošklivo, ale to nebyl důvod, proč jsem se roztřásla a překvapeně vydechla. Na posteli vedle mě ležel natažený Jacob a potichu oddychoval. Přitáhla jsem si přikrývku blíže k tělu a trochu se od něj odsunula. Co tu dělá? Jak se sem dostal? Proč neleží ve své posteli?

Pozorovala jsem ho několik minut, když jsem si všimla tetování na jeho zádech. Na rameni měl znak kmene, ale na zádech bylo ozdobným písmem napsané mé jméno. Jeho bedra byla tmavá, horká, ale víc než jeho přítomnost mě rozpálilo těch pár písmenek. Nechal si na tělo vytetovat moje jméno. Podívala jsem se do jeho klidné spící tváře a poté zpátky na tetování. Špičkou prstu jsem ho pohladila a usmála se. Bylo jednoduché, malé, ale plnilo svůj účel. Každému bylo ihned jasné, že tento muž někomu patří. Patří někomu, kdo si na něj nepamatuje a není schopen dát mu to, po čem tak dlouho toužil.

Přejela jsem dlaní po jeho bedrech a pod kůží cítila výstupky písmenek. Zavřela jsem oči, prstem se dotkla svého jména na jeho těle a bylo mi dobře. Víc než dobře. Ještě před pár měsíci jsem bojovala s tím, abych vůbec přežila, a teď bojuji s tím, abych odtáhla dlaň od jeho těla. Otevřela jsem oči, naposledy se podívala na tetování a nakonec věnovala pohled jeho tmavým očím. Polekaně jsem pohledem ucukla, když se na mě podíval zpoza dlouhých hustých řas. Odtáhla jsem se od něj a podívala se z okna.

„Nechal jsem si ho udělat pár týdnů poté, co se stala ta nehoda. Byl jsem opilý, neměl jsem tušení, co se se mnou děje. Až ráno jsem si uvědomil, co se vlastně stalo a od té chvíle jsem nikdy nezalitoval toho, že na svém těle nosím tvé jméno,“ řekl ochraptělým rozespalým hlasem a zasmál se. Pomalu jsem se k němu otočila a znovu si prohlédla jeho bedra.

„Tys nikdy neuvěřil tomu, že jsem mrtvá, viď?“ zeptala jsem se šeptem a dál pohledem propalovala své jméno na jeho kůži.

„Ani na vteřinu,“ odpověděl a posadil se.

„Pořád jsem cítil to teplo, které mě spalovalo, když jsem byl s tebou. Kdybys byla opravdu mrtvá, dávno bych šel za tebou,“ zašeptal a položil dlaň na bílé prostěradlo. Pozorovala jsem jeho velkou ruku a pocítila nutkání se ho dotknout. Uvnitř mě hořel oheň, který donutil mou dlaň přiblížit se k té jeho. Prstem jsem se dotkla jeho kůže a spokojeně vydechla. U srdce mě příjemně zahřálo a v podbřišku létalo tisíc motýlků.

„Můžu tě obejmout, prosím?“ zeptal se hlasem plným emocí a já zvedla hlavu. Hleděla jsem do jeho očí plných lásky, naděje a pokory. Pomalu jsem kývla hlavou, nechala ze sebe spadnout přikrývku a posunula se blíže k jeho tělu. Jacob mě napodobil a rukou pohladil mé rameno. Ucukla jsem, ale jen proto, že mě ten dotek pálil. Bylo v něm tolik emocí a citu, až jsem se mále rozbrečela. Natáhla jsem před sebe dlaně, zavřela oči a nechala se vtáhnout do jeho náruče plné lásky a bezpečí. Když mě sevřel ve svém pevném objetí, vzdychla jsem.

Vdechovala jsem jeho dokonalou vůni, pevněji ho k sobě tiskla a cítila se dokonale. Jako kdyby v tuto chvíli bylo vše na svém místě. Cítila jsem, jak všechny kousky zapadly do té složité skládačky a všechen strach z doteku nebo polibku byl pryč. Najednou jsem měla pocit, jako bych létala. Cítila jsem se volná, lehká a šťastná. Nic mě netížilo. Neměla jsem žádné obavy z toho, že mi ublíží. Jen jsem seděla, objímala ho a přála si, aby tento okamžik nikdy neskončil.

Po pár minutách jsem jednu dlaň přemístila z jeho zad na krk a mezi prsty sevřela pramen černých hebkých vlasů. Ucítila jsem, jak se Jacob zachvěl a posunul tvář blíž k té mé. Rty se dotkl mého krku a já sebou polekaně ucukla. Teplo, které jsem pociťovala, bylo náhle pryč a já seděla několik metrů od muže, se kterým jsem se cítila tak dobře.

„Promiň, nechal jsem se unést,“ zašeptal zastřeným hlasem a položil se na matraci. Rukama si podepřel hlavu, podíval se na strop a zasmál se. Následovala jsem jeho pohled a uviděla dva velké fleky na stropě, které svým tvarem připomínaly lívance. Pozorovala jsem ty dva nesourodé kruhy a najednou si vzpomněla. Viděla jsem malou holčičku s copánky, jak drží v ruce lívanec a znechuceně ho pozoruje. Vedle ní seděl tmavý chlapec, smál se jejímu výrazu a do ruky vzal lívanec, který byl určený pro něj. Natáhl ruku, zamířil na strop a hodil. Malá holčička ho zmateně pozorovala, ale když uviděla jeho snídani na stropě, začala se smát. Skákala na posteli, smála se a zamířila na strop vedle lívance svého nejlepšího přítele. Hodila, lívanec se rozplácl, ale nespadl. Nakonec holčička skočila do náruče svému nejlepšímu příteli a spokojeně zamručela.

„Kdy ty lívance spadly?“ zeptala jsem se se zájmem a dál pozorovala ty dva mastné fleky.

„Dva týdny potom, co jsme je tam hodili,“ odpověděl Jacob a začal se smát. Místnost naplňoval jeho uvolněný smích, když najednou ztichl. Přikrývka se pohnula, matrace zavrzala a Jacob mě chytil za dlaň.

„Ty si to pamatuješ?“ zeptal se šeptem a propaloval mě pohledem plným naděje. Pomalu jsem kývla hlavou a usmála se. Jacob se spokojeně zasmál a zvedl se.

„Počkej tady, hned jsem zpátky,“ řekl a vyběhl z pokoje. Vylezla jsem z postele, oblékla se do županu a přešla k oknu. Nadechla jsem se ranního čerstvého vzduchu a usmála se. Když jsem se otočila, Jacob byl zpátky a v rukou svíral malou krabičku. Snažila jsem se rozpomenout, co se v ní skrývá, ale nic kromě tíživé tmy jsem neviděla.

V ten den jsme s Jacobem prošli všechny naše výtvory, obrázky a fotky. Skoro u každé jsem alespoň okrajově věděla, o co jde, ale byly některé, u kterých jsem neměla páru, co se v danou chvíli dělo. Můj vlkodlačí přítel mě trpělivě zasvěcoval do tajů událostí, které se staly, a já se smíchy popadala za břicho. Divila jsem se tomu, jak je možné, že jsem byla taková malá zlobivka. Když už se pomalu začalo stmívat, sešli jsme do kuchyně a nasáli vůni koláče, která se nesla celým domem. Došli jsme do obýváku a já překvapeně pozorovala nápis nad dveřmi. Všechno nejlepší, Nessie. Zmateně jsem se podívala na maminku, která se šťastně usmívala.

„Dneska máš narozeniny, zlatíčko,“ zašeptala a pomalu ke mně přešla. Jemně mě objala, políbila na tvář a do ruky mi vložila malou krabičku. Položila jsem ji na stůl, přešla k tomu velkému nápisu a dotkla se ho rukou. Pamatovala jsem si na něj. Z oslavy mých pátých narozenin. Bylo to těsně před tím, než mě Volturiovi unesli. Obávala jsem se toho, že znovu přijde vlna bolesti a strachu, ale nic se nestalo. Vzpomněla jsem si na Volterru a nic mě nebolelo. Byla jsem klidná a netřásla se. S úsměvem na tváři jsem se otočila na svou rodinu.

„Přeji ti všechno nejlepší, ty moje malé srdíčko,“ zašeptala mi do ucha Rosalie, která ke mně přišla jako druhá. Tu přezdívku jsem si pamatovala.

„Děkuji, ty moje nejblonďatější tetičko,“ odpověděla jsem a ucítila, jak mě pevněji sevřela. Po ní přišli na řadu všichni ostatní, až jsem zůstala stát tváří v tvář Jacobovi. Seděl v křesle v rohu místnosti a pozoroval mě. Když uviděl, jak ho pozoruji, zvedl se a pomalu ke mně přešel. Udělala jsem krok k němu a usmála se.

„Všechno nejlepší, sluníčko,“ zašeptal a do dlaně mi vložil malý kožený pytlíček. Podívala jsem se na něj, prsty rozvázala uzlík a rozevřela látku, které mě šimrala na prstech. Ve své dlani jsem svírala řetízek s medailonkem. Pohladila jsem jeho ozdobenou stranu a prsty nahmatala otevírání. Jemně jsem jej stlačila, oddálila od sebe dvě kovové strany a pohlédla na dvě usměvavé tváře, které mě s radostí v očích pozorovaly. Na jedné straně byl Jacob. Vlasy měl kratší, rysy více dětské, ale jinak byl stejný jako muž, který stál přede mnou teď. Pohlédla jsem na druhou stranu a uviděla sebe. Ne jako malou holčičku, ale jako dospělou ženu. Fotka musela být pořízena nedávno, protože jsem měla na tváři viditelnou jizvu, která už dnes nehyzdila moji tvář. Snažila jsem se vzpomenout, kdy mě někdo fotil, ale nakonec jsem to hodila za hlavu. Spokojeně jsem pozorovala dvě osoby v medailonku a usmála se.

„Děkuji,“ vydechla jsem a pohlédla do jeho dojaté tváře.

Oslava byla dokonalá. Všichni se bavili, zpívalo se, jedlo se a vzpomínalo se. Divila jsem se tomu, co všechno má rodina přežila. Povídali mi o všem, co museli prožít, a já dolní čelistí otírala podlahu. Rozbalila jsem si všechny dárky, poděkovala a užívala si jich, ale největší pozornost jsem věnovala přívěsku, který se mi houpal na krku.

Když jsem večer umyla a oblékla, vzala jsem si všechny své nové věci do pokoje a posadila se na postel. Detailně jsem si prohlédla vše, co jsem dostala a musela se smát. Od Emmetta jsem dostala náramek s GPS, abych se jim prý znovu neztratila. Od maminky jsem dostala nový deník, do kterého jsem si měla napsat vše důležité. Tatínek mi daroval pero, abych měla čím psát. Rosalie a Alice mi koupily šaty, Jasper a děda pro mě nechali svázat všechny poznatky o upírech a jejich životě. Babička Esmé mi darovala velice obsáhlou kuchařku, prý abych se naučila tomu, co budu jednou potřebovat. Byly to obyčejné dárky, ale mně udělaly neskutečnou radost.

„Můžu?“ ozvalo se ode dveří a já se polekaně otočila. Když jsem uviděla, kdo přišel, usmála jsem se a v ruce sevřela přívěsek, který jsem od něj dostala. Kývla jsem hlavou, zvedla se a uklidila své věci. Jacob se posadil na postel, pozoroval mě a usmíval se.

„Už teď se moc omlouvám za to, co udělám,“ zašeptal a pomalu se zvedl. Udělal pár kroků směrem ke mně, zhluboka se nadechl a podíval se mi do očí. V těch jeho se zračilo odhodlání, radost a trocha strachu. Natáhl ke mně ruce, pomalu se blížil k mým bokům. Dával mi možnost, abych ho zastavila. Já však udělala krok k němu a jeho ruce se mě dotkly. Spokojeně jsem se usmála a pohlédla do jeho tváře. Nervózně se ošil, pevněji mě sevřel a začal se tváří sklánět k té mé. Byl skoro u mých rtů, když mi vydechl do tváře. Nedočkavě jsem se otřásla a ucítila, jak mě políbil.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ty, já a Volterra - 11. kapitola: