Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Twilight - Jasper Whitlock Hale - 6. kapitola: Neboj se, už ti nikdo neublíží

25.12.2010 (13:45) • BreeTanner • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1655×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

S Rosalií jsme si to vše vyříkali. Bylo deset večer, když si nás Carlisle zavolal dolů.
„Takže, kdo z vás chce jít? Může to být nebezpečné, nikoho nenutím, aby šel. Esmé tady zůstane bezpodmínečně, chce tu zůstat ještě někdo?“ zeptal se nás.
„Carlisle, ty si z nás snad děláš legraci…,“ řekl jsem opatrně, „myslíš, že budeme takoví zbabělci?“
Carlisle se usmál. „Vím, že ty ne,“ podíval se mi do očí, „ale já se ptám celé své rodiny.“
„Souhlasím s Jasperem,“ řekla Alice a objala mě.
„Také souhlasíme,“ řekl Emmett s Rosalií a udělali krok směrem k nám.
„Já nezůstanu mimo,“ řekl Edward.
„Proč tu vlastně Esmé zůstává?“ zeptal jsem se a naklonil se k Edwardovi.
„Carlisle se o ni příliš bojí,“ zašeptal.
„Možná by tu měla zůstat i Alice,“ řekl jsem, také jsem o ní nechtěl za žádnou cenu přijít.
Ta se na mně podívala. „O mě nemusíš mít strach, lásko. Budu stejně silná, zdravá a čilá jako jsem teď,“ řekla mi a políbila mě.
Já vím, věřil jsem ji, že to myslí vážně, navíc ona by viděla, kdyby se mělo něco stát. Ale stejně jsem o ní měl strach. Byla teď zaměřená jen na ty tři upíry, sledovala jen jejich rozhodnutí. Ale co když se objeví nebezpečí z jiné strany? Například ze strany Volturiových?

Edward mě gestem ujistil, Volturiovi nyní ve Forks nejsou, takže nebezpečí z jejich strany nehrozí. Stejně mě to ale neuklidnilo.
„Opravdu bys tu měla zůstat, lásko…,“ řekl jsem velmi starostlivým hlasem a vzal jsem Alici za ruku.

***

Mé domluvy moc nepomohly a za hodinu jsme stáli před domem všichni, včetně Alice. Jen Esmé zůstala doma, jak Carlisle řekl.
„Takže… kam?“ zeptala se Rosalie a podívala se na něj. Carlisle se podíval na Alici.
„Kde jsou?“ zeptal se.
„Ve městě, právě loví. V jižním předměstí,“ odpověděla.
„Na jihu? Tedy směr Seattle?“ zeptal jsem se.
Přikývla a podívala se mi do očí.
„Než tam dojdeme, budou pryč,“ řekla Rosalie.
Emmett jen přisvědčil, stejně jako my všichni ostatní. Věděli jsme, že má Rosalie pravdu.
„Tak na co ještě čekáme? Přijdeme pozdě, ale takhle ještě déle!“ zarazil nás Carlisle a už se pomalu vydával do města.
„Nevezmeme to auty?“ zeptala se Rose.
„Ne, jsou příliš pomalá,“ Carlisle zavrtěl nesouhlasně hlavou. Vydali jsme se za ním upířím během. Ale stejně jsme přišli pozdě. Když jsme tam doběhli… našli jsme již jen tělo mladé dívky. Až bledě modrou, jak byla úplně bez krve. Bylo mi z toho na nic. Ani Carlisle nevypadal, jakoby ještě žil, když se na tělo podíval.
„Nešlo by ji ještě… zachránit?“ zeptal jsem se, i když jsem předem znal odpověď.
Carlisle zavrtěl smutně hlavou. „Ne… to by nešlo. Ale nemůžeme jí tady nechat. Musíme ji… odnést. Její tělo skrýt. Tech podivných vražd už je příliš mnoho.“
„Takže se z nás stane odklízecí četa?“ ušklíbla se Rosalie.
„Pro dnešek ano,“ řekl Carlisle, „a nech si ty řeči. Nikdo na ně není zvědavý.“
Rosalie obrátila oči v sloup, ale už mlčela. Carlisle vzal nebohou dívku do náruče. Bylo mi ji tak líto… nemohl bych na to přísahat, ale měl jsem dojem, jakoby se pohnula. Nikdo jiný si toho ale nevšiml. Nejspíš to byly jen halucinace. Ale odkdy mám já halucinace? Alice mě objala. Pohladil jsem ji po vlasech. Forks bylo tak klidné město a pak… stejně to všechno začalo Belliiným příchodem. Jen nechápu, jak s tím ti tři souvisí.
Edward se na mě zamračil. „Bella za to nemůže!“ syknul na mě.
Já to věděl. Podvědomě jsem to věděl. Omlouvám se, pomyslel jsem si, protože on to slyšel, i když jsem si to jen pomyslel. Lehce přikývnul, jakože mi odpouští. Potom se Carlisle otočil.
„Pojďme, tady už nemáme co pohledávat-“ Carlisle náhle přestal mluvit a s úžasem se podíval na dívku. Všiml si nepatrného pohybu jejího hrudníku. Ona ještě dýchala. Pomalu, slabě, ale dýchala.
„Zachráníme ji, Carlisle,“ řekla Alice jistě. Bylo jasné, že měla právě vizi. Když se mně držela kolem krku, nemohla spadnout a já si ani nevšiml, že nějakou vizi měla. Carlisle lehce přikývl.
„Tak jdeme, je na tom špatně,“ řekl.
Myslím, že tohle ani říkat nemusel. Všichni jsme viděli, že je na tom ta dívka špatně. Ledová náruč ji probrala a ona za okamžik zamrkala.
„Kdo… kdo jste? Co se stalo…? Bolí mi krk… a hlava… moje hlava...,“ zašeptala.
„Už bude dobře,“ řekl Carlisle uklidňujícím, konejšivým hlasem a podíval se na ni. „jmenuji se Carlisle Cullen. Jsem doktor. Tohle je má rodina, ještě mám doma manželku. Přežila jsi útok obávaných vrahů, ztratila jsi moc krve. Ale my se o tebe postaráme, budeš žít.“
„Děkuji… ale já přeci vím, kdo mě napadl… byli to upíři,“ řekla šeptem a já poznal, že víc na hlas mluvit nedokáže. Byla až moc slabá, i ten šepot jí dal dost práce. Ale všichni jsme jí rozuměli a to, co řekla, nám vyrazilo dech. Byla víc všímavá, než se zdálo.
„Bude svítat,“ poznamenal Emmett, „nepůjdeme už?“
„Ano Emmette, už jdeme,“ odpověděl Carlisle a vracel se s dívkou, která byla skoro ještě dítě, domů. My všichni jsme pospíchali za ním.

Autor: BreeTanner (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Twilight - Jasper Whitlock Hale - 6. kapitola: Neboj se, už ti nikdo neublíží: